Obsah

Jak Rusko manipuluje islámským terorismem

Napsal Kyle Orton

Loni jsem psal o temné roli Ruska ohledně války v Sýrii, jeho podpoře Assadovy tyranie a nahrávání vzestupu Islámského státu (ISIS) a dalších saláfistických vyznavačů džihádu, jakožto prostředku k rozdělení a diskreditaci syrské opozice. Akce Moskvy se děly ve shodě se strategií uplatňovanou s cílem porazit separatistické hnutí v Čečensku, infiltrovat povstalce, provokovat je k extrémismu a usnadnit nástup džihádistů z Al-Káidy jako náhrady za čečenské nacionalisty. Ruské akce v Sýrii jdou dohromady se strategií režimu a jeho íránských pánů prezentovat Assada jako poslední obrannou linii proti převzetí moci v Syrii teroristy a proti genocidě menšin. Jako doklad těchto bodů se objevily nové důkazy.

Čečensko, Dagestán a Abcházie

Rekapitulace: Šamil Basajev, od počátku 90. let účastník bojů v Čečensku a vůdce tamních saláfistů, byl kdysi líčen jako „čelný člen ruské vojenské rozvědky GRU se značnými zkušenostmi“. Spolu s bratrem Širvanem, rovněž agentem GRU, řídil roku 1992 vpád do gruzínské provincie Abcházie; Moskva přinejmenším neudělala nic k jeho zastavení. Basajevovy čečenské divize pomohly Abcházcům vypudit gruzínské jednotky, načež ruské „mírové“ jednotky (okupační) vpochodovaly do Abcházie a už tam zůstaly.

V srpnu 1999 Basajev řídil útok na Dagestán, a to zbraněmi ze skladů GRU v Moskvě, nikoli tedy ze skladů džihádistů v Čečensku, a tak znovu roznítil konflikt s Moskvou. O šest týdnů později byl Basajev obviněn z bombového útoku v Moskvě, při kterém přišlo o život na 300 lidí.

S válkou v Dagestánu za zády a s bombovými útoky v Moskvě měl nově zvolený premiér Vladimír Putin záminku k obnovení války v Čečensku, kterou také zahájil 1. října roku 1999; s podporou veřejného pohoršení Putin neměl žádné zábrany – „antiteroristická“ akce změnila v trosky Groznyj, hlavní město Čečenska.

Druhá čečenská válka se stala hlavním pilířem legitimity Putina v očích lidu v rámci upevňování jeho diktatury. Trvalou výtkou je, že to není žádná náhoda. Existují jasné důkazy, že ruští vládní činitelé věděli předem o bombovém útoku a podivném incidentu v Rjazani 22. září roku 1999, kdy při přípravě bomb byli zadržení pachatelé identifikovaní jako členové federální bezpečnosti FSB. (Viz též knihy E. Lucase „Nová studená válka“ a „Klam“ – pozn. red.)

Mnozí nezávislí analytici, četní ruští novináři a nejméně dva bývalí důstojníci FSB (kdysi KGB) dospěli k závěru, že režisérem uvedených bombových útoků byl samotný ruský režim.

Michail Trepaškin, který sloužil v KGB a později v FSB od roku 1984 až do svého zatčení a uvěznění v roce 2003 na základě nanejvýš zpolitizovaných obvinění, řekl, že vůdčím organizátorem bombových útoků byl Vladimír Romanovič, agent FSB, v 90. letech známý svými styky s organizovaným zločinem.

Alexandr Litviněnko, který v roce 1986 začínal jako informátor KGB a o dva roky později povýšil na důstojníka, aby v roce 2000 zběhl do Británie kvůli stížnostem na kriminální chování svého chlebodárce, řekl o ruské vládě, že zmíněné bombové útoky byly „operací pod falešnou vlajkou“ s cílem zdůvodnit vpád do Čečenska a zajistit pozici Putina a jeho suity. Ještě větší váhu Litviněnkovým obviněním dodává, že Putin cítil naléhavou potřebu likvidace Litviněnka – v Londýně a za značnou politickou cenu.

V průběhu druhé čečenské války sázelo Rusko, kromě bezmezné brutality, na provokace, což jednoduše znamená „utajeně ovládat nepřítele a povzbuzovat jej k činům, které jeho diskreditují a vám pomáhají“. Zejména to znamenalo posilování džihádistických trendů čečenských povstalců vůči nacionalističtějším a více separatistickým silám, ztotožňování věci nezávislosti Čečenska s hnutím Al-Káida a terorismem, a pojímání Moskvou vedené války – a její vedlejší efekt obrazu Putina coby pána Ruska – pod nálepkou Válka proti terorismu.

Podněcování politických a vojenských odpůrců ke zločinné činnosti, které by se jinak nedopouštěli, za účelem obhajování právních nebo vojenských zásahů a diskreditace jejich věci, a manipulace teroristickými hnutími ze stejného důvodu, to vše je taktika, kterou Rusko uplatňuje už více než jedno století, proti opozici vnitřní i vnější.

Moskva a islamistický terorismus v sovětských časech

Historie ruského vytváření islámských radikálů a umožňování jejich činnosti je dlouhá. Od šedesátých let dodnes, od Latinské Ameriky po Východní Asii, stěží se nějaké „národně osvobozenecké hnutí“ ocitlo bez sovětské podpory, když už ne podněcování a směrování. Historie angažmá Moskvy v terorismu Středního Východu je rozsáhlá a plná úskoků. Od Assadovy Sýrie přes Saddámův Irák po vojenské režimy Egypta (než Káhira v roce 1973 přeběhla do západního tábora), tam všude Sovětský svaz vedl politickou válku proti Západu.

Sovětské protizápadní usilování v arabském světě zahrnovalo spuštění kampaně zpochybňující oprávněnost existence státu Izrael, dnes prezentované hnutím BDS (zaměřeným na vytváření politického a ekonomického tlaku na Izrael; Boycott, Divestment, and Sanctions – pozn. red.) a propagandistickým líčením Izraele coby státu povahy nacistické a/nebo aparteidní, a podporou četných teroristických skupin, většinou islamistického ražení. Známým příkladem je Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), vytvořená před šestidenní válkou v roce 1967, která ale nabyla významu až později, když Sověti do jejího čela dostali Jásira Arafata, egyptského spolupracovníka KGB. V tomtéž světle je třeba vidět i vztahy Moskvy s klerikálním Íránem, které trvají dodnes.

Když koncem 80. let Sovětský svaz začal být otevřenější a připustil existenci několika opozičních stran, KGB je obezřetně infiltrovala a vytvořila jiné „rádoby“ strany, aby pak Komunistická strana vypadala jako ta nejrozumnější alternativa.

V únoru 1990 došlo k nepokojům v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistanu, které vyvolala opoziční islámská strana Rastochez (Obnova); o život přišlo 22 lidí a zraněno bylo na 500 dalších. Jednou z věcí, kterou strana Rastochez využila, byla přítomnost arménských křesťanů, uprchlíků před pogromem v Azerbajdžánu dva roky předtím. Komunistická strana vypadala v tomto světle docela přijatelně. Ale tři svědci: Abdul Nazarov, tehdejší důstojník tádžické KGB, Kachar Machmarov, vysoký představitel Tádžické SSR, a Machmadali Chait, tehdejší aktivista strany Rastochez a dnes člen jedné z opozičních stran v Tádžikistanu, dosvědčují, že nepokoje vyvolala KGB se záměrem zabránit opakování (téměř) pokojného odtržení od SSSR jako v případě pobalstských republik a Ukrajiny.

V červnu 1990 byla v Astrachani založena Islámská strana obnovy (IRP). Jedním z jejích zakladatelů byl Gejdar Džemal, zapálený agitátor islamistického extremismu a dodnes odpůrce Putina a předseda Islámského výboru Ruska. Je divné, že Džemal se nikdy nesetkal s právními problémy, na rozdíl od, řekněme, Alexandra Navalného (někoho možná napadne analogie s lidmi typu Abu Kaka v Sýrii). Před úředním postihem Džemala možná chrání letitý vztah k Alexandru Duginovi, fašistickému propagandistovi, který se proslavil výzvou ke „genocidě“ Ukrajinců v srpnu 2014. Svoje fašistické myšlenky začal šířit už počátkem 80. let, zřejmě v utajení. Přesvědčivějším vysvětlením Duginovy dlouhodobé imunity by bylo, že je agentem ruské zahraniční vojenské rozvědky GRU. Duginův otec, Gelij, v ní působil jako vysoký důstojník.

Čečensko

Movladi Udugov, vůdce čečenského radikálního křídla v 90. letech, vyhlásil v říjnu 2007 Kavkazský emirát jako místní větev organizace Al-Káida. Dmitrij Šlapentoch, mimořádný profesor na universitě v South Bend, ve státě Indiana, píše: „Před provoláním Ugudova Američané většinou nepokládali čečenské hnutí odporu za součást globálního terorismu.“ Čečenští nacionalisté provolání odsoudili a nastolili otázku, kdo by mohl profitovat z provokace jménem Kavkazský emirát.

Achmed Zakajev, exilový vůdce neuznané čečenské republiky Iškerija, Aslan Maschadov, bývalý čečenský prezident, a další představitelé sekulárnějšího křídla čečenského separatismu vytrvale nazývají vůdce náboženských radikálů v Čečensku agenty ruských tajných služeb, jejichž záměrem je diskreditace věci Čečenců. Zakajev si tímto obviněním vzal na mušku Udugu, ideologického vůdce Kavkazského emirátu Isu Umarova a jeho bratra Dokku Umarova, který vystřídal Basajeva a byl vůdcem Kavkazského emirátu v letech 2007 až 2013.

Supjan Abdullajev, další ze zakladatelů IRP, byl jedním z hlavních ruských ideologů vahábismu/saláfismu po rozpadu SSSR; od 80. let byl agentem KGB. V březnu 2007 jej Umarov jmenoval „prezidentem čečenské republiky Iškerije“, což je „funkce“ zrušená po vyhlášení Kavkazského emirátu. V březnu 2011 byl Abdullajev zabit.

Adam Denijev byl dalším významným postsovětským ideologem vahábismu/saláfismu. Je dlouho znám islamistickou agitací a ukázal se v radikálním křídle čečenského povstání. V roce 1992 odejel do Iráku, tedy v době, kdy tam Hussejnův režim posiloval svůj islamismus. Ve stejném roce Džochar Dudajev, prezident „Čečenské republiky Iškerije“, která tehdy už uplatňovala jistou míru autority, zamířil do Baghdádu, aby sdělil iráckému režimu, že podle listu Nezavisimaja gazeta je jejich host nástrojem ruské rozvědky. To ovšem mohlo sotva znepokojit Saddáma, jehož výzvědné služby se školily u KGB a jehož režim v 90. letech cvičil tisíce islamistických teroristů všeho druhu. V roce 2001, kdy byl Denijev zabit, bylo stěží tajemstvím, že působil jako agent Moskvy.

Rusko a vůdce organizace Al-Káida

Jednou z nejpodivnějších epizod bylo zatčení Aymana az-Zawahiriho v Rusku v prosinci 1996, když zamýšlel navštívit čečenské saláfistické džihádisty. Zawahiri, dnes vůdce organizace Al-Káida, měl tehdy v plánu „prověřit Čečensko jako možné útočiště“ pro Egyptský islámský džihád (EIJ), teroristickou skupinu, kterou tehdy vedl a která se později spojila se skupinou Usámy bin Ládina. Záležitost EIJ v Egyptě byla v koncích, přinejmenším proto, že Káhira vedení EIJ buď vyhnala do exilu, jako se to stalo v případě Zawahiriho, nebo rovnou poslala na onen svět. V té době bylo Čečensko fakticky nezávislé, sužované chaosem a plné muslimských radikálů: dokonalá skrýš.

S podvrženým lékařským titulem a s předstíraným zájmem o možnosti potravinářského byznysu cestoval Zawahiri s falešným súdánským pasem na jméno Abdullah Imam Mohammed, doprovázen dvěma džihádistickými veterány, Ahmadem Salamem Mabrukem a Mahmudem Hishamem al-Hennawim. U sebe měl „hotovost 6 400 USD, falešný doklad byznysmena, laptop, satelitní telefon, fax a malou knihovnu lékařských příruček“. Laptop byl odeslán do Moskvy a v muslimském světě nastalo pozdvižení; muslimští předáci v Rusku požadovali, aby byl Zawahiri propuštěn.

Moskva Zawahiriho propustila v květnu 1997 – s jeho laptopem s „dokumenty většinou v arabštině, skoro všemi nečtenými“ – a povolila mu cestu do Čečenska, kde se v průběhu deseti dnů setkal s různými bojovníky svaté války, včetně Ibn al-Chattába (jinak též Samira Saleha Abdullaha as-Suvaila). Poté Zawahiri rozbil svůj stan v Afghánistánu. Moskva celá léta tvrdila, že neměla tušení, koho má v hrsti. To je vyloženě k smíchu.

Je vyloučeno, aby Zawahiriho laptop odolal úsilí Moskvy o jeho přečtení. Navíc je důvod se dpomnívat, že někteří důstojníci ruské výzvědné služby ho znali od vidění. V 70. letech, když egyptský prezident Sadat učinil přítrž sovětské kolonizaci své země a nasměroval ji na Západ, iniciovala KGB aktivní opatření s cílem svrhnout Sadata a zahájila sponsoring egyptské opozice, včetně komunistů a islamistů – egyptského Muslimského bratrstva a EIJ. Když byl v roce 1981 spáchán atentát na Sadata, kolem Zawahiriho se utáhla smyčka a je veřejně známo, že ho zlomilo mučení a že z něho dostali jméno jednoho výše postaveného konspirátora, což cítí jako vinu. Je s bídou uvěřitelné, že nic z toho nevedlo k jeho vypátrání Moskvou, která ho pak zneužila; podle Jevgenije Novikova „Zawahiri musel souhlasit s kolaborací s ruskou výzvědnou službou, aby si tak zachránil život a koupil svobodu.“

Za pozornost stojí i další jeho akce. Jeho organizace EIJ byla „národně-revolučním“ hnutím, a to do té míry, že velká její část se odtrhla v roce 2001, když se Zawahiri formálně připojil k Al-Kájdě, jen aby se ke své smečce zase vrátila a mohla se postavit „křižákům“, kteří vpadli do Afghánistánu. Zawahiri patřil k předním stoupencům učení džihádu o „blízkém nepříteli“, podle kterého islamisté potřebují zaměřit svoje výpady na lokální režimy a formovat je jako základny svých operací. V roce 1995, v období vrcholících výpadů EIJ proti Egyptu, Zawahiri dokonce napsal článek o tom, že boj proti Izraeli musí počkat, dokud se islám neujme vlády v Egyptě. Ale Zawahiri docela náhle změnil tyto názory poté, co byl propuštěn z Ruska a přesídlil do Afghánistánu.

V únoru 1998 se Zawahiri podepsal pod fatvu Usámy bin Ládina, hlásající globální svatou válku proti Američanům a Židům. Mnozí jej pak pokládali za mozek v pozadí za bin Ládinem; stal se vůdčím vyznavačem džihádského učení o „vzdáleném nepříteli“ a vybízel k útokům proti Americe jako přednostnímu cíli, jelikož Amerika podporuje místní tyranie; ty by padly v případě, že bude z regionu vypuzena. Cesta k 11. září byla otevřena; se změnou politiky Al-Káidy a s útoky na africká vyslanectví koncem téhož roku, Chálid Šejk Muhammad mohl nabýt přesvědčení, že bin Ládin znamená byznys a nakonec souhlasil, že se s ním setká v Afghánistánu a obeznámí ho s ideou „leteckých operací“.

Rusko a Čečenci v Sýrii

V červnu 2013, po zprávě o údajné Umarovově smrti, Zakajev pro Radio Liberty řekl, že „Podle našich zdrojů je zpráva o Umarovově smrti nepravdivá. ... Rusko, jeho zvláštní služby a Vladimír Putin znovu připravují překvapení pro západní partnery, kteří se účastní intenzivních rozhovorů o situaci v Sýrii. ... Rusko má zájem na zpomalení procesu Assadova pádu nebo na jeho zamezení. Podle našich informací Kreml v zájmu této věci učinil rozhodnutí odeslat Umarova do Sýrie. ... Rusko tvrdí, že Assadova oposice jsou ... takzvaní islamističtí radikálové ... Dokážete si představit situaci, v níž se ocitnou západní představitelé, kteří by rozhodli o zrušení zbrojního embarga vůči syrské opozici?

Umarov nebyl mrtev; zemřel koncem roku 2013 nebo až začátkem roku 2014 (podle jednoho zdroje v září 2013 na následky požití jedu). A Zakajevova předpověď vyšla: Assad si vypůjčil ruský scénář a provokace odvedla své dílo: mnozí lidé na Západě si teď myslí, že Islámský stát a „povstalci“ jedno jsou a tedy Assad a jeho íránští a ruští spojenci jsou tou volbou v Sýrii, kterou bychom měli učinit.

Podobně jako v Čečensku je soužená syrská populace, která povstala proti represi, svírána mezi tyranií a fanatiky a Západ přihlíží, ztotožňuje tuto populaci s fanatiky a tak tyranii usnadňuje život. Je to starý trik Kremlu, vytvářet problémy a pak je řešit; fungovalo to v Čečensku, vojenská rozvědka v Alžírsku s výcvikem KGB páchala totéž a Rusko mělo prsty i v tom, co se jeví jako vítězství této taktiky v Sýrii.

Jak jsem poznamenal loni, ruská angažmá v Sýrii je značné; Rusové nejen poskytují diplomatickou podporu a zbraně Assadově diktatuře, ale také strategický rámec (provokace) v jeho válčení a ruská výzvědná služba je mu nápomocna ve vypátrání a zabíjení jednotlivců, včetně opozičníků a západních novinářů, pomocí vyspělých kapacit jako SIGINT (Signals Intelligence – technologie sběru informací zahrnující radary, internet, datovou komunikaci, odposlechy, atd. – pozn. red.), kterou by Assad jinak nemohl disponovat. Máme také nové důkazy, že ruské jednotky se přímo účastnily bojů Assadovy diktatury v okolí města Latákija.

Od roku 2011 přišlo bojovat do Sýrie a Iráku přes 3000 saláfistů-džihádistů z Kavkazu, většinou z Čečenska a Dagestánu. Rozkol mezi přiznivci Al-Káidou a ISIS mezi kavkazskými salafistickými džihádisty zanechal vedení obou tábodů v rukou lidí s podivnou historií vztahu k ruským zpravodajským službám.

Čečenští svatí bojovníci v „Syráku“ frakce pro ISIS mají v čele Tarchana Batirašviliho, zvaného Abu Omar a-Šišání. ISIS nepřipouští cizince do vyšších vojenských pozic a ponechává je v rukou někdejších důstojníků armády a rozvědky režimu Saddáma Hussejna (viz 1 / 2 / 3 / 4 / 5 / 6 / 7). Místo toho se cizinci uplatňují v médiích ISIS a v sekcích šaríja. Výjimkou jsou Čečenci a nejznámější takovou výjimkou je Batirašvili, zastávající vyšší vojenskou pozici a s členstvím v radě ISIS (Šura), která kromě jiného jmenuje vůdce a je velmi vlivná v politickém smyslu.

Batirašvili se narodil roku 1986 v pravoslavné rodině v Gruzii. Když Joana Paraszczuk, britská blogerka zblízka sledující aktivity Čečenců v Sýrii, odhalila „legrační konspirační teorii, podle níž je Batirašvili fakticky agentem KGB“, uhodila hřebík na hlavičku. Batirašvili je příliš mladý, aby byl naverbován sověty. Ale Batirašviliho otec o něm prohlásil, že ve čtrnácti letech bojoval jako člen teroristické skupiny Ruslana Gelajeva v době dnes už málo známé krize v Abcházii v říjnu 2001, kdy Gelajevovy jednotky vpadly do Abchazie z gruzínské strany (jiné zprávy tvrdí, že to byl prostřední z bratrů, Tamaz Batirašvili, spíše než nejmladší, Tarchan, kdo v Abchazii roku 2001 bojoval).

Koncem roku 2001 Gelajevovy čečenské síly okázale vedly boj proti spojencům Moskvy v Abcházii, ale konečným důsledkem těchto výpadů bylo, že Moskvě se tak poskytl prostor k vyčištění enklávy od Čečenců a jiných protimoskevských povstalců, zatímco svět byl v téže době znepokojen invazí vojsk NATO do Afghánistánu. Jelikož Gelajev byl, podobně jako Basajev, s nímž v letech 1993 až 1994 bojoval v Gruzii, agentem rozvědky GRU, což se jen sotva dalo utajit, nemůže tato skutečnost být jen tak náhodná. Bývalý gruzínský ministr obrany Irakli Alasania nepokrytě prohlásil, že Gelajev a jeho parta byli v průběhu událostí v Abcházii roku 2001 „zbraní proti Gruzíncům v rukou GRU“.

Ať je pravda o Abcházii jakákoli, podle slov jeho otce Batirašvili po roce 2001 pomohl čečenským vzbouřencům dostat se tajně do Ruska a občas se připojil k bojovníkům na misi proti jednotkám podporovaným Rusy. Když Batirašvili vyšel ze školy, vstoupil do gruzínské armády, kde sloužil v letech 2006 až 2010 a v srpnu 2008 bojoval na straně Tbilisi ve válce proti Rusům. Pak se Batirašvili „objevil jako pomocník islamistických rebelů uvnitř Ruska s žádostí na (svého) někdejšího velitele, aby mu pomohl s vyhledáním nějakých vojenských map Čečenska“. V roce 2010 u něho byla diagnostikována tuberkulóza a v září téhož roku byl zatčen kvůli nezákonnému držení zbraní a uvězněn na šestnáct měsíců. Po propuštění někdy v lednu nebo v únoru 2012 se Batirašvili stal radikálem a zanedlouho přesídlil do Sýrie.

Kdo zná pravdu? I kdyby Batirašvili měl něco s Abcházií, nemusel být nutně agentem jen proto, že jím byl Gelajev – provokace funguje přijetím vůdcovství a nasměrováním podřízených bojovníků Pravé Víry do sebezáhuby. Pokud Batirašvili měl v určitém čase styky s rozvědkou GRU, mohl je od té doby snadno přerušit. Je vždy obtížné řešit otázku konečné loajality – ještě dnes je nesnadné určit, pro koho vlastně pracoval Evno Azeff v tom kterém čase – a ISIS dneška je podstatně odlišnou kategorií než ta z let 2012 až 2013; za takových podmínek by se mohlo stát realitou, že nějaký nasazený zvěd podlehne vizi ISIS. Což by ale nezměnilo skutečnost, že ISIS slouží zájmům Ruska a Assada asociováním krutosti a fanatismu se silami stavějícími se se proti Assadovi; a pokud Moskva postrčila jednu z mediálních hvězd ISIS do této posice, bylo by to totéž, jen vyjádřeno jinak.

Čečenští přívrženci Al-Káidy mají v čele Murada Margošviliho (pseudonym Muslem Abu Walid a-Šišání). Jeho příběh je o něco jednodušší než v případě Batirašviliho. Od roku 1995 se účastní džihádu, včetně družby s Basajevem, a v roce 2003 byl zatčen. Margošvili – a to je neuvěřitelné – byl v roce 2006 obviněn z terorismu, načež se mu podařilo dostat na svobodu při pokusu ruské federální bezpečnostní služby FSB ulovit ho přímo v soudní síni po vynesení rozsudku. Margošvili nalezl útočiště na Kavkaze, kde v roce 2008 založil saláfistickou organizaci džihádu, načež v roce 2012 zamířil do Sýrie. Toto jednoduše nebylo možné bez účasti ruské výzvědné služby; zůstává jen otázkou, kdy vlastně zahájil spolupráci s ruskými zvláštními službami, v čem spočívala a čím je dnes.

Batirašvili a Margošvili navíc přispívají k radikalizaci Čečenců na Západě, zvláště v Německu a Rakousku. Vytváření vnitřních bezpečnostních problémů v západních zemích - zejména takových problémů, kde Moskva může vystupovat jako aktér při jejich řešení – to je součástí ruské mazanosti už od 70. let 19. století. Klasickým je příklad Arkadije Hartinga (známého též jak Landezen) z roku 1890. Ten jako člen ruské opoziční skupiny v Paříži zorganizoval setkání svých druhů a vyzval je, aby s sebou vzali svá zařízení na výrobu bomb, přičemž vehnal opozičníky do náruče francouzské policie. Landenzen totiž byl důstojníkem carské tajné služby Ochranka. Výsledkem byl poprask, který rozhořčil francouzské veřejné mínění, jak oficiální tak i obecné, ve věci ruské opozice, což mělo za následek významné tání ve vztazích mezi autokratickým Ruskem a republikánskou Francií, které pak přispělo k uzavření francouzsko-ruské aliance v roce 1891.

Loni v říjnu jsem končil poznámkou, že Moskva nebránila velkému počtu „kavkazských džihádistů, profesionálních a vojensky aktivních“, když se přemísťovali z Ruska do zemí Úrodného půlměsíce. „Čečenci jsou zjevně obávaní, dokonce i mezi takfiry (krajními saláfisty), kazí pověst povstalců místně i mezinárodně a tím činí z Assada menší zlo“, což úhledně zapadá do syrské politiky Assada, Íránu a Ruska. „Kolikpak čečenských bojovníků džihádu v Sýrii a v Iráku je pod nadvládou Moskvy? ... Něco z válečnické účinnosti Čečenců jistě pramení z letitých bojů proti Kremlu. Stejně jako něco jistě pochází z letité zkušenosti ve prospěch Kremlu.“ Vážení lidé chápali – a chápou – Assada, Írán a Putina jako spojence proti ISIS, ale toto jsou hráči, jejichž zájmem je stupňování problému terorismu a také v tom sehrávají jistou aktivní roli.

To vše už ovšem není, do jisté míry, nic nového.

Nové důkazy ruské podpory ISIS

Michael Weiss v listu The Daily Beast poskytl nové důkazy, že Putinovo Rusko hraje dvojí hru s islámským terorismem. Moskva podněcuje čečenské radikály a usnadňuje jim cestu do svaté války v Sýrii a Iráku, v rámci řešení ruského bezpečnostního problému – od vypuknutí syrské krize počet případů terorismu na Kavkaze poklesl na polovinu – a není náhodou, že pomáhá ruské diplomacii a politice, když je oslabována syrská opozice a posilován ISIS; ruský spojenec Assad tak může být prezentován jako jediné řešení.

Weiss si všímá nedávných zkoumání novinářky Eleny Milašinové v listu Novaja Gazeta; ve vesnici Novosasitili v dagestánském okrese Chasavjurt, odkud v roce 2011 odešlo do Sýrie za džihádem téměř jedno procento z počtu 2500 jejích obyvatel. Weiss napsal, že podle Milašinové „mají ruské tajné služby proud džihádistů do Sýrie pod kontrolou a FSB zřídila jakýsi ‚zelený koridor‘, aby jim [kavkazským zélótům] umožnila přechod nejdříve do Turecka a odtud do Sýrie“.

Spíše než zabíjení saláfistických džihádistů dávají Rusové přednost jejich vývozu – nutí je do emigrace metodou cukru a biče, kdy nabízejí svoji podporu zélótům v jejich svaté věci – jen ne v rámci Ruska – za doprovodu systematického pronásledování těch, kteří se pokoušejí o džihád přímo na místě.

Milašinová mluvila s „vyjednavačem“, který přijel do Novosasitili a řekl jí „o své roli prostředníka mezi FSB místními bojůvkami, které nakonec přiměl k odjezdu do Levanty“. Tento „vyjednavač“ v roce 2012 napomohl k přesunu „emíra severního sektoru“ z Dagestánu do Turecka a dál do Sýrie. Příslušník FSB vydal emírovi cestovní pas a vystupoval jakoby mu byl přidělen nějakou cestovní kanceláří. Podmínkou bylo, aby emír komunikoval výhradně s FSB a aby zamlčel svým druhům, kdo je jeho skutečným sponzorem. Tento „vyjednavač“ vyslal za stejných okolností do Sýrie přinejmenším pět dalších mužů.

Aktualizace: Ačkoli došlo k ráznému vnitřnímu zásahu v únoru 2014 před zahájením olympiády v Soči, objevila se řada obvinění, že se strany Ruska to bylo provázeno otevřením hranic a podněcováním militantních islamistů k vycestování ze země. Jeden z členů bezpečnostních sil na severu Kavkazu bez obalu řekl Mezinárodní krizové skupině ICG: „Ano, udělali jsme to. Pomohli jsme jim všem ven a za nimi jsme hranice zavřeli kriminalizací tohoto způsobu boje. Všichni jsou spokojeni: oni umírají na cestách Alláhových a my tady už nemáme případy terorismu a teď je bombardujeme u Latakije a Idlibu.“

A ICG poznamenává: ano, funguje to. Rusové tvrdí, že pokles násilí na Kavkaze je vítězstvím de-radikalizace, ale v tom to není: Moskava prostě exportuje své džihádisty do Levanty, obdobně jako Assad syrské džihadisty do Iráku, když tam působili Američané.

Jestli je to místní politika – tajná služba redukuje čísla o terorismu ve svých oblastech, aby udělala dojem na Moskvu – nebo politika centrální vlády, to není zcela jasné, ačkoli se zdá být mizivě pravděpodobné, že by se v Moskvě nevědělo, co se kde děje, zvláště dnes po třech letech. „Popírat“ odpovědnost snad Moskva může, ale jen záměrně: zeširoka rozjede politiku a pak zůstává patřičně neinformovaná (oficiálně) o tom, jak je prováděna při sestupu po řetězci služebních hodností.

Rusko nikdy nebylo partnerem v boji proti terorismu

Tato odhalení podtrhují skutečnost, že „spolupráce v boji proti terorismu mezi Ruskem a USA je spíše pohodlnou legendou světa po studené válce“, jak to formuloval Weiss. I kdyby Rusko nehrálo dvojí hru s teroristy, Moskva poskytuje jen nepřesné zpravodajské informace ohledně terorismu. Příkladem zcela nedávným je bombový útok v Bostonu (15.4.2013 – pozn. red.).

Mike Rogers, někdejší přeseda sněmovního výboru pro výzvědné služby, o tom řekl: „O bratrech Carnajevových nám ruská zpravodajská služba podala zprávu jen jednou, a pak už ne. Když FBI chtěla další informace, přestali s námi Rusové spolupracovat. Měl jsem za to, že je to opravdu zajímavé, protože bylo jasné, že věděli o Carnajevových a jejich radikalizaci.

Ať má FSB jakékoli další informace o Tamerlanu Carnajevovi, nesdílí je s Amerikou. To je typické.

Jose Rodriguez, šéf protiteroristického centra CIA bezprostředně po teroristických útocích v září 2001 napsal ve svých pamětech: „Jednání s Rusy bylo docela nádeničina; byli vždycky ‚na příjmu‘, dychtivě lapali jakékoli informace, o které jsme se s nimi byli ochotni podělit ohledně teroristických hrozeb, ale obecně se zdráhali nabídnout nám něco na oplátku.

Cofer Black, Rodriguezův nadřízený, podal dramatický obraz jedné schůzky, kdy s bouchnutím hodil na stůl metrovou hromadu spisů a řekl Rusům: „Toto jsou zpravodajské informace USA, které s vámi sdílíme“. Načež vyhodil do vzduchu hrstku papírů a hlásil: „A tohle máme my od vás.“ K tomu Rodriguez poznamenal, že „to mělo zanedbatelný vliv na další rozhovory“.

Skutečnost, že USA jsou neustále ve střehu vůči ruské špionáži – dnes na nejvyšší úrovni od studené války – také komplikuje jakoukoli spolupráci s Moskvou. 

Pomineme-li provokace a špióny, je to korupce a nekompetentnost tajných služeb Moskvy, co bude činit z Ruska nebezpečně nespolehlivého partnera v boji proti islámskému terorismu. Pokud bojovníci svaté války mohou podplácet ruské úředníky na cestě za hranice, není v důvěře k Rusku pranic bezpečného.

Ruský postoj vůči Západu je tradičně hluboce schizofrenický. Na jedné straně si Moskva přeje prezentovat se stále ještě jako velmoc a jako zdroj cenných informací pro americké zpravodajské služby, na druhé straně rozsévá propagandu, podle které za terorismus proti Americe si může sama její vláda, což platí i v případě bostonských útoků, a sotva uplyne den, aby ruská televize nehlásala, že ISIS je výtvorem USA (a/nebo Izraele) ve válce proti Assadovu režimu – navzdory skutečnosti, že USA jsou aktivní ve válce proti ISIS a Rusko napomáhá ISIS verbovat bojovníky.

Závěr

Tato odhalení by měla změnit konverzaci s tématem militantní islám, zvláště ISIS, a jeho podporovateli a pomocníky na úrovni státu. Zkoumání, zda Američan spolupracuje s islámskými extremisty, jde hodně za hranu, počínaje starým mýtem o americké podpoře Usámy bin Ládina proti Rusům v Afghánistánu a závažnější otázkou americké politiky tváří v tvář mudžáhedínům v Bosně konče. Obvinění, že různé vlády států Perského zálivu podporují islámský terorismus, jsou hodně šířena a přetřásána.

Tak či onak, obvinění Ruska, které už déle než jedno století užívá infiltraci a manipulaci terorismu jako strategii porážení vnitřních a vnějších nepřátel a je nejspíš v koncích se svými starými triky s Al-Káidou a dnes ISIS, si nezíská zaslouženou pozornost, s tendencí k nálepkování termínem „konspirační teorie“, jakmile je toto obvinění vzneseno.

Dalším ziskem, pokud lze rozptýlit konvenční moudro o Rusku jako partnerovi proti ISIS, by snad mohl být konečný výpad proti poslední hranici chybného pojetí – pomoci nám pochopit, že Írán není vůbec žádným spojencem proti ISIS.

Se souhlasem převzato z The Syrian Intifada. Publikováno 8.9.2015. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.