Obsah

Ad: Povodně jako důsledek…

Článek Čestmíra Hofhanzla (VÝBĚR Z HROZNŮ, léto 2013) vyvolává smíšené pocity: Perfektní analýza v úvodní části, ubolená reflexe v té druhé; více negativních zmínek o „pravdě a lásce“ než o „zhůvěřilosti“; o nějaké sebereflexi autora, resp. odpovědnosti jeho strany ani slovo.

V roce 1990 jsem se stal – jako člen místní protestantské církve – starostou Hradce Králové (doba si tehdy zjevně žádala lidí s předvídatelnými postoji). Na podzim přijel do města ke slavnostnímu znovuodhalení pomníku TGM prezident Václav Havel. Při té příležitosti mi podepsal svoji „Moc bezmocných“ a podpis ozdobil tím známým srdíčkem. Pro změny v naší zemi jsem obrat „sametová revoluce“ nepoužíval, toho srdíčka si ale vážím jako symbolu étosu té doby. Symbolem byl ovšem především sám Havel. Vnímal jsem ho kriticky, měl své chyby, jejich korekce byla ale už věcí politiků a voličů. Peripetie formování a fungování politické scény jsem mohl pozorovat celkem zblízka. Zkušenost to byla opravdu zajímavá.

Moje roční působení v komunální politice tehdy ukončila skupina dravých, pragmatických revolucionářů druhého sledu, seskupená kolem budoucího primátora Martina Dvořáka (autor ho jistě dobře zná) zaštítěná stranou ODA. Voličem této strany jsem přesto zůstal dál – imponovala mi vzdělanost, politická koncepce a zásadovost jejích hlavních představitelů – abych potom s překvapením a nechutí sledoval její postupný rozval až do úplného zániku. Své politické sympatie jsem tak přesunul směrem ke KDU-ČSL (stal jsem se pak i náměstkem primátora), ale po odchodu Josefa Luxe se to ani tam nevyvíjelo nijak slavně. Od Kalouskova kočkování s komunisty, přes Svobodovu likvidaci Čtyřkoalice a podporu Václava Klause při volbě prezidentem, až po odchod z parlamentu. Co s tím?

Lamentovat nad promarněnými příležitostmi? Hledat viníka současné situace? Pokud by to měli být stoupenci „pravdy a lásky“, proč ne ODS, KDU-ČSL a třeba také ODA? Autor sám přece naznačuje, že východisko vidí trochu hlouběji. A sice v tom potlačování „chápání člověka jako tvora Božího“, resp. v době, která nechápe „síly zla dřímající v živočišné podstatě člověka“. Jen si myslím, že tu „živočišnou podstatu“ je třeba dále prohloubit – směrem k pojetí viny v tom biblickém smyslu. Teprve takový postoj skutečně osvobozuje. Ježíš o tom kdysi poučoval Židy, kteří falešně chápali realitu: „Vy že jste potomci Abrahamovi? – Teprve když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodnými.“ Naše situace není jiná a jiné není ani východisko. To neznamená rezignovat na politiku, nýbrž stavět ji na ty nejpevnější základy.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.