Když vyjdu na ulici, potkávám lidi s úžasným potenciálem. Jsem si tím naprosto jist. A to i přesto, že mnozí z nich svůj potenciál nijak nenaplňují a často o něm zřejmě ani nevědí. A to i přesto, že sami tento potenciál v jiných nevidí nebo jim ho dokonce upírají.

Pokud se jako křesťané věnujeme přímluvné modlitbě, máme příležitost si tento potenciál v druhých lidech uvědomit. Můžeme pak prosit, aby ho daný člověk co nejvíce naplnil. Přímluvná modlitba nám rovněž pomáhá druhému porozumět. (Neznamená to ale, že máme druhého omlouvat. Jistý francouzský filosof kdysi řekl: Tout comprendre, c’est tout pardonner. Vše pochopit znamená vše odpustit. To je ovšem omyl.)

Hodně jsem přemýšlel o tom, proč byl Ježíš tak oblíben mezi hříšníky. Možná by to sami nedokázali vyjádřit slovy. Domnívám se, že v nich viděl jejich potenciál, který jsem zmínil na počátku. Věřil jim mnohem více, než oni věřili sami sobě. Právě to je ale pozvedalo. Cítili, že jimi nepohrdá, a v jeho blízkosti pociťovali svou hodnotu. Krásně je to vyjádřeno na počátku Hugových Bídníků, kde Jean Valjean žasne, že dignský biskup-lidumil mu říká „pane“.

Uvěřit v Ježíše neznamená začít si myslet, že jsem dobrý a chytrý a sympatický. Uvěřit v Ježíše ale znamená uvěřit, že on věří ve mě. V jeho blízkosti si více než kdekoli jinde uvědomujeme, co všechno jsme pokazili. Nicméně v jeho blízkosti rovněž pociťujeme, že přesto máme hodnotu, a že Ježíš nám umožňuje nově začít.

Jsem rád, že do našeho sboru chodí bezdomovci. I když se přiznám, že někdy z nich mám trochu strach. S lítostí si uvědomuji, jak málo jim dokážeme pomoci. Ale přesto jsem rád. Doufám, že mezi námi mohou nějak pocítit, že mají pro Boha hodnotu. A to bych si přál sám pro sebe: Aby se lidé v mé přítomnosti cítili pozvednuti, nikoli sraženi. Jsem si jist, že víte, o čem mluvím. Možná jste v životě udělali spíše opačnou zkušenost: V přítomnosti některých lidí se cítíme malí, hloupí, nedostateční… A jsou lidé, kteří druhým rádi dávají najevo, že jsou malí a hloupí. Nakrátko jim to poskytuje pocit nadřazenosti – pocit, že na rozdíl od těch druhých nejsou úplní „lúzři“, jak se dneska říká.

Ještě jednou to zopakuji: Chci, aby si lidé v mé blízkosti více vážili sami sebe. Toužím po tom, aby se v nich probouzelo to dobré, nikoli to špatné.

Hříšní lidé se v Ježíšově blízkosti cítili volně. Nebylo to přitom tím, že by jim říkal, že je s nimi vlastně všechno v pořádku. Na rozdíl od klasického marxismu či současného neomarxismu jim neříkal, že se musí změnit společnost, nikoli oni. Neříkal jim, že mají právo nenávidět, když jim někdo činí příkoří. A nezatajoval jim, proč dostávají novou šanci. Přinejmenším svým učedníkům vysvětloval, že možnost nového začátku je otevřena, protože on sám podstoupí potupný konec, když jako Beránek Boží sejme na kříži hřích celého světa. Ano, potenciál, který je v nás, není něčím, čím bychom se mohli chlubit. Všechny podstatné věci – ať už jde o naše obdarování, o život sám, o odpuštění, o naději – dostáváme darem. A buď je přijmeme jako dar, nebo je nepřijmeme vůbec.

Prozradím vám tajemství (doufám, že mě za to nezavřou): Nejsou žádná „vrozená lidská práva“. Máme hodnotu ne proto, že jsme sami od sebe dobří. Máme hodnotu, protože za nás zemřel Boží Syn. Proto má každý z nás – muž či žena, starý či mladý, malý či veliký – hodnotu Božího Syna.

Proto, až opět vyjdu na ulici, uvidím v lidech obrovský potenciál. Bůh je stvořil, a Ježíš je miluje. Jak bych jimi mohl pohrdat?

Převzato se souhlasem autora.