Obsah

Stručné dějiny „státu ve státě“, 2. část

Napsal J. R. Nyquist

Sovětská strategie a Druhá imperialistická válka

Předchozí část zde.

V posmrtně vydané knize Herberta Hoovera „Freedom Betrayed“ (Zrazená svoboda) představuje bývalý prezident zapomenutou kapitolu amerických dějin. Kniha pojednává o zahraniční politice Franklina Roosevelta a o úloze Ameriky ve Druhé světové válce. Autor podotýká, že pro porozumění této válce musíme nejprve porozumět komunismu a povaze sovětské moci.

Podle Hoovera je komunismus jako náboženství, které existuje v každé zemi. K jeho metodám patří podvratná činnost, infiltrace a vlivové operace. Hoover uvádí argumenty, že tyto operace umožnil prezident Roosevelt, který nastoupil do úřadu v roce 1933. Kam se vrtl, pomáhal komunistům. Ve Druhé světové válce pomáhal Sovětskému svazu.

Podle Hooverova výkladu „konečný příběh o tom, jak jsme se dostali do Druhé světové války, nelze napsat, dokud nevyjdou na světlo události, které k našemu vstupu do této války vedly“. Jak Hoover upozorňuje, právě během ní metastázovalo „komunistické sevření“ díky ovládnutí Číny komunisty v roce 1949 „z dvou set miliónů Rusů na hordu Asiatů čítající více než devět set miliónů“.

Jak došlo k tomu hroznému strategickému obratu?

Všechno to začalo sovětským diktátorem Vladimírem Leninem. Ten již v roce 1920 svým žákům vštěpoval, že Druhá světová válka je nevyhnutelná. Takzvaná „první imperialistická válka“, jak řekl, přivedla komunisty k moci v Rusku. Druhá, jak dodal, jim připraví cestu k uchvácení celé Evropy.

Leninův přínos ke komunistické strategii byl pozoruhodný. „Velké problémy v životě národů se urovnávají jen silou,“ řekl. Válka je tedy urychlovačem revoluce, neboť přináší bídu, společenský chaos a nestabilitu. Připravuje cestu revoluci. Pro Rusko dvacátého století to platilo. Neúspěšná revoluce roku 1905 vzešla z rusko-japonské války. Revoluce roku 1917 vzešly z První světové války. Lenin tudíž mohl provést základní dedukci, že pro komunismus je válka dobrá. Rozdmýchej válku, poštvi národ proti národu – a sklízej plody revoluce.

V praxi se pak sovětští stratégové třicátých let měli, pokud jde o Evropu a Dálný východ, řídit strategií „rozděl a panuj“. Měli oddělit státy, které se nově staly „fašistickými“, od „demokracií“. Hitler se podle Stalinovy koncepce měl stát „ledoborcem revoluce“. Pokud sovětské státnické umění dokáže manipulací docílit kolize mezi Hitlerem a Západem, může Moskva klidně sedět a sledovat, jak se ty dvě strany navzájem ničí. Až dojde k vyčerpání, bude moci Rudá armáda vstoupit do války ve výhodném postavení a „osvobodit“ Evropu.

Stejná logika bude fungovat i na Dálném východě. Poštveme nacionalistickou Čínu a Japonsko do vzájemné války. Rozmístíme vlivové agenty. Japonský nacionalismus, byť duchem antikomunistický, se dal snadno zmanipulovat. Mezitím Sovětský svaz a jeho čínští komunističtí spojenci shromáždí své síly k závěrečnému úderu pro chvíli, až se Japonci a Číňané uválčí do vyčerpání.

Teorie využívání regionálních válek byla nedílnou součástí veškerého sovětského hospodářského a vojenského plánování dvacátých i třicátých let. Roku 1921 napsal Stalin v Pravdě: „Úkolem strany je: (1) využívat všech rozporů a konfliktů mezi kapitalistickými skupinami a vládami obklopujícími naši zemi, s cílem dezintegrovat imperialismus.“ Hoover citoval tuto pasáž ve své knize a připojil další Stalinovu poznámku z roku 1924: „Rezervami revoluce mohou být ... rozpory, konflikty a války ... mezi buržoazními státy, jež jsou nepřáteli státu proletářského...“

Pro sovětskou politiku bylo tudíž užitečné rozdělit kapitalistický svět na státy fašistické a demokratické. Není nijak náhodné, že komunistická agitace v Německu i jinde usnadnila fašistické (či nacionalistické) antiliberální revoluce. Ze strany komunistů šlo o záměrnou politiku. Vyvolání politického chaosu přirozeně vyvolalo fašistickou autoritativní reakci, protože parlamentní vláda nemohla v podmínkách agitace komunistů a společenské sabotáže fungovat. Sověti se tak mohli do srpna 1939 stavět po bok liberálům, pak fašistům do 22. června 1941 a pak se až do porážky Německa a Japonska v roce 1945 znovu spojit se západními liberály.

Sovětské Rusko zaujalo takovou pozici, aby mohlo rozehrávat obě strany proti sobě k svému vlastnímu užitku. Dařilo se mu tak střídavě napálit hned naivní západní liberály, hned zas nemyslící fašisty. Pro rozehrání takové hry však bylo třeba připravit jeviště. Podnítit postupně v jednotlivých zemích vzestup fašismu k moci. Jestliže byla Evropa hned po První světové válce požehnána třiadvaceti demokraciemi, pak se deset z nich před vypuknutím Druhé světové války v roce 1939 stalo fašistickými. Zde byl klíč moskevské strategie. Pomocí provokace vytvořit blok fašistických států. Proti nim zagitovat západní liberály. A vytěžit, co z toho vzejde.

V roce 1938 se Hoover vypravil do Rigy a sešel se s lotyšským prezidentem Karlisem Ulmanisem, který získal vzdělání na univerzitě v Nebrasce a, jak Hoover vděčně ocenil, hovořil „americkou“ angličtinou. Bývalý americký prezident se toužil dozvědět, proč se Lotyšsko stalo fašistickým státem. Ulmanis řekl, že se země díky „slabosti a komunistickým konspiracím“ propadla do „úplného chaosu“. Aby ji zachránil, obrátil se o pomoc k armádě. Klíčovým faktorem, který tento proces řídil, byli podle Ulmanise ti, kteří manipulovali ruskou „pátou kolonou, ... pronikali do odborářských skupin a otravovali s intelektuály, kteří věřili v osobní svobodu, ale mysleli si, že je možno mít hospodářskou totalitu...“

Ulmanis Hoovera varoval, že se Spojené státy přijetím Rooseveltovy politiky Nového údělu samy uvrhly do nebezpečí. To že otevře dveře pozdějšímu chaosu. Když se Hoover zeptal, jak ten chaos vypadá, odvedl Ulmanis amerického státníka k oknu s vyhlídkou na hlavní náměstí v Rize a řekl:

Až uvidíte, jak se na náměstí různými ulicemi ze všech stran sbíhají ozbrojené bojůvky mužů v zelených, rudých a bílých košilích, jak bojují klacky i střelnými zbraněmi, jak se srocují davy žen a dětí a dožadují se chleba, budete vědět, že nastal chaos.

Poté Ulmanis Hoovera varoval, že územní systém voleb do zákonodárného sboru ve Spojených státech „již selhal“, protože americké zákonodárce si „ve skutečnosti vybírají“ nátlakové skupiny a protože se už dávno nepraktikuje nezávislé rozhodování, jaké je u státníka nezbytné. Washington zaplavily úřadovny pěti set různých nátlakových skupin a každá z nich střídavě vyhrožuje voleným představitelům. Hoover s Ulmanisem nesouhlasil, avšak lotyšský vůdce trval na svém: „Amerika je se svým ‚řízeným hospodářstvím‘ [zavedeným za Roosevelta] na nejlepší cestě k chaosu a ke ztrátě demokracie. Já jsem tím prošel...“

Ulmanis nebyl jediným evropským vůdcem, který se obával podvratného zásahu z Moskvy. V roce 1938 se Hoover setkal i s Hitlerem a dospěl k závěru, že v otázce Ruska je Hitler „nebezpečný fanatik“. Napsal o něm, že „vypadá, jako by měl v mysli místa, kterých se stačí dotknout a vystřelí to“. .Když americký velvyslanec učinil letmou zmínku o Sovětském svazu, tu podle Hoovera „z Hitlerových úst vyletěla tiráda výbušných slov“. K mírnější verzi takového výbuchu došlo i tehdy, když Hitler zaslechl slovo „demokracie“. Američtí představitelé Hoovera informovali, že se celé německé zemědělství i průmysl připravuje na válku. Amerického obchodního atašé v Berlíně Douglase Millera se Hoover otázal, na kdy nacisté plánují útok. Miller jasnozřivě odpověděl: „Asi tak za osmnáct měsíců.“

Podle Hoovera byl Hitler rozhodnut táhnout na východ; nejprve vtrhnout do Československa, poté si vynutit spojenectví s Polskem. Kdyby mu to nevyšlo a tato země by se s ním spojit proti SSSR odmítla, měl v plánu Polsko obsadit. Hoover věřil, že Hitler cítí určité poslání. Tkvělo v rozbití Sovětského svazu a získání nových území pro německý národ. Nebesa buďtež milostiva každému, kdo by se postavil mezi Hitlera a jím vyhlédnutou oběť. To byl jistě nejspornější Hooverův argument: že by totiž Anglie a Francie měly Hitlerovi jeho tažení na východ povolit. Ty dvě diktatury (německá a ruská) se navzájem vyruší a západní civilizace bude ponechána sama sobě.

Jako zastánce západní verze Stalinovy strategie „rozděl a panuj“ se Hoover domníval, že by Západ měl svým nepřátelům povolit vzájemný boj. Proč by nemohl být Hitler „ledoborcem“ západní kontrarevoluce? Podle jeho tvrzení to bylo racionální pozadí strategie appeasementu (ustoupení Hitlerovým požadavkům – pozn. překl.), kterou uplatňoval britský premiér Neville Chamberlain. Rozehrát takovou hru nebylo podle Hoovera hloupé. Hloupé naopak bylo vyzvat Hitlera přímo na souboj. Nacisté byli přece vojensky lépe připraveni než Francie a Británie, a navíc si jako zamýšlený cíl vyznačili Rusko. Proto byl Hoover na straně appeasementu. Nechte Hitlera jít svou cestou! Ať si diktátor užije svých zbraní v Rusku – až do vyčerpání. Západ na tom jedině vydělá.

Po letech, dávno potom, co Západ vyhlásil Hitlerovi válku kvůli Polsku – akci, která vedla k pádu Francie – Hoover napsal:

V těchto vzpomínkách jsem popsal cestu, na kterou Roosevelt a Churchill zavedli lidstvo. Není třeba opakovat, jak se podvolovali největšímu nepříteli lidstva (tj. komunistům), jak mu ustupovali a podporovali jej svým souhlasem. Jejich prohlášení a tajné dohody v Moskvě v listopadu 1943, v Teheráně v prosinci téhož roku, v Jaltě v únoru 1945. Truman v Postupimi v srpnu a jeho politika v Číně v letech 1945-1951 – to jsou náhrobní nápisy, které zvěstují zradu spáchanou na lidstvu. Možná se tyto národy, ponořené do bahna lidského otroctví podle svých nejhorších snů, občas rozpomínají na Rooseveltovy sliby [sliby čtyř svobod] (Rooseveltovo prohlášení z r. 1941 o svobodě projevu, svobodě vyznání, svobodě života bez bídy a svobodě života beze strachu – pozn. překl.) – ale jen proto, aby se probudily v policejním státě.

Na jednom místě svého přehodnocení Druhé světové války přišel Hoover s několika spornými tezemi: (1) že válka mezi Sovětským svazem a Německem byla nevyhnutelná, (2) že jediným cílem Hitlerova útoku na západní demokracie bylo smést je stranou z cesty; (3) že záruky, které daly Anglie a Francie Polsku, vedly ke zbytečné válce mezi Hitlerem a demokraciemi; (4) že vstup do této války bez Stalinova souhlasu „byl nejhrubším omylem v dějinách britské diplomacie“; (5) že Spojené státy a západní polokoule nebyly nikdy v nebezpečí Hitlerovy invaze; (6) že jakmile se Hitler rozhodl vpadnout do Ruska, nebyl už Západu nebezpečný; (7) že Roosevelt to vše věděl, ale stejně trval na nutnosti zásahu ve prospěch Británie; (8) že použil amerických námořních sil k nevyhlášené a ústavě odporující námořní válce proti Německu; (9) že záměrně vyprovokoval válku s Japonskem, atd.

Tyto hrubé strategické omyly vedly podle Hoovera k celosvětovému vzestupu komunismu. Ovládnutí největší země světa Stalinovým komunismem a nejlidnatější země světa komunismem Maovým ztížilo dle něj možnost zdolat ohrožení, jemuž je vystavena svoboda. Mezitím USA v srpnu 1945 nemoudře použily proti Japonsku dvou jaderných zbraní a tím otevřely cestu užití týchž zbraní proti Americe. „Použitím těch bomb,“ napsal Hoover, „jsme se stali stejnými jako oni – dědici pláště Čingischánova (patrně narážka na starozákonní příběh ve 2. Knize královské, 2. kap., kde Elíša při odchodu svého mistra Elijáše do nebe získává spolu s mistrovým pláštěm i jeho úřad proroka s příslušnou zázračnou mocí – pozn. překl.) a všech těch lidí z historické minulosti, kteří považovali uplatnění naprosté bezohlednosti ve válce za oprávněné.“

V Hooverově způsobu uvažování připravilo neblahé vůdcovství Rooseveltovo a Trumanovo cestu Třetí světové válce, daleko hrozivější než byla druhá. „Ve Druhé světové válce,“ poznamenal Hoover, „jsme s našimi spojenci vojensky zničili síly nacismu a fašismu. Mír však nemáme. Během války jeden ze spojenců, Stalin, rozšířil komunistickou diktaturu a ruské impérium, čímž ohrozil svobodu celého světa. Nyní jsme vtaženi hluboko do ‚studené války‘, která ohrožuje naši vlastní existenci.“

Dnes, v roce 2018, víme, že ta studená válka ve skutečnosti neskončila. Všude se setkáváme s nesmyslnou a neinformovanou vírou, že v roce 1991 komunismus dobrovolně vypustil ducha. Stručný seznam zemí, které od domnělého pádu Sovětského svazu podlehly komunismu, je výmluvný, ale nikdo neřekne ani slovo. Tvrdí se, že Hooverova analýza je více než zastaralá. Situace je dnes stejná, jako byla tehdy. To jenom my jsme zaslepeni a neschopni to nebezpečí vidět.

V šedesátých letech Hoover zhodnotil neochvějnou oddanost a fanatismus komunistů. Nazval komunismus „nejhorší morovou ranou, jaká kdy postihla svobodné lidi“. Podle Hoovera se marxistický fanatismus stal pro naši civilizaci stejnou hrozbou, jako fanatismus islámský. A navíc: „Komunismus je bojový duch, nelítostný vůči jakékoli opozici, a vypracoval si během let věrouku, metody i organizaci,“ poznamenal Hoover. „Je v něm mocný hlad po rozmachu a po potlačení všech takových lidských citů, jako je úcta. Je sadistický a krutý.“

Krom toho, pravil Hoover, je blud zaplést se s komunisty – uznat je diplomaticky, obchodovat s nimi nebo jich použít jako spojenců. Podle Lenina, jejž citoval, je každé spojenectví s „buržoazními státy“ dočasné. Podle poslední Hooverovy analýzy je svobodný svět s komunismem neslučitelný, a komunisté to vědí. V této souvislosti je pochopitelné, že komunisté za Leninova NEPu („Nová hospodářská politika“, zdánlivý návrat sovětského Ruska ke kapitalismu – pozn. překl.) ve dvacátých letech předstírali, že se zřekli své ideologie, a že Stalin v roce 1943 rozpustil Kominternu. Jak Leninův NEP, tak Stalinovo rozpuštění Kominterny byly klamy. Jaké jsou šance, že se u Gorbačovovy perestrojky a u rozpuštění Sovětského svazu nejednalo o podobnou operaci?

Po celé minulé století komunisté střídali své převleky. Hned byli „národovci“, hned zas „zemědělskými reformátory“ a/nebo „demokraty“. Totéž platí dnes, až na to, že dnes svoje chytráctví ještě zvýšili – i když jejich důvěřivé oběti už upadly do otupělosti. Neexistuje nic, co bychom mohli získat mluvením s lháři a podvodníky, kteří splétají intriky za účelem pádu Západu. A my s nimi přitom mluvíme pořád dokola – a zas a znova prohráváme.

Na počátku své knihy Hoover vysvětlil, proč prezident Woodrow Wilson odmítl Sovětský svaz diplomaticky uznat. Citoval jeho ministra zahraničí Bainbridge Colbyho: „Nemůžeme si navzájem důvěřovat ... jestliže sliby [s nimiž přijdou komunisté] ... už v mysli jedné ze stran obsahují své cynické popření. Nemůžeme uznat vládu, která se s rozhodností zaměřuje na to, aby konspirovala proti našim institucím...“

V listopadu 1920 Lenin řekl: „Musíme využít antagonismu a rozporů mezi dvěma kapitalismy ... poštvat jeden proti druhému...“ Podle Lenina „válka, kterou povede proletariát po porážce buržoazie ve vlastní zemi, s cílem posílit a rozšířit socialismus, je legitimní a svatá“. Lenin též konstatoval: „Dokud existuje kapitalismus a socialismus, nemůžeme žít v míru. Nakonec zvítězí jeden nebo druhý – a buď nad sovětskou republikou, nebo nad světovým kapitalismem zazní pohřební žalozpěv...“

Hooverova kniha obsahuje tyto i jiné citace komunistických vůdců. Bývalý prezident vyslovil varování, že komunisté jsou „nepřáteli lidstva“ a nepřáteli civilizace. S těmi nelze bezpečně uzavřít žádnou dohodu. Pravda je taková, že komunisté vždycky poruší své slovo.

„S touto zkušeností,“ psal Hoover, „odolali prezidenti Harding a Coolidge všem nátlakům, aby (SSSR – dopl. překl.) uznali. I já jsem byl na základě svých zkušeností proti tomu, aby USA otevřely dveře těmto konspiracím proti svobodným lidem. Tento rozhodný postoj tak po celé půldruhé desetiletí zastávali čtyři prezidenti a jejich šest ministrů zahraničí.“

Pak přišly volby roku 1932 a příchod Franklina Delana Roosevelta, který nastoupil po prezidentu Hooverovi. Hoover se předtím vypořádal se dvěma „do očí bijícími“ komunistickými úklady, které ohrožovaly Spojené státy. Jedním byl tzv. „pochod žadatelů o náhradu“ Bonus March (snaha válečných veteránů vynutit si nátlakem finanční proplacení jejich služby za války – pozn. překl.) v roce 1932 a druhým snaha sovětského Ruska zaplavit svět padělanými americkými penězi vytištěnými v Moskvě.

Podle Hoovera „tehdy výzvědná služba armády i námořních sil zjistila, že ‚pochod‘ [žadatelů o náhrady] byl výplodem rozsáhlého komunistického organizování na základě fantastického nápadu zneužít veteránů [První světové války] ke svržení vlády Spojených států. V době pochodu jsem veřejně poukazoval na to, že je podnícen komunisty. A více než bohatě se potvrdilo, že nešlo o smyšlenou představu. O tři roky později, na sedmém kongresu Komunistické internacionály v Moskvě roku 1935, se komunisté k odpovědnosti za uspořádání pochodu veřejně přihlásili.“

Co by mohlo Spojeným státům ze „vztahů“ s takovým nepřítelem vzejít dobrého? Okamžitě by to začalo – co kontakt, to útok. Každý pokus o dohodu by byl příležitostí k podvodu.

„Než se pan Roosevelt ujal úřadu,“ napsal Hoover, „zpravil jsem jej o podrobnostech moskevského padělání miliónů amerických dolarů. Tyto falešné bankovky byly v letech 1928-1932 s přestávkami v oběhu po celé Evropě, Číně a Blízkém východě.“ Sedm měsíců po své inauguraci roku 1933 Roosevelt „zaslal Kalininovi, předsedovi sovětského Všesvazového ústředního výkonného výboru, nótu s návrhem, aby Rusové vyslali do Washingtonu zástupce, s nímž bude projednáno jejich uznání.“

Proč to Roosevelt udělal?

Ruští komunisté přislíbili, že nebudou konspirovat proti svobodným americkým institucím. Jak ale Hoover poznamenal, „jakmile komunisté dosáhli uznání, okamžitě svůj slib, že nebudou spřádat úklady za účelem svržení americké vlády, začali porušovat.“

Jak vysvětlil Josef Stalin: „Slovo diplomata musí být v rozporu s jeho činy. Co by to jinak bylo za diplomata? Slova jsou jedna věc – činy jsou něco úplně odlišného. Pěkná slova jsou tu od toho, aby maskovala nečisté činy.“

Zde máme souvislost, bez níž nelze správně porozumět důvodům a záměrům komunistické podvratné činnosti. Právě ta je strategickým pozadím „státu ve státě“. Jejím cílem je válka, všeobecná bída a chaos. Neboť toto je stezka, po níž postupuje komunistická revoluce.

Komentář uveřejněn k 14. srpnu 2018. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.