Hitler, Mussolini a F. D. Roosevelt: utajené dějiny společenství vzájemného obdivu

Napsal Dinesh D'Souza

V současné době slýcháme od progresistů hodně o podpoře prezidenta Trumpa ze strany neonacistů. Ve skutečnosti je to sporné; nikdo vlastně pravdivost tohoto tvrzení neověřoval, nikdo nedělal žádný výzkum mezi neonacisty. Navíc, někteří neonacističtí předáci jsou původně levičáci, například Andrew Anglin, jeden z redaktorů listu Daily Stormer (americký neonacistický web hlásící se výslovně k provokacím a trollování – pozn. red.). Důvěřiví lidé přesto souhlasí s progresistickými nálepkami, protože byli poučováni, že fašismus a nacismus jsou „napravo".

Ale opravdu jsou? Můžeme tuto otázku osvětlit zkoumáním společenství vzájemného obdivu mezi Rooseveltovou administrativou a fašisty Mussoliniho Itálie, a také ohledně Rooseveltova programu New Deal z počátku třicátých let, který tolik vychvalovali němečtí nacisté. Vypadá to, že Hitler, Mussolini a Roosevelt se pokládali za ideologicky spřízněné. Tento námět lze sotva nalézt v učebnicích progresistů a v jejich historiografii.

V roce 1933 se jeden novinář zeptal Roosevelta na jeho názor na Mussoliniho, Roosevelt odpověděl: „Klidně vám sdělím, že jsem s tím obdivuhodným italským gentlemanem v docela úzkém kontaktu." Ve stejném roce Roosevelt tento svůj názor na Mussoliniho opakoval Breckinridge Longovi, americkém velvyslanci v Římě: „Zdá se nepochybné, že Mussolini se opravdu zajímá o to, co se u nás děje, a já se velmi zajímám o jeho aktivity a dělá na mě hluboký dojem to, čeho dosáhl a jeho zjevně poctivý záměr obnovit Itálii."

Rooseveltovo nadšení pro Mussoliniho a pro italský fašismus mělo odezvu u dalších progresistů jeho doby. Progresistický Historik Charles Beard napsal: „Probíhá tam udivující experiment a bylo by chybou podléhat pocitům vyvolaným na základě úvah o drsných skutcích a nevázaných tvrzeních, které provázejí proces fašizace, zakrývat možnosti a poučení plynoucí z tohoto dobrodružství."

Herbert Croly, editor listu New Republic (tradiční časopis amerického liberalismu, tedy progresismu, zastávaného např. předchozím prezidentem Obamou – pozn. red.), tvrdil, že fašismus skýtá potenciál pro „duchovní obnovu" společnosti. V populární kultuře progresisté ladili na fašistickou notu: „Jste nej, jste Mussolini," prozpěvoval Cole Porter v jednom hitu z počátku třicátých let a když o několi let později italští fašisté napadli Etiopii, odkaz na Mussoliniho byl z textu písně diskrétně odstraněn.

Roosevelt vyslal do Říma členy svého tzv. mozkového trustu, aby se tam poučili o fašistické politice, se záměrem něco z ní importovat do Ameriky. Roosevelt vnímal fašismus jako dokonce progresivnější než svůj New Deal a od jeho realizátorů požadoval, aby si z fašismu vzali poučení. Rexford Tugwell, Rooseveltův blízký poradce, po návratu z Říma o fašismu napsal: „Je to nejčistší, nejúčinnější druh operativní sociální mašinerie, jakou jsem kdy poznal. Budí to ve mně závist."

Roosevelt pokládal zákon NIRA (National Industrial Recovery Act) za to nejpodstatnější v rámci programu New Deal. Přímým vzorem mu byl italský fašismus. NIRA zmocňoval federální vládu zřizovat sdružení složená z odborů a managementu ve všech oblastech průmyslu, aby určovala programy výroby, mzdy, ceny a dokonce i maxima a minima pracovní doby. Podle Tugwella, bylo účelem přijetí NIRA „vyloučit anarchii systému svobodné hospodářské soutěže".

Uvedením NIRA do praxe, tedy vedením NRA (National Recovery Administration), pověřil Roosevelt generála Hugh Johnsona nepokrytě obdivujícího fašismus. Johnson s sebou přinesl propagandistický pamflet, sepsaný jedním z Mussoliniho lidí, nazvaný The Structure of the Corporate State (Struktura korporativního státu), a z toho pamfletu pak běžně citoval. Za Johnsona v NRA také došlo k vydání vlastní brožury s titulem Capitalism and Labor Under Fascism (Kapitalismus a práce v rámci fašismu). Přiznává se v ní, že „principy fašismu jsou velmi podobné těm, které se rozvíjejí v Americe".

Poznali jsme, jak Roosevelt a jeho lidé z New Deal vnímali fašisty; teď zase seznejme, jak fašisté pohlíželi na ně. Brzy poté, co Roosevelt zveřejnil úvodní programy v rámci New Deal, vyšel v jednom italském časopise Mussoliniho komentář  k Rooseveltově knize Looking Forward (Očekávání – vydáno na počátku roku 1933 – pozn. red.). V něm Mussolini vyslovil závěr, že politika a názory Roosevelta „připomínají způsoby a prostředky, jakými fašismus probouzí italský lid".

A Mussolini dodal, že „často je v Americe i v Evropě kladena právě otázka, jak mnoho fašismu je obsaženo v programu amerického prezidenta". Mussoliniho odpověď zní: mnoho. Fašismus je „princip, že stát už nadále neponechává ekonomiku jejím vlastním metodám".Když Mussolini označil New Deal výrazem „smělý intervencionismus", mínil jako hlavní cíl programu náhradu americké ekonomiky volného trhu ekonomikou řízenou a regulovanou centralizovaným státem.

Mussolini dospěl k závěru, že Roosevelt směřuje svou zemi k národnímu socialismu a „ona nálada, provázející tento naprostý obrat orientace, je nesporně podobná fašismu".

Pokud nedostačuje toto samo o sobě, přibližně v téže době Völkischer Beobachter, oficiální list nacistů, nabídl svůj pohled na nového amerického prezidenta: „My, němečtí nacionální socialisté, rovněž vzhlížíme k Americe". Roosevelt, praví se v listě dále, nahrazuje „nezkrotný blázinec tržních spekulací" dvacátých let „přijímáním myšlenkového úsilí národního socialismu v politice ekonomické i sociální". O jeho politice se v závěru praví, že „jedinou naší obavou je, že se tato politika nezdaří".

Při jiné příležitost list Völkischer Beobachter zkoumal Rooseveltův styl vedení a shledal ho srovnatelným s Hitlerovým vlastním diktátorským stylem zvaným Führerprinzip. Nacistický list pak při zpětném pohledu na Rooseveltovu politiku programu New Deal poznamenává, že „i když ne vždy stejnými slovy", Roosevelt rovněž „požaduje, aby kolektivní blaho mělo přednost před zájmy jednotlivce. Mnohé pasáže v jeho knize by mohl napsat nějaký národní socialista a v každém případě lze soudit, že Roosevelt pociťuje závažnou spjatost s filosofií národních socialistů".

Tyto citáty jsem vzal z knihy Mussolini and Fascism (Mussolini a fašismus), od Johna Patricka Digginse, z roku 1972 – dnes vlastně neznámé; a z knihy – rovněž tak neznámé – německého historika Wolfganga Schivelbusche Three New Deals (Trojí New Deal). Ani jeden význačný životopis Roosevelta, ani jedna progresivní historie daného období nám nenabízí žádoucí informace o Rooseveltově nadšení z fašismu a nacismu. Stejně tak Ira Katznelson se umně vyhýbá nejchoulostivějším citacím ve své obdivuhodné nedávné studii Fear Itself (Strach sám), což je nanejvýš čestné progresistické pojednání o spojitosti mezi programem New Deal a fašismem.

Mým závěrem je, že co bylo pohřbeno v archivech historie, jsou nesporné důkazy, že Rooseveltovi progresisté z New Deal a fašisté italští i němečtí na sebe navzájem pohlíželi jako na ideologické soudruhy dlící na stejné straně barikády. Oni všichni vnímali fašismus jako levicový. Chválili se navzájem a přebírali politiku jedni od druhých. To je ta tíživá historická pravda, kterou se progresisté pokoušejí zatajit vnucováním fašistické nálepky na někoho, kdo s fašismem nemá nic společného, totiž na Donalda Trumpa.

Převzato z townhall.com. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.