Obsah

Editorial

Napsal Vox Occidentis

Vážení čtenáři,

potvrzujete pročítáním těchto slov touhu svou i mnohých dalších lidí načerpat informace, které hromadné sdělovací prostředky již přestaly poskytovat, či je poskytují v ideologicky šablonovitém kontextu. Lze je proto vyhledat jen v médiích, která si od mainstreamu udržují kritickou distanci a snaží se držet standard, byť v často polních podmínkách, přemýšlení a informování poctivého.

Těch je naštěstí v poslední době na světovém internetu dostatek, jen je třeba se v nich orientovat. Redakce KONZERVATIVNÍCH LISTŮ hodlá co nejvíce přispět svou znalostí a zkušeností nejen k ukázkám příspěvků z různých nám příbuzných stránek webu tak jako doposud, ale i k přímým doporučením na samostatné sledování dalších zdrojů. Trošku horší je to právě na domácí scéně, a to zrovna v kritickém předvolebním období. Proto se v nejbližší době zaměříme na tuto oblast.

Úvodem je třeba přeci jen konstatovat poměrně známou, avšak ne vždy přijímanou skutečnost, že nastalo úplné převracení politických činů a slov. Vidíme tedy, jak dnešní levičáci legitimizují své reálné zavádění socialismu, zahalené neuspořádanou směsici bludů – například multikulturalismem nebo teorií globálního oteplení – při razantním slovním odporu k osobě Putina. Přitom se ovšem stydlivě a zastřeně dovolávají mnoha údajných socialistických pozitiv z éry sovětů. Pro tento směr agitují také naše hromadná média. A naopak včerejší nomenklaturníci a agenti minulého režimu se dnes mazaně legitimizují hlásáním některých zásadních myšlenek pravice – například svobody jednotlivce a vlastenectví – a to jedině v opozici k EU. Přitom ovšem svým vyzvedáním bezostyšných lží Putina, právoplatného to dědice sovětů, zásadně své postoje zpochybňují. Sama EU ale bohužel dává smutně svými kroky čím dál více najevo pokračující úpadek hodnot a posun do systémového rozvratu. Naposledy například Švédsko, zákazem knih o Pipi Punčochaté v knihovnách. Je to jen jeden z mnoha čerstvých aktů potlačování svobod, kterými se EU volky nevolky řadí na pochod směrem k úrovni nacistického Německa a bolševického Ruska.

V důsledku načrtnuté situace je tedy třeba brát veškeré informace naprosto kriticky, s uvážením kontextu i s přihlédnutím k profilu autora. Ukážeme to názorně na dnešním příkladu doporučené webové stránky ke sledování. Jedná se o zcela krátké politicko-ekonomické komentáře Erika Besta, amerického novináře žijícího s velkou rodinou v Česku. Možná ho k nim motivuje starost o budoucnost jeho dětí. Příspěvky jsou uveřejňované zdarma pravidelně každý všední den na jeho portálu „fleet sheet´s final word česky“, kde se lze přihlásit k pravidelnému odběru e-mailem. Mimořádně výstižné jsou tyto komentáře v zachycení domácí, někdy i zahraniční provázanosti politiky a byznysu. Často je v nich zobrazen klientelismus, dnes dominující ve všech zaopatřovacích státech, zcela bez ošacení. Takový pronikavý a adresný náhled žádné jiné tuzemské médium neposkytuje. E. Best si to zřejmě může dovolit, protože je politicky i ekonomicky očividně nezávislý, na rozdíl od všech ostatních domácích médií, která jsou závislá přinejmenším na reklamě inzerentů. Ale – vždy existuje nějaké ale. Který konzervativec slyšel Erika Besta komentovat v našem rozhlase americké volby a prezidenta Donalda Trumpa, tak se asi zděsil, co je to za socialistickou vykopávku. Tady je třeba vzít v úvahu dvě věci. Předně tu, že E. Best vystudoval politologii v Americe a je tedy původně produktem tamní levicové indoktrinace. Za druhé tu, že E. Best strávil studijně jeden rok v letech 1983-4 v Rusku a poznal dobře poměry, které tam panovaly. U nás ovšem dobře víme, co to dříve znamenalo studovat nebo pracovat v SSSR. Neděláme si přílišné iluze o Rusku ani dnes, po tzv. změně režimu a po radikální expanzi bývalé KGB do vládních struktur. Utěšme se přesto Götheovým „zelený je strom života a šedivá je každá teorie“ a sledujme Bestovy kriticky brilantní a fakty podložené komentáře alespoň k domácím záležitostem. Jinde něco takového málokdy najdeme. Kriticky však zvažujme.

Závěrečná poznámka: Viz text Dana Drápala „Krize žurnalistiky“, který přetiskujeme v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ.

...a jak je dobrým zvykem, následuje Editorial z uplynulého VÝBĚRU Z HROZNŮ:

 

Vox Occidentis / Editorial

 

Vážení čtenáři,

uprostřed léta k vám přichází první letošní vydání VÝBĚRU Z HROZNŮ, který již tradičně shrnuje to nejzajímavější z předchozích digitálních čísel KONZERVATIVNÍCH LISTŮ a nabízí i ledacos dalšího, co se mezitím zrodilo na redakčním stole či stálo za přečtení, komentování či kritiku jinde. 

VÝBĚR Z HROZNŮ coby tištěný čtvrtletník se tak ocitá na počátku svého 5. ročníku. Nutno říci, že v kondici ne právě nejideálnější – pravidelných předplatitelů nám příliš nepřibývá, spíše naopak. Opustit tedy papír a zůstat jen na webu? Nu, možná k tomu jednou dojde, ale dnes to nebude! Totiž: nejen, že máme své žurnalistické počínání za smysluplné, byť jeho viditelný dosah je omezený. Ale především, pořád nás to baví! 

Autor bestsellerů o krvavých osudech Střední Evropy mezi Německem a Ruskem, americký historik Timothy Snyder, vydal počátkem roku knihu esejů Tyranie: 20 lekcí z 20. století. Útlý svazeček se zrodil jako autorova osobní reakce na vítězství Donalda Trumpa, první kapitoly dokonce jako facebookový post, psaný přímo z letadla, kde autora ona neblahá zpráva z Washingtonu zastihla. Fascinace Trumpem je místy velmi znát, proto spíše než historické eseje z toho Snyderovi vyšel horký politický pamflet. Kniha se v mžiku stala trhákem, antirumpovská opozice napříč Západem si nemohla přát lepší munici, rozhovory s autorem nebraly konce a média (včetně těch českých) se hemžila titulky jako „V čem se podobá Trump Hitlerovi“ nebo „Demokracie má už jen rok času…“ a podobně.

V první chvíli se mi zdálo nepochopitelné, jak může renomovaný vědec tak snadno sklouznout do ideologických zjednodušení a laciných moralizací. Opravdu si myslí, že nebude-li Trump zbaven úřadu, k žádným dalším volbám už v Americe nedojde, jak se zdálo vyplývat z jednoho publikovaného interview?

Protože Snydera nelze odbýt jako pouhého ideologa, pokusili jsme se trochu v tom zorientovat.

Především: Snyder se obává nástupu tyranie. Tuto obavu s ním ochotně sdílím, ano, svoboda je dnes ohrožována na mnoha frontách. Obává se situací, kdy skupina nebo jednotlivec mimo veřejnou kontrolu na sebe strhnou moc. Opět ano, toto pokušení je v tomto světě permanentně přítomno, rozumná politika s tím počítá a umí tomu čelit. V krizových chvílích ovšem, například pod tlakem globalizace, kdy civilizační instinkty ochabují a tradiční instituce jsou vědomě či nevědomě oslabovány, kdy pocit ohrožení ve společnosti převládne, může onen sebezáchovný instinkt společnosti umlknout a nástup autoritářského režimu se může zdát jako „řešení“. Tak nějak tomu skutečně bylo ve 30. letech v Evropě.

Myslím, že pokud jde o analýzu situace, Snyder jako brilantní historik s talentem srozumitelně pojmenovat komplexní jevy, má pravdu: V mnohém se dnešní situace té tehdejší skutečně podobá: nárůst demagogie, úpadek politických stran i politiky jako takové, eroze důvěry v politické i sociální instituce, rostoucí pocity frustrace a ohrožení, stejně tak jako reálné hrozby na obzoru (islamismus, ambice Ruska). To vše vytváří nebezpečný kontext, v němž skutečně může být vábení „silné ruky“ lákavé. Snyderova analýzu i jeho rady, jak a čím těmto svodům a manipulacím čelit, lze proto uvítat, mohou být vskutku jasnozřivým vyslovením možná banálních, přesto však platných a smysluplných rad: Nepodřizujte se předem. Braňte instituce. Varujte se vlády jedné strany. Přijměte odpovědnost za podobu světa. Vykročte z řady. Přemýšlejte o tom, co říkáte. Hledejte, pátrejte, analyzujte. Chraňte si soukromí. Učte se od cizích lidí i od cizích zemí. Milujte svoji vlast. Mějte odvahu.

Problém nastává ve chvíli, kdy se autor snaží odhalené zákonitosti interpretovat a aktualizovat, nacházet za každou cenu živoucí paralely se situací v dnešních Spojených státech. Zde se chvílemi nelze ubránit pocitu, že Snyder se nechal příliš unést osobními politickými preferencemi a prostě si jako zklamaný volič vyrovnává účty s neoblíbeným presidentem. Nutno říci, že Trump svou neohrabaností a všemi ostatními deficity je mu snadným terčem. Nicméně, nezaslepila ona personifikace Snyderovi oči přespříliš? Opravdu si myslí, že případným Trumpovým odvoláním by bylo po problému a demokracie uhájena? Trumpismus zmizí, když volby vyhraje ta druhá strana? Tak jednoduché to je?

Navíc je zřejmé, že Snyder píše pro Američany: připomíná řadu věcí, pro Američany možná objevných, nicméně pro našince jde vesměs o tvrdě zaplacené zkušenosti: že dějiny Západu nejsou jenom dějinami triumfu, ale i úpadku a rozkladu, že společnost v Americe není nijak výlučná a imunní vůči svodům autoritářské vlády, ba dokonce možná zranitelnější, neb nic takového na vlastní kůži  nezažila. Naše situace je přece ještě krapet jiná: útoky na suverenitu národních států ze strany bruselské nadnárodní mašinérie na straně jedné i pokusy „profesionálně“ řídit „stát jako firmu“ a vyhnout se tak překonaným pravo-levým „schématům“ na straně druhé dodávají zdejšímu pokušení tyranie zase kapánek jinou příchuť.

Shrnuto: Čtěte Snydera a ptejte se, jak jeho varování vyložit lépe, jak je aplikovat na naši situaci. Pokušení moci a jejího zneužití zde budou stále, tyranie není nikdy daleko. Proto mějte odvahu a čtěte – a přemýšlejte o tom, co čtete!

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.