Obsah

Den poté

Napsal Jan Kubalčík

Nástupu Andreje Babiše k moci se prostě nepodařilo zabránit. Zkrátka u té moci je – určité části společnosti to přímo vyhovuje a další její významné části to přinejmenším nevadí. Je to problém primárně politický, případně v nejširším slova smyslu kulturní. Případné odkazy na jiný rámec, např. na platné zákony, jakkoli oprávněné (např. na lustrační zákon), tedy neřeší prakticky vůbec nic. Před loňskými volbami do Poslanecké sněmovny byla všechna důležitá fakta o dnešním i minulém působení pana Babiše dostatečně veřejně známá, resp. kdo chtěl, měl k nim přístup, a hnutí ANO navzdory těmto faktům slavilo volební vítězství. Je třeba si ovšem přiznat, že pro řadu našich spoluobčanů neslavilo hnutí ANO volební vítězství těmto faktům navzdory, ale právě díky nim.

Cesta tam...

Pan Babiš se svojí smečkou toho stihne poničit opravdu hodně. To se dá říct s jistotou i proto, že už toho – za relativně krátkou dobu – hodně poničit stihnul. Jen se to zatím ne vždy projevuje v plné kráse. Zářným příkladem je vláda, v jejíž čele stojí: místo ministrů, tedy vrcholných politických representantů země, kteří v uplynulých téměř třech dekádách jistě měli chyby – často až nesnesitelně mnoho nesnesitelně závažných chyb, máme dnes premiérovy náměstky, kteří sice formálně stojí v čele ministerstev, ale de facto žádnými politickými representanty nejsou. Nemají totiž žádné skutečné vlastní politické názory a jen administrují to, co se zrodí v hlavě vůdce. No vážně, vzpomenete si snad na nějaký politický názor třeba paní ministryně financí Schillerové? Pokud vůbec nějaké politické názory paní ministryně má, úspěšně je před veřejností tají. A to patří v této vládě k těm výraznějším a technicky vzato kompetentnějším „ministrům“.

Důsledkem je stav podobný předlistopadovým poměrům. Stav podobný přinejmenším v tom, že činnost vlády je a bude presentována právě jako soubor jakýchsi více či méně administrativních opatření, v podstatě technických kroků, které zkrátka vedou ke zlepšení správy a tudíž by o nich chtěl vést diskusi leda tak nějaký kazisvět. Politika však nezmizí ze světa. Rozhodování o podstatných věcech „pouze“ sejde z očí a stane se tak zcela netransparentním a tudíž nekontrolovatelným, nekritizovatelným ze strany jak (zbytku nezávislých) médií, tak (parlamentní) oposice. Jako se v rámci předlistopadového režimu tato důležitá rozhodnutí rodila nikoli na půdě vlády, ale na půdě Ústředního výboru Komunistické strany Československa (a ta vůbec nejdůležitější přímo v Kremlu), tak se nyní rodí a v nejbližší době rodit budou opět mimo vládu, tentokrát patrně rovnou v hlavě vůdce. A opět – je potřeba si přiznat, že jisté části naší společnosti právě tohle vyhovuje. Vždyť pan Babiš sliboval řídit stát jako firmu a to také dělá – řídí jej jako svoji firmu. Důsledky pro naši svobodu to má již dnes, ale, opakuji, dostatečně velký počet občanů je s tím prozatím spojen, nebo je jim to alespoň fuk. Proto nás ještě po nějakou dobu čeká další zhoršování celkové situace: další upevňování posic pana Babiše a jeho poskoků, oslabování až destrukce nezávislých institucí, narůstání nejrůznější šikany vůči konkurenci – občanské, mediální, hospodářské, politické.

Je nám tedy vést ústupové boje a měli bychom je vést co nejurputněji. Jednou z hlavních frontových linií jsou přitom samozřejmě každé nadcházející volby, ty senátní pak dvojnásobně. Konkrétně je navýsost správné nevolit takové kandidáty, u kterých je předpoklad, že budou přispívat k destrukci stávajícího ústavního pořádku. Naopak v zájmu nás všech (dokonce i v zájmu dnešních voličů ANO...) je, aby tento ústavní pořádek byl v co největší míře zachován. Čím více se toto podaří (tedy čím blíže Ústavě platné k 1. lednu 1993 budeme...), tím snáze se bude následně na to lepší navazovat.

Jak dlouho bude voliče okouzlení panem Babišem držet je otázkou složenou z přinejmenším tří částí: (1) kdy a jak vážných chyb se ANO dopustí? (2) jak se tyto chyby podaří oposici sdělit veřejnosti, resp. jak se je panu Babišovi podaří maskovat, popř. svádět na někoho jiného? (3) demografie. Demografie má obrovskou setrvačnost a s jistou nadsázkou je to osud. S klesajícím věkem voličů podpora hnutí ANO vcelku rychle slábne. Pan Babiš je skvělým representantem normalizačních sraček, které někteří naši dříve narození spoluobčané označují za staré zlaté časy. A těchto revanšistických pamětníků je zatím hodně. Každopádně dost na to, aby hnutí ANO vyhrálo třeba ještě příští volby. Zvlášť pokud bude hezky normalizačně rozhazovat.

...a zase zpátky

Jednou to ale přijde a i s hnutím ANO to půjde od desíti k pěti. On si pan Babiš do té doby vybuduje velmi silnou posici a dopustí se ledasčeho. Bude se tedy následně držet moci zuby nehty a nebude vůbec jednoduché jej z toho sedla vyhodit. Může se úspěšně pokusit o předání otěží nějakému vybranému nástupci, který mu zaručí pokojné dožití – to by celou věc ještě protáhlo. Modus operandi pana Babiše se však spíše neslučuje s tím, že by k někomu pojal takovou důvěru, aby se svěřil do jeho rukou... To jsou ale detaily. Ať už cestou voleb, nebo v důsledku opravdu masových demonstrací – a následných voleb se bude režim, který právě sledujeme v rozpuku, poroučet. Ne, není to jistota, nejde o žádný přírodní zákon, budeme se o to muset velmi zasadit (jeden z možných počátečních kroků navrhuje Klub na obranu demokracie: vytvořit koordinační výbor české demokratické opozice...) – a nezasadíme-li se, může tady ten režim klidně vyhnívat po desetiletí. Ale jsem optimista.

Tohle všechno jsou však stále více méně triviální sdělení. Zajímavější to začne být, když si uvědomíme, že pokud je to podstatné z výše uvedených úvah relevantní, pan Babiš předá Českou republiku jako značně rozvrácenou zemi.

Specifické riziko je pak skryto v tom, že pan Babiš je v řadě otázek ryzí oportunista a tak patrně nebude příliš náchylný k aktivnímu prosazování levicově liberální agendy, která, jak bylo ověřeno v praxi, nemá žádnou valnou voličskou podporu. Pád pana Babiše tak ale může progresivistické ataky na společnost akcelerovat. Již nyní je tedy třeba jasně říkat, že přestože je pan Babiš predátorem ohrožujícím samu podstatu svobodné společnosti, ne úplně vše, co řekne či udělá, resp. naopak neřekne či neudělá, je špatně resp. naopak dobře. I takové hitlerovské Německo postavilo mnoho kilometrů skvělých silnic a bylo by bláhové vylévat s vaničkou i dítě a po porážce nacismu jezdit ze zásady výhradně po polních cestách... Je třeba si zkrátka dělat jasno v pozitivním duchu a nenechat sebou manipulovat v duchu „tohle přece chtěl/nechtěl Babiš, tak to tedy musí být špatně/dobře“. Kromě toho, pokračování tažení progresivistů a jeho předpokládaná eskalace v post-Babišovském období se může jen obtížně podařit zastavit, pokud se tomu budou pokoušet čelit převážně lidé kompromitovaní spoluprací s panem Babišem.

Co budeme dělat?

Ano, vím že nás čekají napřed ty urputné ústupové boje vedené snahou, aby škod bylo napácháno co nejméně. Ano, vím že následovat bude možná dlouhé období, kdy bude pro změnu na ústupu pan Babiš, ale stále s hlavními mocenskými pákami v rukou. Nebylo by to ale zdaleka poprvé v dějinách, kdy ve jménu toho všeho zůstaneme v rozhodném okamžiku stát s prázdnýma rukama – tedy sice euforičtí z vítězství, ale bez představy, jak rozvrácenou zemi postavit na nohy a čeho se přitom vyvarovat. Je případné připomenout na tomto místě Demokratickou iniciativu, která od svého vzniku v roce 1987 rozvíjela politický program uplatnitelný po pádu totality. Tento politický program byl žel v dané době utopen ve zmíněné euforii a zadušen chimérou „nepolitické politiky“, jejíž mimořádně agresivní klon sledujeme aktuálně v přímém přenosu.

Nechci samozřejmě vybízet k nějakému detailnímu plánování. Neznáme okolnosti, za kterých pan Babiš ztratí moc. Nějaké hlavní obrysy však načrtnout můžeme.

Předně je tu ta již zmíněná, značně setrvačná demografie. S ní je provázán systém penzí a s ním zase celkové zadlužení veřejných financí. Neméně podstatná je otázka diversifikace zdrojů energií, kde důležitou roli hraje cesta, kterou bude ČR za vlád Andreje Babiše rozvíjet svoji jadernou energetiku. Možnosti, které bude post-babišovská politická representace mít, budou do značné míry limitovány stavem země v těchto ukazatelích. Pochopitelně jsou tu i vnější okolnosti: stav NATO a EU, možnosti Kremlu naplňovat své ambice (limitované zejména cenou ropy...), další rozmach či naopak ústup neomarxistické levice z posic v zemích Západu, rozsah a povaha imigrace a zvládání těch kulturně nekompatibilních menšin(?), které k nám na Západ již připutovaly. A to nemluvím o tom, že dost možná bude muset nová representace rehabilitovat důvěru v justici, policii... a vůbec znovu provést některé z elementárních kroků podniknutých v prvních letech po Listopadu 1989.

Ještě jednou opakuji: vím, že úkoly dneška jsou zcela jiné. Ale s každým případným úspěchem, který přiblíží ten den, kdy bude pan Babiš následovat své bolševické předchůdce, by mělo růst také úsilí o náležitou přípravu na onu rekonstrukci, provázené snahou o odhad vývoje alespoň hlavních výše uvedených otázek a vyvozování závěrů pro budoucí adekvátní směřování politiky České republiky.

Již jsem zmínil, že podstatným aspektem bude, do jaké míry se podaří zachovat současný ústavní pořádek. Nemenší důležitost však bude mít stav jednotlivých částí společnosti. S perspektivou budoucí obnovy je třeba vážit řadu dnešních kroků. Vyostřeno: čím více kolaborace s panem Babišem dnes, tím méně důvěry a více námahy zítra. Bez důvěry se totiž nutné kroky provést nedají – a modus vivendi bude nezbytné nalézt i s těmi, kteří tu po panu Babišovi zbudou.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.