Obsah

Tortura v Čechách aneb chození po čtyřech

Napsal Michal Janata

Kdybych měl charakterizovat současnou Českou republiku, tak bych ji popsal jako zemi, v níž ti, kteří mají úctu před zákony, jsou těmito zákony paradoxně chráněni daleko hůře, než ti, kteří zákony pohrdají. Je to země, kde chodí čím dál větší počet obyvatel po čtyřech ve smyslu filozofické bajky Wilfrida Sellarse, v níž Bůh praví Adamovi: „Přestaneš-li brát v potaz pravidla, budeš chodit po čtyřech.“

Česká republika je zemí, kde se pravidla chápou jako prostředek k oklamání těch, kteří pravidla dodržují, těmi, kdo jimi pohrdají. Ti, kteří zákony dodržují, jsou trestáni za svůj respekt k nim, protože ve sporu s těmi, kdo zákony nedodržují, jsou těmi slabšími. Nejsou-li však normy, ať už v podobě zákonů, pravidel slušného chování či zvyklostí, v konkrétní společnosti sdílenou hodnotou, tak taková společnost drží pohromadě už jenom jako vnější slupka na všechny strany rozprsknutého jádra. Společnost, která je vyladěna na vzájemný boj o přežití, jako je tomu čím dál víc v České republice, nemá budoucnost, protože ti, kteří pravidla dodržují a jsou stále více zatlačováni na okraj, nebudou chtít být věčně těmi poraženými. Ukazuje se, že budoucností České republiky je její minulost. Svědectvím toho je, že dřívější relikty komunismu, jež si nová demokratická republika po roce 1989 nesla ve svých základech, se dnes stávají čím dále víc živoucí přítomností. Nejde o žádný návrat komunismu, ale o zrod nového režimu, který staví na těch společensky nejničivějších základech komunistické minulosti. Jedním z hlavních rysů dominujících české společnosti je přeměna soupeření s druhými v jejich zničení, v jejich pokud možno společenskou anihilaci. Tento způsob komunikace pak pochopitelně vyzvedá do společenských výšin ty nejvíc neurvalé, mazané, schopné doslova všeho na úkor těch chytřejších, vzdělanějších a hlavně tolerantnějších. Komunismus po sobě zanechal tak ničivou stopu, že se patrně už nikdy nemůže stát česká přítomnost takovou budoucností, která by na sobě nenesla právě tyto stopy hluboké civilizační destrukce minulosti. Ale neměli bychom pěstovat senzitivitu jen vůči nepřekonané minulosti, tu ostatně překonat (ve smyslu změnit) nelze, větší pozornost musíme věnovat nebezpečím, jež přicházejí z budoucnosti, dáli-se to tak obrazně o budoucnosti říci. Zkusme se však kvůli odstupu podívat na Českou republiku očima fiktivní osoby.

Kdybych měl odpovědět, čím je pro mne má vlast, odpověděl bych krátce: Domovem, který je pro mne cizinou. A kdyby se cizinec domáhal vysvětlení, co znamená tento oxymóron, a já bych toto vysvětlení pak chtěl reprodukovat ještě jiné, třetí osobě a měl bych přitom charakterizovat místo, odkud pochází onen tázající se cizinec, musel bych opravit své dřívější tvrzení o tom, že pochází z daleka, protože polarita blízkosti a dálky už není to, co bývala. Nejen kvůli Heideggerovu „kvapnému odstraňování veškerých vzdáleností“ z Das Ding (jsoucna – pozn. red.) a nejen kvůli Schmittově politické konfiguraci Země z Der Nomos der Erde, ale také proto, že dnes je vlastí všechno a nic a že když je dnes domov ve smyslu politické a sociální entity všude a nikde, tak Česká republika nemůže být výjimkou. Pokud bych se ale měl více nad celou věcí zamyslet, tak bych nakonec dospěl k tomu, že to, že je pro mě Česká republika spíše cizinou než domovem, má přece jen ještě zcela jiný, zvláštní a výjimku tvořící význam. A pokud bych spatřil ve tváři třetí osoby, které bych reprodukoval dialog mezi sebou a zmíněnou fiktivní osobou, otazník, který jsem ovšem předtím spatřil v originále ve tváři tázajícího se cizince, pak bych musel s pravdou ven. Tento stát pro mne není vlastí nikoli proto, že jsem se zde ke své škodě narodil a svůj další život v této zvláštní geopolitické enklávě jsem však osudově neproměnil v rozhodnutí odsud odejít včas a co nejdále, pokud to vůbec v dnešním světě bez dálky a blízkosti jde, ale proto, že žít v této dříve zadrátované zemi je v jistém ohledu tortura. Tato země si kolem sebe znovu buduje zeď, byť je to zeď vystavěná z amalgamu voličské slepoty a politického avanturismu elit, zeď tragicky hloupě stavěná nikoli směrem na východ, jak by měla velet politicko-dějinná zkušenost, ale směrem na západ. Jistě, lze tuto zemi opustit kdykoli a odejít kamkoli, ale ve stáří už není tato jinak tak blahodárná propustnost hranice možností, které se lze chopit, zvlášť, je-li to stáří provázené těžkou nemocí.

Kdybych měl tedy upřesnit to, co jsem jako dotázaný řekl na adresu své vlasti, která jí není patrně nejen pro mne, ale i pro mnohé další, kteří v duchu lomí rukama nad tím, do jakých rukou se chceme svěřit a z jaké náruče utíkáme, pak bych, byv dotázán, ještě dodal: Česká republika pro mne není vlastí proto, že jsem zůstal tam, kde jsem zůstat vůbec nechtěl a proto, že to váhání, zda zůstat, či odejít se protáhlo natolik, že se můj pobyt zde stal neodmyslitelnou skutečností mého života. A protože už nelze tuto mou osobní geopolitickou skutečnost nahradit jinou, tak musím dnes a denně svou defenzivu proměňovat v opak. To abych nepřišel k úrazu. Nikoli ve smyslu brachiálního násilí, i když ani to nelze vyloučit, ale ve smyslu povážlivě rostoucí absence zcela prosté lidské slušnosti. Vzmáhající se hrubost má v České republice tak výraznou dynamiku, že lze v řadě případů hovořit o agresi. Stačí jen opustit komorní klima společenství, které si člověk vybral a okolnosti mu to dovolily, ale pokud člověk opustí své tusculum (Ciceronův útulek, symbol klidu a odloučenosti od veřejného života – pozn. red.), zdaleka ne tak neprodyšné, jak by chtěl, tak se octne v divoké české realitě, jejíž neurvalost a neúcta k jakýmkoli pravidlům je znepokojující a to je jen začátek. Ještě před pár lety jsem se s výrokem „Mě rozhodnutí soudu vůbec nezajímá“ přece jen nesetkával. A protože jsem již otlučen zdejším zupáctvím, ztělesňovaným nejen některými jedinci, jimž nemám možnost se vyhnout, ač se o to snažím sebevíc, ale také a možná hlavně institucemi, jež jsou v civilizovanějších zemích, než je tato, nositeli korektnosti, tak se mi tento svým způsobem oktrojovaný domov stává opravdovou torturou. Torturou proto, že se zděšením na vlastní kůži zažívám, že zlo má u nás daleko účinnější prostředky ke svému prosazení než ten, kdo je nucen mu čelit. Takže se má vlast stává ve stále povážlivější míře nejen cizinou, ale dokonce něčím na způsob trestanecké kolonie. Jsem tu cizincem, stále méně a méně trpěným.

Toto označení není tak docela jen nadsázkou, protože demokracie u nás se čím dál víc ukazuje být pouhou fasádou režimu, který vyvstává před našima očima jako zvláštní geopolitický útvar, jenž nabývá hrozivých rysů nesvobody a masového pohrdání pravidly. Dokonce už i ten nejelementárnější atribut demokracie, tedy svobodné volby, se začíná proměňovat v proceduru, která jen konzervuje současnou moc, jež v rostoucí míře začíná mít povahu moci nenahraditelné. Ve státě, v němž do volební procedury intervenují marketingové strategie, je prakticky nemožné dosáhnout alternativního výsledku ke stávající moci, která se dostala k vládnutí právě prostřednictvím marketingu. V takovém státě existuje demokracie de iure, ale nikoli de facto. A volič svou volbou podvádí sám sebe, protože nevolí v rámci politického, ale obchodního rozhodování. Tato přeměna politiky v obchod je dobrovolnou abdikací voliče na svou roli a přijetí role zákazníka či dokonce zaměstnance firmy, která může neposlušného zaměstnance vyloučit ze svého středu nebo ho kárnými prostředky omezovat v jeho nesouhlasu. V tomto zacyklení se z volby stává pouhá ceremonie, která prakticky vytváří mimikry politické volby. Sama volba je pak iluzí, která brání voliči pochopit, že jeho volba není skutečným výběrem mezi alternativními možnostmi, protože marketingem dosažená volba je jen schválením dosavadního stavu.

Nemůžeme však ústředním či jediným viníkem činit voliče, kteří volí hnutí zbavující je svobody i peněz. Musíme si více posvítit na velké hráče byznysu, kteří se propojují s politikou zemí, které o nás projevují nebývalý zájem, totiž Ruska a hlavně Číny. Právě toto mocenské propojení proměňuje čím dál větší část českých obyvatel v bezmocné loutky geopolitických a ekonomických sil. Za odklon od tradičních politických stran nemohou jen voliči, ani korupce provázející činnost těchto stran, ale sama proměna povahy vládnutí. Až donedávna byla moc spojena s reprezentací sebe sama, byla ukotvená v legitimizačním prostoru, v němž byla nucena se znovu a znovu coram publico (veřejně, před veřejností – pozn. red.) ospravedlňovat. Dnes se ti nejmocnější naopak stávající o to mocnější, oč jsou anonymnější. Neviditelná, ale o to účinnější moc, má jednu velkou výhodu, nikdo se jí nedívá na prsty a nikdo ji nevolá k odpovědnosti. Je tedy svým způsobem neohraničitelná.

Některé tradiční strany (zejména ČSSD a o něco méně ODS) se zkompromitovaly nikoli jen korupcí ve svých řadách, ale výrazným podílem na vyvlastnění velké části občanů z politiky a veřejné sféry vůbec. Právě úzké kontakty některých představitelů tradičních stran s velkými globálními hráči, působícími například v oblasti nebankovních půjček, vyvolávaly nedůvěru v tradiční politiku zejména u nízkopříjmových skupin. Z dobře propracovaného systému dluhové pasti se obtížně uniká a tak se taková oběť propracovaného byznysu s nouzí rozhodne volit nové politické subjekty.

Ale nejde jen o globální ekonomické hráče. K obecné nedůvěře v právo a férovou hru ve veřejném prostoru nemalou měrou přispívají i regionální hráči, kteří svůj byznys provozují právě v oblastech, kde nejvíc selhává stát. Takovou trestuhodně zanedbávanou oblastí je problém umisťování neurodegenerativních pacientů. Stát není vůbec připraven vyplnit propast mezi minimální nabídkou a maximální poptávkou po domovech se zvláštním režimem a poskytuje tak prostor pro krajně bezohledný „obchod s demencí“. Vzhledem ke vzrůstající prevalenci i incidenci všech druhů demence, ale především nejznámější a nejrozšířenější Alzheimerově choroby, je víc než pravděpodobné, že selhávající stát nahradí byznysmeni, kteří chtějí na těch nejzranitelnějších vydělat co nejvíce. A je to výnosný obchod. Samozřejmě zcela vyjímám velkou skupinu ústavů, jež skutečně poskytují sociální péči s vysokým nasazením, s minimem finančních prostředků a také s vynikajícími výsledky. Mám na mysli predátory mezi nimi a ti se umí tvářit jako nejcharitativnější soukromá zařízení, ačkoli provozují činnost způsobem, který nejspíše není v souladu se zákonem. Abychom pochopili zoufalství pečujících o své blízké s demencí, které nepramení ani tak z nemoci jejich blízkých, jako spíše z bezohlednosti „obchodníků s Alzheimerovou nemocí“, zoufalství, jež se snadno mění v politickou a sociální frustraci, popišme způsob, jímž se takový byznys dělá.

Bylo by nebezpečné uvádět jakékoli identifikační znaky ústavu, který reprezentuje tuto metodu. Takovýto ústav má k ruce veškerý právní servis a dokazovat, že to, s čím mám děsivou zkušenost, je pravdou, by bylo pro člověka, který už nemá kromě mizerného důchodu žádný příjem, nejen finančně nedostupná, ale především by to byl předem prohraný boj. Nicméně proč bych nepopsal to, co jsem poznal a zakusil, aniž bych čtenáři vnucoval dojem, že je to něco, co musím dokazovat. V zájmu autorovy bezpečnosti hovořme raději v tom smyslu, že je to fiktivní ústav, nikdy nebyl a v tak vzorném právním státě ani nemůže být, proto je fikcí i popis činnosti takové instituce a čtenář, byť možná zmaten, nakonec mezi řádky se rozhodne sám, zda je to skutečnost či nikoli.

Součástí propracovaného obchodu je klamný dojem: to, co je ve skutečnosti vyváděním majetku z vlastnictví klientů ústavu, vypadá na první pohled jako starostlivé poskytování sociální péče. Důkazy, jež mám, nemusí jako důkazní prostředky chápat posuzující instituce k tomu určená a také se to stalo. Ani na první pohled zřetelně podezřelé okolnosti, jež dávají stěžovateli za pravdu, nemusí být za podezřelé považovány. O to společensky nebezpečnější tento jev je.

Především jde o propracovaný systém, jak vyvést nemovitý majetek z držby klientů ústavu pomocí vkladu na katastrální úřad, respektive převodu do rukou nabyvatele, který je bílým koněm a od něj se dostane přes několik dalších článků do těch správných rukou. Jenže takovýto vklad přece neprovede majitel ústavu, protože není dementní. Použije k tomu blízkého příbuzného oběti, dokonce syna, který je na sociálním dně, má velké dluhy, sedm firem v exekuci, trestní stíhání pro neplacení alimentů za sebou, údajně amnestované a který hlavně potřebuje peníze. A prokázat úzkou součinnost mezi byznysmenem a tím, kdo provedl vklad, není v silách stěžovatele. Stěžovatel to ví ze souvislostí. To jen demonstruje bezmoc těch, kteří jsou zbaveni protiprávně svého majetku i bezmoc těch, kteří to mají dokazovat za tyto bezmocné. Ale pokračujme dále.

Neoznačme hned původce šikovného těžení z nemoci za obchodníka s neurodegenerací – jeho protiprávní činnost je tak šikovně delegována na jiné, že on bude vždycky nevinný. A tak musíme zůstat u mechanismu tohoto šikovně vymyšleného modelu. Převést majetek se musí v okamžiku, kdy nemocný demencí je sice z povahy své nemoci nesvéprávný, ale de iure zatím ne (soud ještě nerozhodl o omezení svéprávnosti a neustanovil opatrovníka). A pak může poskytovatel sociální péče s přidanou hodnotou majetku opečovávaných dohnat výší poplatků klienta i jeho příbuzné k tomu, že už nemají z čeho brát, takže dojde na nemovitost. Ještě ideálnější je to u klientů, kteří nemají žádné žijící příbuzné. U nich je to hračka. Trochu složitější je to u pacientů, kteří příbuzné mají. Pak je třeba nejprve a především klienta sociálně izolovat od rodiny. Setkal jsem se s dvěma typy. Ten první je daleko nevinnější a zároveň hůře dokazatelný. Co mé oči spatřily a mé uši slyšely, může v mé hlavě skládat obraz skutečnosti, ale moje svědectví je pouze svědectvím s holýma rukama.

Tedy ten první model spočívá v tom, že se klientovi sdělí, že jeho příbuzný zemřel, ačkoli je živý. Živému mrtvému příbuznému se zabraňuje, aby mohl svého nejbližšího příbuzného navštěvovat. Nu, a svéprávně nesvéprávný klient ústavu pak ochotně podepisuje vše, co je proti jeho zájmům. Hladkost podpisování jako o život usnadňuje systém důvěrnic, jejichž oficiální rolí je pečovat o pacienty a naslouchat jejich přáním a steskům, ale ve skutečnosti je jejich hlavním úkolem zjišťovat majetkové poměry klientů. A když se někdy takový na majetek stále tázaný klient podřekne před návštěvou (návštěvy schvaluje Velká sestra, ty nejsou nezadatelným právem nejbližších příbuzných), že se „sestřička“ pořád ptá na majetek, tak pokud příbuzný zbystří a zjistí, že takových podivností je v ústavu víc a že se tam převádí majetek s takovou samozřejmostí, s jakou jiní dýchají, a chce svého příbuzného odvést do bezpečného domova, tak má prostě takový příbuzný zákaz jakéhokoli kontaktu, dokonce dcera má zákaz hovořit se svou matkou i telefonicky.

Ten druhý model spočívá v tom, že se využije služeb jednoho z příbuzných, který je zadlužen, má exekuce a je sociálně na dně. Nejprve se ale jedná s těmi pečujícími a hlavně platícími příbuznými a když tito platící a pečující příbuzní pojmou podezření na základě toho, čeho jsou v ústavu svědky, tak se jim prostě zabrání pacienta navštěvovat a ještě tyto dříve platící příbuzné kriminalizovat. Mezitím se dohodne obchod se zadluženým příbuzným, který slouží zároveň jako beranidlo na ty dříve platící, ale dnes proskribované, a tento příbuzný nejprve získá od své matky podpis na prodej jejího jediného majetku – bytu, a tento byt se fiktivně prodá formou vkladu bílému koni a zisk z tohoto bytu se pak rozdělí. Má-li šikovný byznysmen dlouhé prsty, dosáhne toho, že se dříve platící a pečující příbuzná zbaví pomocí soudu opatrovnictví a zcizený majetek je v bezpečí. Ať si dříve pečující a platící příbuzní podávají trestní oznámení, nic se neprokáže. Naopak se do kolotoče malérů dostávají tito dříve platící a pečující příbuzní. A dříve pečující a platící dceři není ani umožněno s její matkou hovořit – ani telefonicky. Fyzický kontakt už jednou zmařila spřátelená místní policejní jednotka. Takoví dříve platící a pečující příbuzní jsou zahnáni do takové defenzívy, že jsou vůbec rádi, že je jim velkopansky dopřáno žít a platit advokáta. Ofenzíva takového ústavu je totiž nejlepším prostředkem, jak očesaného příbuzného přivést do úzkých. Ještě že je ten zahnaný do kouta, byť těžce nemocný a starý, ještě schopen psát a zanechat budoucím svědectví o této zdivočelé české realitě.

Kdybych měl dále pokračovat v inventáři negativ, která musí zažívat obyvatel České republiky, přerostl by článek v knihu. Snad vše shora zmiňované ospravedlní autora této stati, že při nejlepší vůli nenachází nic, co by mohl označit za pozitivní, jako důsledek činnosti státu. O to víc hodnotím jako pozitivní, ba možná dokonce povzbudivé, že stále ještě u nás existuje řada chytrých, vzdělaných a hlavně slušných lidí, kteří svým životem poskytují důkaz, že se slušnými a činorodými lidmi v prospěch ostatních je možné se setkávat dnes a denně navzdory tomu, že tyto kladné vlastnosti nejsou zrovna státem podporovány. To je naděje nejen pro mne, ale i pro Českou republiku.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.