Obsah

Poslední slovo

Napsal J. R. Nyquist

Texty Poslední slovo a Provokacija tvoří myšlenkový základ a sousledně poskytují kontext k článku Ať laskavě vstane ta pravá loutka Rusů!, který jsme uveřejnili v minulém, listopadovém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ. Oba vyšly krátce před tímto posledně jmenovaným článkem, kterému jsme však s ohledem na časové možnosti a přímý vztah k presidentským volbám dali přednost. V tomto prosincovém čísle oba texty doplňujeme.

Redakce

Dnešním problémem je, že lidé jsou do té míry obrovsky sebestřední, že nejsou schopni sami sebe vidět jako cokoli jiného, než jako jediného poživatele a vyvrcholení dějin, ačkoli ve skutečnosti jsme všichni jen dlažebními kostkami v silnici času, která se táhne před každým z nás. Všichni vstřebali nauku, že se každý člověk narodil pro pozemskou slávu, věhlas a bohatství, a že cokoli, co k tomu nepřispívá, nemůže být správné a nemůže to dozajista být Boží vůle. Při nejedné příležitosti se setkávám s tím, že mi křesťané se zcela vážnou tváří řeknou: ‚K čemu je člověk a co může vykonat dobrého, když je po smrti?‘

Anna Barnhardtová

Život za každou cenu

Aby bylo stran výroku Barnhardtové jasno, zvláště s ohledem na mnoho našich zvolených představitelů: „K čemu jsou a co mohou vykonat dobrého, když jsou naživu?“ Je-li hlavním cílem žít a dosáhnout vysokého úřadu, co se pak stane s pravdou? V případě politika z toho vyplyne, že musí voliči říkat to, co volič chce slyšet. A pak tedy, když politik žije a daří se mu a dosáhne vysokého úřadu – co převáží?

Nepravda, korupce a vlastizrada.

Nepravda politického kariéristu chrání a on krok za krokem stoupá po žebříku. Pečlivě ho sleduj. Kdyby byl zemřel jako nemluvně, bylo by to pro společnost požehnáním. Jenže on žije a prospívá. A jeho duši má ďábel. Musí se držet stezky nařízené peklem. Jinak by totiž musel padnout jako mučedník nějaké nevítané pravdy.

Jasná slova

Náčelník štábu armády Spojených států generál Mark A. Milley nedávno konstatoval: „Ačkoli armáda redukuje cílové stavy (v originále end-strength, pozn. red.), učinili jsme úmyslné rozhodnutí, že dáme přednost pohotovosti.“ (Jinak řečeno, jsme výjimečně pohotoví, avšak velikost našich sil se smršťuje.)

Milley nevysvětlil situaci jasnými slovy. Použil termínu „redukování cílového stavu“. Dělá ctnost z pohotovosti a zamlžování. Jak ale může být příliš malé vojsko nachystané zvítězit? To je mi tedy legrační způsob připravenosti. A přece generál Milley žije a daří se mu.

Mohl by se třeba zeptat: „Jakému cíli může člověk sloužit a co může vykonat dobrého, není-li povýšen do řad generálů?“ A jakých generálů! Vždyť potom by snad mnoho statečných mužů nemuselo zahynout na následky toho, že byli v pohotovosti nechat se ze zálohy přepadnout nepřítelem, který měl převahu.

7. října generál Milley řekl: „Chci říci jasné slovo na adresu těch, kteří nám chtěli uškodit … my, vojsko Spojených států – navzdory všem výzvám, navzdory svému [operačnímu] tempu, navzdory všemu, co děláme – vás zastavíme a porazíme vás tvrději, než jste byli poraženi kdykoli v minulosti. Jen se nedopusťte té chyby, že se necháte svést mylným zdáním!“

Jenže právě Milley se chyby dopouští. Neboť navzdory pohotovosti není nachystaný. Není  připraven. Je v početním oslabení.

Dělá stejný rámus, jako dělal Napoleon III. v roce 1870 před Sedanem. Nebo plukovník Custer před Little Bighornem (proslulé porážky Francouzů Němci a Američanů Indiány – pozn. překl.). Armáda USA je malá a čelí přesile. A ke všemu má podivného šéfa s podivným jménem (stejně znějící jméno Milly je častá zdrobnělina různých dívčích jmen – pozn. překl.). Nicméně, v období narůstající národní slabosti země touží po zajištění. A kdyby nic jiného, generál to zajištění poskytne. Nejsme ochotni si připustit, že jsme slabí. Chceme dál pokračovat ve svém příjemném zaobírání se představou, že Rusko nemá žádnou sílu a Čína že nekoná žádné vojenské přípravy.

Klamné cíle

Generál Milley citoval ruského velvyslance v Británii: „Zavedený světový řád se otřásá v základech … Rusko nyní může vést v Evropě konvenční válku a zvítězit.“ Ó ano, právě tohle Rusové říkají. A dokonce i když to je psáno černé na bílém, prosazuje americký prezident Barack Obama válku v Sýrii.

A proč vlastně?

Měli byste to vědět. Měli byste dávat větší pozor: Obama byl proti válce v Iráku. Tak proč chce válku v Sýrii? Proč provokuje válku s Ruskem? Ruská vláda sdělila, že zaútočí-li Spojené státy na Sýrii, rozpoutají oni válku jadernou. Řekli to ruskému lidu. V týdnu od 26. září pořádali mohutné cvičení civilní obrany. Skutečně se chystají na atomovou válku.

Tak proč Obama tu válku prosazuje?

Tvrdí, že se v Sýrii odvíjí humanitární katastrofa. A že proto musíme Sýrii bombardovat a jít do války s Ruskem. Takovýmto způsobem chce Obama předejít ztrátám na životech – nukleární válkou, v níž zahynou milióny lidí. Toho je prý třeba – pro záchranu tisíců lidí v Aleppu.

A svatouškovský tisk přikyvuje na souhlas. Tihle lidé nikdy nebyli mistry logického uvažování. A stejně – k čemu logika?

Pro něco takového, jako je občanská statečnost, nemají vůbec pochopení. Řekne-li některý jedinec pravdu, dostane za to ránu. A pak druhý. To není zrovna něco, co by člověku pomohlo v kariéře. Oni přece pro kariéru žijí – a proto žili vždycky na kolenou (před lží).

„K čemu je člověk a co může vykonat dobrého, když je po smrti?“ Takto se ptali Anny Barnhardtové. Ano, ovšem. Kdyby se zastávali pravdy, kdyby bojovali za svou zemi, kdyby vykonali něco hrdinského a důležitého – co dobrého by z toho mohlo vzejít?

Ta nevyzpytatelná láska

Ten bezpečný, racionální svět – bez citu, bez lásky, bez vlastenectví, bez zanícení – je zbabělý, a tato zbabělost nakonec znamená ústup. Vede k povyšování antigenerálů, antipatriotů, kteří si ve velkém počtu zachovají život a vyšplhají se k vysokému úřadu. Nemohou brát ohled na postoje mrtvých hrdinů. Oni jsou opakem hrdinů. Vnitřně prázdní, nefunkční, samá lež. Opilí ideologií a socialismem. Uctívají modlu, kterou si vytvořili k obrazu své vlastní prázdnoty. Tyto křehounké bytosti, udělané z horkého vzduchu a z papundeklu, samy se sebou v rozporu, neschopní dát čemukoli smysl – to jsou naši vůdcové, naši mediální vědátoři, naši profesoři. Ano, a my jsme jim tleskali a tleskáme. Věnovali jsme svou lásku jejich zlatému teleti.

Erich Heller napsal v knize o Nietzschovi: „Jedinou opravdu nevyzpytatelnou schopností člověka je láska.“ Nemyslel tím však lásku, jejímž cílem je držet se nuzně života. Měl na mysli lásku, jež se hrdinně drží pravdy. Základem této pravdy je slušnost, dobrota, a nikoli – před čímž Heller varoval – ona plebejská zrada pravdy, k jejímuž upřednostňování tíhnou moderní intelektuálové, obzvláště svým „podezíravým pochechtáváním nad vším, co je podle nich bezvýznamné, co se vymyká definici nebo experimentálnímu důkazu …“ To, co nás odsuzuje, je naše neúcta ke všemu ušlechtilému – naše neúcta k pravdě.

A zase ta otázka kladená Anně Barnhardtové: K čemu je člověk a co může vykonat dobrého, když je po smrti?

Ta otázka nás svádí chápat věci tak, že pravda není důležitá. Jenže ve skutečnosti není důležitá smrt. Na čem opravdu záleží, je být věrni pravdě, dokud jsme naživu.

Komentář uveřejněn k 9. říjnu 2016. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.