Obsah

Proč muži nechtějí děti

Napsal Dan Drápal

V Lidových novinách ze soboty 27. srpna 2016 vyšel v příloze Relax článek Zuzany Daňkové, nazvaný „Dobrovolně bezdětní“. Autorka píše, že podle studie Renáty Kyzlinkové a Anny Šťastné „Reprodukční plány mladých mužů v ČR“ se pouze 57 procent mužů ve věku 25-29 let chystá mít v budoucnu děti. Zuzana Daňková vyslovuje nad touto skutečností podiv. Podle ní situace „volá spíš po úvahách nad důvody“, proč tomu tak je, než po „moralizujících nebo katastrofických úvahách o zodpovědnosti za vymírající společnost“.

Nu, já tedy nabídnu jednu z těch moralizujících a katastrofických úvah.

V dlouhém podtitulku článku Zuzany Daňkové čteme: „O dobrovolně bezdětných lidech se říká, že jsou sobečtí, sebestřední a brání se převzetí zodpovědnosti za rodinu pod záminkou budování kariéry či z nedostatku času.“ Pak si autorka klade otázku: „Je to tak doopravdy?“ Čekal jsem, že po této otázce bude následovat nějaký zajímavý názor, dokládající, že to tak vlastně není a že mladí lidé, kteří nechtějí mít děti, mají nějaké důvody šlechetné, nesobecké a vlastně pozitivní. Proto jsem článek četl velmi pozorně. Autorka uvádí dva podle ní „ryze altruistické“ důvody. Prvním je, že mladí lidé nechtějí zatěžovat životní prostředí. Nu, budiž. Druhým je, že „nechtějí přivést děti do současného nepříliš bezpečného světa“. Slovo altruismus je odvozeno od latinské „alter“ – „jiný“ nebo „druhý“. Altruismus znamená upřednostňování druhého před sebou samotným nebo prostě jen myšlení na druhého. Jak lze rozhodnutí nezplodit potomka chápat jako altruismus mi zůstává skryto.

Přitom by se dala zpochybnit i premisa tohoto „altruistického“ rozhodnutí. Svět byl nebezpečný vždy a těžko tvrdit, že jako celek je nyní nebezpečnější než před deseti či padesáti lety. Plození a výchova dětí byly vždy spjaty s obrovským nebezpečím a po většinu známých lidských dějin polovina dětí umírala v kojeneckém či batolecím věku. Války rovněž byly vždy a z tohoto hlediska žijeme ve světě nebývale bezpečném, pokud to vezmeme čistě statisticky. Ale chápu, že tady nejde o fakta, ale o dojmy. Fenomén terorismu v nás vyvolává dojem (ostatně ne zcela neprávem), že svět je nebezpečné místo. Je, ale tak tomu bylo vždy, pouze podoba a vnímání hrozeb se měnily.

Kromě těchto dvou důvodů jsem v článku nenašel nic, co by jen vzdáleně vyvracelo tezi, že neochota mít děti je dána snahou projít životem co nejsnáze. Jeden z mezititulků (jehož autorkou ovšem nemusela být Zuzana Daňková) zní: „Život bez dětí je jednodušší“. To rozhodně platí.

Osobně bych za hlavní důvod, proč zejména muži nechtějí mít děti, neoznačil sobectví. Vidím ještě dva další důležité důvody. Prvním z nich je dle mého názoru zbabělost, druhým z nich je z mého pohledu zvrácená postmoderní ideologie, která ze sobectví vyrůstá a k sobectví vede.

Současná převládající postmoderní ideologie vidí lidi jako izolovaná individua, mezi nimiž je potenciálně konfliktní vztah. Pro rodinu pochopení nemá. Vztah muže a ženy je vnímán jako bytostně rozporný, nikoli harmonický. Manželství jako spojení muže a ženy, dvou bytostí značně odlišných, a to nejen anatomicky, ale mnohem hlouběji, je vlastně odmítáno a zůstává zpravidla nepochopeno. Když se muž dvoří ženě, je vůči ní galantní a snaží se ji získat, je to vnímáno jako jakýsi předpotopní přežitek. Muži, kteří této ideologii podlehnou, si pak se vztahem k ženě nevědí rady. Mainstreamem šířená ideologie radí k různým experimentům, jako jsou stejnopohlavní „manželství“, střídavá péče, „otcovská dovolená“ apod., které mají odbourat poslední zbytky ponětí o rozdílu mezi mužem a ženou – rozdílu, který není výrazem vládychtivosti nebo čehokoli takového, ale Božím záměrem a darem.

Ve Starém zákoně byly děti považovány za projev Božího požehnání: „Tvá žena bude jako úrodná réva uvnitř tvého domu, tví synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu“ (Žalm 128:3). Doba, která klade osobní profesní kariéru nad rodinu, děti pochopitelně jako dar nevnímá. Nicméně na světě je to vlastně dobře zařízeno: Taková společnost jednoduše z dlouhodobého hlediska vyhyne.

Zuzana Daňková nás v závěru svého článku utěšuje, že „Ještě nevymřeme“ (název posledního mezititulku). Ano, ještě ne. A že vymřeme třeba za osmdesát let, to člověku, který žije pro dnešek, může být přece jedno. Ovšem zapomíná se na to, že věci se ne vždy vyvíjejí povlovně a postupně. Nové se mnohdy rodí – ostatně jako člověk sám – v konvulzích a bolestech. Kontinuitu může vystřídat diskontinuita. A někdy dojde i na ty katastrofické scénáře, o kterých autorka nerada slyší: Obyvatelstvo, které ztratilo vůli se rozmnožovat, zpravidla ztrácí i vůli se bránit a snadno se stane obětí obyvatelstva jiného, které se rozmnožuje velmi rychle.

Ideologie, převládající v různých kulturách a v různých dobách, vždy nějak rodinu chránila a děti byly zpravidla vnímány pozitivně. V průběhu dějin se podoba rodiny v mnohém měnila, ale že jde o vztah muže a ženy, kteří spolu žijí a společně vychovávají děti, zůstávalo konstantou. A v podstatě z hlediska touhy je tomu tak neustále. Průzkumy veřejného mínění a různé studie stále znovu prokazují, že přes veškerou ideologickou masáž většinově stále toužíme po trvalém partnerském svazku. Problém je v tom, že jsme rodinu různými způsoby rozbíjeli tak dlouho, až jsme ztratili know-how, jak takový svazek založit a jak ho vybudovat.

Statisticky lze dokázat, že nejzdravější děti vyrůstají ve stabilních rodinách s oběma biologickými rodiči. Jeden by se domníval, že legislativci i odborníci tedy udělají vše proto, aby takové rodiny byly chráněny a aby požívaly patřičné úcty. Ale ne, neustále se hledají nějaké „alternativy“ a boří se všelijaká „tabu“.

Jsou zde ovšem „ostrůvky pozitivní deviace“. Možná situace není zcela ztracená. Společnost je nemocná – vztahy se rozpadají, lidí s duševními poruchami je čím dál více, psychiatři nevědí, kam dřív skočit. Stále je ale mezi námi celá řada zdravých rodin s více dětmi, a domnívám se, že jejich celková prosperita – s výjimkou prosperity materiální – bude stále patrnější. Pokud ovšem věci nezajdou tak daleko, jak zašly v bývalém Sovětském svazu a jak, zdá se, zacházejí i v současném Norsku: Že budou děti rodičům odebírány pro víru. Možná se pak společnost zastaví a připustí si, že se vydala nesprávným směrem.

Snad stojí za zmínku i skutečnost, že ty rodiny, které vychovávají více dětí, vychovávají ty, kdo budou jednou přispívat na důchody oněch bezdětných, kteří usoudili, že s dětmi je moc práce a že nás děti vlastně připravují o svobodu a pohodlí. Tyto děti ale budou mít jednu výhodu: Až se bude blížit konec jejich života, budou mít kolem sebe lidi stejného smýšlení, schopné a ochotné se o ně postarat.

Byl jsem desítky let pastorem a vím velmi dobře jednu věc: Je velký rozdíl mezi umíráním věřícího a nevěřícího, a to v mnoha ohledech. Jedním z nich, možná ne nejpodstatnějším, ale přesto důležitým, je, že věřící nejsou ve chvílích umírání sami.

Nakonec osobní poznámka: Před týdnem jsem se vrátil z chalupy, kde jsem se staral o tři vnoučata. Zcela mě to vyčerpalo, pak jsem se musel dva dny vzpamatovávat. Ale neměnil bych. Jsem vděčný za každé ze svých dětí a stejně tak i za vnoučata. Mít děti je skvělé. Jsou to šípy bohatýra. Zbabělec šípy nepotřebuje.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.