Už nechceme dál růst?

Napsal Jiří Witzany

Již delší dobu se čas od času objevuje diskuse o tom, zda ekonomický růst, konkrétně růst HDP, má být tím hlavním a jediným cílem civilizačního pokroku, nebo zda nemáme učinit zásadní obrat k tzv. po-růstové ekonomice, kdy cílem není růst ale udržitelná kvalita života. Ke konkrétním krokům směřujícím k po-růstové ekonomice vyzývá i otevřený dopis ze září tohoto roku, k němuž se připojila také ekologická ekonomka N. Johanisová z brněnské Masarykovy univerzity.

S řadou myšlenek tohoto dopisu lze souhlasit, přírodní zdroje jsou omezené, znečištěné životní prostředí ohrožuje naše zdraví, kvalitu života i budoucnost naší planety, a materiální produkce jistě nemůže být jediným kritériem pokroku. Dopis zmiňuje některá možná ekonomická opatření, jako je progresivní zdanění za účelem omezení sociálních nerovností, zkrácení pracovní doby nebo ekologické daně, která jsou sice kontraverzní, ale nevybočují z hlavního proudu ekonomického myšlení a nakonec jsou i součásti dnešních ekonomických politik řady zemí. Rozhovor Novinek.cz s N. Johanisovou ale ukazuje, že za těmito dnes konvenčními (leč z ne-socialistického úhlu pohledu více či méně nerozumnými...) myšlenkami se mohou skrývat návrhy vysloveně nebezpečné a ve svém důsledku extrémně levicové.

Snad nejabsurdnějším nápadem je návrh na zavedení 100 % povinných rezerv bank, který by prakticky znamenal (cílené) zrušení úvěrové funkce bankovního systému, tedy rozvrat celého stávajícího ekonomického systému s dramatickými ekonomickými dopady právě na ty nejchudší. Méně nápadný, ale neméně nebezpečný, je návrh na zavedení nejen minimálního ale také maximálního příjmu, s nímž přichází i protagonisté otevřeného dopisu. Zatímco institut minimální mzdy je zaveden v řadě zemí, něco jako maximální příjem v žádné svobodných tržních ekonomikách neexistuje. Důsledkem stanovení horní hranice příjmu, zahrnujícího příjmy ze závislé a samostatné činnosti i z kapitálového majetku, by totiž fakticky bylo omezení soukromého vlastnictví. Výnos z kapitálů vlastněného jednotlivcem by pak byl nad určitou hranicí nulový a tím by se ztrácela jak motivace takový významnější majetek poctivě získat, tak motivace pro jeho náležitou správu. Důsledkem by pak bylo zavádění různých forem širokého kolektivního vlastnictví, a tedy prakticky zestátnění. Dopady takového ekonomického systému na blahobyt většiny obyvatel jsme již měli možnost v minulém století zažít a většina z nás tento experiment, myslím, nechce opakovat.

Pokud jde o kritiku HDP jako jediného ukazatele pokroku, je třeba namítnout, že ukazatel HDP nezahrnuje pouze průmyslovou a na zdroje náročnou produkci, ale stále více rostoucí sektor služeb, zdravotnictví, vzdělávání, či kultury. Stále větší podíl také např. získává sektor alternativních zdrojů energie, automobilů na alternativní pohon, nebo materiálově méně náročného sektoru IT atd. Růst HDP tedy stále více odráží růst kvality života a růst produkce statků a služeb s omezenými nároky na čerpání přírodních zdrojů. Národohospodáři jsou ale schopni pracovat a pracují s mnoha dalšími ukazateli včetně ukazatelů nerovností či kvality životního prostředí, jsou to však nakonec média a veřejnost, která preferuje jeden jednoduchý číselný ukazatel, jímž je stále míra růstu HDP a je na protagonistech alternativních ukazatelů, aby veřejnost přesvědčili o jejich užitečnosti, potažmo vypovídající schopnosti. Postupně se skutečně začínají prosazovat některé nové indikátory rozvoje, např. Wikipedie v tabulce základních ukazatelů jednotlivých zemí uvádí nejen standardní ekonomické ukazatele, ale také třeba ukazatel lidského rozvoje HDI (Human Development Index) nebo index IHDI (Inequality-adjusted HDI) zohledňující míru nerovnosti v jednotlivých zemích. Pro zajímavost, Česká republika se v globálním žebříčku z r. 2017 podle HDP na hlavu v paritě kupní síly nachází na 36. místě, podle HDI na 27. místě a podle IHDI na 15. místě, zatímco např. USA se podle těchto ukazatelů nachází na 11 (HDP), 13 (HDI) a podle IHDI dokonce až na 25. místě poměrně daleko za ČR. Nelze tedy souhlasit s tím, že HDP a jeho růst je jediným veřejně sledovaným ukazatelem.

Závěrem je třeba zdůraznit, že nebezpečnost některých návrhů signatářů uvedeného dopisu by neměla vést konzervativní ekonomické myšlení k paušálnímu odmítání problémů, na které se dopis snaží reagovat. Příkladem může být bagatelizace nebo přímo systematické odmítání rizika globálních klimatických změn v souvislosti s průmyslovými emisemi nebo dogmatické lpění na principu rovné daně, přestože většina vyspělých kapitalistických zemí systém progresivního zdanění již dávno používá. Takový zjednodušující postoj by byl podobnou chybou, jako podceňování sociálních problémů významnou částí ekonomických myslitelů i politické reprezentace 19. století, které nakonec přispělo k neblahému šíření komunistické ideologie a následně i komunistické moci ve století následujícím.

Autor je profesorem financí na VŠE.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.