Aktuální číslo

Osvobodit tuto pláž. A tu další…

Napsal Roman Joch

Nacismus a komunismus jsou pryč. Ale je tady progresivismus.

Nějak se nám letos výročí nakupila. Na podzim bude třicet let od pádu železné opony, od pádu komunismu. Je patnáct let od našeho vstupu do Evropské unie. Pětasedmdesát let od vylodění Spojenců v Normandii. A pětatřicet let od projevu prezidenta Ronalda Reagana tamtéž.

Každý člověk si prý utvoří světonázor, když mu je osmnáct až dvaadvacet let. V mém případě to bylo mnohem dřív. Bylo to, když jsem viděl a slyšel projev prezidenta Reagana v Normandii v roce 1984. „To jsou ti hoši z Pointe du Hoc.“ Pusťte si to. Pokud vás nedojme k slzám, máte srdce z kamene. Napsala ho Peggy Noonanová. Bylo jí tehdy třiatřicet let. Kristova léta.

Letos bude třicet let od pádu komunismu, od konce studené války. Jsme my nyní ti zlí? My Středoevropané? Lidé jako Kaczyński a Orbán? Jsme ti zaostalí a tmáři?

Nemyslím si to. Poslední zkušenost našich západoevropských spoluobčanů s totalitarismem byla v roce 1945. Tehdy naposledy okusili totalitní vládu. Před více než sedmdesáti lety. Kdo z nich si to ještě pamatuje? Naše zkušenost s totalitarismem pochází naposledy z roku 1989. Před třiceti lety. Mnozí z nás si to pamatujeme.

Jinými slovy, jsme mnohem realističtější než Západoevropané. My víme, jak osudovost – bohyně Fortuna – umí být krutá a drsná. My to víme, oni ne.

Solidární se sousedy

Před deseti lety jeden lotyšský režisér vytvořil dokumentární film Sovětský příběh. Byla to obžaloba komunismu. Pobaltští poslanci Evropského parlamentu jej promítali – a pozvali i své západoevropské kolegy. Jeden z nich řekl, že se toho, takto protiruského filmu, nemůže zúčastnit, protože jeho (malá) západoevropská země by nebyla osvobozena, nebýt těch strašných obětí sovětského lidu a Rudé armády v boji proti fašismu…

Sancta Simplicitas! Svatá prostoto! To ta dobrá duše netušila, že když na jaře 1940 wehrmacht převálcoval jeho zemi, jel na naftu, kterou svému dobrému kamarádovi Hitlerovi poskytl Josif Stalin?

Kaczyński a Orbán udělali spoustu chyb, a ještě víc jich udělají. Přesto bychom my, Česko a Slovensko, měli být s nimi solidární.

Přesněji, nikoli solidární s konkrétními osobami, nýbrž se zeměmi. Lidé – politici, premiéři, prezidenti – přicházejí a odcházejí, ale geografie, geopolitika zůstává. Konkrétní státníci odejdou, ale země v regionu zůstanou. S nimi – s těmi – bychom měli mít výborné vztahy. Až nějaký příští ministr zahraničí v těch zemích na dnešní dobu zavzpomíná, ať ho – či ji – napadne: … hm, tehdy, když na nás byl ten tlak, Česko se nás zastalo.

Vždy jsem považoval za fatální chybu československé a české zahraniční politiky, že se ohlížela po „rovnoběžkách“, a ne po „polednících“; že se orientovala po západovýchodní ose, a nikoli po severojižní. Že ji, postupně od roku 1918, zajímalo, co si o nás myslí v Paříži a v Berlíně a v Londýně a v Moskvě a v Bruselu a ve Washingtonu (a někteří opět v Moskvě a v Pekingu). A že ji nezajímalo dost, co si o nás myslí ve Varšavě a ve Vídni a v Bratislavě a v Budapešti…

Přitom režimy v Paříži a v Londýně a v Berlíně a v Moskvě a ve Washingtonu (ano, i v Pekingu) budou přicházet a odcházet (ano, i v Pekingu; už vidím psáno na zdi, Si Ťin-pchingu, už to vidím psáno: Mene Tekel…), ale Polsko a Německo a Rakousko a Slovensko a Maďarsko tady budou vždy, jako naši sousedé a – doufejme – navždy přátelé. Tyto země jsou pro nás důležitější než Brusel. Nebo Peking…

Další ohavná ideologie

„... je hluboký, zásadní morální rozdíl mezi použitím síly pro osvobozování a použitím síly pro dobývání,“ řekl tehdy, před pětatřiceti lety, prezident Reagan v Normandii.

Já ještě před dvaceti lety, deset let po pádu komunismu, jsem měl za to, že jsem byl dítětem Štěstěny. Že jsem měl neuvěřitelné štěstí. Všechny hrůzy 20. století mě minuly. Nacismus poražen, dávno. Komunismus poražen, nedávno. Svoboda mi spadla do klína, aniž bych musel příliš riskovat (na podzim 1989 mi bylo přesně osmnáct). Jinými slovy, myslel jsem si, že jsem vyhrál v loterii života.

Dnes vím, že jsem se mýlil. „Svoboda je od porážky vzdálena vždy jen jednu generaci“ (Ronald Reagan, samozřejmě); úkol dosáhnout a uhájit a ubránit svobodu je věčný a vždy aktuální pro každou novou generaci. Nikdy nemůžeme považovat svobodu za danou, natož věčnou.

Nacismus a komunismus jsou pryč, naštěstí. Ale je tady progresivismus, mnohem měkčí a ohleduplnější než nacismus a komunismus, to zajisté, ale přesto ohavná ideologie.

My musíme tudíž tento náš kontinent, tuto naši Evropu opět dobýt pro svobodu. Ulici za ulicí, město za městem, tuto pláž a tu další… Ať naše děti jsou svobodné tak jako my nyní; a pokud možno ještě o trochu svobodnější.

LN, 7.6.2019. Se souhlasem autora převzato z internetového deníku Neviditelný pes.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.