Obsah

Kapitoly z dějin kulturní revoluce na Západě (III)

Napsal Jan Cholínský

Předchozí části (první, druhá)

Amerika „60“ – tavící kotel kulturní revoluce1

Když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, „frankfurtští“ marxisté (většinou židovského původu) se octli v ohrožení, ale podařilo se jim včas odejít – svůj hlavní stan zřídili nejprve ve Švýcarsku a poté ve Spojených státech, kde dostali prostor k uplatnění na newyorské Kolumbijské univerzitě. Za poskytnutý azyl se „americkému lidu“ odvděčili inspirováním/infikováním části jeho vysokoškolské mládeže svými vizemi a „kritickou teorií“.

V roce 1950 se Max Horkheimer s Theodorem Wiesengrundem Adornem vrátili do rodného Německa, kde získali významné akademické pozice – Horkheimer se stal rektorem frankfurtské univerzity a Adorno jejím profesorem, společně obnovili Ústav pro sociální výzkum, a měli dlouhodobý ideový vliv na německou vysokoškolskou mládež potažmo celou společnost. Marcuse zůstal ve Spojených státech, kde dále působil jako univerzitní profesor a revoluční politický radikál – v šedesátých letech se stal jednou z největších intelektuálních hvězd vzývaných zradikalizovanými levicovými studenty v Americe i v Evropě.2

Domácí inspirátoři kulturní a sexuální revoluce

Širší a delší společenský záběr předcházející působení Marcuseho a dalších níže jmenovaných inspirátorů amerických studentů mělo ve Spojených státech dílo dvou tamních pedagogických teoretiků propagujících nové způsoby „neautoritativní“ výchovy3 ve škole a v rodině – univerzitního profesora filosofie a zakladatele tzv. pragmatické pedagogiky Johna Deweye (1859–1952)4 a dětského lékaře a politického aktivisty radikální levice Benjamina Spocka (1903–1998). Na problematičnost jejich vlivných a v progresivistických a liberálních kruzích velmi populárních teorií výchovy bylo s odstupem času kriticky poukázáno mnoha akademiky i pedagogy.

Podle jednoho z kritiků Deweyova odkazu, politického filosofa křesťansko-konzervativní orientace Russela Kirka byl Dewey falešným filosofickým prorokem, který vyšel z důsledného materialistického naturalismu, zcela odmítal říši duchovních hodnot a zastával názor, že neexistuje nic vyjma fyzických počitků a život nemá jiný cíl než uspokojování fyzických potřeb a propagoval sentimentální rovnostářský kolektivismus zastřešený marxistickým hospodářstvím – jeho ideálem byl stát plánovačů. Pragmatickou pedagogiku Kirk charakterizoval: „Dewey propagoval teorii výchovy a vzdělávání odvozenou od Rousseaua a prohlašoval, že dítě se rodí ‚s vrozenou touhou konat, rozdávat a sloužit‘ a mělo by být podněcováno k tomu, aby rozvíjelo své nadání a sklony, přičemž výuka by měla být jen otvíráním cest“. U Deweye lze podle Kirka nalézt odstíny všech druhů radikalismu známých od roku 1789 – tato „destruktivní intelektuální směsice“, kde „úcta a respekt byly mrtvými pojmy“ a „na postupu byla nerozlišující emancipace“, získala v krátké době popularitu nejen u davu polovzdělanců zmítajících se ve svých úzkostech, nýbrž i u lidí vyšších aspirací, kteří ztratili sebe sama.5

Dětský lékař a levicový politický aktivista Benjamin Spock byl ve svém myšlení dle vlastního vyjádření inspirován Johnem Deweyem a Sigmundem Freudem – jeho kniha Baby and Child Care (1946) o výchově dítěte v rodině se stala jedním z největších amerických bestselerů. Podle názorů jeho odpůrců to ovšem byl právě Spock, kdo nesl přímou odpovědnost za „morálku“ americké mládeže šedesátých let, vzhledem k rozšíření a popularitě jeho knihy, jejíž vyznění údajně působilo na rodičovskou (ne)výchovu poválečných „babyboomers“ tj. pozdějších rebelů. Nicméně, odlišný názor zastávali mnozí rodiče a čtenáři, kteří Spockovu knihu (vydávanou opakovaně se Spockovými průběžnými doplněními a opravami až do devadesátých let) kupovali, četli a využívali i v následujících desetiletích. V revolučních šedesátých letech Spock publikoval texty Dr. Spock mluví s matkami (Dr. Spock Talks with Mothers, 1961) a Dr. Spock on Vietnam (1968) prezentující jeho kritický pohled na americkou účast ve vietnamské válce.6

Značný „antikulturní“ vliv na odbourávání tradičních vzorců sexuálního chování dospělých i mládeže a v širším smyslu rodičovské autority a společenské kultury měl od konce čtyřicátých let biolog, psycholog a propagátor bezmezné „sexuální revoluce“ Alfred Kinsey (1894–1956) – vedle Reicha a Goodmana další „sociální vědec“ s deviantními sklony.7 Vedl vlastní Institut pro sexuální výzkum na Indianské univerzitě, kde se věnoval údajné badatelské činnosti v problematice mužské a ženské sexuality (včetně „laboratorního“ pozorování a filmování sexuálních aktivit s příležitostnou vlastní účastí na nich). Prezentoval své „statistické“ (ve skutečnosti silně nadsazené) poznatky například o vysokém procentu výskytu mimomanželského sexu, homosexuálního nebo deviantního chování v americké společnosti a stal se veřejně známým po publikování svých prací – Sexuální chování muže (1948) a Sexuální chování ženy (1953).8 Tyto Kinseyho „objevy“ v oblasti sociologie sexu včetně snah o legitimizaci pedofilie a zoofilie byly relevantně zpochybněny a jeho výzkumná praxe, poté co vyšly najevo podrobnosti, byla označována více jako sexuálně deviantní chování než jako věda.9

Například o fenoménu zoofilie Kinsey soudil: „Je jisté, že lidský kontakt se zvířaty jiných druhů byl znám od počátku historie, dnes je znám všem rasám a není neobvyklý ani v naší kultuře, jak ukážou údaje v této kapitole. Nikoho nemůže překvapit, že údaje prostě dokazují naše aktuální přesvědčení, že stejné síly, které pudí do sexuálních vztahů jedince stejného druhu, pudí do stejných typů sexuálních vztahů také jedince různých druhů.“ K problému pedofilie Kinsey napsal: „Je těžké pochopit, z jakého důvodu než vlivem svého kulturního prostředí by dítě mělo být zneklidněno tím, že se někdo dotýká jeho genitálií, nebo zneklidněno pohledem na genitálie jiné osoby nebo jinými ještě specifičtějšími sexuálními kontakty.“10

O Kinseyho vlivu píše americký kulturní sociolog křesťansko-konzervativní orientace Roger Kimball: „Kinseyho ‚zpráva‘ o sexuálním chování Američanů z roku 1948 měla velký význam pro popularizaci možností sexuálního utopismu. Její nárokování si klinické exaktnosti, její snaha […] učinit anatomický a fyziologický popis ‚zdrojem‘ emocí, z nichž pak učiní tu důležitější část, nepřispěla ani tak k demystifikaci sexu, jako k jeho přeměně v odnož erotické gymnastiky. Kinsey se prezentoval jako muž vědy, který přišel, aby šířil osvícení a zbavil nás břemene předsudků. Ve skutečnosti […] byl ‚morálním revolucionářem v převleku za vědce‘. Jeho věda byla špatná, dokonce falešná; on sám je dnes možná již zapomenut, ale jeho revoluce tu s námi zůstává a mstí se. Kinseyho poselství – smilněte brzy, smilněte často, smilněte všemi možnými způsoby – se stalo mantrou věku posedlého sexem, našeho věku, který si dnes zoufale žádá reformu. To co bylo na Kinseym nové, nebylo jeho poselství, ale široké přijetí jeho misionářského zápalu pro sex. Rostoucí pronikání freudovských myšlenek do obecné kultury umožnilo příchod Kinseyho, jeho obratné používání společenskovědní hantýrky ho učinilo přijatelným. Co ho učinilo nevyhnutelným, bylo spojení těchto prvků s atmosférou osvobození – sexuálního, společenského, politického – která se stávala stále důležitější součástí amerického života. Kinsey byl fenoménem padesátých let, ale (stejně jako Playboy Hugha Hefnera, který začal vycházet v roce 1953) jeho evangelium sexu došlo plného úspěchu až v šedesátých letech.11

Radikální marxismus-freudismus Herberta Marcuseho

Jedním z nejdůležitějších intelektuálních inspirátorů zradikalizovaných studentů ve Spojených státech byl představitel Frankfurtské školy univerzitní profesor Kalifornské univerzity v San Diegu Herbert Marcuse, jehož popularita byla založena – i díky jím nabízenému „rozhřešení“ ve věci sexuální morálky – zejména na pozitivním ohlasu jeho úvah vycházejících z „marxismu-freudismu“ prezentovaných v publikacích Eros a civilizace (1958) a Jednorozměrný člověk (1964).12 Význam pro „kulturní revoluci“ (a její další „evoluční“ šíření v následujících desetiletích s přesahem až do současnosti) měla radikální anarchisticko-revoluční výzva formulovaná v Marcusově eseji Represivní tolerance (1965, 1968),13 spočívající ve faktické netoleranci – tj. tolerování vlastních a příbuzných revolučních názorů a aktivním potírání a delegitimizaci názorů odlišných (konkrétně tolerování názorů levicových a anarchistických a netolerování názorů pravicových a konzervativních).14

Tématem hlavní Marcuseho teoretické práce Eros a civilizace (nejpopulárnější práce Jednorozměrný člověk spíše jen dále rozvíjela stejné téma) je dle autorova slovníku konflikt mezi zotročenou sexualitou a jí zotročující prací, tedy dle běžného chápání útok na západní étos lidské práce. Dřívější únavné dobývání hospodářské produkce podle Marcuseho (a Freuda) nutně omezovalo uplatňování sexuálního pudu, ale v roce 1955 již civilizace údajně mohla díky technologickému pokroku a automatizaci výroby „osvobodit člověka“ (nižší pracovní doba) tj. umožnit mu ve zvýšeném volném čase „svobodnější dobývání zábavy“ a „vyžívání se ve svých pudových instinktech“ ve shodě s „morálkou libida“. Doslova: „Protože délka pracovní doby představuje jeden z hlavních faktorů potlačení libida principem reality, je zkrácení pracovní doby až do bodu, kdy pracovní zátěž nebude blokovat lidský vývoj, základním předpokladem svobody. […] absolutní automatizace by zde byla optimem.“ Takovýto stav by podle Marcuseho vedl k vytváření nové kvality mezilidských vztahů, přičemž: „Tělo, které by nebylo celodenně zatíženo jako pracovní nástroj, by bylo resexualizováno“. Předpokládaná tělesná revitalizace by pak naplnila starý Reichův, Frommův potažmo frankfurtský sen o likvidaci rodiny: „Tato změna v postavení a míře libidózních vztahů by vedla k likvidaci institucí, ve kterých se uskutečňovaly lidské vztahy, zejména monogamní a patriarchální rodiny“. Avšak – jak podotýká na toto téma polský historik Karoń, namísto toho, aby pracovaly stroje a lidé mohli neomezeně kopulovat, dominantní kapitalistická kultura nutila člověka dále pracovat více než je nutné, dodejme, že k nelibosti Marcuseho a jeho stoupenců.15

Úsměvné, ano, skutečností však je, že levicový radikál Marcuse jako jeden ze studentských vzorů a hlavní spolutvůrce nové levice v roce 1965 a poté v rozšířené verzi z roku 1968 v agresivním manifestu Represivní tolerance psal, že stávající politický systém ztratil legitimitu a že tudíž více neplatí společenská smlouva o vzájemné mezilidské toleranci. Ta se totiž podle něho proměnila v toleranci akceptující nerovnost a diskriminaci zotročujícího státu a ztratila právo na existenci, z čehož odvodil přirozené právo na užití násilí pro potlačené a přemožené menšiny, které sám označí (sic – Marcuse žil ve Spojených státech amerických, tedy ve svobodném právním státě, který mu mimo jiné svého času poskytl azyl před zotročující Německou říší, v níž se proměnilo jeho rodné Německo). Marcuse tedy vyzýval k násilnému revolučnímu převratu a užití násilí legitimizoval reciprocitou proti údajnému násilí státu „páchanému“ prostřednictvím policie, vězeňské služby či psychiatrických zřízenců, nebo státní diskriminace etnických menšin. Jeho názory měly mít přednost před „všemi ústavními a zákonnými kritérii ustanovenými a aplikovanými v stávající společnosti“ a to na základě kritéria, které rovněž sám stanovil – kvalifikován je ten, „kdo dosáhl zralosti svých schopností“. Poslední citaci netřeba komentovat: „Osvobozující tolerance by pak znamenala intoleranci vůči pravicovým a tolerování levicových hnutí. A ohledně šíře této tolerance: […] měla by zahrnovat jak samotné jednání, tak diskusi a propagandu, skutky právě tak jako slova.“16

***

Marcuse a frankfurtští s jejich „kritickou teorií“ byli vedle klasiků paleomarxismu a jeho dle dobových názorů „poctivých realizátorů“ klasického marxismu typu Lva Trockého a Mao Ce-tunga významnými ovšem zdaleka ne jedinými inspirátory kulturní revoluce na Západě a zejména zradikalizované studentské aktivizované levice. Americké univerzitní revoluční nálady spoluutvářeli také američtí intelektuálové příbuzných názorů, především kulturní a sociální kritici: sociolog Charles Wright Mills (1916–1962),17 klasický filolog Norman Brown (1913–2002)18 a další vyšinutý psychoterapeut Paul Goodman (1911–1972).19

Pokračování. Autor je historik.

 

Poznámky:

1 Tato kapitola nechce být „nespravedlivá“ k dalším střediskům západní kulturní revoluce v šedesátých letech tj. zejména Francii a Západnímu Německu, je však orientována primárně na situaci ve Spojených státech amerických s ohledem na jejich hegemonii na Západě a některé významné aspekty kulturní revoluce let šedesátých. K situaci v dalších státech souhrnně viz např. GILCHER-HOLTEYOVÁ, Ingrid: Hnutí ´68 na Západě. Vyšehrad, Praha 2004; PAŽOUT, Jaroslav: Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století. Prostor, Praha 2008. Podrobně k situaci revolty západoněmeckých studentů – VALENTA, Revoluce na pořadu dne, s. 147-279. Vlastní zkušenosti z pozice římskokatolicky orientovaného univerzitního profesora popisuje LOBKOWICZ, Mikuláš: Duše Evropy. Vyšehrad, Praha 2001, s. 128-140.

2 K radikálně revoluční ideologii Herberta Marcuseho navazujícího v letech padesátých a šedesátých na „kritickou teorii“ a k jeho vlivu na studentské hnutí a kontrakulturu ve Spojených státech a v západní Evropě v šedesátých letech – anarchisticko-libertinistický resp. postmodernistický náhled: ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury. Úvahy o technokratické společnosti a mládeži v opozici. Malvern, Praha 2015, s. 127-166; křesťansko-konzervativní resp. pravicový náhled: KIMBALL, Roger: Long March, s. 166-172; PREISNER, Rio: Americana II, s. 719-749; spíše nehodnotící, ale velmi užitečný výklad:  VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne, s. 139-146; hodnotící analýza výsostně kritická: KAROŃ, Krysztof: Historia marksizmu 3a, 3b.; adorující studie o H. M. s překlady některých jeho důležitých textů: PROFANT, Martin: Příslib štěstí, Epocha 2018.

3 Průkopníky neautoritativní výchovy byli v Evropě s marxismem i freudismem ideově spojení – komunista Otto Rühle (1874-1943) viz např. jeho práce Die sexuelle Erziehung des Kindes (Sexuální výchova dětí, 1914), Erziehung zum Sozialismus. Ein Manifest (Výchova k socialismu, 1919) a přítel W. Reicha, psychoanalytik Siegfrield Bernfeld (1892-1953) viz např. jeho práce Sozialismus und Psychoanalyse (Socialismus a psychoanalýza, 1926), Zur Frage: Psychoanalyse und Marxismus (K otázce: Psychoanalýza a marxismus, 1928), který byl inspirátorem tzv. kibucového hnutí (známého odebíráním dětí rodičům a jejich kolektivní výchovou).

4 Filosof a pedagog John Dewey měl velký vliv na americké školství první poloviny 20. století, byl autorem mnoha prací, z nichž k významnějším patřily Škola a společnost (The School and Society, 1899), Demokracie a vzdělávání (Democracy and Education, 1916), Rekonstrukce ve filosofii (Reconstruction in Philosophy, 1921); Lidská přirozenost a … Úvod do sociální psychologie (Human Nature and Conduct. An Introduction to Social Psychology, 1922); Starý a nový individualismus (Individualism Old and New, 1930), Liberalismus a sociální akce (Liberalism and Social Action, 1935).

5 KIRK, Russel: Konzervativní smýšlení. Občanský institut, Praha 2000, s. 487-488. Podobné hodnocení Deweye – PREISNER, Rio: Americana II, s. 807-809. Starší dobová pojednání o Deweym a jeho pragmatismu – neutrálně: VOROVKA, Karel: Americká filosofie, Sfinx Bohumil Janda, Praha 1929, s. 194-235; s umírněně pozitivním akcentem ve prospěch J. D.: RÁDL, Emanuel: Dějiny filosofie II. Novověk. Jan Laichter, Praha 1933, s. 507–509.

6 Spockova kniha Vy a vaše dítě byla vydána také v českém překladu (Victoria Publishing 1992) šestého vydání z roku 1992 doplněného a přepracovaného autorem a jeho spolupracovníkem dětským lékařem a psychiatrem angažujícím se také jako advokát dětí Michaelem B. Rothenbergem. Převažují v ní běžné pediatrické pokyny a nabádání k empatii vůči dětem, za zmínku stojí třeba Spockova tolerance vůči marihuaně („Na rozdíl od všeobecného přesvědčení není zde nebezpečí návyku a neexistuje žádný důkaz, že kouření marihuany vede k požívání dalších drog“). V doslovu Spock konstatuje velkou zátěž amerických rodin – zejména přepracovanost, rozvodovost, diskriminaci žen, rozvoj násilí – a vyzývá k rodičovské odpovědnosti za výchovu dětí. Zvláštní důraz klade na negativní vliv soutěživosti, odmítá školní známkování a trestání dětí. Jako cestu rodičovské odpovědnosti vidí výchovu dětí k empatii a kooperativnosti namísto soutěživosti a politickou angažovanost rodičů ve věcech týkajících se dětí.

7 K životopisu Alfreda Kinseyho – DeMARCO, Donald – WIKER, Benjamin: Architekti kultury smrti, s. 213-228.

8 KINSEY, Alfred (et al): Sexual Behavior in the Human Male. W. B. Saunders, Philadelphia 1948; Sexual Behavior in the Human Feale. W. B. Saunders, Philadelphia 1953. V těchto pracích podle své strategie „Kinsey vylíčil veškeré sexuální chování způsobem, jako by byl pouze neutrálním vědeckým pozorovatelem, který nerozlišuje mezi normálním a abnormálním, přirozeným a nepřirozeným, dobrým a zlým. Poté prohlásil, že jelikož se všechny až dosud tabuizované sexuální činy ve skutečnosti objevují mnohem častěji, než si čtenáři mysleli, neměly by být považovány za abnormální, protože cokoliv je časté, musí být normální. Co je normální, musí být také přirozené, a co je přirozené, nemůže být špatné. Tedy všechny sexuální aktivity, ať už si o nich předchozí generace mysleli cokoliv, musí být dobré.“ DeMARCO, Donald – WIKER, Benjamin: Architekti kultury smrti, s. 221.

9 Hodnocení těch, kdo posuzovali Kinseyho badatelské výstupy, se samozřejmě různí podle jejich přesvědčení a ideových východisek, odlišné stanovisko od křesťansko-konzervativních autorů DeMarca a Wikera citovaných v předchozích poznámkách má např. Theodore Roszak zastánce anarchisticko-libertinistické vize ve své knize Zrod kontrakultury (s. 26) píše: „Co udělal dr. Spock pro děti, to udělal dr. Kinsey pro rodiče. S radostí se začala rušit odvěká omezení. Cenzura mizela a sexuální stud, který vždycky patřil k hlavním pákám sexuální kontroly, rychle vycházel z módy.“

10 KINSEY, Alfred (et al): Sexual Behavior in the Human Male, s. 667-668; Sexual Behavior in the Human Feale, s. 121.

11 KIMBALL, Roger: Long March, s. 146-147.

12 MARCUSE, Herbert: Eros and Civilization. A Philosophical inquiry into Freud. The Beacon Press, Boston 1955; MARCUSE, Herbert: One dimensional Man. Beacon, Boston 1964.

13 MARCUSE, Herbert: Represive Tolerance. In: WOLFF, Robert P. – MOORE, Barrington – MARCUSE, Herbert: A Critique of Pure Tolerance. Beacon Press, Boston 1969 (v českém překladu – MARCUSE, Herbert: Represivní tolerance. In: PROFANT, Martin: Herbert Marcuse. Příslib štěstí, s. 323-354).

14 K souhrnným rozdílným hodnocením Marcuseho radikálních levicově revolučních názorů viz výše, poznámka č. 2 (Kimball, Preisner), PREISNER, Rio: Americana II, s. 719-749; VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne, s. 139-146.

15 Citace z Eros a civilizace – VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne, s. 129-130. Zde je na místě mírné zlehčení tématu. Marcuseho nápady a argumentace by teoreticky mohly být dobrým potenciálním zdrojem obveselení v restauracích nejnižší cenové skupiny v komunistickém Československu, kde se nezřídka i v pracovní době scházeli dělníci, kteří díky „socialistické organizaci práce“ měli mnohem více volného času než jejich protějšky na Západě (ostatně někteří z nich realizovali v pracovní době resp. volném čase, který si z ní udělali, i Marcuseho osvobozující „libidální teorii“). To, že Marcuse přednášel svým „vědeckým“ jazykem tyto teorie na amerických a německých univerzitách a stal se vážným hrdinou západních studentů, kteří později převzali odpovědnost za západní vzdělávací a politické instituce a dnes jsou v jejich čele, ovšem vybízí spíše k vnímání neveselé skutečnosti, při které mrzne úsměv na rtech.

16 Citace – PROFANT, Martin: Herbert Marcuse. Příslib štěstí, s. 340, 341, 343.

17 Viz MILLS, Charles Wright: Bílý límec: Americká střední třída (White Collar: The American Middle Class, 1951), Síla elity (The Power Elite, 1956), Sociologická imaginace (The Sociological Imagination, 1959), Marxisté (The Marxists, 1961).

18 Viz BROWN, Norman: Hermes The Thief: The Evolution of a Myth (1947), Life Against Death: The Psychoanalytical Meaning of History (Život proti smrti: psychoanalytický smysl dějin, 1959), Love´s Body (1966) O něm – křesťansko konzervativní pohled: KIMBALL, Roger: Long March, s. 162-166; anarchisticko-libertinský pohled: ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 127-166.

19 Viz např. GOODMAN, Paul: Growing Up Absurd: Problems of Youth in the Organized System (Absurdní dospívání: problémy mládeže v organizovaném systému 1960); Seeds of Liberation (1964); The Empire City (1964); The Moral Ambiguity of America (1966), Making Do, (Budování, 1967). O něm – křesťansko konzervativní pohled: KIMBALL, Roger: Long March, s. 157-162; anarchisticko-libertinský pohled: ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 223-250, SONTAG, Susan: Ve znamení Saturna. Paseka, Praha – Litomyšl, s. 11-17.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.