Obsah

Počínání s Trumpem – polemika

Napsal Václav Komora

V posledním čísle KL (9/2016) bylo uveřejněno několik článků k fenoménu prezidentského kandidáta Donalda Trumpa (DT), které podle mého mínění neodpovídají konzervativnímu pohledu na svět, který chce tento časopis svými příspěvky zastávat. Domnívám se, že tyto články naopak podlehly více nebo méně masivnímu názorovému proudu levice. Dovoluji si nabídnout k tomu polemický náhled, založený na sledování alternativních zdrojů informací.

Poznamenávám, že nejsem bezvýhradným podporovatelem DT a beru pochybnosti o jeho osobě reálně. Přijímám, že se možná skutečně prokáže vada jeho osobnosti, ale zatím to fakta nepotvrzují a emotivní averze podněcované zjevným mediálním očerňováním nejsou důkazem. Pochybnosti o mediálně vytvářeném obrazu DT potvrzuje například jeho nedávný projev ke spolku stavitelů, kde vystupoval velmi uměřeně. Chtěl bych oddělit to, jak DT vypadá a jak se někdy chová, od politiky, která jeho zjev vyvolala a vynesla. Upozorňuji také na konvenční měřítka demokracie – tento kandidát dostal v primárkách nejvíce hlasů v historii USA a přitáhl dvakrát rekordní počet jednoho milionu diváků k televizní debatě – která jsou v tomto případě podivně zavrhována.

Propuklo to článkem amerického publicisty Richarda Pipese (RP), který se hlásí ke konzervativcům a byl v našich krajích uznáván. Chci proto polemizovat hlavně s tímto pramenem a s jeho původními reakcemi. Nutno úvodem říci, že emotivní vyjádření RP je i formálně tak nekonzervativně expresivní, že bych je spíše přirovnal k textům marx-leninských klasiků, když kdysi takovými odsudky diskreditovali opozici. Normální čtenář se musí začít ošívat a hledat nějaké vysvětlení. V jednom z doprovodných textů se dozvídáme, že žádný ze stovky kritických emailů vůbec neoponoval Pipesovým pěti uvedeným důvodům rozvodu s Republikánskou stranou, ale všichni se jen hrozili důsledků. To je Achillova pata jeho článku, proto se na ní blíže podíváme. Jeho argumenty jsou totiž naprosto nedostatečné a vůbec ne „v právu“. Nejprve je tedy postupně proberme:

Ad1) RP vznesl dlouhou sérii extrémně silných nálepek k odstřelu charakteru oponenta (DT) bez jakýchkoli rozkladů a dokladů. Jsou to vše útoky na osobu, nikoli na politiku. To je ovšem smutné právo na vyjádření. Svou nízkou úrovní se přiřadilo k pozdějšímu zavlečení prezidentské kampaně ze strany Clintonové (a spolčených médií) do kanálu osočování ze sexismu, když jí také došly argumenty k podstatným záležitostem.

Ad2) RP zgeneralizoval výroky DT, evidentně nadnesené pro účel volební kampaně a sám pak z toho divoce na pár řádcích vyspekuloval možnost stanného práva (bez uvážení, že zrovna toto již patrně Obamova vláda podle průkazných známek vyzbrojování federálních vládních složek připravuje). Takhle si ale může vymyslet cokoli.

Ad3) RP se distancoval od nynějšího republikánského establishmentu, který prý na konventu umlčoval opozici a kapituloval před DT. Každému informovanému Američanovi musejí při této argumentaci vstávat vlasy zděšením na hlavě, když ví, že voliči ve dvou posledních volbách spontáně vyřadili z kongresu většinu „starých struktur“ řadového republikánského establishmentu z obou komor. A přesto vůdci republikánů, kteří se dále udrželi na svých pozicích, naprosto hanebně kolaborovali s Obamovou vládou a bránili až do konventu Trumpovi v získání nominace i proti tsunami jeho lidové podpory v primárkách. Kde byl tedy v té předchozí době republikán RP a proč se ozývá až nyní?

Ad4) Tento argument RP ukazuje, jak totálně a bolestně se mýlí, když tvrdí, že „konzervativní hnutí… se rozvinulo v hlavní intelektuální sílu Ameriky… hrozící noční můra Trumpova úřadu tuto delikátní kreaci pravděpodobně zničí…“ a dokonce tvrdí, že „…ačkoli prezidentský úřad Hillary Clintonové je hrozbou pro obsazení Nejvyššího soudu, konzervativní hnutí ponechává nedotčené.“ Myslím, že právo na takové fantazírování je leda v literatuře fantasy.

Ad5) RP po opětném vyjmenování další série pestře stejnobarevných odsudků tvrdí, že podporovatelé DT už nikdy nic nemohou a nesmí udělat. A uzavírá, že pro oživení republikánské strany je nezbytně nutné, aby DT „vybuchnul“, a on sám že zatím bude podporovat někoho jiného. Mínil tou nutností oživení právo jít zpátky k podřízené roli v kartelu s demokraty??

Není divu, že na tyto emotivní pseudoargumenty nikdo rozumně nereagoval, ale všichni odpovídající jen poděšeně vznesli stejnou námitku „…a co Hillary?…“.

V následné diskusi ke svému plácnutí do vody to ovšem RP vyhrotil tvrzením, že „…perspektiva Hillary nenahání hrůzu, oproti hlasování pro Trumpa...“. Tak, to je tedy už opravdu příliš silné kafe a staví na hlavu jeho hlásání, že bude jen tak volit kohokoli jiného! Nedochází mu, že to může být poslední svobodná volba.

Myslím si, že nejlepší vysvětlení o co zde jde, by RP poskytli všichni ti představitelé našich bývalých demokratických stran, pozavíraní po únoru 1948. Také si mysleli: teď je necháme vyhrát, ale pak jim to (někdy) nandáme! Soudím, že po dalších téměř sedmdesáti letech mnohých podobných dějinných zkušeností na různých místech, je marné cokoli k tomuto historie nedbajícímu prohlášení historika RP dodávat.

Nicméně jsem k tomu nucen dalšími příspěvky v KL, málo kritickými k předvedenému ukvapenému gestu dříve uznávané osoby. Přímý komentář od S. Procházky uvázl v autorových představách o situaci politických stran Spojených států. Konzervativci totiž současnou republikánskou stranu neovládají už dlouho – proto přeci vzniklo hnutí TeaParty, jehož nadšenecké organizování účelově zmrazil Obamův daňový úřad IRS! Příspěvek podceňuje nejen fatální hrozbu doobsazení Nejvyššího soudu levicí v dnešní zlomové době, ale i že je to jen jedna z mnohých dalších hrozeb. A proto je jeho komentář odvádějící kamsi do iluze jakési nekonečné pastorální demokracie.

A bohužel ani editorial tentokrát nikterak netvrdil konzervativní muziku, pro níž KL vznikly, a jíž se měly lišit od záplavy neutrálně se tvářících médií. Čerpal překvapivě argumentaci převážně z útrob většinově konformní přílohy LN Orientace a podobných zdrojů, byť prý citují konzervativce. Nelze však tvrdit, že „…Trump se rozešel s republikánskou ortodoxií…“, když se můžete na youtube podívat, jak denně na různých místech před desetitisícovými entusiastickými davy (!) brojí proti vysokým daním a přespřílišným regulacím státu. Ale to již masmédia po primárkách neukazují. Tenkrát to mělo škodit republikánům, teď by to škodilo Clintonové, na kterou chodí málo lidí.

Rush Limbaugh, nejšířeji uznávaný konzervativní komentátor, na rozdíl od iluzí RP konstatoval: „…DT je výsledkem neúspěšného a roztříštěného konzervatismu… DT vyplnil vakuum uvolněné rozbitou podstatou současného konzervatismu...“. Vysvětluje, že se celá vedoucí struktura republikánů odtrhla nejen od konzervatismu, ale rozešla se i se svými voliči. A že nechtějí změnu, nechtějí svého prezidenta, nechtějí tím bojem s demokraty ohrozit držení pašalíků, které právě mají. U nás jsme to nazvali opoziční smlouvou. Nad tím je třeba se zamyslet a nepřeceňovat jen povrchní jevy jednání vůdčí osoby.

Ano, DT chce vyhrát a odvrátil se od poraženecké role vedení republikánů. Nedávno nakonec zjistil, že se od tohoto vedení musí distancovat úplně. Dobře předem věděl, že jde i proti většinovým médiím, která ho budou bezostyšně lynčovat různými osočeními. Udělaly ničemu i z předchozího kandidáta, vrcholného slušňáka Mitta Romneyho. A DT se z toho asi poučil a nezalekl se. Zvolil zavrhovanou populistickou taktiku slibů změny a vyvolání patriotismu – ale cožpak mu zbývaly jiné zbraně k porážce zkorumpovaného a kvazidemokratického, jinak ovšem skvěle opevněného establishmentu? Svět je dnes takový téměř všude. I ve Spojených státech si 60 % lidí myslí, že největším problémem je politická korupce. A co za taktiku byste tedy v této všeobecné tísni použili pro vítězství vy? Sedět ve vřavě bojiště a čekat až přijde moudrý vůdce se srolovaným programem v podpaždí?

RP však není sám, kdo není schopen danou situaci vyhodnotit a postavit se na přiměřenou pozici, i když to jiní učinili. Mým favoritem byl v této prezidentské kampani nejprve racionální Ben Carson, černošský neurochirurg fenomenální osobní integrity. Klidným a jasným přednesem vytříbených myšlenek se ale neprosadil. Nyní pomáhá obětavě DT ve štábu jeho kampaně. Druhým byl senátor Ted Cruz. Bojovník zjizvený v drsných šarvátkách s kolaborantskou garniturou republikánů. Přes tvrdé i podpásové údery, jež mu v nelítostné primární kampani DT uštědřil, uznal později co je třeba a nakonec DT podpořil.

V tomto zcela mimořádném volebním klání však spadli do stáda naháněného levicí mnozí politici i osobnosti s aureolou doposud slavných pravicových hvězd. To také vypovídá, jak je dnešní volební boj nesmírně vyostřený a jak vše nyní strmě směřuje do ohniska soupeření o moc. Jde nyní pouze o to, kdo ji uchopí. Ale jen u Clintonové je zcela absolutně jisté, co s ní udělá. U DT je to otázka.

Rush Limbaugh uměřeně podporuje DT, jako by ostatně podporoval kohokoli, kdo by vzešel z primárek. Protože podle něj klíčovým heslem budoucnosti Spojených států je „Jen ne Hillary!“. Sjednocuje se dohromady se svým obrovským posluchačstvem v tom, že dnešním největším nebezpečím je perspektiva příští vlády Demokratické strany, jež by dovršila již dlouho připravovaný přechod do úplného socialismu. Jakkoli je osoba Clintonové sama o sobě odstrašující, ona je jenom vyhraněnou postavou této větší hrozby. Vzhledem k jejímu pochybnému zdraví, může být stejně tak osobou, která nastoupí do rychlíku rozjetého Obamou, její ještě horší ultralevicový zástupce Tim Kaine. A výhled jejich další vlády je pro USA naprosto úděsný – dnešní situace je proto „buď a nebo“…

Tento pohled však RP nesdílí. Přiznal, že by radši viděl vládu Clintonové a tím o sobě vypověděl vše. Na souvislosti, které nejsou na první pohled patrné, jsem se pokusil čtenáře KL upozornit.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.