Pravdu mají Australané!

Kdo je Feinschmecker, může přeskočit přinejmenším následující dva odstavce. Feinschmecker totiž ví, že Konzervativní strana už roky navrhuje úpravu volebního systému do Poslanecké sněmovny (popř. i do krajských a obecních zastupitelstev), která by umožnila voliči označit „druhou stranu“ (dále jen Návrh).

Té by připadl voličův hlas v případě, že by jeho favorit nepřekročil uzavírací klauzuli. Feinschmecker je navíc s Návrhem seznámen a chápe jeho motivaci i podstatu. V tomto textu jde pak zejména o to, že odevzdané hlasy se v takovém systému musí vyhodnocovat v souladu s principem, který je uplatňován v Austrálii – nikoli tak, jak aktuálně předpokládá Návrh.

Aby tedy nebyl tento text pouze pro Feinschmeckery, musím se k hlavní myšlence postupně propracovat. Nejprve tedy připomenu motivaci Návrhu. Už pomalu 27 let volíme všichni „nejmenší zlo“. Snad nejsem sám, kdo je přesvědčen, že by bylo dost prospěšné, abychom místo někoho, koho máme za „nejméně špatného“, volili ty, které sami považujeme za skutečně nejlepší. Aby se ve volebním střetu poněkud snížila váha marketingu a adekvátně zvýšila váha programu. Návrh nabízí cestu, po které se k takovému stavu dá dojít: odstranění strachu voliče z „propadnutí“ jeho hlasu při zachování uzavírací klauzule (dnes 5%, prosím, nekomplikujme si to nyní volebními koalicemi...). Předvolební průzkumy totiž až příliš často fungují coby sebenaplňující se proroctví a do Poslanecké sněmovny má nárok proniknout jen ta strana, které přisoudí více než zmíněných 5% hlasů. Snad to není nezbytné rozvádět – mechanismus je dobře znám, včetně toho, jak se s ním „kreativně“ pracuje na mediálním poli. Kritici současného stavu, který je právě popsaným jevem silně charakterizován, mnohdy sklouzávají k odmítání uzavírací klauzule jako takové. Oponenti pak kontrují (pravdivým) tvrzením, že čím nižší procento získaných hlasů nutné pro vstup do příslušného zastupitelského sboru, tím potenciálně rozdrobenější politická scéna a tím, v konečném důsledku, obtížnější sestavování funkčních vlád (krajských, městských, obecních rad). Návrh říká, že tato debata je irelevantní, že tedy lze odstranit obavu z „propadnutí“ hlasu a stávající uzavírací klauzuli zachovat (dodejme ale, že se nijak nestaví ani proti úpravě její aktuální výše ani nehoruje pro nějakou úpravu... prostě jen ukazuje, že příslušná provázanost mezi klauzulí na jedné straně a strachem z „propadnutí“ hlasu na straně druhé je pouze zdánlivá). Konečně je nutné zmínit, že Návrh nikomu nezaručí, že jeho hlas nepropadne – to ostatně nezaručuje ani dnes platný systém. Dává však voliči do rukou nástroj, pomocí kterého může volit svého skutečného favorita (nikoli „nejmenší zlo“) a přitom nezvýšit pravděpodobnost, že jeho hlas propadne.

Podstata Návrhu, jak již bylo stručně uvedeno, pak spočívá v možnosti voliče označit „druhou stranu“. Jak by to fungovalo? Nejlepší bude příklad. I přesvědčený konzervativec, coby odpovědný občan, váhá, pokud má volit ve volbách do Poslanecké sněmovny Konzervativní stranu (pokud by tedy kandidovala). Nepřeje si totiž, aby jeho hlas „propadnul“ (přesněji: aby byl poměrně přerozdělen mezi ty, kteří překročí uzavírací klauzuli). Přijetí Návrhu by mu umožnilo volit bez obav Konzervativní stranu jako „první volbu“ – a jako druhou stranu označit např. tu, kterou by si s menší či větší dávkou sebezapření vybral podle dnes platných pravidel (troufám si odhadnout, že to často bude některá ze stran, abecedně seřazeno, KDU-ČSL, ODS a TOP09), neboť předpokládá, že tato „druhá strana“ prostě 5% získaných hlasů s jistotou překročí.

Ve snaze o co největší jednoduchost Návrh aktuálně předpokládá, že se následně zkrátka vyhodnotí (stejně jako dnes) „první volba“. Kdo v tomto prvním sčítání překoná uzavírací klausuli, ten obdrží nějaké mandáty v Poslanecké sněmovně. V druhém kroku se pak vezmou všechny hlasy, které by dnes „propadly“, a vyhodnotí se „druhá volba“: pokud „jednička“ konkrétního voliče do poslaneckých lavic nepronikla a na „dvojce“ má stranu, která zastoupení mít bude, jeho hlas se přičte právě jí a ovlivní tak výsledné počty mandátů. V každém případě „nepropadne“. Kdo v této konstelaci má na posici 1 i 2 strany, které se přes 5% nedostanou, tak toho hlas „propadá“ i podle Návrhu.

V čem je problém? Představme si situaci, že některá strana A dnes aspiruje na 6% hlasů a je tu jiná, konkurenční strana B, kterou přibližně polovina dnešních voličů A má za lepší. Volí však A – nevolí B právě v obavě o „propadnutí“ hlasu. Představme si dále volby v souladu s Návrhem: strach voličů z „propadnutí“ hlasu pomine a A i B obdrží něco málo přes 3% „prvních hlasů“... Podle před chvílí představeného způsobu vyhodnocování hlasů ale nebude v Poslanecké sněmovně ani jedna z nich a k tomu máme dost pravděpodobně spoustu „propadlých“ hlasů, které by dnes byly uplatněny. To je tedy fatální selhání Návrhu!

Správným řešením je vyhodnocování hlasů – přesněji, určení, který hlas připadne které straně – „odzadu“. Teprve „na konci“ se tak zjistí, které všechny strany postupují do Poslanecké sněmovny a zároveň s tím, klidně podle dnes platné metody, kolik mandátů která obdrží. Tím „odzadu“ tedy míním toto:

1.Sestavme Seznam stran (dále jen Seznam) tak, že v tomto prvním kroku na něj umístíme všechny kandidující subjekty. Vyhodnotí se „první volby“. Vyřadí se zároveň hlasy z nějakého důvodu neplatné a stanoví se počet hlasů odpovídající uzavírací klauzuli. (Identicky s tím, jak jsou hlasy vyhodnocovány dnes.)

2.Jsou na Seznamu takové strany, které mají podle bodu 1 nebo 3 méně než potřebných 5% hlasů? Pokud ano, pokračujeme dále, pokud ne, můžeme skončit (a rozdělit mandáty – shodně s dnes platným postupem).

3.Nalezneme stranu s nejmenším počtem hlasů (odložme nyní otázku shodného počtu hlasů u dvou či dokonce více stran...), vyhodnotíme u hlasů pro tuto stranu „druhé volby“ a přiřadíme je. Je-li na druhém místě strana, která již byla vyřazena, hlas „propadá“. Pokud této straně již byly před tím přiřazeny hlasy na základě „druhé volby“, tyto hlasy „propadají“. Strana se vyřadí ze Seznamu. Pokračujeme bodem 2.

Představme si na závěr znovu výše popsanou situaci, tedy že některá strana A dnes aspiruje na 6% hlasů a je tu jiná, konkurenční strana B, kterou přibližně polovina dnešních voličů A má za lepší. Přitom volí A – nevolí B právě v obavě o „propadnutí“ hlasu. A opět mějme volby v souladu s Návrhem: strach voličů z „propadnutí“ hlasu pomine a A i B obdrží něco málo přes 3% „prvních hlasů“... Podle modifikovaného, „australského“ způsobu vyhodnocování hlasů se po vyřazení všech slabších stran ze Seznamu jedna z nich, A nebo B, patrně ocitne na posledním místě (ale ani to se nemusí stát!). Pokud v tomto okamžiku nemá více hlasů, než je (v bodě 1 stanovený) počet odpovídající uzavírací klauzuli, nebude jí přidělen žádný mandát a „druhé hlasy“ jejích voličů se přerozdělí dle jejich určení pro strany, které jsou na Seznamu výše. Zkušenost říká, že tou slabší by spíše zůstala strana B a její voliči by jako „druhou volbu“ určili právě stranu A, která by tak obdržela přinejmenším svých 6% hlasů a získala by tomu odpovídající počet mandátů.

V čem je tedy rozdíl? Kromě lepšího pocitu z volby (volit stále „nejmenší zlo“ jednoho dost otravuje...), snížení vlivu agentur na průzkum veřejného mínění a menšího počtu „propadlých“ hlasů samozřejmě v reálné možnosti, že se do poslaneckých lavic probojují obě strany – jak A tak B. To by se mohlo stát i proto, že v naší zemi je stále docela velký réservoir občanů, kteří k volbám nechodí – a část z nich dost možná z toho důvodu, že na jedné straně „nejmenší zlo“ volit odmítají a na straně druhé za stávajícíh podmínek racionálně hodnotí šance na úspěch jejich favorita jako mizivé. O tyto občany by se tedy mohla volební účast zvýšit.

Konečně se nabízí otázka, jak v návaznosti na Návrh řešit financování politických stran – zejména v této souvislosti tu část prostředků, které stát vyplácí stranám při překročení hranice 1,5% a 3% hlasů jako „příspěvek na úhradu volebních nákladů“, resp. „příspěvek na činnost“ (to je dnešní stav). Muselo by být stanoveno, od jakých hlasů bude nárok na finanční prostředky odvozován. Jednou z možností je počet hlasů, který by byl zbylým stranám na Seznamu přidělen v okamžiku, kdy by nejslabší z nich měla více než 1,5%. Jinou variantou je brát pro tento účel v potaz jen „první hlasy“. Schůdných alternativ je přitom samozřejmě mnohem víc. Já se však nemohu než odkázat na další programový materiál Konzervativní strany, „Financování politických stran“, kde se mmj. navrhuje: „Za hlasy obdržené ve volbách nebudou vypláceny žádné finanční prostředky.“. Každý Feinschmecker ví – a ostatním tímto nabízím k jejich laskavé pozornosti...

Autor je místopředsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.