Obsah

Domácí hospodářská zvířata a vyhlídky outsiderů

Napsal Jan Cholínský

Česká společnost prožívá pozoruhodné déjà vu… Podle práva a přímým hlasováním občanů zvolený český prezident je těmi, kdo ho nemají v oblibě, urážlivě „titulován“ coby hospodářské zvíře případně pochutina z něho připravovaná. A to nejen v soukromí, nebo v kavárnách, ale i v širším veřejném prostoru. Skupina původně šedesáti poslanců stran ČSSD, ANO, KSČM a Úsvit na to reagovala návrhem na obnovení zákona, který má hlavu českého státu, dnes i v dobách příštích, před urážkami nespokojených občanů ochránit.

V souvislosti s „kauzou Zeman“ se mi vybavilo několik dalších případů, s nimiž jsem byl různými způsoby emočně, ba i fyzicky v posledních třech dekádách propojen. Jako první naskočil výrok novináře (disidenta, signatáře Charty 77, člena Jazzové sekce, atd. – pozn. red.) Petra Cibulky adresovaný v prosinci 1993 veřejně a dokonce tváří v tvář tehdejšímu, ne všemi oblíbenému prezidentovi. Rozhořčený novinář tak dávno před „kauzou Zeman“, vytvořil „kauzu Havel“, když světoznámého dramatika-humanistu obdařil dokonce dvěma zvířecími „tituly“.

Pokusím se o malou předvánoční rekapitulaci.

Císařpán je vůl a korunovanej

Tato vzpomínka se mě dotýká přímo fyzicky – jde totiž o první z mých nemnoha kontaktů s představiteli komunistických bezpečnostních složek. Souvisí s filmem Anton Špelec ostrostřelec (viz Vlasta Burian/Špelec: „císař pán je vůl“ … „korunovanej“) a mojí lehkomyslností. V roce 1986 jsem jako dosluhující voják základní služby v hodnosti vojína stanul v kanceláři Vojenské kontrarozvědky (VKR). Vyslýchal mě mohutný vysoký civilista v dlouhém kabátě, kterého přítomný kapitán v uniformě oslovoval s obezřetnou uctivostí „soudruhu plukovníku“.

Předvolán jsem byl v důsledku mé korespondenční podpory kamaráda Petra, toho času rovněž vojáka základní služby, který po příchodu z vycházky na ložnici své čety verbálně urážel komunisty (nazýval je sviněmi). Tento nepřípustný čin příslušníka socialistické armády nahlásil neznámý udavač a Petr byl promptně odsouzen na 2 roky odnětí svobody s podmíněným odkladem na 3 roky. Když jsem mu v dopise vyjadřoval sounáležitost, jako dodatek jsem v rozhořčení napsal vzkaz pro příslušné orgány – pro případ, že jeho pošta bude kontrolována. Stálo v něm zhruba toto: Vážení, nedávno jsem na politicko-výchovné světnici spolu s českým národem sledoval v televizi film Anton Špelec ostrostřelec, nedávno jsem se také dozvěděl o trestním stíhání a absurdním odsouzení kamaráda za věc podobnou Špelcovu prohřešku, asi byste se nad sebou měli zamyslet a případně film stáhnout z oběhu.

Dopis se skutečně dostal k těm, jimž nebyl adresován, a důsledkem bylo moje předvolání k výslechu na Vojenskou kontrarozvědku. Dotyčný plukovník mi tehdy vyhrožoval, že za schvalování urážky prezidenta můžu dostat až pět let „natvrdo“. Měl ale také k ruce další mé dopisy staršího data, v nichž jsem neuváženě psal věci poněkud závažnější byť dnes úsměvné. Tehdy mi ovšem do smíchu nebylo, vékáeráci mě řádně vyděsili a po příchodu na rotu jsem v panice zničil své nedbale uschované zápisky kuriozit, jichž jsem byl v naší Československé lidové armádě svědkem

Osvoboditel je nedotknutelný

V první československé republice byl prezident nad zákonem – nedotknutelnost mu garantoval zákon na ochranu republiky (č. 50/1923). V hlavě II., § 11 stálo: „1. Kdo před dvěma nebo více lidmi presidentu (nebo jeho náměstku) na cti ublíží výhružkou zlého nakládání nebo jiným hrubě zneuctívajícím projevem nebo ho uvede ve veřejný posměch, kdo pronese o něm obvinění, věda že tím vážně ohrozí jeho čest, trestá se za přestupek vězením od 8 dnů do 6 měsíců. 2. Dopustí-li se viník činu veřejně nebo tváří v tvář presidentu republiky (jeho náměstku) neb opětovně před dvěma nebo více lidmi při různých příležitostech nebo ho tělesně ztýrá, trestá se za přečin vězením od jednoho měsíce do jednoho roku. 3. Důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě je vyloučen.

Tento zákon ovšem preventivně nezabránil „neuctivosti“ vůči prezidentovi ze strany svérázného katolického kněze a spisovatele Jakuba Demla a dotyčný si v roce 1930 za své Šlépěje (č. XIII) přivodil trestní stíhání, jež ovšem prezident Masaryk nechal zastavit. Oproti tomu týž zákon neumožnil zakladateli čs. legií v Rusku právníku a podnikateli Václavu Vondrákovi veřejně vystoupit proti Masarykovi a žádat po něm satisfakci, poté co jím byl osočován a v důsledku toho ostrakizován.

Vondrák se tedy v roce 1926 obrátil na tehdejšího premiéra Antonína Švehlu osobním memorandem (viz Vondrák contra Masaryk, Bohemia, Köln 1958), v němž ho informoval o Masarykově – podle něho naprosto neúnosném – chování v Rusku, kde podle jeho mínění rozvrátil jednotu v legiích a poškodil národní zájem svou neutralitou vůči bolševikům. Dále si stěžoval na denunciace své osoby pocházející od Masaryka (na něž nemohl kvůli příslušnému zákonu reagovat) a žádal Švehlu, aby sám kandidoval na prezidenta a zachránil tak směřování národa. Švehla se ovšem tehdy zachoval, jak bylo jeho zvykem – takticky. Zůstal loajální k Masarykovi, na prezidenta nekandidoval a Vondrákův dopis nepředal k policejnímu potažmo soudnímu řízení. Zostuzený český vlastenec Vondrák se odstěhoval do Francie.

Když jsem o mnoho desetiletí později četl výhrady protibolševických legionářů k Masarykově činnosti v Rusku, nebo větu ruského exulanta profesora Lazarevského, že za to, co Masaryk dělal v revolučním Rusku, by mu bolševici měli postavit pomník na Krasnoj plóščadi (viz V. Lazarevskij: Rusko a československé znovuzrození, Praha 1927), litoval jsem, že se Vondrák s Masarykem nemohl veřejně utkat.

Vašku, jsi…

V roce 1993 žalovali bývalí disidenti a polistopadoví žurnalisté Petr Cibulka a Václav Vydra prezidenta Václava Havla za podle nich urážlivé a nepodložené výroky týkající se vydání seznamu příslušníků a agentů komunistické tajné policie StB v jejich Necenzurovaných novinách. Konkrétně šlo o Havlova vyjádření v rozhovoru s Adamem Michnikem uskutečněný 5. června 1993 na zámku v Lánech pro vlivný polský deník Gazeta Wyborcza. Havel kritizoval lustrační zákon a o neoficiálním vydání seznamů estébáků a jejich agentů v Necenzurovaných novinách známých také jako Rudé krávo řekl: „Nelegálně zveřejněné seznamy pracovníků Bezpečnosti v listu Rudé krávo způsobily nezměrný počet lidských tragédií. Vím o případech sebevražd, kdy děti vyskočily z okna, protože se dozvěděly, že jejich otec je na tomto seznamu.“ Oba zmínění novináři prezidenta žalovali s tím, že jeho výroky jsou nepravdivé a vzhledem k jeho postavení vážně poškozují jejich pověst i jejich novinářskou objektivitu. Žádali, aby Havel publikoval v listu Gazeta Wyborcza omluvu: „Pokud jsem v rozhovoru […] uvedl, že zveřejnění seznamů způsobilo mnoho tragédií, že byly i případy dětí, které spáchaly sebevraždu proto, že jejich otec byl v seznamech zveřejněném v listu Rudé Krávo, nejsou tyto mnou uvedené údaje podložené skutečnými fakty. Proto se omlouvám Petru Cibulkovi a Luboši Vydrovi za újmu, kterou mým výrokem utrpěli osobně jako novináři“.

Havel u soudního přelíčení nejprve předal soudu písemné vyjádření, kde stálo, že nehodlá nabízet soudu důkazy o pravdivosti svých vyjádření, protože tato učinil jako prezident republiky a tudíž za ně podle zákona (Ústava ČR – 1/1993, čl. 54, odst. 3) nemůže být činěn odpovědným. Dále přečetl moralizující projev, v němž mj. řekl, že mnozí se octli na seznamech spolupracovníků bez svého vědomí, mnozí chvilkově podlehli a něco podepsali, aniž by přesně věděli co, přičemž to mnohdy tímto podpisem skončilo (nebylo tomu tak). Uvedl také, že leccos nasvědčuje tomu, že seznamy údajných spolupracovníků StB jsou dílem obratných dezinformátorů z řad StB (nebylo tomu tak) a že on celou věc považuje za jeden z největších úspěchů StB, které se tímto podařilo zamořit ovzduší demokracie a zmobilizovat spodinu, když jí nabídli jako záštitu prapor bojového antikomunismu. O žalobcích Havel řekl: „Samozvaní samosoudci, kteří sedí zde na lavici žalobců, jsou pokračovateli komunistické ideologie nenávisti a totalitního odporu k právu.“ Poté je oslovil křestními jmény a řekl jim, že se stydí, že jejich jména byla kdysi pod prohlášením Charty. Cibulka na Havlův projev po výzvě soudkyně zareagoval stručně: „Vašku, jsi prase, jsi prase, jsi hovado“. Vydra mj. řekl: „…obviňuji občana Václava Havla, že se svými spolupracovníky se zasadil o transformování komunistů do ekonomické sféry, kterou hlavně díky jemu ovládli. […] Stydím se za to, že zrovna s tímto člověkem jsem byl v Chartě 77.“ (Všechny uvedené citace viz mj. Necenzurované noviny, roč. 1, č. 3 – www.cibulka.com).

Když jsem tehdy v televizních zprávách sledoval skeč s Cibulkovým výrokem, zalila mě vlna zadostiučinění, neboť z mého úhlu pohledu bylo pokrytecké jednání mediálně nedotknutelného prezidenta (ve věci reflexe komunismu) konečně obnaženo alespoň jeho veřejným pohaněním. Pro pořádek dodávám, že žalobce Cibulka – podle mého mínění tehdy v právu, dnes nevěrohodný aktivista – byl poté sám obžalován, ale jeho trestní stíhání bylo na Havlův popud zastaveno.

Miloš je…

Prezident Miloš Zeman se během besedy konané 15. listopadu 2014 u příležitosti 25. výročí událostí spojených s pádem komunismu v paláci Žofín heroicky zmiňoval o svých údajných zkušenostech z protikomunistických manifestací a také o zákroku komunistické policie na pražské Národní třídě 17. listopadu 1989. Mimo jiné řekl: „Státní bezpečnost se zachovala humanisticky, protože u Národního divadla nechala jakýsi, téměř by se chtělo říci, řitní otvor. Řitní, protože jím odcházeli spíše nestateční lidé, kteří tu možnost měli. […] Dneska každý, kdo tam samozřejmě nikdy nebyl, vykládá, jak to na té Národní třídě byl strašlivý masakr, krvavá řež. Prosímvás, každý, kdo někdy chodil na protistátní demonstrace, ví, že ho občas majzli obuškem. A to ještě ti dědci z Lidových milicí, když dostali povel „óbušky připravit“, tak si je dali takhle na prsa a rozběhli se a my jsme jim utekli. Přátelé, nebyla to žádná krvavá řež, nebyl to žádný nestandardní masakr, byla to jedna z x demonstrací…“ (viz www.youtube.com).

Hnulo mi to žlučí a nazval jsem bezprostředně poté prezidenta – doma a beze svědků nicméně nahlas – velmi neuctivě hospodářským zvířetem. Když byl Zeman dva dny poté při pokusu o projev na Albertově vypískán a octl se pod vaječnou palbou, vzbudilo to ve mně po 21 letech opět silný pocit zadostiučinění. Nesouhlasil jsem s obhájci nedotknutelnosti jakéhosi fiktivního státnického majestátu, podle nichž se na prezidenta vejce za žádných okolností nehází – můj pohled byl právě opačný, šlo o adekvátní odpověď.

Letošního 17. listopadu jsem se v Praze vypravil na Národní třídu a viděl i slyšel během asi dvouhodinové pochůzky od Můstku k Národnímu divadlu a zpět mimo jiné i aktivity ryze „antizemanovské“. Tentokrát se ovšem žádný pocit zadostiučinění nedostavil. Spíše zklamání z nevkusu a hořkost, kterou velmi přesně vyjádřil jeden můj tamtéž přítomný kolega, když konstatoval, že „jsme to prohráli“. Následně jsem procházel Václavským náměstím, kde se na mě z reproduktorů valily fragmenty kýčovitého programu nabízejícího politickou spásu v intencích, které nestojí za další vyjádření…

Co z toho všeho vyvodit v čase předvánočním? Nejspíše to, že zdrženlivost je většinou na místě daleko více, než křik a podléhání emocím. Rozčilovat se nad tím, co nelze změnit – a zdá se, že to je i případ české politické scény – je zbytečné. Ovlivňovat lze přitom věci nekonečně důležitější…

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.