Aktuální číslo

Pravda a lež v islámu – a u křesťanů?

Napsal Ivana Kultová

Zamyšlení nad knížkou „Takía – pravda, lež a přetvářka v arabsko-islámské společnosti“.

Autor, nyní specialista na islám mj. v konzervativní nadaci David Horowitz Freedom Center, napsal tuto práci jako znalecký posudek v právním sporu o to, zda islám ospravedlňuje přetvářku nebo ne. Dospívá na základě jak Koránu, tak mnoha tradičních i současných výroků muslimských autorit k závěru, že islám přetvářku nejen připouští a toleruje, ale že je přímo páteří, mainstreamem jeho ideologie. Klamem je i to, že podobně jako se islám prezentuje (a je takto žel islamofily dále prezentován) jako náboženství míru, prezentuje se rovněž jako náboženství pravdy, soucitu apod. Ve skutečnosti se tato jeho zdánlivě pozitivní stránka nemá, ba dokonce nesmí vztahovat na nemuslimy, jimž je vyhlášen nesmiřitelný boj až buď do úplné islamizace nebo vyhlazení – avšak i vůči muslimům platí tato „přikázání“ jedině tehdy, když není přetvářkou možno dosáhnout „něčeho lepšího“. Pokud ano, je před pravdou třeba dát přednost buď jednoznačné lži (takía), přípustné ve válce, oboustranně mezi manželi (tak je to na str. 25 skutečně uvedeno, což je vzhledem k jinak naprosté podřízenosti žen v právu šaría velmi zvláštní) nebo pro smíření lidí, nebo lži tvořivé (tawríja), tj. dvojsmyslnosti, kdy formulace má v osloveném vzbudit pochopení odlišné od toho, co tím ve skutečnosti míní mluvčí. Ve skutečnosti se tím žádoucím „mírem“ zkrátka rozumí svět plně a bez možnosti jiné volby pacifikovaný a podrobený islámem.

O lži a dvojsmyslnosti typické pro islám se v Evropě sužované od středověku muslimskými nájezdy vědělo dávno před tím, než přišlo moderní rozdělení na islamofily a takzvané „islamofoby“, kteří ještě mají odvahu nazvat věci pravými jmény. Jeden z antihrdinů Sienkiewiczova „Pana Wolodyjovského“, odehrávajícího se v 17. století, tatarský muslim Azja, předstírá konverzi ke křesťanství a také lásku ke křesťanské dívce, kterou ve skutečnosti prodá do otroctví.

I ve světě mimo islám je ovšem „takía“ i „tawría“ běžně využívanou taktikou – a nemusí jít vůbec o náboženství. V čl. 28 odst. 1 tzv. Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960 se například praví: „V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku.“ Všichni víme, jak ta svoboda ve skutečnosti vypadala a kolik zla napáchala v životě těch, kteří ji zkusili brát doslova, i v životě jejich rodin. A přitom v té Ústavě nejde o otevřenou lež, nýbrž o klasickou tawríu: odstavec byl formulován tak, aby budil dojem, že stát zaručuje svobodu projevu, protože si je vědom, že tato je v zájmu pracujícího lidu (tedy všech občanů – neboť kdo směl být nepracující?); ve skutečnosti se tím ale mínilo, že tato svoboda platí pouze tehdy, pokud je uplatňována tzv. v zájmu pracujícího lidu – tedy v zájmu komunistů a ve smyslu jejich ideologie.

Ožehavá otázka ale zní: jak je to a jak to má být s pravdou a lží u křesťanů?

Pán Ježíš sám o sobě říká, že On je pravda – a pokud se postoj, slova a jednání osoby, která se hlásí ke křesťanství, nekryjí s tím, co odpovídá jeho Slovu, nelze je považovat za křesťanské. Jednou však čínská komunistická policie zastavila na ulici dívku, která šla na tajné shromáždění zakázané domácí církve, a ptali se jí, kam jde. Odpověděla: „Náš starší bratr zemřel a já jdu do domu, kde bude čtena jeho závěť.“ A policisté ji nechali jít.

Byla to tawríja, nebo ne?

Formálně ano. Co dívka řekla, bylo pravdivé, ale dvojznačné. Chtěla, aby to policisté pochopili tak, že jde na schůzku příbuzných konanou po nedávném úmrtí nějakého jejich dalšího příbuzného, zřejmě v přítomnosti notáře. Vezměme si ale jiný příklad:

V Karafiátových „Broučcích“ je scéna, kdy se neposlušný Brouček, místo aby podle příkazu svých rodičů i samotného Boha svítil lidem, zatoulá na nepovolené námluvy k Verunce. Verunčin ženich ještě s jedním mládencem ho tam přistihnou a zmydlí ho tak, že je poraněný a přitom ještě upadne.

Pak vrávoral domů. Ještě byl na cestě, když ho tatínek s kmotříčkem dohonili: „Copak ti je, Broučku? Vždyť se motáš.“ – „Tatínku, já jsem upadl a udeřil jsem se.“ – „Ty žes upadl? Kdopak to kdy slyšel!“ – „Ano, já jsem padl na zem a udeřil jsem se tady do levé nožky. Ani jí nemohu hnout.“

Brouček skutečně upadl. Ale neupadl jako statečná křesťanka do rukou komunistické policie, nýbrž do rukou spravedlivě rozhněvaného ženicha Verunky, který jej přistihl při koketování s hříchem. Jeho výmluva byla tawríou nejen formálně, nýbrž v tom smyslu, jak jí užívá islám: měla zakrýt hřích, podobně jako když muslimové uzavřou s nemuslimy smlouvu o příměří, protože je to v daném případě pro ně (a pro „věc islámu”) výhodné, s úmyslem ji ve vhodném okamžiku zase porušit a zneužít důvěry protivníka v platnost jimi daného slova.

Brouček nebyl nucen použít tawríju. Stačilo se poctivě přiznat ke své vině a bylo by to v lásce přijato. Jednal ze zbabělosti.

Čínská dívka věděla, že kdyby jednoznačně prozradila, kam jde, ohrozila by nejen sebe, nýbrž i celé společenství. Přitom to, co skrývala, nebyl hřích – schůzka křesťanů byla poslušností Božího slova, kde se praví, že nemáme zanedbávat společná shromáždění (Židům 10,25), a tajná byla proto, že v té zemi vládnou nelidské zákony. Dvojznačnou odpověď jí nediktoval satan a hřích, nýbrž Duch svatý a pohotové, bdělé svědomí.

A toto, co platí o tawríji – pro křesťany použitelné jistě jen za výjimečných okolností a pod vedením Ducha svatého, kdežto pro mnoho muslimů je běžnou praxí diktovanou tím zlým – platí i o celém islámu a jeho svatouškovské sebereprezentaci, které žel tolik možná dobromyslných, ale nebezpečně naivních lidí podléhá. Neboť dělají-li dva totéž, není to vždy totéž.

Raymond Ibrahim: Takía – pravda, lež a přetvářka v arabsko-islámské společnosti. Vyd. Lukáš Lhoťan v Pstruží, 2018, 1. vydání. Brožovaná, 34 stran.

Autorka je překladatelkou na volné noze. Se souhlasem autorky převzato z internetových novin Křesťan dnes.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.