Obsah

Americké volby a evangelikálové

Napsal Tomáš Coufal

Mezi dvěma kameny – vlastní vinou?

V listopadu čeká Spojené státy veledůležitá událost – prezidentské volby. Volby, které nepochybně ovlivní další směr země (a možná i Země) nejen na příštích pět let. Po několika měsících dramatických demokratických i republikánských primárek je jasné, že hlavní kandidáti na příštího uživatele Oválné pracovny jsou dva – za Demokratickou stranu je to současná ministryně zahraničí (a manželka bývalého prezidenta) Hillary Clintonová a za republikány realitní magnát Donald Trump. Nadšenou podporu většiny amerických evangelikálů nemá ani jeden z nich.

Nedůvěryhodná Clintonová

Důvod, proč je Hillary Clintonová, ač členka metodistické církve, pro většinu bílých evangelikálů i katolíků těžko přijatelná, je nasnadě: Její politika je nepokrytě liberální, tedy v rozporu s hodnotami konzervativních amerických křesťanů. Clintonová sama sebe prohlašuje za vyhraněnou feministku. Dlouhodobě např. podporuje „právo žen na interrupci“, a to nejen v rané fázi těhotenství (nedávno prohlásila, že nenarozené dítě, byť několik hodin před porodem, „nemá ústavní práva“; jindy naznačila, že by křesťané měli změnit svou věrouku, aby nepopírala „práva žen na reprodukční zdraví“). Zároveň usiluje o to, aby „právo na potrat“ bylo přijato celosvětově. Clintonová jako senátorka opakovaně hlasovala pro financování výzkumu kmenových buněk (tj. zabíjení lidských embryí) z federálního rozpočtu. 

Další oblastí, která je pro křesťany citlivá, jsou stanoviska Clintonové k praktikované homosexualitě – konzistentně totiž podporuje „plnou rovnost“ sexuálních menšin včetně práva na manželství, a to opět nejen v USA. 

Navíc byla Clintonová opakovaně přistižena při lži. Veřejnosti lhala, ať už šlo o využívání soukromé (tj. nezabezpečené) e-mailové schránky pro pracovní účely, sexuální aféry jejího muže, vztah k válce v Iráku či důvody smrti pracovníků ambasády v libyjském Benghází v roce 2012. Někteří mají v paměti i podezřelé finanční transakce, na nichž Clintonová koncem osmdesátých let výrazně vydělala (nejspíš i na úkor státu, který musel sanovat zkrachovalou banku, v níž byla Clintonová právničkou a od níž dostal „její“ projekt velký úvěr). Obrázek dokresluje historka z konce prezidentského úřadu jejího manžela Billa – z Bílého domu totiž tehdy nechala odvézt vybavení (včetně nábytku) v ceně téměř 140 tisíc USD, které odcházející první pár následně musel po tvrdé kritice vrátit. 

Pro mnohé voliče jsou problematické i názory Clintonové na zdravotní reformu, imigraci, daně nebo regulaci držení zbraní, ale pro účely tohoto článku myslím není nutné je hlouběji rozebírat. 

Přestože si Clintonová jistě uvědomuje voličskou sílu evangelikálů (je jich v USA asi 94 milionů!), zdá se, že o jejich hlasy zatím nijak aktivně neusiluje. S výjimkou zástupců černošských a hispánských věřících (kteří tradičně stojí za demokraty) ji také téměř žádná evangelikální „celebrita“ veřejně nepodpořila.

Problematický Trump

Zdálo by se tedy, že logickou volbou amerických protestantů bude hlavní protikandidát Clintonové, Donald Trump. Republikánská strana je ostatně evangelikálům dlouhodobě bližší, a to hlavně díky její větší vstřícnosti v oblasti sociálně-konzervativní politiky, ale např. i kvůli aktivnější podpoře státu Izrael. Evangelikálové v minulosti ve volbách výrazně napomohli zvolení R. Reagana, G. Bushe i jeho syna G. W. Bushe a v minulých dvou volbách (2008, 2012) podporovali spíše Obamovy protivníky P. McCaina a M. Romneyho. 

Na první pohled to vypadá, že i letos se protestanté v USA šikují za Trumpem (podle průzkumů ho preferuje 78 % evangelikálů), ale ve skutečnosti jde o podporu spíše rozpačitou a vlažnou (u 45 % je hlavní motivací volit „proti Clintonové“). Jinými slovy, mnozí budou volit Trumpa ne proto, že ho opravdu chtějí, ale proto, že ho vnímají jako menší zlo. 

Donald Trump je extravagantní boháč, který svůj miliardový majetek zčásti zdědil, zčásti získal podnikáním v realitách, ale také v hazardu (vlastní mj. síť kasin). Opakovaně v byznysu uplatňoval neetické, někdy i přímo nezákonné praktiky, čtyřikrát úmyslně zbankrotoval (většinou kvůli megalomanským investicím). Američtí „hodnotoví voliči“ vedou v patrnosti, že Trump roce 1990 pózoval pro obálku erotického časopisu Playboy; dodnes ji má zarámovanou ve své pracovně. Pokud jde o postoj k interrupcím, dlouhá léta říkal, že je „silně pro-choice“ (tedy pro „právo na potrat“), i když umělé potraty „nenávidí“; zároveň finančně podporoval nejznámější potratářskou společnost Planned Parenthood (Plánované rodičovství). V rámci úsilí o republikánskou prezidentskou nominaci ovšem svou pozici změnil a v současnosti se vyjadřuje pro-life, a to téměř extrémně. O jeho soukromí můžeme zmínit, že je potřetí ženatý (a nijak netají množství svých mimomanželských afér). 

Při veřejných vystoupeních často působí jako do sebe zahleděný narcis a slon v porcelánu, který rychleji mluví, než myslí, a tak v poměrně rychlém sledu pronáší hrubé, urážlivé či nevkusné výroky tu na adresu žen, tu o vojenských veteránech, hispáncích, Mexičanech, novinářích, postižených lidech, černoších, muslimech, spojencích v NATO atp. Nelze ovšem říct, že nikdy nikoho nepochválí – s obdivem (v dílčích věcech, samozřejmě) se vyjádřil např. o Saddámu Husajnovi, Kimu Čong-Unovi či Vladimíru Putinovi. 

Trump o sobě říká, že je křesťan, presbyterián, v současnosti však není členem žádného sboru. Rád nechává různé kazatele, aby se za něj veřejně modlili. Za svou nejoblíbenější knihu prohlašuje Bibli (hned po ní je jeho vlastní The Art of the Deal – Umění kšeftu), ale když byl dotázán na svůj oblíbený biblický verš, nedokázal odpovědět. V jiném televizním rozhovoru na otázku, zda někdy prosil Boha o odpuštění, reagoval takto: „Myslím, že ne. Prostě jdu dál a snažím se věci dělat lépe. Boha do toho netahám. ... Když piju to své vínečko a jím svou sušenku (myšlena je Večeře Páně – pozn. aut.), řekl bych, že to je určitá forma prosby o odpuštění, a snažím se to dělat co nejčastěji, protože se cítím očištěn.“ 

Jak je to možné?

Kandidatura Donalda Trumpa tedy vzbuzuje v mnoha evangelikálech rozpaky, a to přesto, že ho veřejně podporují „zvučná jména“ jako James Dobson, Michael Brown, Paula Whiteová, Kenneth Copeland, Jentezen Franklin, Jerry Falwell Jr. nebo Chuck Norris. Jiné křesťanské osobnosti se od něj naopak distancují (např. Max Lucado) a další k podpoře kteréhokoli kandidáta vehementně mlčí (Billy a Franklin Grahamovi, Rick Warren, George W. Bush...). Situace se dá shrnout tak, že evangelikálové budou muset volit mezi „dvěma zly“ – mezi liberální („protikřesťanskou“) Hillary a nevypočitatelným, nabubřelým (a „rouhavým“) Donaldem. Většina z nich asi dá svůj hlas Trumpovi (i když mnozí se skřípěním zubů), další podpoří Clintonovou, kandidáty menších stran nebo zůstanou doma. 

Tento vývoj samozřejmě vzbuzuje otázky. Tou první je, jak je možné, že evangelikálové ve volbách podporují kandidáta, který by pro ně ještě před několika lety byl těžko přijatelný. Silným faktorem je jistě strach z vítězství Clintonové. Někteří komentátoři také poukazují na to, že američtí křesťané jsou dnes ve víře mnohem vlažnější než dřív (což se mj. projevuje větší mírou benevolence k hříchu, např. k předmanželskému sexu). Morálně pochybný kandidát už jim tedy tolik nevadí. Ostatně, jak dnes v Americe zní z nejedněch úst, „nehledáme hlavního pastora, ale vrchního velitele ozbrojených sil“. To je sice pravda, ale zároveň to zrcadlí zjevný posun od idealismu k pragmatismu.

Další otázkou je, jak se vlastně evangelikálové do této prekérní situace dostali. Mám za to, že evangelikálové v USA si za tento nešťastný stav mohou do určité míry sami.

Američtí protestanté (ale i katolíci) cca před 40 lety přijali za svou myšlenku aktivního ovlivňování politiky a budování, resp. obrany „křesťanského státu“. To samo o sobě není nutně špatně – vnášet biblické hodnoty do veřejného života může být naopak velkým přínosem. Obávám se však, že mnohým (nejen) vedoucím moc zachutnala a pro mnohé se „křesťanské Spojené státy“ staly důležitějším cílem než zvěstování evangelia, než budování království Božího. Jinými slovy, víc se zaměřili na vnější podobu státu a jeho zákony než na vnitřní stav a spasení jeho obyvatel. U mnoha nevěřících tím vzbuzovali rostoucí nechuť, protože ostatním vnucovali normy a pravdy, které ateisté nesdílejí. (Obávám se, že u některých lidí tato vehemence dokonce vyvolala „imunitu“ vůči křesťanské zvěsti jako takové.)

Následky jsou smutné. Patří k nim urputná „kulturní válka“, tedy rozdělení společnosti na konzervativce a liberály, na „zbožné“ a „bezbožné“, kteří spolu nekamarádí. Nezřídka to byli právě křesťané, kteří místo budování mostů kopali příkopy mezi „my“ a „oni“. 

Nakonec v tomhle boji začala „křesťanská pravice“ prohrávat jednu bitvu za druhou – od zákazu modliteb ve školách a odstranění Desatera ze soudů nebo vytlačení kreacionismu (včetně teorie „inteligentního plánu“) z akademického prostředí přes rychlou liberalizaci v oblasti interrupcí (a některých státech Unie i lehkých drog), změny v oblasti genderové politiky a pravidel pro homosexuály či transsexuály (v armádě, na veřejných záchodcích...) až po federální uzákonění manželství osob stejného pohlaví v loňském roce. 

Takový sled událostí v kombinaci s dvěma volebními obdobími Baracka Obamy v evangelikálech logicky nahromadil silný pocit defenzivy, frustraci, touhu po změně. Mnozí se v dobré víře přidali k politickému proudu, který se dá nazvat jako „protisystémový“ („anti-establishment“). Tento proud se ale nakonec obrátil proti nim: Křesťanští kandidáti (Cruz, Rubio, Casich, Carson, Huckabee...) se v republikánských primárkách „pobili“ mezi sebou a protestní hnutí vyneslo do čela kandidátky Trumpa. A evangelikálům, kteří mají nezřídka tendenci vidět svět trochu černobíle, vymezit si, kdo je „s námi“ a kdo „proti nám“, nakonec nezbývá než ho podpořit, protože mají naději, že se za jejich hodnoty přece jen postaví lépe než Clintonová.

Hrozí nám to taky?

Osobně jsem (alespoň letos) rád, že nejsem občanem USA a že nemusím před Bohem a svým svědomím řešit, jak se k tamním volbám postavit. Kladu si ale otázku, zda podobná past, do které padli naši sourozenci v USA, nehrozí i nám. 

Stagnující církev, která příliš nezvěstuje evangelium (nebo v tom není právě úspěšná), je totiž vždy v nebezpečí, že si najde „náhradní program“. Tím může být dobročinná (diakonická) práce, mezicírkevní vztahy, rozvoj umění, vzdělávání, poradenství – nebo politika (boj proti korupci, interrupcím, eutanazii či hazardu; podpora postavení rodiny ve společnosti; vztah k jiným náboženským a hodnotovým systémům...). Nic z toho není špatné a ve všem jmenovaném se křesťané angažovat můžou a mají. 

Nedejme si ale zastřít svůj hlavní úkol, jímž je „revoluce srdcí“. Nebuďme těmi, kdo staví barikády, ale budujme mosty. Naším nejvyšším posláním není napravit svět a vnutit mu svá pravidla (či zřídit „křesťanský stát“), ale nabízet dobrou zprávu o záchraně v Ježíši, o moci jeho lásky. Pokud selháváme v tomto, míjíme svůj cíl. Bůh nám pomoz – a Americe taky!

Mgr. Tomáš Coufal je šéfredaktorem časopisu Život víry. Převzato se svolením z časopisu Život víry 2016/9, str. 6 (www.zivotviry.cz).

 

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.