Zde jsou tři drobné, vzájemně nesouvisející poznámky: k aktuálnímu dění kolem GIBS, k přímé volbě starostů (znovu) a jedna taková myšlenka spíše obecná...

I.

Před pár týdny, ještě 1. března, se pan Babiš dušoval, ze pana Murína, toho času šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů, odvolávat nechce. Nyní už je zase vše jinak. Zdrojem obou informací, na které se zde odkazuji, pocházejí z médií, která patří do tzv. svěřeneckého fondu – nemyslím, že by snad pan Babiš, nebo někdo jiný z ANO, zpochybňoval interpretaci předkládaných zpráv. Myslím, že nejsem sám, kdo nad takovouto nestydatostí jen nevěřícně kroutí hlavou. Přitom jediní, kdo může tuto situaci vyřešit, jsou voliči – pokud jim prostě opravdu nevadí jasný lhář, tak zkrátka není co řešit.

Nicméně, síla tlaku na odstavení pana Murína z čela GIBS jasně ukazuje na to, že pan Babiš chce (protože asi nutně potřebuje) své obvinění z podvodu s dotací na své Čapí hnízdo zamést stůj co stůj. A opět: pokud jednoduše voličům takto křišťálově čistý konflikt zájmu prostě nevadí, tak zkrátka není co řešit. Je to politická otázka a není řešitelná jinak než politickými prostředky.

II.

V textu „Tři argumenty proti přímé volbě starostů“ (KONZERVATIVNÍ LISTY, listopad 2018) jsem zástupně své argumenty adresoval hnutí Starostové a Nezávislí (STAN). Argumenty zůstávají v platnosti, ale zmíněný adresát, jak se ukázalo, je tím pravým jen v omezené míře: „...se současným návrhem z dílny SPD nesouhlasíme proto, že nejdříve provádí změny v Ústavě a až teprve potom chce řešit prováděcí předpisy. A my se ptáme: Jak bude vypadat kooperace přímo zvoleného starosty a zastupitelstva, které bude dovoleno jinak? Jakým způsobem může být starosta odvolán? A zdá se nám, že systém, ve kterém fungujeme nyní – tedy ve kterém může být starosta odvolán kdykoliv kdy se zastupitelstvo shodne, že se mu vykonávání jeho mandátu nelíbí – je poměrně vyvážený a zasahovat do něj velkou změnou Ústavy bez toho, že by se jasně řeklo co to znamená, rozhodně nechceme.“. Tolik tedy stanovisko STAN.

III.

Omlouvám se tvůrcům, ale nezapamatoval jsem si, o jaký film šlo (skoro bych odhadl, že se jednalo o nějakou romantickou komedii...) – a nepodařilo se mi jej najít. Nicméně si jsem prakticky jistý, že to byla filmová upoutávka, ve které zaznělo: Láska, Peníze, Děti – vyberte dva ze tří.

Rozhlédl jsem se zběžně kolem sebe a musel souhlasně potřást hlavou. Když jsem se zamyslel trochu lépe a rozhlédl trochu více, uvědomil jsem si, že mezi námi žije celkem dost lidí, kteří by za to dva ze tří byli vděční a z takové přízně osudu šťastní a ti, kteří to dva ze tří mají, si toho často dost nebo dokonce vůbec neváží a závistivě pokukují po svém okolí, kde vidí to, co jim schází, neřkuli po těch nemnoha, kterým život nabídl (a třeba i bez jakékoli zjevné „zásluhy“) všechno zmíněné, pěkně zabalené, voňavé a s mašličkou.

Jenže při řádné úvaze a ostrém pohledu na skutečnost snadno seznáme, že není žádnou velkou výjimkou člověk, který by dal nevím co za jeden za tří... nebo dokonce jeden ze čtyř, protože jak praví jedna židovská průpovídka: „Nejdůležitější je, aby byl člověk bohatý – hlavně když je zdravý!“ Buďme vděčnější – Arnošt Lustig měl pravdu: „Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ A hlavně, na jedno se můžeme spolehnout – Láska nám nikdy chybět nemusí.

Autor je předsedou Konzervativní strany.