Obsah

Radostná i bolestná polarita

Pokud bychom dovedli legislativní požadavek „manželství pro všechny“ do všech důsledků, mohli bychom se možná už v příští generaci dočkat toho, že bude možno manželství uzavírat nejen mezi osobami stejného pohlaví, ale dokonce i manželství mezidruhová. Pakliže by totiž došlo k tomu, že bude uzákoněno manželství mezi osobami stejného pohlaví, pak se vývoj tímto směrem pohne a to, co dnes vypadá jako satira, bude skutečností. Vývoj se totiž tímto směrem ubírá.

Po druhé světové válce došlo v celé řadě evropských (ale nejen těchto) zemích k dekriminalizaci homosexuality a jistě lze tento právní akt „retroaktivně“ vítat. Ten sice neměl v té době medicínský základ, ale ten byl později objeven, jak se lze dočíst například v článku amerického genetika Deana Hamera a jeho kolegů, který vyšel v roce 1993 v časopise Science. Konkrétní genová posloupnost nese název Xq28. Jde o matrilineární genetickou posloupnost. Hamerův objev ovšem v sobě nese celou řadou otazníků, jimiž se zabývají Mark Solms a Oliver Turnbull ve své slavné knize, která vyšla v českém překladu i u nás pod názvem Mozek a vnitřní svět v nakladatelství Portál. Jinými slovy, ať už je to s „genem homosexuality“ jakkoli, nelze dovodit z biologické determinace homosexuality to, že lze vztahy této povahy dovést až k bodu, kdy je postavíme na roveň tradičnímu manželství. Manželství je totiž možné uzavírat pouze mezi mužem a ženou.

Jistěže je možné, aby dva jedinci téhož pohlaví vychovávali dítě, ale tato možnost má dvě velká úskalí. Tím největším je to, že k rození je anatomicky a fyziologicky „předurčena“ žena a ta je rovněž „předurčena“ z už čistě druhově přírodních důvodů i k tomu, aby dítě vychovávala. Výchova je totiž u ženy extenzí porodu. Muž se nejen může, ale dokonce musí podílet na výchově rovněž, ale jeho role je, už z důvodu různosti pohlaví, zcela odlišná. A zde jsme u prvního, nejzávažnějšího argumentu, proč nelze uznat manželství mezi osobami stejného pohlaví. Je-li totiž výchova extenzí porodu, pak dítě musí či měli by vychovávat jeho rodiče.

Samozřejmě lze namítnout, že jen část ženské i mužské populace se rodičovské role ujímá s dostatečnou kompetencí a láskou, ale to je jiná věc. Pakliže uzákoníme „manželství pro všechny“, pak zbavíme budoucí děti jejich práva na fyzické rodiče, ať už ti se budou v budoucnu chovat jakkoli. Druhým důvodem nesmyslnosti „manželství pro všechny“ ve vztahu k dětem je to, že si dítě jenom v rodině může osvojit ženské i mužské role. Když ho budou vychovávat dvě ženy nebo dva muži, vždy to povede k deformaci jeho vývoje. A zase, samozřejmě může padnout protiargument výčtem nepovedených manželství, jejichž výchova je tak katastrofální, že dítěti jen ublíží. Může být, že dítě v „nefunkční“ rodině pochytí jen špatné příklady ženských a mužských rolí, ale co pochytí i při nejhorší výchově i v tom nejrozpadlejším vztahu mezi ženou a mužem, je odlišnost dvou pohlaví. A to je zásadní poznání nutné pro další vývoj jedince.

Polarita mezi mužem a ženou je daností, kterou je nemožné suspendovat. Nemůžeme poručit dešti, aby doplňoval naše mizející zásoby vody, když to naléhavě potřebujeme. Jsme determinováni v mnoha ohledech, a jak dokládá nesmyslný návrh na „manželství pro všechny“, je to jen dobře. Kdyby tomu tak nebylo, tak by se všechno, co dnes drží pohromadě, vinou lidské pošetilosti rozpadlo na kusy. Nemůžeme poručit, aby manželství mezi mužem a mužem nebo mezi ženou a ženou, bylo manželstvím, když manželství je už z důvodů polarity pohlaví možné pouze mezi mužem a ženou. Chceme-li uzákonit „manželství pro všechny“, budeme všichni jen na posměch. Takový zákon by totiž mimo jiné říkal: Zrušili jsme konečně tu obtížnou žensko-mužskou polaritu, která nám tak komplikovala nejen vztahy, ale i dějiny. A ti, co přijdou po nás, budou požadovat „manželství skutečně pro všechny“, takže bude možné, aby muž uzavřel manželství s želvou a žena třeba s kaktusem. Že se to zdá být nadnesené? A není snad truchlohrou už to, že chceme zrušit polaritu pohlaví? Zákon o „manželství pro všechny“ je totiž projevem voluntarismu, podobně jako jím byl nacismus, jenž chtěl odstranit vývojově nižší rasy, či komunismus, jenž chtěl totéž učinit s třídami, ačkoli ani vývojově nižší rasy, ani třídy nikdy neexistovaly jinde než v hlavách lidí, kteří, jako Marx, nepotřebovali světu rozumět, ale chtěli ho především měnit.

Vývojový biolog Matt Ridley napsal ve své skvělé knize Červená královna, že „v lidské psychice a přirozenosti je jen málo rysů, které bychom mohli pochopit nezávisle na rozmnožování“. A zde jsme u jádra věci. Manželství a rodina byly vyvinuty v dlouhém lidském „experimentu“ zvaném dějiny proto, aby zaručily lidské populaci, že se bude stále znovu a znovu reprodukovat, že se nikdy reprodukční posloupnost nepřeruší, což by znamenalo zánik homo sapiens. Dnes čelíme depopulační krizi, která povede k rozpadu celých společností, protože nepoměr mezi „produktivní“ a „neproduktivní“ bude tak veliký, že tyto společnosti nebudou moci už jen z ekonomického hlediska tento demografický pokles přežít. Jestliže přicházíme s takovými právními inovacemi, jako je „manželství pro všechny“, pak by bylo dobré si uvědomit, že demograficky nezdravé stárnutí populace, pokles toho, čemu Ridley říká „reprodukční schopnost jedince“ a voluntaristická snaha zrušit někdy bolestnou, jindy radostnou polaritu ženy a muže, jsou jen tři stránky téhož jevu. Z tohoto hlediska je třeba nahlížet návrh na uzákonění „manželství pro všechny“ jako na hluboký a krajně nerozumný zásah do nejen lidské přirozenosti, ale rovněž do pracně budované struktury lidské společnosti.

Autor je historik.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.