Aktuální číslo

Odmítat pomoc uprchlíkům na místě je pitomost

Napsal Tomáš Zdechovský

Některým lidem, začala zjevně scházet smysluplná témata. Jako příklad může posloužit autor článku Nebezpečná iluze pomáhání v místě (Petr Hampl – dále jen autor, Neviditelný pes, 6. března 2019). Snad i proto není schopný ničeho lepšího, než vymezování se vůči pomoci uprchlíkům tam, kde zrovna jsou. Podstatná část jeho textu stojí na naprosto neudržitelné tezi, že někeří soudní lidé, kteří nechtějí mít na veřejnosti problémy se svými názory, řeší specifické dilema: pokud odmítáme přijmout migranty, vyplývá z toho už jen povinnost „pomáhat v místě“.

Takové dilema je však zcela uměle konstruované a tudíž zavádějící. Věc se má zcela jinak. Autor zjevně dosud vůbec nepochopil, co se během migrační krize dělo. Nejde a nikdy nešlo o žádné „buď musíme přijímat uprchlíky, anebo musíme pomáhat přímo v místě.“ Pomáhat uprchlíkům na místě je třeba právě a už proto, aby se neopakoval rok 2015, na který jde jen těžko zapomenout, a jehož důsledky Evropa stále řeší. Mnozí však už zřejmě zapomněli, že jednou z příčin, proč Evropa zažila uprchlickou vlnu, byla i nedostatečná pomoc uprchlíkům na místech, kde už byli delší dobu usazení. Konkrétně třeba v Turecku, kde vláda snížila finanční podporu pro uprchlické tábory a už tak dost nuzný život bez budoucnosti se proto stal úplně neudržitelným – a vše se začalo zlepšovat až díky dohodě s EU. Samozřejmě, že je nezbytné náležitě zabezpečit hranice, ale aby to byla řešitelná úloha, nemůžeme čelit desítkám milionů „zájemců“ o jejich nelegální překročení. A v tom může být užitečná autorem tolik odmítaná a kritizovaná „pomoc v místě“. Ne, není to samospasitelná cesta, ale vyjmout ji z vějíře možných nástrojů by bylo jak zbytečné, tak krajně nezodpovědné.

Kdo chce opakování roku 2015?

Naprostou demagogií je pak srovnání současné situace s placením vazalského poplatku Osmanské říši. Ponechme zde stranou autorovu zjevnou historickou neznalost. Cařihrad se Muradovi II. „vypálit“ nepodařilo, protože druhý Řím dobyl až jeho nástupce Mehmed II.

O nynější vládě v Turecku a její domácí i zahraniční politice si samozřejmě nemůžeme dělat žádné iluze. Zároveň je ale Turecko jednou z těch zemí, které nejvíce nesly a stále nesou tíhu migrační krize. Málo se ví o tom, že v Turecku nyní žijí více než čtyři miliony uprchlíků. Důležité také je, že zdaleka nejde jen o pomoc Turecku, ale i dalším zemím s vysokým počtem uprchlíků, jmenovitě především o Libanon či Jordánsko. Nejedná se tedy o žádné výpalné.

Situace, v níž se octly všechny zmíněné země, je pro nás jen těžko představitelná. Pokud se nějaká země stane cílem statisíců či dokonce milionů uprchlíků, nebude zpravidla schopná si se situací poradit sama. Pomoc lidem přímo na místě je účinnou prevencí toho, aby se chtěli ve velkých počtech dostávat do Evropy.

Platí, že uprchlík by měl požádat o ochranu v první bezpečné zemi. A protože většina konfliktů se odehrává dále od území EU, uprchlíci hledají azyl především v zemích mimo Evropu. Za situace, kdy země ležící v blízkosti Evropy musely přijmout velké množství lidí utíkající z válkou postižených oblastí, pomoc smysl má. Pozitivními důsledky jsou jednak zlepšení situace uprchlíků a především se pomáhá zabránit opakování událostí, ke kterým došlo před čtyřmi roky. Dostupná čísla, myslím, hovoří, více než jasně. I díky větší pomoci uprchlíkům přímo v místě se nyní podařilo počet příchozích lidí do Evropy výrazně snížit.

Z toho všeho nevyplývá nic jiného, než že pomoc lidem v místě není „kolosální nesmysl“, ale naopak rozhodně má své opodstatnění. Nebo si snad autor inkriminovaného článku přeje další velkou migrační vlnu, když tvrdí, že pomáhání na místě nemá smysl? Nemá smysl pomáhat s obnovou země, aby se lidé měli kam vrátit?

Odmítat pomoc potřebným na místě je prostě pitomost.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za KDU-ČSL.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.