Obsah

Český politický konzervatismus druhé poloviny 20. století… představujeme

Rozhovor Rudolfa Kučery s Alenou Hromádkovou k 30. výročí založení kulturně-politické revue Střední Evropa a britskému angažmá v regionu.

R.K.: Co by měl dnešní čtenář vědět o společenském klimatu druhé poloviny sedmdesátých let a morálně-duchovních resp. intelektuálních aktivitách lidí, kteří byli režimem vyloučeni na okraj společnosti? Jak s tím vším souvisel vznik britské Vzdělávací nadace Jana Husa?

A.H.: Povaha a rozsah činností Vzdělávací nadace Jana Husa (byla založena v r. 1980) je i po téměř třiceti pěti letech zdrojem zájmu mladší generace zahraničních filozofů a historiků, zabývajících se dynamikou vnitřního rozkladu komunistického systému v jeho původní podobě. Lidské i profesionální zaujetí a vklad desítek vynikajících a obětavých představitelů univerzitních, církevních, uměleckých a ekologicky zaměřených kruhů stále vyvolává uznání. Ostatně řada osobních vztahů a spolupráce pokračovaly dlouho po r. 1989 a má následníky mezi mladšími zájemci jak o veřejné dění, tak o náročné akademické disciplíny. Svědčí o tom i ohlas na výborně napsanou knihu Angličanky Barbary Dayové Sametoví filozofové (české vydání Doplněk, Brno 1999). Její výklad organizačních principů a osobního nasazení britských a později dalších filozofů na čistě dobrovolnickém základu je přesný a střízlivý. Tyto aktivity přinesly u nás mnoha lidem mladší a střední generace naději a obnovenou touhu po rozvoji osobnosti v nepříznivých podmínkách normalizační diskriminace či perzekuce. Myslím, že atmosféra tehdejšího existenciálně motivovaného úsilí a studijního vzepětí je dodnes bezpříkladná… Nadace obezřetně koordinovala součinnost asi sto padesáti většinou humanitně vzdělaných a křesťansky orientovaných Britů, Francouzů, Holanďanů, Američanů a také Němců, kteří přijížděli do bytových seminářů a přiváželi sebou knihy, časopisy a nové kontakty. I pro ně byl celkový stav naší společnosti šokující novou zkušeností, kterou mnozí z nich později využili ve své akademické činnosti. Nejprve je ale nutné krátce připomenout tísnivou šeď doby po šedesátém osmém roce. Vedle reformních komunistů, kteří byli hromadně vylučováni z KSČ, byli opět postihováni tzv. nestraníci. Mnozí z nich se pokoušeli obnovit tradiční instituce a spolky, jako byl Junák či se nově organizovat v Klubu angažovaných nestraníků, v K231 (bývalí političtí vězni), svobodných odborech a podobně. Mnohé spolky měly diskusní charakter, některé se zabývaly produkcí samizdatu, který měl buď směr literární anebo společensko-vědní. Po tvrdých sankcích ale mnozí odešli do emigrace a dále pokračovali v úsilí o znovuzískání občanských svobod doma. Spojenou iniciativou různých skupin a osobností z tzv. disentu vznikla na přelomu roku 1976/1977 Charta 77. Reakce na vyprahlost „dějinného bezčasí“ – jak to ve svých Kacířských esejích nazval profesor Patočka – narůstala a mladší a střední generace stále aktivněji odmítala vnucovanou duševní temnotu a nehorázné lži každodenní indoktrinace. Nekomunisté, hlavně křesťané, měli v naší velmi rozdělené společnosti perspektivu delší a hlubší. Civilizační propad pro ně nezačal okupací armád Varšavského paktu, ale událostmi roku 1948 resp. 1938 a dříve. Teprve letos, kdy se poprvé v našich dějinách širší veřejnost soustavněji seznamuje s příčinami, průběhem i následky 1. světové války, lze bez obav z většího nedorozumění a propagandistických útoků, hovořit o geopolitické pohromě, která střední Evropu ovlivňuje dodnes. Habsburkové po staletí organizovali středoevropský prostor jako hraniční soustátí proti turecké expanzi a později jako nárazníkový systém oddělující samoděržavné Rusko od Německa a západní Evropy. Se zničením Rakousko-Uherské monarchie vzniklo mocenské vakuum, které jednou obsadili němečtí nacisté a podruhé sovětští komunisté. Nově založené demokracie nebyly schopny se samy ubránit a evidentně to platí dodnes. Přitom geopoliticky pojaté debaty o konceptu Mitteleuropy proběhly již před první světovou válkou a v jejím průběhu. Nemožnost samostatné existence převážně politicky i ekonomicky nestabilních národních států bez hlouběji cílené liberálně hospodářské provázanosti byla trvalým pokušením pro expanzi na straně obou velkých, válkou a revolucemi rozvrácených mocností. V sedmdesátých letech dožívala generace, která se první světové války účastnila a v produktivním věku působila střední generace, která znala fungování právního státu a instituce soukromého vlastnictví hlavně z druhé ruky. Mnoha lidem proto bylo jasné, co a jak bylo zničeno – netušili ale jak to jednou napravit. To tedy byla ona příslovečná mlčící vrstva společnosti, která s ustrnutím sledovala ničení životů, zdraví a profesního potenciálu nejproduktivnějších občanů, kteří byli oddáni zájmům naší vlasti. U lidí schopných elementární reflexe pravého stavu společnosti proto nemohlo reformní úsilí vyvolat příliš velké iluze o nějaké zásadní změně. Během tzv. Pražského jara šlo jasně o nutnost transformace uvnitř mocenské elity, vyvolané nástupem a stranickými aspiracemi mladších informovanějších kádrů, které byly schopny si aspoň částečně uvědomit zaostalost naší kdysi vyspělé země. Časopis Střední Evropa, který vznikl s morální a praktickou podporou Vzdělávací nadace Jana Husa v r. 1984, představoval jeden z prvních „veřejných“ prostorů otevírajících cestu ke staronovým debatám o těchto a dalších zásadních problémech naší země i střední Evropy jako celku.

Jak tedy dnes vysvětlit skutečnost, že sem začali jezdit právě Angličané? A jaká v tom vlastně byla tvoje účast?

Zde se, bohužel, musím zmínit o osobních zkušenostech z mládí poznamenaných nemožností studovat na Karlově univerzitě z tzv. kádrových důvodů. Shodou neuvěřitelných náhod a okolností jsem se počátkem šedesátých let dostala na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde katedra tělesné výchovy potřebovala do basketbalového družstva třetí pivotmanku – tedy mne. Tam, u pramene realitou již poněkud otřesené marxistické utopie o kvalitativně vyšším společenském řádu, založeném na centrálně-direktivním řízení celé společnosti, se zformoval můj celoživotní zájem o fungování liberálně demokratických a totalitních systémů. Sám život mne vedl k zaměření na problém rekrutování morálně a intelektuálně nezpůsobilých lidí do mocenských pozic a k důsledkům, které to mělo v podobě ovládnutí státu jednou stranou, ke všemu sloužící dlouhodobě pojatým strategickým zájmům „spřátelené“ cizí velmoci. Uvolnění poměrů v druhé polovině 60. let mi umožnilo zanechat ekonomie a přejít na nově konstituovaný obor sociologie. Zvolila jsem si specializaci sociologie výchovy a vzdělávání se zaměřením na modernizaci vysokoškolských soustav v západní Evropě. Disertační práci jsem pak napsala o expanzi vysokého školství ve V. Británii, kdy toto téma umožňovalo dotknout se problému kvality obsahů nejvyššího vzdělávání. Na závěr svého studia ve Skotsku a Anglii jsem se v devětašedesátém setkala v Oxfordu se Stevem Lukesem, aktivním členem britské levice. Chtěl se prostřednictvím Britské rady (British Council), jejíž stipendistkou jsem tehdy byla, setkat s někým z Československa. Steven dostal ode mne plnou dávku zkušeností občanů druhé kategorie a tomu odpovídající interpretaci dějin a přínosu Komunistické strany Československa. V diskusi jsme pokračovali po deseti letech, kdy přijel do Prahy v roli „emisara“ svých oxfordských kolegů. Jenže to už bylo v pohybu mnoho dalších záležitostí a událostí.

Co tedy bylo na samém počátku oněch rozsáhlých přednáškových aktivit a dalších činností?

V květnu 1978 filozof Julius Tomin, signatář CH77, manuálně pracující a organizátor seminářů o antické filozofii, poslal anglicky a německy psané pozvání do Oxfordu, na Harvard, do Heidelbergu a na Svobodnou univerzitu v Berlíně. Výstižně popsal dusivou atmosféru života v naší zemi, kde si nebylo možné koupit noviny či časopisy vycházející ve svobodných zemích, kde nadaní a motivovaní žáci nemohli pokračovat na vyšších stupních vzdělávací soustavy, kde byli kompetentní a produktivní lidé pro své názory vyhazováni ze zaměstnání atd. „Chtěli bychom porozumět vývoji lidstva – a tak uvítáme antropology, historiky, futurology, ekology“, uvedl mimo jiné. Na jeho dopis zareagovala v lednu 1979 pouze filozofická sekce Oxfordské univerzity, která během několika minut projednala a schválila pravidelné vysílání svých členů do Prahy. Rovněž zajistila první finanční podporu tohoto naléhavého pozvání kolegy filozofa, jehož práce se evidentně odehrávala v nějakých jim ne zcela jasných podmínkách. Jako první měla přijet mladá filozofka Kathy Wilkesová, která dorazila po zmíněné přípravné návštěvě Steva Lukese před Velikonocemi roku 1979. Setkala jsem se s ní před Staroměstskou radnicí během polední přestávky a domluvila s ní detaily jejího působení – tak byla na dva-tři roky zahájena praxe navazování prvního kontaktu zahraničních návštěvníků mým prostřednictvím. Nicméně snad nejčinorodějším organizátorem všech plánovacích a koordinačních postupů se stal vedle Kathy později u nás dobře známý Roger Scruton, kterému se do Prahy původně nikterak nechtělo. Poprvé se se mnou setkal na podzim 1979, když se vracel domů přes Prahu z nějaké konference konané v Krakově. O jeho přínosu se v tomto krátkém bilancování i po letech těžko hovoří – jestli někdo dostal znalost a pochopení poměrů u nás do oběhu, byl to nepochybně on. Na podzim roku 1979 bylo rozhodnuto o vzniku nadační struktury a v lednu 1980 byla ustavena Vzdělávací nadace Jana Husa. Kathy Wilkesová a kanadský filozof logiky Bill Newton-Smith požádali o její oficiální registraci ve V. Británii. Se získáním tohoto legálního statutu došlo k další strukturaci a k rozšíření do Francie, Kanady a USA. Velmi se začali angažovat Holanďané, i když později volili vlastní cesty a způsoby, ale i několik Belgičanů a Němců – finanční příspěvky dorazily až z Austrálie. S institucionálně a právně definovaným základem pak bylo možné se obracet na československé úřady v případě zadržení, výslechů a vyhošťování členů a spolupracovníků Nadace. Brzy následovala první řada příchozích s prestiží a vlivem. Na příklad Alan Montefiore, P. Ricoeur, J. P. Vernant, Ernest Gellner (byl českého původu) a Charles Taylor z Kanady. Oba naposled jmenovaní ztratili vstupní víza do ČSSR hned po své první návštěvě (např. prof. Taylor kvůli svému vystoupení v kanadské televizi, kde zřejmě až příliš působivě popsal své pražské zážitky). V této souvislosti považuji za vhodné zmínit skutečnost, že v r. 1978 byla ve Švédsku z iniciativy několika mladých aktivistů založena Nadace Charty 77. Bylo a je poučné sledovat vývoj cílů a způsobů práce obou těchto institucí, které byly zhruba do 1988 – než začalo vznikat velké množství nových narychlo vzniklých seskupení – doma i v zahraničí nejznámější (Stranou ponechávám specificky zaměřené kulturní spolky, jako byla např. Jazzová sekce a jednotlivé literární edice).

Jak by bylo možné charakterizovat první desetiletí činnosti Nadace u nás z hlediska organizačního a konceptuálního při časovém odstupu jedné generace?

Především šlo o zkušenost s rychlým, snadným a na přátelské dohodě založeným vznikem kulturně-společenské instituce, kterou britský právní stát akceptoval, ideologicky nekontroloval a samozřejmě nepronásledoval. Dnes to zní téměř směšně, ale tento reálný zážitek něčeho naprosto normálního, co jsme u nás také kdysi měli, byl velmi povzbudivý. Byl to také důkaz nadčasové hodnoty staré univerzity, její absolutní důvěryhodnosti a schopnosti chovat se nekonvenčně a přitom být nejen strážcem a nositelem starých tradic ale i jejich tvůrčím obnovovatelem. Zároveň šlo o iniciování nových forem prosazování intelektuální poctivosti a odvahy. Proto byla tak důležitá mnohaletá setkávání se s představiteli „velkého světa“. Hlavně každému imponovala samozřejmá, skromná a přátelská ochota všech návštěvníků podstupovat osobní časové a finanční oběti v nepřehledném, těžko pochopitelném a často tísnivě či přímo depresivně působícím prostředí. Později, když k nám začali jezdit hudebníci, výtvarníci, architekti, lidé se zkušenostmi z místní samosprávy či médií, se tato prožitková, čistě psychologická stránka událostí začala dostávat do povědomí stále širších evropských odborných kruhů i jinak kulturně a politicky indiferentní veřejnosti. Velkou zásluhu však měla i naše StB, když například v prosinci 1984 zatkla světově proslulého francouzského levicového filozofa J. Derridu a obvinila ho z pašování drog… Touha po etických konceptech a vysvětleních byla u mladých lidí zvláště silná – já sama jsem podepsala CH77 v lednu 1977 pod dojmem Patočkova tázání, jak žít lidsky v nelidských podmínkách. Jak těžce museli hledat životní orientaci mladí lidé kolem dvaceti, když to nebylo a nemohlo být zcela jasné nám starším a nejstarším? Tyto skryté pocity a myšlenky byly sdíleny všemi našimi návštěvníky, protože většina z nich byla univerzitními učiteli a hlavně také rodiči. Barbara Dayová ve své knize uvádí, že v srpnu 1984 napsal Jiří Müller Rogeru Scrutonovi žádost o přednášky týkajících se etiky: „…rád bych zdůraznil, že organizace přednášek bude jiná a s jinými cíli než v Praze. Přednáška se bude konat výhradně pro lidi zaměstnané v institucích, jako jsou univerzita, střední školy, divadlo, výzkumné ústavy a podobně. Disidenti musí zůstat zcela stranou … disidenti žijí v ghettu. Podporovat život v ghettu je důležité, ale mnohem důležitější je hledat mosty z ghetta ke společnosti. Organizace přednášek, jak ji navrhuji, je jedním z potenciálních mostů…“ (podrobně cit. dílo, str. 135-136, kapitola Brněnské akce). Nechci toto tvrzení komentovat, pouze podotknout, že nebylo v zásadě pravdivé. V Praze disidenti v ghettu nežili, byli propojeni s veřejností. Například seminářů Rudolfa Kučery se mnohdy účastnili lidé ze „struktur“ – lze jmenovat třeba prof. Milana Sobotku z FF UK. Soustavné rozšiřování existujících skupin o nejvýše patnácti dvaceti lidech o další desítky zájemců zaměstnaných ve výzkumných ústavech, školách, divadlech a podobně však nebylo pro důsledné sledování a perzekuování hlavních organizátorů, kteří svoji činnost netajili, možné. V Brně ale bylo vše zřejmě jinak. V každém případě díky odlišnostem mezi situací tam a v Praze došlo k rozšíření o další témata z oblasti literatury, hudby, divadla, výtvarného umění. Důležitá byla i nově používaná cesta z Vídně autobusem do Brna přes Bratislavu, kde kontroly nebyly tak přísné jako na ruzyňském letišti. Ale i Rudolf Kučera jezdil s přáteli pravidelně například do Budapešti, kde se setkával s maďarskými disidenty, ale i Jiřím Grušou, který žil v exilu. Nebo jezdil do východního Berlína, kde se setkával nejen s disidenty, ale i lidmi z veřejných struktur. Žádné ghetto tedy. V Praze dále pokračovala orientace hlavně na filozofické otázky (např. P. Rezek, který spolupracoval s odborníkem na Kanta R. Walkerem z Oxfordu), teologická studia (M. Balabán, L. Hejdánek, J. Trojan, kteří zvali nejčastěji holandské teology), historicko-filozoficky pojatá konceptualizace a reflexe politického jednání (R. Kučera) a mnoho dalších, jejichž přínos byl nesmírný, protože šlo o svébytné badatelské přínosy (to zvlášť platí např. o K. Palkovi a jeho studii o totalitním jazyku a vydávání Kritického sborníku, o P. Pithartovi a jeho překladu Scrutonovy knihy O smyslu konzervatismu a spoluúčasti na knize o českých dějinách, spolu s P. Příhodou a M. Otáhalem), o M. Balabánovi (dálkové studium religionistiky nabízené Cambridgskou univerzitou zahraničním zájemcům, které československé úřady mohly jen obtížně vydávat za něco ilegálního a podvratného) atd. Působení Nadace začalo mít charakter důležité formativní zkušenosti – všichni příchozí vysoce oceňovali vynakládané úsilí sloužit pravdě v tak těžkých existenčních poměrech. Mnoho rodin s malými či dospívajícími dětmi bylo ohroženo – prohlídky bytů, odvádění rodičů k výslechu, finanční nouze či věznění – tohle začínaly být běžné zprávy o nás i v zahraničních médiích. Rodina Dr. Tomina byla přinucena vycestovat již v polovině roku 1980 a od té doby řada nátlakových akcí ze strany StB narůstala. Roger Scruton byl také vyhoštěn (v roce 1985) a mohl přijet až zhruba po pěti letech. Jak vyplynulo z pozdějšího studia svazků StB, byl můj byt několik let „pouze“ odposloucháván, já často celé dny sledována a fotografována. Mí návštěvníci v mnoha případech trpěli skrytým pocitem viny, že odjedou a nic se jim nestane. Proto Nadace dělala, co mohla, aby byla dodržena určitá pravidla, která by zahájení eventuálního soudního řízení komplikovala. A tak se hosté trpělivě učili vše podstatné nazpaměť již doma (nebo si to složitě šifrovali) a u mne a dalších navštívených vše podstatné komunikovali jen písemně. Působilo to kafkovsky, ale tím byla prohlubována jejich poznávací a prožitková zkušenost. Fakt, že lidé nemluví nahlas ani v soukromí, aby neohrozili druhé či věc veřejného zájmu, které se rozhodli sloužit, byla pro každého dobrým vstupem do tuzemské reality.

S rozšířením činností Nadace do dalších dvou měst (po Brnu i do Bratislavy) se pro tebe něco v zaběhaném provozu změnilo? Bylo možné v Praze již zavedenou praxi nějak doplnit či prohloubit?

Zcela určitě. Narůstající síť překladatelů a samizdatových nakladatelů dostávala do oběhu potřebné knihy historického, sociologického a filozofi ckého charakteru. Vše se přepisovalo jedna plus devět kopií. To znamenalo stoupající poptávku po papíru a kopírácích v době, kdy tento způsob rozmnožování textů v zahraničí byl již věcí minulosti. Originál, podle něhož by bylo možné identifikovat psací stroj, se buď zničil anebo posílal přes kurýry do archivu Vzdělávací nadace Jana Husa. Kopie byly posílány do regionů a tam se opisovalo a šířilo dále, neznámo přesně jak a komu. Systém vytvořený s podporou Nadace nabral zdárný samovývoj a tak jsem se mohla soustředit více na sledování událostí v zahraničí, i na vlastní odbornou práci. Návštěvy z Nadace mne například zásobovaly novinami Times, – to stačilo pro základní přehled v oblasti mezinárodních vztahů. Nadále jsem občas překládala v průběhu různých skupinových a individuálních setkání. Zde je třeba připomenout, že tehdy příslušníci mé generace, o starší ani nehovoříc, mluvili hlavně německy a francouzsky. Angličtina zdaleka nebyla takovou samozřejmostí, jakou je dnes. Po potlačení odborového hnutí Solidarita v Polsku došlo v r. 1984 po smrti Andropova v Sovětském svazu k přehodnocení situace doma i v satelitních zemích. To vyústilo v politiku glasnosti a později perestrojky. Bylo zřejmé, že i u nás k něčemu takovému dojde, ale jakou to bude mít podobu – a zda bude možné nějak navázat na vlastní osvědčené hodnoty minulosti – to nebylo ani v nejmenším jasné. Jestliže se např. časopis Střední Evropa zabýval vytěsněnými resp. tabuizovanými tématy, jako vyhnání německy mluvící části populace z Českých zemí, holocaustem anebo nacionalismem, já hledala další mezery v našem povědomí a způsoby, jak je překlenout. Bylo zde však příliš velké umrtvení morálně-intelektuálních možností většiny společnosti, které nám dodnes škodí. Pozdější narychlo a povrchně přebírané různé politicko-ekonomické teorie a postupy tento stav umocnily.

Existovaly ještě další myšlenkové impulzy, které ti Nadace poskytla?

Šlo o dvě roviny – o prohloubení historicko-logického pohledu na hodnotový rámec naší státoprávní minulosti před rokem1918 a na způsoby organického růstu občanské pospolitosti. Tj. o staronový pohled na zvláštnosti společenského a hospodářského vývoje: bylo nutné obnovit pochopení určitých principů konservativní politiky vládnoucích i nastupujících středních vrstev v 19. století. Tohle bylo jádro toho, co přineslo Českým zemím v druhé polovině 19. století nebývalý rozkvět. Při důrazu na jedinečnost hodnoty člověka, na plnění základních lidských povinností s ohledem na dosavadní zvyklosti a tradici, na respekt vůči zákonům a na soustavnou kultivaci nižších společenských vrstev, se ze zaostalého agrárního společenství v Českých zemích v relativně krátkém období stal moderní dynamické útvar. Konservativcům šlo vždy o předcházení nebezpečí bezuzdných bojů o moc a majetky a minimalizaci manipulace mas klamavými hesly o šťastné budoucnosti, jež jim bude zajištěna radikálním zničením všeho dosavadního. Pro konservativce je transcendentální dimenze života ve všech jeho podobách nedílnou součástí péče o spravedlivý a lidské přirozenosti odpovídající řád, pokud možno stabilních a evolučně se vyvíjejících politických a kulturních institucí. Odtud pramení jejich odpor k revolucím, násilnému vykořeňování lidí z místních tradic a zvyklostí, k indoktrinaci, selektivně pojatému vzdělávání, které má pouze produkovat poslušnou pracovní sílu. R. Scruton byl od r. 1982 vydavatelem a šéfredaktorem konservativního časopisu The Salisbury review. Četba prvních čísel byla pro mne a další zájemce velkým probuzením. Krása po staletí kultivovaného jazyka, jasnost a preciznost výkladu jednotlivých vývojových etap historicky vzniklých politických institucí, prosazení principu protivládní opozice jako legitimního základu politiky, vytváření pojistek proti riziku bezohledné vlády jedinců – to vše rezonovalo s tím, co jsme intuitivně tušili a v co už nedoufali. Rozhodla jsem se editovat výbory článků z této revue, které by pojednávaly o životě a díle předních konservativních i levicových myslitelů v kontextu aktuálních problémů západní Evropy. V r. 1984 se objevila první česká verze, jejíž redigování v r. 1986/7 převzal Pavel Bratinka. Tak se snad poprvé od konce 2. světové války aspoň někteří čeští čtenáři dozvěděli o díle klasických konservativních myslitelů jako byli E. Burke, J. de Maistre či soudobých autorech jako M. Oakeshott nebo E. Voegelin. Pokud jde o posledního velikána ducha, sehrál zde nezastupitelnou roli David J. Lévy, pravidelný návštěvník, který přednášel v Praze a Brně o podstatě a fungování politického řádu z hlediska filozofické antropologie. Bylo to v době, kdy pracoval na své knize Politický řád (u nás pak vyšla počátkem devadesátých let). Jeho analýza modernity, založené na nárůstu anti-institucionálních, více či méně revolučních ideologií prosazujících neustálé změny, je vynikající. Jeho stěžejní přednášky spolu s texty dalších autorů pak byly publikovány v novém překladu po r. 1989, stejně jako vyšly výbory úvah o levicových a konservativních filozofech, které již byly redigovány v Brně samotným R. Scrutonem. Takže každý si musel uvědomit, že prioritou je pochopení principů politických řádů, které zde již byly. I kdyby šlo jen o základní a jednoduché zásady, jako je transparentnost a osobní zodpovědnost a posléze nárůst povědomí o problémech budování nezávislé soudní moci, svobodného, technicky regulérního volebního systému, tržních vztahů atd., šlo by v začátku jakéhokoli pokusu o překonávání totality o úspěch. Srovnání se zahraničním vývojem tak nastavilo nový úhel pohledu na dosavadní civilizační vývoj českých zemí, hlavně na kvalitu státní správy a na bezprecedentní výkony rakouského právního systému, který po generace více méně úspěšně, tj. v míru moderoval soužití více než deseti národů a národností a tak zajišťoval jejich postupný a všestranný rozvoj. Tohle přece nemohlo a nemůže skončit v zapomenutí a troskách, aniž bychom se pokusili či opakovaně pokoušeli o obnovu aspoň étosu onoho směřování. Pro přesnost nutno uvést, že Nadace projekt překladů ze Salisbury review do svých plánů nezahrnula, a že pracovní propojení mezi jejím členem R. Scrutonem, mnou a P. Bratinkou v případě prvních vydání vybraných textů a jejich šíření v letech 1984-1989 bylo záležitostí osobní iniciativy a přátelské dohody obou stran. Cíl ale už byl víceméně jasný – otevřít akademickou i praktickou cestu k sebeuvědomění přirozeného konservativního ladění naší společnosti. V hledání konservativní tradice v domácím prostředí – zprvu inspirované zdroji a příklady zvenčí – nešlo a nemohlo jít o vhodný identifikační symbol pro různé politiky a jejich stoupence, jak se to později objevilo v některých výrocích představitelů mladší generace. Šlo a stále jde o první pokusy porozumět uměle a násilně likvidovanému způsobu myšlení a jednání, po generace se opírajícího o nosné společenské instituce jako jsou rodina, škola, církve, morálka a právo, které podporou organického a pečlivě strukturovaného růstu shora dolů a naopak, vytvářelo předpoklady pro plynulý rozvoj občanské společnosti. Činnost Vzdělávací nadace Jana Husa představovala proto první důležitý průlom do monolitu totalitní ideologie. Zdárně a velkoryse působila ještě deset let po listopadu 1989 a vyváženě poskytovala šance k osobnímu i profesnímu rozvoji mladým lidem nejrůznějšího zaměření a touhy sloužit pravdě a životu v jeho nejrůznějších podobách.

Doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc založil v roce 1990 katedru politologie na nově zřízené Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, později Institut politologických studií a v roce 1991 se jako první na Univerzitě Karlově habilitoval v oboru politologie. Přednáší na Univerzitě J. E. Purkyněho v Ústí nad Labem a v pražském CEVRO Institutu. Je šéfredaktorem revue Střední Evropa od jejího založení v roce 1984 jako samizdatového časopisu (tato čísla SE viz www.scriptum.cz) až do současnosti, tj. do prozatím posledního čísla 141.

Ing. Alena Hromádková, byla jednou z nejaktivnějších osobností českého disentu, jejíž zásluhy v souvislosti s činností Nadace Jana Husa v podmínkách československé demokratické opozice nelze ani docenit. Po tzv. sametové revoluci byla předsedkyní Demokratické unie, malé pravicové politické strany, která se snažila obnovit autentické pravicové přístupy v politice, s ohledem na domácí, konservativně pojaté principy stimulace hospodářského vývoje garantovaného funkčním právním systémem.

Se souhlasem převzato z revue Střední Evropa č. 139.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.