Obsah

Marxismus, Neomarxismus, Evropa a Amerika

Napsal Redakce

Téma tohoto měsíce je dalším dílem do (zatím) nekončícího – seriálu na téma kulturní občanské války, která zuří za Západě. Záměrně píšeme nekončícího, nikoli nekonečného – jen si nejsme jistí, zda tím vyjadřujeme pesimismus pramenící z toho, že šiky progresivistů jsou všude na postupu a jednoho ošklivého dne nás udolají, nebo optimismus, že se lidská přirozenost s Boží pomocí přece jen nakonec prosadí a kulturní marxisté, i se svými tradičními soudruhy, skončí konečně tam, kde je jejich pravé místo: spolu s nacisty, jakobíny a všemi ostatními revolučními teroristy (i kdyby jen „ve stádiu příprav“) na pranýři dějin, ve všeobecném opovržení.

Ale to vše je zatím zahaleno, výsledek není dán předem. Záleží totiž na každodenních svobodných rozhodnutích každého z nás. Čím si však můžeme být jisti, že i když se podaří Západu kulturní marxismus přežít, najde se brzy nějaká nová mámivá ideologie, se kterou se bude muset to lepší v nás střetnout. Touha po Ráji je totiž z lidského srdce nevykořenitelná a ti, kteří resignovali na vztah s Bohem, mohou toužit nejvýše po ráji na zemi. Hledají-li pak takoví lidé hranici mezi dobrem a zlem ve společnosti, místo aby ji hledali ve vlastních srdcích, rýsuje se zřetelně další dějinné kolo lidského neštěstí a utrpení.

Bezdětní v čele

V posledních měsících došlo k reflexi trendu, v rámci kterého je mezi evropskými leadry stále více těch, kteří nemají děti. Pokusme se nahlédnout tuto otázku bez hyterie. Ta nejjednodušší vysvětlení zpravidla bývají také správná: statisticky mají prostě bezdětní lidé více času věnovat se svému osobnímu pracovnímu uplatnění, politiku nevyjímaje, čili pokud je vše ostatní srovnatelné (talent, píle, inteligence, vzhled a příjemné vystupování… a také trocha toho štěstí, samozřejmě...), tak ten, kdo má více času, zkrátka vítězí.

Patrně tu bude jistý rozdíl mezi člověkem, který vědomě upřednostnil jiný životní program před dětmi (a pozor, i toto muze byt úctyhodné: viz katoličtí duchovní, řádoví bratři, řádové sestry, nebo – spíše v minulosti – někteří vědci, kteří plánovaně nezakládali rodiny a plně se věnovali svému oboru…) a mezi těmi, kdo děti mít chtěli, prostě se to nepodařilo a nyní tedy žijí život, který by si sice sami nevybrali, ale celkem pochopitelně využívají těch příležitostí, které se před nimi takto (byť neplánovaně) otevřely.

Nicméně, rizika pociťovaná v souvislosti s tím, že nás mají vést lidé, kteří netvoří budoucnost pro vlastní děti, nejsou zcela nicotná. Pokud ale chceme nadále žít v demokracii, není jiné cesty, než aby je někteří z těch, kteří děti mají, porazili ve volbách. Nebo, přinejmenším, aby rodiče uplatňovali ve zvýšené míře vliv jako voliči. K tomu by velmi dobře posloužil také již několikrát navrhovaný princip, totiž aby rodiče dostali ve volbách právo volit za své děti (samozřejme je to jen princip, musely by se doplnit nějaké technické parametry… např. jednoduše tak, že oba rodiče třech a více dětí by obdrželi každý po jednom hlasu navíc...). Tím by se zvýšila volební váha hlasů rodin… A to by také, vrátíme-li se zpět ke kulturnímu konfliktu, přispělo k účinnému tlumení progresivistických nápadů: Chci klidně chodit spát a beze strachu vstávat, až se k nám právo vrátí, své děti po svém vychovávat, až se k nám právo vrátí. (Až se k nám právo vrátí, Spirituál kvintet)

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.