Obsah

Otázky a odpovědi

Napsal J. R. Nyquist

Rozhovor ukrajinsko-americké novinářky s J.R.N.

Hlučný egocentrik v demokracii

NAĎA: Bude se Trump podle vašeho názoru jako prezident vyhýbat střetům zájmů, nebo dojde k něčemu novému – totiž že se takové střety za Trumpova vedení stanou něčím normálním?

NYQUIST: Odpověď na tuto otázku zazněla na nedávné Trumpově tiskové konferenci. Byla najata právní firma, jejímž úkolem je vybudovat ochrannou přehradu mezi prezidentem Trumpem a jeho obchodními zájmy. Až do opuštění svého úřadu nebude mít Trump se svým podnikáním nic společného; na každý ze svých obchodních subjektů rezignoval. Trumpovi synové nad nimi také ustanovili zvláštního hlídacího psa s právem veta vůči důležitým rozhodnutím; to by mělo zamezit i sebemenšímu náznaku něčeho nepatřičného. Zdá se, že Trump zavádí mimořádná opatření, jimiž chce sám sebe odříznout od svých soukromých obchodních zájmů.

NAĎA: Jaký typ politické kultury, jež by se stala normou, je v Trumpově Americe na obzoru? Uspokojí nový prezident hlavní očekávání jádra svých voličů, tedy dělnické třídy ve státech kolísajících mezi demokraty a republikány? A co jeho agenda, která by navzdory svému zaměření na izolacionismus, protekcionismus a „návrat k práci v průmyslu“ neměla vést ke zhroucení naší hospodářské soustavy?

NYQUIST: Jistě, Trumpova volební kampaň postrádala jakékoli dekorum. Stále více si zvykáme označovat náš systém jako „demokracii“. Dávní političtí teoretikové vnímali demokracii jako cosi vratkého, co se snadno stane kořistí „nadvlády rozběsněné lůzy“. Za jedno z nebezpečí demokracie považovali snižování standardů, které zpřístupní vysoký úřad těm nejpodlejším lidem.

NAĎA: Demokratický systém tedy není nejlepší? Jaký hájíte vy? Zmýlil se Sir Winston Churchill ve svém slavném výroku, že demokracie je sice tou nejhorší formou vlády, ale že všechny ostatní jsou ještě horší?

NYQUIST: To, co říká Churchill o demokracii, je vtipné a poněkud paradoxní, ale pro ty, kdo rozumějí, jaká teorie ve skutečnosti tvoří pozadí „svobodných institucí“, v tom žádný paradox není. Churchill jako historik věděl, že britská ústava není demokratická, monarchistická ani aristokratická. Představovala směs všech tří soustav – trošku monarchie, trošku demokracie a trošku aristokracie, s králem, s Dolní i Horní sněmovnou. Tento systém, kdysi známý jako „smíšená monarchie“, považovaly klasické politické nauky svobodného světa za ideální pro vzestup a ochranu prosperity a svobody. Tyranie je potenciálním rysem nejen monarchie nebo aristokracie; i demokracie může podle Alexandra Hamiltona zplodit „tyranii většiny“ nebo „tyranii mas“. Zkorumpované demokracie lze zneužít ke svržení vlády práva a tím připravit cestu pro autoritářskou despocii lidu, jako se stalo za Francouzské revoluce, když Generální stavy a běsnící pařížská lůza svrhly monarchii. Co z toho nakonec vzniklo, dostalo jméno „teror“ a bylo to právě tak nestvůrné jako krvavé a nezákonné. Rovněž Alexis de Tocqueville přišel se slavným varováním, že rozhodnutí založená jen na „nároku početně silných“ nejsou rovnocenná rozhodnutím založeným na právu. Rozhodujícím prvkem anglické politické tradice je zásada, že právo by mělo zvítězit. Mnozí sice popsali Spojené státy jako „demokracii“, avšak technická realita je taková, že u nás jde o smíšený systém, v němž prezident plní úlohu zvoleného monarchy, Sněmovna reprezentantů představuje demokratický prvek a Senát je jakýmsi druhem aristokracie. Svrchovanost jednotlivých států je navíc brzdou proti uzurpacím ze strany ústřední vlády a brání též hromadění moci v centru. Právě to je trvalým problémem Ruska a jiných despotických států, kde, jak víte, ústřední vláda svou mocí stále utlačuje vzdálenější oblasti a znemožňuje jim tak, aby si vládly samy. Měli bychom vzít na vědomí, že tyranská moc je vždy mocí centralizovanou a místní moc je vnímána jako nepřítel. Mám-li tedy na vaši otázku odpovědět ve světle pravdy o svobodných institucích, pak demokracie není nejlepším systémem – avšak aby bylo dále jasno, náš systém ve skutečnosti není demokracií. U nás v Americe jde o federální smíšenou soustavu brzd a protivah, částečně podle vzoru římské republiky, která byla sama zřízena po vzoru smíšené monarchie starověké Sparty. To Churchill velice dobře věděl. Takové chápání tvořilo základ veškeré britské politické výchovy před první světovou válkou a rovněž americké politické výchovy před americkou občanskou válkou. Teprve v pozdějších dobách se díky soustavnému postupu takzvaného demokratického socialismu lidem začalo neustále vštěpovat, že žijí (nebo by měli žít) v demokracii. Naše politické dědictví tím utrpělo intelektuální zkázu a nakonec je pohřbila matoucí terminologie (kterou tvořila slova jako „socialismus“ a „demokracie“, jež pro člověka, který už porozuměl skutečnému mechanismu potřebnému pro vytvoření svobodných institucí, mají ve skutečnosti malý praktický význam). Dnes se naše svoboda postupně opotřebovává do podoby „politické korektnosti“ a v každé západní zemi je víc a víc na postupu socialismus sovětského typu.

NAĎA: Představuje Trumpovo strašné chování pro tento ústavní systém nějakou hrozbu?

NYQUIST: Jak už jsem naznačil, způsoby Trumpovy prezidentské kampaně se vyznačovaly špatným chováním. Avšak jeho politickým oponentům, těm uhlazeným a uznávaným kariéristům, se ve skutečnosti nedalo věřit vůbec. Většina se jich upsala finančním zájmům, a ti už dávno prodali svou vlast za zisk. Trump na ně byl hrubý. Možná měl právo být hrubý. Možná neměl. Ať je tomu jakkoli, nečekám, že si ve svém prezidentském úřadě bude počínat „uhlazeněji“ než při kampani. Jeho způsob mluvení i jednání se jeví jako součást jeho povahy, a povaha se tak snadno nemění.

Vliv Číny a Kremlu

NAĎA: Myslíte, že senátor Marco Rubio, guvernér John Kasich, Carly Fiorinová nebo dokonce Ted Cruz nejsou důvěryhodní? Rozumím, proč Hillary prohrála, ale nedokážu pochopit, jak mohl Trump s tou svou otevřenou demagogií zvítězit v republikánských primárkách. Bylo to snad proto, že se tak otevřeně dovolával dělníků ve státech kolísajících mezi republikány a demokraty? Nebo v tom byla nedůvěra k našim zvoleným representantům? Nechápu, jak můžete říkat, že jiní republikánští kandidáti byli nedůvěryhodní, když přece skutečně nepatřili k washingtonské „bažině“. A navíc byli velice kritičtí vůči Kremlu. Mám obavy, že jedním z mnoha faktorů, které vedly k Trumpovu vítězství v republikánských primárkách, byli proruští lobbisté.

NYQUIST: Loňští republikánští kandidáti byli až na pana Trumpa lidé, kteří byli nutně závislí na darech od představitelů zvláštních zájmů; a to, jak se teď ukazuje, znamená problém. Tito politikové jsou – díky finanční podpoře, kterou od nich dostávají – zavázáni lidem obchodujícím se zámořím, zvláště s Čínou (avšak nejen s ní). Samozřejmě, že můžete Trumpovu kampaň nazvat „demagogickou“, a on v klasickém smyslu toho slova demagogem určitě je – stejně jako je jím každý uchazeč o úřad, jenž se přes hlavy elit vášnivě dovolává lidu. Právě to dělal Trump; a to, jak víme z římských dějin, chce velikou odvahu, zvlášť když ty elity byly tak zdegenerované jako ty naše. Za současných okolností je snad zřetelné, že tyto elity neplní své povinnosti. Když jsem řekl, že mainstreamoví politici (včetně těch republikánských) nejsou důvěryhodní, měl jsem na mysli jejich podporu systému volného obchodu, který není svobodný ani trochu – nýbrž je zaměřen jednostranně a to tak, že Spojeným státům škodí. Každý ví, že se Čína vyžívá v nekalých obchodních praktikách. Každý ví o zhroucení americké průmyslové výroby. Jak to, že naši „vlastenečtí“ republikánští politici, kteří měli na tuto situaci najít protilék, selhali? Oni ve skutečnosti podporují takový obchodní systém, který posiluje moc Číny a poškozuje tak strategické postavení Spojených států. O této skutečnosti se sotva vede nějaká veřejná debata. Třída politiků nebohatne díky vlastním kvalitám. Milióny dolarů musejí proudit na kampaň do Kongresu, desetimilióny do Senátu USA nebo do Bílého domu. Ti, kdo bohatnou z čínského obchodu, vědí, že musejí buď podplatit americké politiky, nebo své postavení na trhu ztratit. Žel, tito zbohatlíci z obchodu s Čínou si kupují politiky tak, jako si vy a já kupujeme potraviny. Výsledkem je finanční vykrádání Spojených států, které pokračuje rok za rokem. V jakém smyslu je tohle poctivé? V uplynulých pětatřiceti letech naši politici (v obou stranách) prosazovali politické praktiky, které zdárně zničily desítky miliónů pracovních míst v průmyslové výrobě. Jen se rozhlédněte v dnešní prodejně. Většina věcí je vyrobena v Číně, Indii, Vietnamu, Indonésii, Mexiku, Japonsku atd. V dobách mého dětství bylo vše, co mělo nějakou hodnotu, vyrobeno v Americe. Bezpečnost země je skutečně v ohrožení, je-li tolik jejích věcí vyrobeno za mořem. Postupně se strategické postavení Spojených států v jednom hospodářském odvětví za druhým stává neudržitelným, protože v delším válečném střetnutí nejsme schopni financovat vlastní armádu. Jak můžeme tedy říkat, že tito politikové jsou poctiví, když všichni dávají přednost podpoře čínských zájmů před zájmy své vlastní země? Kdyby to byli vlastenci, bili by na poplach. Pokud jde o ten vychvalovaný protikremelský postoj tolika republikánských prezidentských kandidátů, pak, nezlobte se na mě, zřízení bezletové zóny v Sýrii nebo posílání zbraní na Ukrajinu by bylo nezodpovědné. Žádný státník se nevrhne do konfliktu, který nemůže vyhrát. Proti tomu by se veřejnost postavila na celé čáře – už na podkladě selského rozumu. Bylo by nemoudré pustit se do války s Ruskem v Sýrii nebo ohrožovat ruské postavení ve východní Evropě. Právě teď má Rusko v Evropě vojenskou převahu a když zahájím provokativní akci, riskuji, že mě Rusko předčí. Musíme tedy svou diplomacii rozplánovat tak, abychom si získali podporu ruského lidu, abychom zdiskreditovali propagandistickou kampaň Putinových mediálních poskoků. Já jsem ten poslední, kdo by podporoval vůči Rusku politiku appeasementu, ale Amerika nemá žádný rozumný důvod vstupovat do syrského vzdušného prostoru nebo posílat zbraně NATO na Ukrajinu. Jak bychom asi reagovali my, kdyby Rusko zřídilo bezletovou zónu nad Izraelem nebo poslalo zbraně Mexiku? Takže zase – nezlobte se, ale agresivní střet s Ruskem v Sýrii a na Ukrajině by přímo přihrál Putinovi trumfy do rukou. Kdybych já byl ruským občanem a doslechl bych se, že tihle různí američtí kandidáti mluví o sestřelování ruských letadel, asi bych si z toho odvodil, že ti američtí politikové jsou válečnými štváči. Hned bych měl sklon věřit Putinovým lžím. Doufám, že to, co říkám, dává nějaký smysl, protože to je velice zamotaná záležitost. Válečné vyhrožování Rusku může vyvolat zpětný odraz, který prospěje Putinovi, protože se Putin ve svém úsilí zaměřuje na získání podpory v Rusku. Když vzbudíme zdání, že Rusku vyhrožujeme, dáme Putinovi to, co chce. Budeme-li ve svém přístupu střízliví a rozumní, Putinova propaganda se sesype. Jak víte, americký lid nechce útočit na Rusko. Něco takového je našemu myšlení opravdu na hony vzdáleno. Proč tedy dělají tihle politici tolik rozruchu kolem sestřelování ruských letadel a zabíjení ruských letců? To přece nereprezentuje naše skutečné cítění. Jsme proti anexi Krymu? Jistěže! Měli bychom odsoudit Putinovu agresi? Jistěže bychom měli. Je daleko lepší identifikovat lži a zločiny ruské vlády. Ale vůbec není dobré slovně vyhrožovat ruským vojákům nebo podporovat nějaké akce, které by strhly ruské a americké vojenské síly do přímého vzájemného střetnutí. Rusko je nukleární velmocí, a ruské vojenské síly jsou plně modernizovány. Měl bych vám tedy připomenout, že ani jeden z těchto politiků, kteří jsou tak „vysoce kritičtí“ vůči Putinovi, neudělal nic praktického nebo účinného pro posílení amerických prostředků nukleárního odstrašení. Zato Trump nastínil plán přestavby amerického vojenského námořnictva i prostředků jaderného odstrašení. Má-li být Rusko bezpečně zkroceno, musejí tyto kroky předcházet. Budeme-li strkat nos do Sýrie, do země, která nás nikdy neohrožovala, jen tím nakonec ospravedlníme ruský vpád do pobaltských států. Státnictví je umění, a tihle republikánští kandidáti, kteří rétoricky vyhrožují Sýrii a Rusku, žádným uměním nevynikají.

NAĎA: Říkáte, že Trumpův postoj k Rusku je „klamavý“. A přitom mluví o Putinovi s obdivem, o svém přání osobně se s diktátorem setkat, o takových podezřelých nápadech jako „snížení počtu jaderných zbraní“. Proč Trump mluví o zrušení sankcí? Proč jmenoval Rexe Tillersona, nositele Řádu přátelství, který obdržel za jednání s Rosněftí? Jak to, že mezi nejdůvěrnějšími Trumpovými poradci najdeme lidi, jako je Paul Manafort, Henry Kissinger, Carter Page a jiní proruští lobbisté? Mnozí analytikové poukazují na to, že Trump v řadě věcí obrátil o sto osmdesát stupňů, ale ne, pokud jde o Rusko. Je-li to z Trumpovy strany všechno klam, k čemu je takový klam – jímž si ze svých voličů dělá blázny – dobrý?

NYQUIST: Nemyslím, že by Trump „bez ustání mluvil o tom, jak obdivuje Putina“. Nepřehánějme to. Spíš bychom se měli naučit myslet v rámci Trumpovy strategie. Když o Putinovi říká, že je to silný vůdce nebo že je ve své zemi středem obdivu, je to diplomatická poklona, která signalizuje ochotu k rozhovoru. Je však ochota k rozhovorům na straně Ruska? Ne, to opravdu ne. Trump ví, že Rusko je policejním státem, kde návštěvníky vydírají – „chytají je na vějičku“. Tolik řekl v reakci na „svazek zlatá sprcha“ (materiál s údajnými informacemi kompromitujícími D. Trumpa prostřednictvím odhalení domnělých sexuálních kontaktů, pozn. red.). Všimněte si prosím: tisk na Trumpovy poznámky o kremelských vyděračských technikách nezabral. Trump nepochybně poznal – a veřejně připustil – že Rusko není jeho kamarád, že se Rusové sekli, když mu chtěli uškodit nějakým padělaným „svazkem“, který dali bývalému britskému špiónovi v Moskvě. Trumpovi poradci a lidé jmenovaní do sektoru národní bezpečnosti, zvláště Michael Flynn (mezitím M. Flynn odstoupil, po vyzrazení odposlechu formální chyby v komunikaci s viceprezidentem; nikoli však pro podstané pochybení, jak spekulují média – pozn. red.), vědí, že Putin je nebezpečný. Nemáme zde číst mezi řádky? Proč mluví Putin o jakési dohodě s Ruskem o kontrole zbraní? Zrovna teď má Rusko ve vyzbrojování před Spojenými státy náskok. Trump – na rozdíl od Obamy nebo Clintonové – o tu smlouvu stojí proto, aby do této nevyváženosti mohl zasáhnout. A právě teď nebude mít Rusko o takovou smlouvu zájem. Jasně, nechtějí o svou vojenskou převahu přijít. Podívejte se na skutečnou rovnováhu vojenských sil. Trump mluví o zrušení sankcí uvalených na Rusko proto, aby vyzkoušel Putinovy záměry. Nebude-li mít Putin zájem, Trump pozná, že Moskva asi opravdu uvažuje o vpádu do pobaltských států. V tomto směru je Tillerson – vzhledem k postoji k odvrácení invaze – dobrou volbou. Putin se neodváží stěžovat si, že státní tajemník Tillerson je nepřítelem Ruska nebo že Trump kuje pikle proti oprávněným zájmům ruského lidu. Nikdo by mu to nevěřil. Bylo snad Trumpovo jmenování Tillersona chybou? Myslím, že šlo o chytrý tah. Vtrhne-li Rusko do pobaltských států pod záminkou, že americké síly ohrožují Petrohrad, kdo tomu bude věřit? Podívejme se na další postavy této rovnice: Paul Manfort je problematický, ale už je mimo obraz. Henry Kissinger je rovněž problematický, ale vzhledem k nevýhodě mimořádně vysokého věku už jeho předstírání koherence není tak přesvědčivé. Starosti mi dělá Carter Page, ale zase by mohl sloužit jako doklad dobré vůle Ameriky. Pokud jde o to, že snad Trump s Ruskem „podvádí své voliče“, sotva si myslím, že by záměrem jeho chování bylo klamat americké voličstvo; to totiž o Rusku vůbec nepřemýšlí. Cílem Trumpova dialogu s Ruskem je popravdě voličstvo Putinovo. Vysvitne to, když si uvědomíte, že doma nemá Trump žádný politický důvod mluvit o Rusku a že tím politicky nic nezíská. Rusko nepatří k položkám, které dělají Američanům starosti, i když média hlavního proudu křičí „fuj“ kvůli údajnému ruskému vměšování do voleb. Kdy vůbec tyhle mediální „hlídací psy“, zajímala Putinova špatnost? Obamovu obnovu vztahů s Ruskem přece doprovázela potleskem...

NAĎA: Trump se tedy pokouší vyjednávat?

NYQUIST: Tohle je tanec, který předchází jakékoli transakci. Úvodní hra má pomoci zjistit záměry druhé strany. Trumpova veřejná prohlášení o Putinovi jsou tomuto cíli jasně ušitá na míru. A soudě podle historie dřívějšího Trumpova života, bude jeho cílem dosáhnout té nejlepší možné dohody. Proto se u Trumpa všechno točí kolem vítězství. Je posedlý představou, že právě on bude tím, kdo má všechno pod kontrolou. Na této zásadě nevidím nic vrtkavého – aspoň zatím ne. Z psychologického hlediska by to mělo být naprosto jasné. Trumpovy řeči o zrušení sankcí jsou tedy něco jako mávání pořádným kusancem masa před hladovým ruským vlkem. Počkejme si, zda mu vlk ukousne ruku, nebo mu ji bude olizovat. Počkejme si na to, co je Putinův gang ochoten udělat.

Rozdělená společnost

NAĎA: Nepovede – podle toho, co se teď děje – nakonec při příštích volbách do Kongresu v roce 2018 znechucení a odpor vůči Trunpově populistické agendě k drastckému „obratu doleva“ a ke zdrcující porážce republikánů? A dokážete vysvětlit, proč jsou Spojené státy tak rozděleny na tábor levice a pravice?

NYQUIST: Je možné, že v průběžných volbách (konaných přibližně v polovině funkčního období hlavy státu, pozn. překl.) republikáni prohrají. Závisí to však na tom, co se stane během příštích měsíců. Jak sama říkáte, země je ideologicky rozdělena. Souvisí to se školami a univerzitami, kde po celá desetiletí docela nepokrytě převládala marxistická agenda. Pro Ukrajince nebo Rusy je to možná stěží pochopitelné, jenže v Americe vždycky existovalo silné vnitřní socialistické hnutí. Američtí socialisté pracovali a pracují do té míry diskrétně a účinně, že svět ani nestačí postřehnout, čeho dosáhli. I když byli přečísleni, v menšině, intrikovali a kuli pikle, aby se v budoucnosti stali většinou. Pěstovali si rasové menšiny a ženy. Podněcovali nelegální přistěhovalectví. Pronikli do škol s cílem indoktrinovat americké děti. Vpluli do vlády a nyní ovládají většinu federálních ministerstev. Ovládli média i zábavní průmysl. V rámci stranického systému začala komunistická levice ve dvacátých letech minulého století pronikat do demokratické strany – to se v sedmdesátých letech ještě zrychlilo a zesílilo. Dnes je demokratická strana Spojených států, pokud jde o její cíle a postoje, ideologicky příbuzná  komunistické straně Sovětského svazu; to znamená, že je krajně protiamerická, protikapitalistická a nepřátelská vůči americkým jaderným zbraním. Přitom vedení demokratické strany nadále předstírá, že je propodnikatelské a proamerické. Ti lidé se dokonce tváří že jsou proti Kremlu. Jakmile však začnete sledovat politiku, jakou demokraté prosazují, vyvstane vám úplně jiný obraz. Ať už jde o životní prostředí, o vzdělávání, o světové záležitosti – jedno politické směřování za druhým je vypočteno tak, aby oslabilo Spojené státy a posílilo naše nepřátele. Tajnými a podloudnými prostředky napomohla demokratická strana Spojených států vybudovat čínskou a ruskou armádu. Otevřeně posílila postavení Íránu. Neudělala nic proti komunistům ve Venezuele, v Jižní Africe nebo v Kongu. Její lidé oslabili náš postoj vůči komunistické Kubě. Existuje hromada svědectví i historické dokumentace, která ukazuje, jak Clintonův Bílý dům v devadesátých letech převážel prostřednictvím ministerstva obchodu do Číny vojenskou technologii. Když Obama nastoupil prezidentský úřad, začaly v rámci politiky zaměřené na „obnovu vztahů s Ruskem“ mohutné, Hillary Clintonovou řízené přesuny vojenské technologie do Moskvy, což bylo hnací silou neustálého zdokonalování jejích vojenských sil. Vzhledem k historii Hillaryiny podpory Ruska a Číny je důvod zpochybnit její tvrzení, že „ruskou loutkou“ je Trump. A ještě zlověstnější je to, že Kreml – na to je dost mazaný – její lži o Trumpovi podporuje celou škálou gest. Ale položte si sama otázku: od kdy vůbec ruští vůdcové říkali pravdu o čemkoli? Kreml lže i tehdy, když to nemá zapotřebí, jen aby nevyšel ze cviku. Krmí nás spoustou pokynů a náznaků, včetně protrumpovských televizních výstupů Vladimira Žirinovského – a očekávají, že uvěříme jejich touze pomáhat panu Trumpovi? Kolik hlasů získal pro republikánského kandidáta Žirinovskij? Rusové se nesnažili panu Trumpovi pomoci. Dobře informovaní lidé vědí, že Clintonová a Obama celá léta sloužili v roli ruských loutek. Trump, který býval v přátelském vztahu s Royem Cohnem, asistentem senátora Josepha McCarthyho, si je dokonale vědom, že zhroucení Sovětského svazu nebylo vítězstvím svobody v Rusku. Ví pravděpodobně i to, že si aparátčíci Komunistické strany pod novými názvy a slogany podrželi moc a že i když z Moskvy nelze otevřeně hlásat marxismus-leninismus, jádrem dnešního ruského režimu zůstaly leninské postoje i ambice. Z toho, co píše poradce Národní bezpečnosti Flynn, jasně vysvítá poznání ruského nepřátelství i role, jakou hraje ruský terorismus – včetně napojení na terorismus islamistů. Zdá se mi, že Trumpem jmenovaní lidé a jeho poradci představují ty největší realisty, jaké můžeme za současných okolností mít k dispozici. A zdá se rovněž, že Trumpova zdánlivá měkkost vůči Rusku je prozíravá. Nechce válku, protože by ji Spojené státy mohly prohrát. Západ nebyl nikdy slabší v porovnání s Ruskem než dnes. Bývalý socialistický blok by se kdykoli mohl prosadit způsobem za studené války nepředstavitelným. Je třeba pochopit, že manipulace s pravicí i levicí v Americe a v Evropě je ruskou hrou. Konflikt mezi pravicí a levicí v Americe pokročil – a to zcela jasně v souladu se zájmy Ruska.

NAĎA: Říkáte, že demokratická strana je ideologicky příbuzná komunistické straně Sovětského svazu. V takovém případě by se Amerika měla podobat SSSR, jenže tak tomu očividně není. Pravda, v sociálních programech federálního zákonodárství – zvláště těch, jež podporují seniory, postižené a osoby s nízkým příjmem – lze postřehnout určité prvky sociální demokracie. Myslíte, že takové programy jako Medicare (vládou financované nemocenské pojištění seniorů a postižených, pozn. překl.), SSI (doplňkový zabezpečovací příplatek pro osoby s nízkým příjmem, pozn. překl.) a stravenky jsou protikapitalistické? A co rasové menšiny? Domníváte se, že dr. Martin Luther King mladší byl socialista nebo komunista? Jak by se podle vás měla moderní americká společnost stavět k rasovým menšinám a k ženám? Podle mého soudu je kapitalismus s určitým sociálně prospěšným zaměřením téměř ideální systém, který za studené války zapříčinil úspěšnost kapitalismu. A co práva ilegálních přistěhovalců, kteří uprchli z vlasti kvůli tamním hrozným podmínkám; nejsou snad tito lidé dost dobří na to, aby získali občanství? Je narušitel hranic nutně zločincem? Jistě souhlasíte, že přistěhovalecká politika musí mí více odstínů a být příznivěji nakloněna lidem, kteří jsou ve svých rodných zemích nešťastni, ale přitom to nejsou zločinci. Naproti tomu ovšem souhlasím s tím, že krajně levicové křídlo demokratické strany je protiamerické a protikapitalistické a že Obama takové lidi reprezentuje. Jádro strany však má právo existovat. Jaký by to byl systém bez demokratů? Šlo by o stát s jedinou stranou?

NYQUIST: Spojené státy se Sovětskému svazu nepodobají díky své ústavě, ne proto, že tu nejsou žádní komunisté. Američané jsou oddáni své ústavě, vládě práva. Pronikající podvratné živly levice sice ústavu silně napadají, nepřátelé svobody a kapitalismu však jsou v tom, čeho mohou dosáhnout, omezeni. Ovládnutí nejvyšších pozic v demokratické straně nepostačuje. Ani ovládnutí Bílého domu. Důstojníci americké armády – a také prezidentova osobní stráž, Tajná služba – jsou přísahou zavázáni k dodržování ústavy. Každý ozbrojenec pracující pro vládu je především a na prvním místě oddán ústavě. Jsou vycvičeni v tom, aby neposlouchali nezákonné příkazy. Je to značně odlišná situace od té, s jakou se setkáváme v Rusku. Zdejší „páky“ třeba někdo ovládá, avšak útočit otevřeně na ústavu je nebezpečné. To nás, jak už jsem řekl, chrání. Rozdíl mezi svobodou a tyranií tvoří právě ten systém brzd a protivah. Ptáte se, zda nároky na sociální zabezpečení jsou v přímém rozporu s kapitalismem a svobodou. Dnes je to pro lidi stěží pochopitelné, ale když byla Amerika nejsvobodnější, žádné nároky neexistovaly. Ruku v ruce se svobodou jde nezávislost jedince. Závislost jedince na státu s sebou nese nebezpečný prvek: stát se stává všemocným a určuje život jedince. Rodina vměšováním ze strany státu degeneruje. Zatímco dříve se rodina o své příslušníky starala, dnes je lidé svěřují péči té „nejchladnější – nejbezcitnější ze všech chladných nestvůr“. Nemyslím, že je to pozitivní vývoj. O lidi v nouzi se starávala církev, rodiny a sousedé. Dělalo se to v místě, s upřímným zájmem, který spojoval jednoho člověka s druhým. Stát tu funkci přebírá na základě falešné představy, že si lidé v těžkých dobách nepomáhají. A po desítiletích takové politiky se u lidí vytrácí jejich organické nastavení a citlivost – prvky, které napomáhají skutečné lásce k bližnímu. Pomáhat postiženým lidem je vznešený úkol – nyní jej však přebírá vláda. Jak je však boj vlády s chudobou účinný? Ve skutečnosti chudoba v této zemi rok za rokem klesala – dokud nezasáhla vláda. Jakmile k tomu došlo, chudoba roste. Jak mnozí víme, vláda je mechanismus bez srdce – a byrokracie se vyžívá v bezmezném bujení. Všimněte si také těch pravidel a regulací – dnešní vměšování vlády do rodinného života, její střet s právy rodičů, zneužívání služeb, jež údajně chrání děti, zneužívání systému rodinného soudnictví, které rutinně znásilňuje práva matek a otců. V našem právním řádu totiž stojí, že žádný muž (či žena) nesmí být zbaven života, svobody nebo vlastnictví bez „náležitého právního řízení“, tedy bez porotního soudu. Dnes naše soudy zabavují majetek lidem, kteří se nedopustili žádného zločinu, neporušili žádný zákon – jen na základě rozvodu, k jehož dosažení už navrhovatel nepotřebuje dokázat odpůrcovu vinu. To je jeden z příkladů zneužívání moci, které je nedílnou součástí „sociálního státu“. Tyto soudy ničí mnoha lidem život. Mnoho dětí si odnáší poranění, rodiny jsou olupovány o své bohatství, přičemž bohatství se dokonce přerozdělováním přesouvá od jedné skupiny lidí k druhé. Lidé, kteří změnili náš právní systém, kteří zavedli tyto právní novoty, jsou vyznavači totalitní ideologie. Stát je pro ně odpovědí na jakýkoli problém. Mnoho vašich čtenářů – zvláště ti, kteří zakusili život v Sovětském svazu – ví, že státní moc nevyřeší vůbec nic; během času se sama stává tím nejhorším problémem vůbec. Ptáte se na dr. Martina Luthera Kinga – zda to byl komunista. Ne, to si nemyslím; jenže každé významné hnutí v této zemi se stává terčem pronikání komunistů nebo KGB. Chtějí vnést rozdělení mezi muže a ženu, mezi černochy a bělochy, mezi bohaté a chudé. Chtějí, aby se Američané obrátili jeden proti druhému. To je dílem KGB v Americe. Jak by se mělo přistupovat k ženám nebo k menšinám? Ústava říká, jak se v této zemi má jednat s občany jakéhokoli druhu. Jedinou zárukou rovnoprávného a férového jednání je úloha práva – nikoli úloha ideologie. Musíme být ve střehu, když se lidé politicky identifikují s ženami nebo černochy nebo jinými menšinovými seskupeními, zatímco by jejich příslušná identita měla být „Američané“. Jak bude kdo z nás žít v bezpečí, naletíme-li na triky zahraničních vlivových agentů, kteří se nás snaží oslabit zaséváním sváru? Imigrační politika je složitá věc. Prvním pravidlem však je to, že Amerika je stát a má právo mít své hranice. Každý, kdo vám vykládá, že by Amerika měla mít hranice otevřené, je nepřítelem této země. Hranice totiž znamenají svrchovanost a bezpečí. Jsou znamením našeho práva chránit naše území před kolonizací i před pronikáním cizích mocností a jejich teroristických agentů. K vaší poslední otázce: já – naprosto přirozeně – nejsem pro nějaký stát jedné strany v Americe. Podobně jako mnoho lidí doufám a modlím se za to, aby se Demokratická strana vzpamatovala a aby odmítla své nynější vedení i radikální ideologii, která ji nečestně ovládá ze zákulisí. Věřím, že pravda o této skutečnosti bude vynesena na povrch a že jednou dojde v té situaci k nápravě. Pokud ne, pak je tato země s konečnou platností odsouzena ke zkáze. A zde je ještě přímější odpověď na vaši otázku ohledně přistěhovalectví: ano, osoba, která ilegálně překročí hranici mezi státy, je zločincem. Spáchání nezákonného činu se definuje jako zločin. Lidé ctící právo zákon neporušují. Kdyby to dělali, nebyli by lidmi, kteří ctí právo.

Jaderný arzenál

NAĎA: Myslíte, že dojde k rozvinutí nápadu s oboustranným snížením množství jaderných zbraní? Ve kterých oblastech by to podle vás prospělo strategickým zájmům USA?

NYQUIST: K žádné redukci nukleárního arzenálu v Rusku, v Americe nebo v Číně nedojde. Rusko má v jaderných zbraních obrovskou převahu a Čína se zbrojením spěchá. Od té doby, co Amerika tak zaostala, není v jejich zájmu se s ní dohodnout. V současnosti jsou obě země vůči Americe v početním předstihu. A ještě závažnější je, že americký arzenál tvoří zastaralé bojové hlavice. Už pětadvacet let jsme u atomových bojových hlavic neprováděli zkoušky. Pochopte prosím, že jaderné zbraně mají omezenou skladovatelnost Právě teď uplynulo sedm let od vypršení lhůty jejich použitelnosti. Nikdo neví, zda jsou americké strategické bojové hlavice natolik v pořádku, aby byly účinné. Veřejně se o tomto problému nemluví, ale v soukromí mezi odborníky ano, a těm to dělá starosti. V ruském tisku se o této situaci objevily články a ukazuje se, že je Kreml o strategických potížích Ameriky dokonale zpraven. Demokraté v Kongresu i v Bílém domě po mnoho let blokovali projekt náhrady těchto hlavic novými – spolehlivými. Hillary Clintonová při své prezidentské kampani slibovala, že po svém zvolení udělá tomu projektu rázný konec. Trump ho naopak slíbil podpořit. Kdo z těch dvou vůdců je tedy ruskou loutkou? To mi laskavě řekněte.

Tajné služby

NAĎA: Myslíte, že kromě toho sporného „svazku zlatá sprcha“ má Rusko proti Trumpovi nějaké skutečné kompromitující údaje? Například Andrej Illarionov (v letech 2000-2004 Putinův poradce v oblasti hospodářské politiky, nyní člen Cato Institutu) píše, že Trump má v zahraničí jako svůj majetek uloženo devatenáct procent akcií Rosněfti. Pokud ano, jak s tím Rusko naloží?

NYQUIST: Tyhle historky o Trumpových vážných konexích v Rusku se vynořují pořád a pořád; a čím důkladněji si na ně posvítíme, tím zřetelněji rozpoznáme předivo lží. Vsadil bych se, že pokud jde o zahraniční konta, není Illarionov schopen prokázat naprosto nic. Kdyby na tom bylo něco pravdy, proč by přední zástupci ruských zájmů a pomahači v Demokratické straně jako první denuncovali Trumpa coby ruského agenta? Odkdy agenti SVR (ruská Služba zahraniční rozvědky, pozn. překl.) veřejně denuncují jiné agenty SVR? Promiňte, ale tady jde o protiklad, na který dále jasně ukazují ty prokazatelně nepravdivé informace obsažené ve „svazku zlatá sprcha“. Vážně! Mohu z toho vyvodit jediný závěr: že pan Steele, kdysi agent britské tajné služby MI6, jel do Moskvy, kde ho tamní FSB vykrmila dezinformacemi. Takže zase: „svazek zlatá sprcha“ je falešný – a vidíme, odkud pramení. Nene, to je všechno divadýlko. Rusové by na tom teď byli o mnoho lépe, kdyby volby vyhrála Hillary Clintonová. Takže kdyby měli na Trumpa nějaké špinavé informace, už by jich byli použili. Byli by mu výhru ve volbách překazili. A tím by zabránili pokusu o znovuvyzbrojení Spojených států.

NAĎA: Je vypovězení pětatřiceti ruských diplomatů a uzavření „diplomatické dači“ v New Yorku adekvátní odplatou za útoky hackerů, kteří kompromitují americkou státní bezpečnost?

NYQUIST: Vůbec si nemyslím, že jde o odplatu. Vedoucí představitelé SVR, kteří tajně pracovali ve Spojených státech, měli zvláštní úkoly, jež měly vztah k Obamově vládě. A když nyní Obama z úřadu odchází, asi je tady těm agentům už půda moc horká. Bude zapotřebí nějakého nového týmu, opačného, než byl ten Obamův, aby si s Trumpem poradil. Obama vlastně možná ruským tajným službám prokázal zvláštní laskavost, když je vyhnal. Jaký má smysl mít tu zpravodajského důstojníka, který má na ministerstvu zahraničí pět špiónů, když je na obzoru situace, že mu ty špióny vyžene Trump? A pokud jde o ty hackery Demokratické strany – vážně pochybují, že by za tím mohli být Rusové. Techniky, kterých ti hackeři použili, ukazují na nějaké výrostky. A zase: máme snad věřit, že by Rusové doopravdy podkopávali kampaň Hillary Clintonobé, když tak oddaně oslabovala americkou nukleární pohotovost? A co se týče jejích hrozeb na adresu Ruska a toho, že se dožadovala války v Sýrii – slova vůbec nic nedokazují. Činy, to jsou důkazy! A ty Hillaryiny byly vždycky Rusku ku prospěchu. Jsme snad takoví prosťáčci, abychom jí věřili teď, když prohlašuje, že ruskou loutkou je někdo jiný? To je přece úplně postavené na hlavu.

Světový řád a „postpravdivá“ éra

NAĎA: Má v Trumpově agendě přednostní místo omezení hospodářské expanze Číny?

NYQUIST: Nemyslím, že je Trumpovým cílem ji v tom omezovat. Prostě jenom nechce, aby se naše továrny stěhovaly do Číny, aby se tato země zmocnila naší technologie, aby se obchodní jednání překrucovala tak, že z toho Čína bude těžit. Chráníme-li sami sebe před nepoctivými obchodními praktikami, není to útok na ekonomii jiné země, ale má to zásadní význam pro politickou nezávislost a národní svrchovanost Spojených států. Lidi v Americe nějak posedla představa, že zničíme-li své vlastní hospodářské výhody, budou s námi cizinci ochotněji a vstřícněji spolupracovat. Ale ve skutečnosti, když utrpí ekonomicky Amerika, poškodí to mnoho dalších zemí. Zároveň americká ztráta znamená strategický zisk pro Rusko i pro Čínu. A právě o to jde. Jistě, zničení Ameriky nepřinese Rusům nebo Číňanům víc chleba. Autoritářským vůdcům, například vládcům Ruska a Číny, na prosperitě jejich poddaných zase tak moc nesejde. Daleko víc jim jde o to, aby se nadále udrželi u moci. Dokud Amerika prospívá a je svobodná, znamená to pro ně hrozbu. Mnoho Rusů a Číňanů vidí svobodu Ameriky a chtějí ji pro sebe. A to přináší ruským vůdcům problémy. Aby lidé věděli, že se dá žít ve svobodě a že existují volby, kde papalášové předem nenařídili výsledky – to není zrovna něco, co by se Kremlu líbilo. Taková představa je jim zaručeně protivná.

NAĎA: Věříte, že se ve Spojených státech a také v Evropě rýsuje „postpravdivá éra“? Znamená „Trumpova éra“ nebezpečí pro světový řád?

NYQUIST: V postpravdivé éře už žijeme, a to dost dlouho. Psal o ní George Orwell v románu „1984“. Modelem mu byl Sovětský svaz, stát vybudovaný na lžích. Ruský dezinformační aparát už působí pomocí desetitisíců agentů v každém světadíle po mnoho desítek let. Zasel semena postpravdivého světa. Vynalezl nukleární zimu a hrozbu globálního oteplování. Vytvořil mýty kolem smrti prezidenta Kennedyho. Liberály mate a dezorientuje stejně jako konzervativce. Jestliže jste prohlédli skrze dřívějších pět lží, přijde dalších deset, aby vás chytly do pasti. Myslíte, že CIA je konzervativní, vlasteneckou organizací? Do té KGB pronikla už dávno. Právě jsme ostatně v této zemi přetrpěli osm let pod prezidentem vychovaným komunisty. Ano, vychovatelem Baracka Obamy byl Frank Marshall Davis, plnoprávný člen komunistické strany. Podle záznamu o Davisovi pořízeného FBI pracoval pravděpodobně pro KGB. Obama o Davisovi ani o jiných svých vazbách na komunisty nikdy neříkal pravdu. Svůj vstup do politiky ve skutečnosti oznámil v obývacím pokoji Billa Ayerse a Bernadine Dohrnové, – někdejších teroristů z radikálně komunistické organizace Weatherman Underground. Pronikání komunistů do Ameriky – to je velký příběh posledního století, o kterém se nemluví. Dá se o tom napsat hodně. Neporozumět mu znamená zmýlit se ve všem. Největší zbraní Sovětského svazu nebyla atomová bomba, nýbrž bezpočet příznivců, které měl tady v USA. Byla to svobodná země, která zanedbala kontrolu prostředí původu a důkladné prověření kandidátů na delikátní zaměstnání. Byli to prezidenti jako například F. D. Roosevelt, kteří vysoké vládní posty obsadili komunistickými agenty. Byli to prezidenti jako například Eisenhower, kteří dali přednost politickému klidu a míru před senátním vyšetřováním zrádcovství v americké armádě. Ti, kdo se komunismu ve Spojených státech stavěli na odpor, byli postiženi pomluvami a nakonec i vydíráním – nikoli komunisté. Sledujte naše filmy a řekněte mi, kdo jsou jejich hrdinové. Najdete v nich protikomunistické hrdiny, anebo protikomunistické padouchy? Kdo se dočkal slávy jako hrdina padesátých let? Nikoli senátor Joseph McCarthy. Tomu se zlořečí jako „nejhoršímu muži amerických dějin“. A přitom to byl ten největší nepřítel komunistů, jakého tato země kdy měla. Chcete si povídat o „postpravdivém“ řádu? Senátor McCarthy, to byl ten „na černé listině“, jehož křivě obvinili právě z věcí spáchaných na něm. Prosím, položte si sama otázku – odkud se bere „politická korektnost“? Pochází od komunistů. A tito komunisté byli spojenci Moskvy. Přísahali věrnost sovětskému Rusku. A chcete-li vědět, co znamenal pád Sovětského svazu a proč dovolili, aby se komunistická strana Sovětského svazu rozpadla, tak tedy právě proto. Účinná demonstrace zhroucení stačila k tomu, aby se otevřela cesta pro zdejší komunisty – pro komunisty v Demokratické straně a pro jejich spoluagenty v Republikánské straně. Ptáte se, zda je Trump nebezpečný pro „světový řád“? Jaký světový řád máte na mysli? Trump v mnohém ohledu není sympaťák a třeba se nakonec ukáže jako katastrofický; ale není původcem lží, vnitřní příčinou našeho úpadku, zrádcem, který osudovým způsobem oslabil naše nukleární síly. Po mnoho desítiletí si komunisté pro sebe zajišťovali nerostné zdroje v Africe. Zmocnili se Venezuely, Nikaraguy, Bolívie a dalších zemí. Dostali pod svůj palec Brazílii i Kolumbii. Kanadský premiér je jejich nástrojem. Zamlada byla jejich výtvorem německá kancléřka. Podívejte se pozorně na postavy ovládající svět. Nejvýše postavený muž Filipín prohlašuje, že se teď postaví po bok Rusku a Číně proti Americe. Co myslíte, že se dělo od roku 1991? Zhroucení Sovětského svazu otevřelo cestu tomu největšímu ze všech trojských koní. Vzpomínáte si na Homérův příběh o obrovském dřevěném koni? V šerém dávnověku se zhroutila řecká armáda a po desetiletém obléhání Tróje odtáhla domů. Jako dárek nechali před městem velkého dřevěného koně; v jeho dutině byli vojáci. Když Trójané vtáhli koně do bran, dopustili se osudné chyby. V této souvislosti vám musím připomenout, že pád Sovětského svazu dal zelenou mnoha trojským koním. Tu a tam vidíme, že se plán Moskvy nepovedl. Ale celkově byl úspěšný. Obávám se, že „postpravdivá“ éra u nás trvala dlouho. Nepřítel je v branách.

NAĎA: Chystáte se o tom napsat?

NYQUIST: Píši o tom mnoho let a budu v tom pokračovat.

Popkultura a politická korektnost

NAĎA: Řekl byste o Hollywoodu – vzhledem k tomu, jak líčí antikomunisty – že je krajně levicový nebo komunistický?

NYQUIST: Hollywood je velké místo a složitý fenomén. Najdou se tam dobré filmy i dobří režiséři. Obecně však má tento průmysl sklon doleva. Při líčení takzvaného mccarthismu vždycky zjistíme, že je McCarthy předváděn coby darebák. Mezi nejvíce zneucťující filmy o něm patří „Good night, and good luck“ (Dobrou noc a hodně štěstí), „Guilty by Suspicion“ (Předem vinni) a „Trumbo“. Seznam jde do tuctů – viz třeba „The House on Carroll Street“ (Dům na Carroll Street), „Season of Fear“ (Sezóna strachu) a „Persistence of Vision“ (Houževnatost vize) – takových filmů je příliš mnoho, než aby se daly spočítat.

NAĎA: Odkud že je politická korektnost? Vlastně nerozumím, co ten termín znamená. Někteří tím vyjadřují úctu k menšinám; jiní mluví o jistých tabu – a ještě jiní na to nadávají. Co to přesně znamená?

NYQUIST: Politická korektnost je ideologický pojem – zbraň – jež má porazit odpor vůči komunismu. Užívají jej marxisté na univerzitách a média. Zahrnuje jistou formu zastrašování, společenského vydírání, jemuž jsme nyní podrobeni všichni. Každý, kdo se postaví politické korektnosti na odpor, musí počítat s tím, že to nebude mít snadné. Prostý pohled na věci na základě selského rozumu se pod jeho diktátem nepovoluje. Není už bezpečné přijít s tím, že žena je žena a muž že je muž (v přirozeném chápání těch termínů). Musíte popírat pohlavní identitu a pohlavní rozdíly. Žena musí být něco jako muž a muž něco jako žena. Musíte také popírat význam národních a etnických rozdílů: všichni lidé jsou jeden národ a kdo to popírá, je rasista a etnicky bigotní. I všechna náboženství se musejí spatlat dohromady. (Nezní vám to povědomě? Postřehla jste ten spodní tón?) Americká kultura, která bývala křesťanská, už taková nesmí být. Proto se propagandistickým středem politické korektnosti stalo homosexuální manželství. A tato část představení naprosto přirozeně přesouvá Bibli do postavení čehosi chybného (bigotního). A dále – trvání na hranicích mezi Spojenými státy a Mexikem už není přijatelné. Každý by měl mít právo přijít do Spojených států. Chceme-li zachovat svému národu jeho území, jazyk nebo kulturu, jsme nacisté a rasisté. Jakýkoli pokus hájit svou zemi je vlastně myšlenkovým zločinem. Hitlerismem. Lpění na amerických hodnotách, na amerických národních obyčejích, na amerických tradicích je „nesnášenlivost“. Nová americká tradice – to je smíchanina všech tradic. Pod tímto nenápadným heslem nás zbavují naší národní identity: ta prý znamená bigotnost, imperialismus, sexismus, otroctví a militarismus. Co nám potom zůstane? Jen jedno jediné – sovětský socialismus. Nikdo to však otevřeně nepřizná. Politická korektnost předstírá citlivost a toleranci – a ve skutečnosti nenápadně podkopává americké vlastenectví i mužného ducha. To je pro oslabení Spojených států v tomto smyslu velice důležité; zbavíte-li totiž muže jejich zmužilosti a vylíčíte-li vlastenectví jako rasismus – kdo se potom odváží bránit vlast? Budou ji snad hájit ty ženy, které minulý týden táhly na Washington? Myslet si něco takového by bylo absurdní. Stratégové, kteří naplánovali politickou korektnost, jsou nepřáteli Spojených států. A jejich ideologický arzenál je velice promyšlený.

NAĎA: Zmínil jste se o kanadském premiérovi. To myslíte Justina Trudeaua? A co takhle Angela Merkelová? Ta mi připadá spíš jako antikomunistka.

NYQUIST: Prostudujte si prosím pečlivě kariéru premiéra Trudeaua. Podívejte se na jeho otce – a na sovětské styky toho otce. A zase – i Angela Merkelová vyvolává závažné otázky. Mnoho lidí mimo Německo neví, že se představitelé německé výzvědné služby snažili křesťanské demokraty varovat, aby ji nestavěli do čela své strany. Řekli o ní: „Je to nebezpečná osoba.“ Jenže politikové jim nevěřili. V Německu vyplouvají na povrch fakta o její někdejší spolupráci s komunistickými a sovětskými organizacemi a není pochyb o tom, že o své minulosti nebyla nijaksdílná. Je to důkaz, že je ruskou agentkou? Ne. Jenže lidí s marxistickými konexemi, kteří vedou západní země, je příliš mnoho – tady ve Spojených státech třeba Clintonovi nebo Obama. Nikdo z těchto lidí by se nedostal k moci bez dobrodiní takzvaného „zhroucení komunismu“ v SSSR. Tehdejší politické ovzduší by to nedovolilo. Opět tedy tvrdím, že pád komunismu v Rusku otevřel cestu komunistům na Západě. A to je cesta k moci.

Rozhovor uveřejněn v lednu 2017. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.