Aktuální číslo

Poznámky ke Konzervativní alternativě Jana Drnka – dokončení

Napsal Jan Cholínský

První část zde, druhá část zde.

Stejně jako spisovatel Jan Drnek v článku Konzervativní alternativa se principiálně hlásím ke křesťanskému konzervatismu a ztotožňuji se také s jeho teoretickými úvahami o reformách stávajícího politického systému, které by měly spočívat v ústavních změnách a v omezení volebního práva. Mám ale za to, že takováto antisystémová změna státoprávního uspořádání je v naší době nerealizovatelným ideálem a že alternativní křesťansko-konzervativní program v současné situaci nelze prosazovat po linii jedné politické strany, ale budováním nosné ideové a vzdělávací základny resp. sociální svépomoci.

Nestranická platforma jako alternativa

Autentická česká křesťansko-konzervativní a patřičně „reakční“ pravotočivá politická reprezentace může vyrůst teprve v dlouhodobé perspektivě, na což je třeba výchovy a vzdělávání jedné až dvou generací. V praktické politice je dnes nejschůdnější dál prosazovat křesťansko-konzervativní principy napříč stranami, prostřednictvím jednotlivých stranických i nestranických politiků (viz např. statečné boje MUDr. Jitky Chalánkové v oblasti rodinné politiky a ochrany dětí, nebo politické bloky proti ratifikování Istanbulské úmluvy a proti přiznání statutu instituce manželství homosexuálnímu partnerství). Působit lze jako dosud i prostřednictvím nevládních organizací či spolků (např. Aliance pro rodinu, Akce D.O.S.T, Občanský institut), petičních kampaní (jako ve snaze o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí) a médií.

Co zde chybí a co by snad mohlo pomoci, je svépomocná jednotící platforma s potenciálem nárůstu do širšího sociálního hnutí, k níž by se mohli formálně i neformálně připojovat lidé zdola v regionech a lokalitách, a s níž by byla propojena soukromá média a vzdělávací aktivity. Cílem takovéto platformy by bylo především seznamovat a stmelovat lidi podobného cítění a myšlení, formulovat křesťansko-konzervativní ideje pro oblast kulturní, sociální a politickou a propagovat názory a postoje reagující na aktuální dění. Takováto platforma by se podle mého mínění měla držet na distanc od politických stran, byť by samozřejmě bylo záhodno, aby spolupracovala se spřízněnými politiky nebo zaštiťovala a propagovala osobnosti, které by směřovaly na volební kandidátky a to na volitelná, nikoli příštipkářská místa.

Lze namítnout, že o něco podobného se už po léta snaží Akce D.O.S.T., ale také malé mimoparlamentní politické subjekty Konzervativní strana a Koruna česká – ano, ale zdá se, že jejich úctyhodné snahy jsou ve značné míře uzavřeny samy v sobě a tím i limitovány. Dnes je však nejvyšší čas na dialog mezi ideově spřízněnými lidmi dobré vůle a to dialog veřejný i neveřejný. Samozřejmou součástí potencionální platformy, o níž hovořím, by měla být internetová informační a komunikační databáze a také s ní spjatá audiovizuální produkce – dnešní možnosti internetu a databáze Youtube zde není možné opomenout, nebo přesněji: bez nich to nepůjde. Co se týče momentální mediální situace, připomínám sloučení Konzervativních listů s Konzervativními novinami – jde o projekt s liberálně-konzervativním podhoubím, ale s příslibem vytvoření širšího pravicového prostoru vstřícného ke křesťanským hodnotám.

Ideový a programový rámec

V Drnkově textu jsou hojně formulována a vysvětlována nábožensko-filosofická východiska jeho programu, na která navazují návrhy státoprávních a správních změn a vše ještě prostupují programové principy nebo zdůrazněné konkrétní body v některých politických oblastech. Celý text tak působí poněkud nepřehledně a, jak jsem už napsal v první části těchto poznámek, neučesaně – to ale vůbec nevadí, protože mnohem důležitější je jeho jádro a étos, ostatně nejde o politický program, ale o manifest. Protože jeho východiskem je aplikace křesťanství resp. křesťanské filosofie do praktické politiky, pokusím se dále formulovat můj pohled na zásady a obsah křesťanské politiky, v návaznosti vymezit čtyři základní politická témata a krátce se zamyslet nad aktuálními potřebami v oblasti výchovy a vzdělávání.

Křesťanské náboženství, křesťanské hodnoty, křesťanská politika… oč vlastně jde? Z mise Ježíše Krista na přelomu věků a jeho následovníků vzniklo křesťanské náboženství a z něho odvozené křesťanské hodnoty, jejich smísením s dědictvím antiky vznikla postupně evropská „latinská“ kultura a civilizace. Ta byla už v pozdním středověku konfrontována antropocentrickým humanismem, následně oslabena vlastním rozdělením a později vytlačována – zvláště její původní římskokatolická forma – světským osvíceneckým liberalismem a jeho různými utopickými liberalistickými, nacionalistickými a socialistickými mutacemi. Dnes dominuje Západu antikulturně-anarchistický dysmokratismus umožňující vládu nadnárodního triumvirátu: finanční plutokracie – odnárodněná byrokracie – globalistická novolevice.

Křesťanské hodnoty vycházejí z pojetí člověka jako duchovně-hmotné bytosti podléhající objektivně platným duchovním, respektive mravním zákonům… analogicky podobně jako podléhá jeho tělesné bytí přírodním fyzikálním zákonitostem. Křesťanství odvozuje mravní kritéria ze starozákonního Dekalogu, z evangelií a novozákonních textů, přičemž jejich uplatněním v mocenskopolitické sféře vznikla středověká západní kultura a po jejím postupném oslabení byla v pozdním novověku formulována katolická sociální nauka. Co se týče formulování současného českého křesťansko-konzervativního politického myšlení, mám za to, že je lze dále založit na inspiraci katolickou sociální naukou, historickou zkušeností západní civilizace včetně moderních českých dějin a poctivou diagnostikou současného stavu věcí...

Zároveň postuluji svůj názor, že dnešní česká křesťansko-konzervativní politika by měla být zřetelně oddělena od náboženství a náboženských konfesí – obojí zde musí být jasně vymezeno jako individuální volba sociálně-pospolité a duchovně-intimní úrovně lidského života. Co se týče římskokatolického náboženského a kulturního dědictví v českém prostoru, mělo by být vzato v potaz – se vším výše uvedeným – jako hlavní kulturní a náboženský zdroj českého národa působící až po 19. století. Zároveň by mělo být řečeno, jak a v čem se (ne)osvědčil odklon od římskokatolického kulturního a zejména duchovního étosu ve 20. století a jak dokázali představitelé římskokatolického křesťanství v ideové i osobní rovině čelit důsledkům pádu národa do otroctví politické totality. Politika paměti v křesťansko-konzervativním podání nesmí opomenout klady ani zápory, padni komu padni – vzpomeňme na slova jednoho z velikánů českých humanitních věd profesora Josefa Pekaře.

Takovéto vymezení základny křesťansko-konzervativního programu pro rámec předkládaných poznámek postačí, nyní se ve stručných principiálních tezích zaměřím na čtyři konkrétní témata – politiku národohospodářskou, sociální (rodina – vzdělávání – sociální zabezpečení), zahraniční a bezpečnostní.

Základem křesťansko-konzervativní národohospodářské politiky je šíření étosu práce, etiky práce a pozitivního vztahu k práci jako k sebezabezpečující a zároveň i sebeutvářející složce života každého člověka – v tom smyslu musí být vedena nejen výchova v rodinách, ale komplexní školní vzdělávací politika. Zároveň musí být jasně a srozumitelně vysvětlovány rozdíly mezi prací přínosnou (výroba potřebného nebo přínosného zboží – totéž v oblasti nabízených služeb), nepřínosnou (např. produkce reklamy propagující nepotřebné zboží, nebo „badatelské“ sociálněvědní aktivity bez jakéhokoli praktického sociálního přínosu), škodlivou (např. produkce reklamy propagující závadové a škodlivé zboží nebo „badatelské“ sociálněvědní aktivity v oblasti gender mainstreaming), jakož i problematika postoje „odmítám pracovat“. Křesťansko-konzervativní politika musí podporovat spravedlivé vnitrostátní konkurenční prostředí všemi dostupnými prostředky – zejména celními ochrannými bariérami a zvýhodňováním malých a středních podnikatelů produkujících společensky potřebné nebo přínosné zboží a služby. Totéž v maximální míře platí o zemědělství a potravinářství, které má stát podporovat s cílem směřování k maximální možné národohospodářské soběstačnosti v těchto oblastech. Zahraniční firmy podnikající na českém území musí zaručit, že jejich zdejším zaměstnancům budou zajištěny takové pracovní a finanční podmínky, aby bylo zabráněno vykořisťování jejich práce a zároveň musí odvádět příslušné daně českému státu. A co je mimořádně důležité – křesťansko-konzervativní politika musí mít své ekonomické experty, kteří budou schopni srozumitelně vysvětlovat zvrácené vztahy současného „finančního/bankovního kapitalismu“ a nabízet adekvátní východiska. Příkladem na politické „staré levici“ je zde doc. Ilona Švihlíková, své známé ekonomy má pochopitelně i dominantní globálně-ekonomický neoliberalismus, křesťanští konzervativci prozatím kde nic tu nic...

Sociální politika je politika velmi rozvětvená, vyjádřím se alespoň k několika zásadním tématům rodinné politiky (problematiku vzdělávání se pokusím komplexněji zpracovat v samostatném pojednání). Především, rodina je založena na manželství tj. výhradně svazku jednoho muže s jednou ženou a její členové jsou muž – otec, žena – matka a děti, přičemž alternativou může být pouze tzv. neúplná rodina s jedním svobodným, ovdovělým, nebo rozvedeným rodičem a dětmi. Děti mohou být svěřeny také do péče tzv. náhradní rodiny (náhradních rodičů), křesťansko-konzervativní politika přitom odmítá svěřování dětí do péče homosexuálním párům. Výchova dětí je právem a odpovědností rodičů. Rodina je základnou pro výchovu, základem výchovy pak je v první řadě příklad, jaký dávají ve všem svém jednání rodiče svým dětem a esencí tohoto příkladu je vzájemný vztah rodičů. Výchova dětí vyžaduje nejen bezvýhradné city, ale také odpovědnou rodičovskou autoritu. Na obranu proti dekadentním až desperátním názorům a vlivům na rodinu a výchovu, které se ve formě západních levicových ideologií (postmodernismu, neomarxismu, genderismu) dostávají k českým rodinám, mají čeští rodiče k dispozici několik inspiračních zdrojů a prostředků nejtěžšího kalibru. Vzpomenu alespoň geniální odbornou a zároveň hluboce duchovní knihu lékaře Oldřicha Pšeničky Sexuální výchova v rodině: radost být matkou a také otcem, dále celé dílo psychologa Zdeňka Matějčka a dětem určenou beletrii spisovatele a pedagoga Jaroslava Foglara. Aktuální křesťansko-konzervativní politika musí působit ve smyslu výše uvedených tezí a musí také podporovat svatou válku rodičů za ochranu dětských duší před ďábelskými vlivy z mediálního a virtuálního prostoru a zároveň bránit pronikání zvrácených ideologií a strategií do škol všech stupňů a především do škol základních. To vše podle mého mínění souzní s tezemi Jana Drnka volajícími po zachování tradičního modelu rodiny a obnovení tradičního pojetí výchovy nových generací.

Zahraniční politika je zdola nejméně ovlivnitelná oblast státní politiky a obecně platí, že by měla zůstávat v maximální míře v rukou dobře připravených a zodpovědných odborníků, avšak vzhledem k českým zkušenostem ve 20. století by měla být přinejmenším pod stálým drobnohledem kvalitní zahraničněpolitické žurnalistiky, kterou zde momentálně postrádáme. Pro začátek je třeba v intencích středoevropské křesťansko-konzervativní geopolitiky zbavit se mýtu o „hodném Západu“, odmítnout floskule o jakési blíže nedefinované západní civilizaci, k níž údajně jako Češi patříme, ale na druhé straně také mýtit iluzorní představy o tom, že pánové Vladimir Putin a Si Tin-pching jsou pozitivní politické postavy a „myslí to s námi dobře“. Skutečností je, že ani Západ ani Východ nejsou křesťanskou civilizací a kulturou, ani jedna ani druhá strana nenabízí momentálně zásadní pozitivní alternativu pro „bezvýhradné přimknutí“. Proto je na místě poučit se u našich maďarských přátel, jaké jsou možnosti pružné vícevektorové zahraniční politiky důsledně zaměřené na hájení státního zájmu a maximální státní suverenity. Co se týče české účasti v uskupení států V4, souhlasím s názorem Jana Drnka, že by měly být posilované vazby těchto států, oproti Drnkovi si ale nemyslím, že by měla být tato ryze středoevropská skupina dále rozšiřována o jižní sousedy, protože tato možnost se ukázala jako zablokovaná už před několika lety nedotaženým pokusem o zformování skupiny „Mezimoří“. Určitě by ale stálo za to usilovat a užší spolupráci se státy, které zmiňuje (Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko), ale i některými dalšími postkomunistickými státy. Co se týče bezpečnostních záruk plynoucích z českého členství v NATO, ty se sice momentálně zdají být opravdu bezalternativní, ale určitě nejsou samospasitelné a nemusí tu být „na věčné časy“, nevíme totiž, jak se bude vyvíjet situace ve Spojených státech a v jejich soupeření s Čínou. Měli bychom systematicky posilovat vlastní – byť jistě omezený – obraný potenciál. Křesťansko-konzervativní politika musí mít své geopolitické experty, které momentálně nemá – opět je zde možné uvést příklad z druhého politického břehu, totiž působení známého harcovníka „staré levice“ prof. Oskara Krejčího, který vydává knihy, jeho přednášky jsou dostupné na Youtube. Nikoho takového, resp. s takovým akademickým a veřejným dosahem v křesťansko-konzervativní pospolitosti (při vší úctě k dr. Romanu Jochovi, kterého si velmi vážím) nemáme.

Bezpečnostní politika by měla vycházet ze snahy o posílení autority státu – nejen proti organizovanému zločinu a korupčnímu jednání, ale také proti ideologickému extrémismu a všemožnému násilí včetně pouliční kriminality. Co se týče sebeobrany a dnes často zmiňované otázky držení střelných zbraní civilisty, jsem zajedno s Janem Drnkem, který nesouhlasí s „oslabováním a relativizováním práva občana na obranu majetku a svých blízkých a práva na držení zbraně“. Krom toho mám za to, že součástí křesťansko-konzervativního programu by měly být i úvahy o půlroční až roční povinné základní vojenské službě a s ní spojené případné alternativní adekvátně náročné službě náhradní. Zcela zvláštní pozornost by měla být věnována prevenci zaměřené na mediální a virtuální oblasti a důsledky všemožného „vymývání hlav“, propagace násilí a pornografie – zvláště děti a mladí lidé jsou dnes ohrožováni nejintenzivněji právě zde.

O všem výše uvedeném platí, že je napsal autor s omezenými kompetencemi – nepolitik, nicméně, stejně jako tomu bylo u autora, na něhož reagoval, z neblahého pocitu, že je třeba se začít nějak systematičtěji bránit tomu, co na nás – jako na lidi křesťansky a duchovně orientované – stále tíživěji doléhá a že je třeba tento pocit alespoň verbálně vyjádřit…

Závěrem

Na rozdíl od bývalého studentského vůdce Václava Bartušky a mnoha dalších veřejně činných a z veřejných prostředků vyplácených osob deklamujících optimistické „poselství“, si nemyslím, že coby příslušníci českého etnika se dnes máme tak dobře, jak jsme se nikdy neměli. Nepopírám při tom samozřejmě, že pan Bartuška se jako český velvyslanec pro otázky energetické bezpečnosti (kde či u koho je velvyslancem, to se mi prozatím nepodařilo dohledat) dobře má, což mu mimochodem upřímně přeji. Nicméně na rozdíl od něj mám spolu s Janem Drnkem potřebu říci, že žijeme v těžké kulturní krizi, jejíž stadium už dávno není latentní, ale nachází se za horizontem kritického stavu, jehož důsledkům jsme nuceni jako jednotlivci i jako rodiny každodenně čelit. Proto považuji za vhodné utvářet křesťansko-konzervativní politickou platformu, a proto se také v příštím roce pokusím ve své publicistice rozvinout výše načrtnuté programové teze, třeba formou projektu Zachraň se, kdo můžeš.

Blíží se Vánoce a proto je v souvislosti s křesťanským politickým programem na místě zdůraznit, že zachránit se můžeme už teď a tady a to bez podmínky vyřešení politických problémů – vzpomeňme si, jak končí dvě dávno vyřčené mocné věty: Dávejte tedy, co je císařovo císaři, a …, jakož i Hledej nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a… V návaznosti si dovoluji připomenout mimořádný význam nejužších rodinných vztahů – mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci, ale také dalších mezilidských vztahů, v prvním i druhém případě bychom neměli zapomínat na to, že jako v každém správném konání je i zde nezbytná tvořivá aktivita. Její správný základ a původ nepopsal v lidských dějinách nikdo lépe než – snad někdy před 1965 lety – sv. Pavel: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými… (1 Kor 13, 1–8).

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.