Mistr „umění udělat dohodu“

Napsal Roman Joch

Trump je obchodník. S tímto vědomím je nutné sledovat jeho jednání v rámci G7 i s Kimem.

Americký ekonom David P. Goldman, autor slavného sloupku Spengler (na „počest“ německého hlasatele Zániku Západu) v hongkongských Asia Times, sloupku, v němž kombinuje demografii, teologii a politiku, mi před čtyřmi týdny v Budapešti řekl:

„Trump je chytrý. Vyvolá zmatek a čeká, co se stane. Učí se za pochodu.“ Trump záměrně vypouští zmatečná tvrzení, jeden den tvrdí opak toho co včera a dívá se, jak na to reagují ostatní. Podle toho si utvoří názor na svou politiku.

Goldman byl jeden z mála analytiků, kteří předpověděli Trumpovo vítězství – dva měsíce před volbami! –, připusťme tedy, že určitou autoritou na Trumpovo jednání je. Podle něj je Trump obchodník, nadevše miluje uzavírat dohody, „dealy“.

Podívejme se na jeho postoj k evropským zemím na uplynulém summitu G7 (Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, USA, Velká Británie a přísedící EU) v kanadském Quebeku; a na jeho singapurské vyjednávání se severokorejským Kim Čong-unem.

Trumpův hněv

Problémem ve vztahu s Evropou jsou z evropského hlediska jeho cla na dovoz evropské oceli a hliníku do USA; z jeho pohledu vysoce kladná obchodní bilance ve prospěch Německa a velice záporná v neprospěch USA ve vzájemném obchodu.

Trump je přesvědčen, že Američané již několik desetiletí subvencují evropskou prosperitu – tím, že zajišťují bezpečnost Evropy, platí na ni, a Evropané tak na svou obranu dávají extrémně málo. Jedná se z jeho pohledu o přerozdělování bohatství z Ameriky do Evropy.

Pokud jde o výdaje na obranu, Trump má pravdu. Na konci studené války USA na výdaje NATO přispívaly 50 procenty a západní Evropa taky 50 procenty. Nyní, po rozšíření NATO o další evropské země, tedy poté, co jsou evropští členové NATO dohromady bohatší než před třiceti lety, jaký je poměr výdajů na NATO mezi USA a Evropou? 75 procent ku 25 procentům. A to Trumpa štve.

Na toto nás upozorňovaly už předchozí americké vlády; dobře si pamatuji, jak před sedmi lety končící americký ministr obrany Robert Gates nás Evropany důrazně varoval, že jednoho dne přijde americký prezident, který už s tím trpělivost mít nebude.

Přišel Trump. Jsou země, které na obranu místo slíbených dvou procent HDP (USA vydávají 3,6 % HDP), dávají jen jedno procento. Například Česko a Německo (a další). Jenže některé z nich se za to stydí a hodlají výdaje zvýšit (například ČR). Německo, tato nejbohatší země Evropy, však nikoli (například polská armáda je nyní silnější než Bundeswehr). Nelze se pak divit, že právě na Německo dopadá největší porce Trumpova hněvu. Nepůjde jen o ocel a hliník, ale i o automobily; být německým producentem aut, velice se obávám o americký trh.

Kde je prostor k vyjednávání? Kromě navýšení výdajů na obranu onen „deal“ může vypadat i takto: Německo zruší plánovaný plynovod Nord Stream 2, který je velice výhodný pro Rusko a Německo, ale bezpečnostně katastrofální pro Ukrajinu a geopoliticky nevýhodný pro Polsko i Pobaltí – a Trump pak na Německo cla neuvalí…

Mimochodem, proč Trumpa více zajímalo jednání s Kimem než se spojenci v G7? Protože Kim jaderné zbraně má; Německo, Kanada či EU jako celek je nemají.

Důvod k obavám

Jak jednání s Kimem dopadnou, je předčasné hodnotit. Naděje tu je, ale důvod k obavám ještě větší. Napadají mě názvy dvou knih z doby studené války: Komunistům lze věřit – že jsou komunisté a Mistři klamu (tu druhou napsal šéf FBI J. Edgar Hoover a je zdařilým popisem marx-leninské ideologie i dějin komunismu v Evropě a USA).

Goldman a jiní se obávají, že Trumpova vášeň udělat dohodu ho povede k tomu, že výměnou za Kimův slib zrušit své jaderné zbraně (které nezruší, jen rozmontuje a ponechá připravené ke složení) bude Trump souhlasit se stažením amerických jednotek z Korejského poloostrova (23,5 tisíce osob) – což by bylo geopolitickým vítězstvím Číny. Trump to prohlásí za dobrou dohodu a sebe za mistra umění udělat dohodu, jak zní název jeho knihy.

Proto je důležité, aby vedle něho stál bezpečnostní poradce John Bolton. Americký prezident Calvin Coolidge ve dvacátých letech 20. století prohlásil: „Mnohem důležitější je zabít špatný zákon než schválit dobrý,“ a jak sleduji politiku, z roku na rok jsem stále silněji přesvědčen o jeho moudrosti.

Kariérou Johna Boltona se jako červená nit vine přesvědčení analogické: mnohem důležitější než přijmout dobré mezinárodní smlouvy je odmítnout ty špatné.

Proč? Protože nepřijetí dobré smlouvy je jen dočasně promarněná šance, zisk nula, zatímco přijetí té špatné je škodlivé, zisk záporný. Proč? Protože přijetí špatné smlouvy s nepřítelem vyvolává falešný pocit bezpečí, ukolébá lidi k mylnému přesvědčení, že nepřítel už nepřítelem není.

Tudíž Bolton vedle Trumpa je zapotřebí více než kdykoli předtím. Konečné slovo však má prezident, a pokud chce uzavřít dohodu špatnou, není mu pomoci. To jsme viděli od Roosevelta na Jaltě se Stalinem v roce 1945 až po Obamu s Íránem v roce 2015.

Text byl publikován v LN, 13.6.2018. Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.