Obsah

Postupné zadlužování

Napsal Karel Ledvinka

Ve 30. letech 20. století, v době celosvětové krize, jsme byli svědky období prvních státních zásahů a později epochy státního zadlužování podle učení prof. Keynese. Státní centrální banky, ve snaze donutit komerční banky k ochotnějšímu poskytování úvěrů a tím podpoře ekonomického růstu, se vlastně vrátily o více než sto let zpátky, kdy si lidé ukládali své úspory do bank k bezpečné úschově (takže za to platili), a rozhodly se pro záporné úrokové sazby. Co se ale následně stalo? Komerční banky přenesly tyto náklady na vkladatele, takže místo zisku z uložených peněz spořitelé tratili.

Na druhé straně nízké úrokové sazby byly dobrým signálem k tomu, aby si lidé půjčovali „jako diví“, takže došlo k dalšímu zadlužování. A tento vzorec se, díky absolutní politické nezodpovědnosti, praktikoval několikrát a praktikuje, bohužel, i nyní. Na základě rozdílných přístupů centrálních bank v jednotlivých zemích se pak vyplatilo nakupování dluhopisů, když dokonce státy za své zadlužování dostávaly od investorů zaplaceno.

Aby centrální banky mohly plnit svoje základní funkce, což je péče o stabilitu měny, musí být maximálně nezávislé na politicích. Ti totiž sledují i jiné cíle, než stabilní měnovou politiku a nízkou inflaci s co největší možnou ochranou vkladů spotřebitelů. Cíle politiků jsou krátkodobé, neboť vycházejí ze čtyřletého volebního mandátu. Proto velkou nezávislost centrálních bank nemají v lásce. Činnost centrálních bank se tak vymyká politické kontrole. Ale především centrální banky regulují počet peněz v ekonomice a tím brání případným krátkodobým, politicky motivovaným, zásahům do měnové politiky. Při této příležitosti musím připomenout také selhání spolupráce měnové a fiskální politiky, kdy nízké úrokové sazby, prosazované politiky, zvýhodnily stát, neboť tím se mohl stát levněji zadlužovat a znevýhodňovat občany, neboť jejich vklady ztratily hodnotu.

Centrální banky musí být nezávislé na vládách také proto, aby politikům nedovolily nakupovat dluhopisy, které by mohly uvést zemi do velké inflace. Ale pozor! Přesto, že tyto zásady by měl znát každý student ekonomie, klidně celá řada států tato pravidla přestala dodržovat. Např. jejich centrální banky vykupovaly vlastní vládní dluhopisy. Celý problém, týkající se zadlužování, bychom mohli shrnout do několika vět. Politici si totiž dávají vznešené ideály. Většinou před volbami, aby byli znovu zvoleni a aby si uchovali moc. Tím si ale také dávají, aniž si to mnohdy uvědomují, domácí úkoly. Ale s plněním těchto úkolů (což jsou vlastně sliby voličům) si hlavu často nelámou. Tak to bylo i se zákazem nákupů vlastních dluhopisů, tak to bylo a stále je s plněním podmínek státního zadlužování (Maastrichtská kritéria), tak to bylo s neoprávněným vstupem Řecka do Eurozony a podobně bych mohl pokračovat.

Takže před námi stojí úkol zodpovědět základní otázku: Jak a kdo nám zaručí, jaká budou platit pravidla skládání účtů a odpovědnosti?

Ukazuje se, že nějakou dobu můžeme jet na populistické vlně. Ale historie nás poučila, že ne donekonečna. Tím chci také říci, že momentálně nevidím žádné „lídry“, kteří by k zodpovězení této otázky měli politickou odvahu a hlavně na to byli odborně a mentálně připraveni. Asi bude celý svět potřebovat ještě vážnější krizi, aby se probudil. Z historie přece víme, že optimismus se naplňuje jen přes velké prohry a krize. Ne, že bych si to já sám přál, ne, že bych to přál občanům, ale pokud se rychle nevrátíme k zásadě, že vedle svobody musí být odpovědnost, a k zásadě, že morálka patří do lidského jednání vždy a všude, tak nám to ekonomie brzy připomene.

Jako ekonom jsem přesvědčen, že naším prvotním úkolem bude přestat populisticky experimentovat a vrátit se zpět ke známým a historii ověřeným ekonomickým zásadám a hlavně je plnit. Konzervativci jinak myslet ani nemohou.

Ve Vysokém Mýtě, 20. září 2018. Autor je ekonom a politik, v 90. letech poslanec a místopředseda PSP ČR, dnes jako nestraník člen Smírčího soudu Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.