Obsah

Tady je má dlaň

Napsal Jan Kubalčík

K čemu jsou holky na světě?

Aby z nich byly maminky,

aby se pěkně usmály

na toho, kdo je malinký.

Aby nás měl kdo pohladit

a povědět nám pohádku.

Proto jsou tady maminky,

aby náš svět byl v pořádku.

(Jiří Žáček, čítanka pro žáky 1. stupně základní školy)

 

Tak tato básnička se stala nedávno terčem útoku ze strany genderového feminismu – prý je mezi tamními „odborníky“ již dávno známá…, asi by se slušelo napsat nechvalně známá. A nyní to tedy vyhřezlo na povrch. Pan Vít Klusák k tomu na sociální síti dokonce poznamenal: „K čemu jsou kluci na světě? Aby psali takovýhle debility.“ Já bloud si myslel, že kvůli tomu, aby z nich byli tatínci…, k čemuž např. (zdaleka nejen) ve třetím sonetu vyzývá Shakespeare každého mladého muže.

Bylo by svým způsobem krásné, kdybychom skutečně neměli na práci nic důležitějšího, než podrobovat básničky přísnému ideologickému rozboru – a i v takovém případě by mi však přišlo prostě absurdní, že je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ochotno utrácet čas na takto zaměřenou debatu. Ubohé společenství, ve kterém se brojí proti dětským básničkám. Je to jen zdánlivě daleko od zakazování Shakespeara – mentalita (třebaže filmařova), která si jako terč najde pana Žáčka, totiž dříve či později „odhalí“ i ty klasiky… Co třeba:

Přestaň se mračit, zlobně krčit čelo

a vrhat nenávistné pohledy

po tom, kdo je tvůj pán, tvůj král, tvůj vládce.

Hněv spaluje tvou krásu jak mráz květy, 

tvou pověst rozmetá, jako když vichr

očeše poupě, ničím netěší.

Zlá žena je jak studna zkalená,

blátivá, nevábná, zbavená krásy,

a nikdo žíznivý či unavený 

k ní nepoklekne svlažit zprahlá ústa.

Tvůj muž tě chrání, drží při životě,

on je tvá hlava, tvoje dobrá vláda,

stará se o tebe, své tělo ničí

tíživou prací na moři či zemi, 

bdí v noci při bouřích a mrzne ve dne,

zatímco ty jsi doma v bezpečí,

a nechce za to od tebe nic víc

než trochu lásky, krásy, poslušnosti.

Až příliš málo na tak velký dluh.

Čím poddaný je povinován králi,

takovou povinnost má k muži žena,

a když je drzá, zpupná, hádavá,

mrzutá, zlá a muže neposlouchá,

co jiného je nežli rozvratník, 

rebel a bezostyšný vlastizrádce?

Stydím se za ženy, které tak hloupě

jdou válčit tam, kde mají žebrat o mír,

poroučet chtějí, vládnout, rozkazovat,

když mají sloužit, milovat a mlčet. 

Proč naše těla jsou tak slabá, křehká,

neschopná na bedra vzít tíhu světa

než proto, aby vnější podoba

ladila s křehkým, láskyplným nitrem!

Tak dost, vy neschopné a drzé larvy,

i já jsem byla jak vy namyšlená,

srdnatá, rozhodnutá nedat se,

vracet zub za zub, oko za oko,

teď ale vidím, že náš meč je pírko

a naše síla jenom pouhé zdání, 

tím slabší, čím víc spoléháme na ni.

Pryč tedy s naší planou odvahou

a poklekněme muži u nohou.

Já s pokorou odhodím svoji zbraň,

šlap po mně, chceš-li. Tady je má dlaň.

(W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, monolog Kateřiny, překlad Jiří Josek)

 

No, a když už se tedy máme s plnou vážností zamýšlet nad shora uvedeným (po mém soudu zdařilým, ke svému účelu více než vhodným) dílkem Jiřího Žáčka, konstatujme, že sice ne každá holka se stala či stane maminkou, ale každá maminka byla holkou. Kritici by tak možná uvítali, kdyby první řádek zněl: „K čemu jsou některé holky na světě?“... nebo, snad ještě lépe: „K čemu jsou holky, které si to samy vyberou, na světě?“. Eugéne Delacroix např. řekl: „Každá láska je vlastně velké sobectví.“ Víme, že to není pravda. Chápeme ale, co tím chtěl naznačit, a nespěcháme jej (třeba i z nedostatku jiné činnosti) opravovat – vnucovat mu, aby začal „Skoro každá láska…“, nebo aby dokonce celou ideu vzal zpět, protože přece je-li něco redukovatelného na sobectví, nemůže jít skutečně o lásku.

Kromě toho, básnička přece v první řadě vyzvedá výsostnou důležitost maminek pro svět(!) – a maminkami, jak již bylo řečeno, mohou být jen holky. Čili jde o jasnou poklonu. Kritika je přitom postavena, alespoň mi to tak připadá, na přesvědčení, že „být maminkou“ je role podřadná, ženu (bývalou holku) degradující. Tedy, ne zcela – poněkud nekonsistentně se do toho míchá otázka, jak že se budou, při poukázání na význam maminek, cítit ty bývalé holky, které se maminkami (zatím) nestaly?

Nesmí se vychválit nic hodnotného? Jen proto, že náročný je cíl a řada z nás jej nedosáhne? Nesmí se vychválit krása, protože všichni krásní nejsme? Síla, protože existují slabí? Statečnost, neboť tak mnozí utíkají? Neviděl jsem však básníka vášnivě obdivovat průměrnost a šeď. To, pravda, nikoho neurazí. Stojí to ale nejvýš za pendrek.

Vezmeme-li tedy konečně v potaz onu jen těžko uvěřitelnou reakci, kterou básnička vyvolala, nezbývá než dát plně za pravdu samému jejímu závěru a dovodit, že náš svět není v pořádku – je v něm totiž čím dál tím méně maminek.

 

P.S.: Lepší reklamu si pan Jiří Žáček nemohl přát. Ostatně, nebýt celé této taškařice, taková básnička by se v KONZERVATIVNÍCH LISTECH prakticky jistě nikdy neobjevila…

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.