Aktuální číslo

Geopolitické úvahy plebejcovy

Napsal Jan Cholínský

Západně od české kotliny

Kamarád Emanuel Macron s kamarádkou Angelou Merkelovou se dohodli na vytvoření privátního evropského superspojenectví. Snad proto, že se jim začíná bortit plán na dostavbu EU do naplánované EU-SSSR podle modelu italského trockistického komunisty Altiera Spinelliho (viz Bílá kniha o budoucnosti EU z března 2017). Ani obohacení tohoto plánu agendou OSN zmutované globalizačními deviacemi, jimž vévodí ideologie gender a multikulti, nepřináší očekávané nadšení z nových „výdobytků svobody a humanity“. Před jarními volbami do bruselského pseudoparlamentu není takřka slyšet radostný jásot odnárodňovaných národů byrokraticky zbavovaných své identity.

Lidem doma o superpojeneckém plánu řekla tajnůstkářská dvojice až na poslední chvíli a tak trochu na půl úst. Co na tom, vždyť ve Francii je chaos a lidé mají jiné starosti, zatímco v Německu je protocenzura (nazývaná jednotný diskurs) a tak není třeba vysvětlovat. Francie má kromě svých Arabů také jaderné zbraně, Německo má kromě svých Turků plus návdavku z „Wilkommenskultur“ peníze, tak proč to nedat dohromady. Není vyloučeno, že eurovolby přinejmenším zatřesou prozatímním „pořádkem“ a v poslaneckých lavicích se objeví noví kurážní rétoricky brilantní Farageové. Eman a Anděla tedy vymysleli záložní plán.

A mimochodem, „Nord Stream zwei“ (či z druhé strany „Severnyj potok“) bude.

***

Historie prý je učitelkou života, je však známo, že o poučení takřka nikdo nestojí. Před sto lety byl po katastrofální válce, která definitivně smetla stoleté evropské uspořádání vzešlé z Vídeňského kongresu (1815), ustaven nový evropský geopolitický pořádek známý jako Versailleský mírový systém (1919).

Diktovali vítězové a Francie vrátila Německu (resp. Prusku) potupu z počátku „velké války“ i předchozího století (1871). Vznikla Společnost národů (či Liga národů), Německo a bolševické Rusko zůstaly mimo hru. Zanedlouho (1922) se potupení Němci na sedánku v italském Rapallu sblížili s vyautovanými bolševiky a nešlo při tom jen o hospodářství, ale také o armádu. V roce 1925 se Němci tak trochu sblížili s Francouzi a byla z toho mezinárodní sešlost ve švýcarském Locarnu. Německo a západní velmoci zde smluvně garantovaly pouze zajištění německých západních hranic. To se nepříjemně dotklo „nových“ středoevropských států, zejména Polska a Československa. Německo se stalo členem Společnosti národů v roce 1926. Získávalo půjčky od Američanů na reparační platby Francouzům, ale zároveň samo půjčovalo bolševikům (kteří budovali armádu pro světovou revoluci).

Versailleský mírový systém byl od té doby nakřápnut, a když nadaného taktika Stresemanna vystřídal Ribbentrop a jeho zlověstný vůdce, bylo po pořádku. V roce 1933 Německo ze Společnosti národů zase vystoupilo. Hitler se o mírnění sankcí za první světovou válku nehodlal doprošovat a ukončil je sám. Ale ještě předtím došlo z iniciativy do té doby „mezinárodně umírněného“ Mussoliniho k pokusu utvořit separátní prominentní „superligu“ složenou ze 4 mocností (VB, F, N, I). V plánu bylo nárokovat si pravomoc měnit po vzájemné dohodě evropské hranice. Ze „superligy“ tehdy sice sešlo, ale v září 1938 byl plánovaný model v jednom konkrétním případě oprášen…

Ještě předtím byl do hry vtažen vražedný bolševický stát. Byl mezinárodně uznán a přijat do „ligy“ (1934), kde vydržel jednu pětiletku, načež byl vyloučen. Po svém přijetí byl dokonce francouzskými geopolitickými konstruktéry – s prominutím idiotsky – namlouván (1934) jako nový spolugarant Versailleského mírového systému. Mělo jít o jakési „východní Locarno“. Bolševičtí vrazi měli podle francouzských představ garantovat bezpečí střední Evropy. Poláci měli rozum a uzavření smlouvy odmítli. Na jejím základě by totiž „v případě potřeby“ museli dobrovolně vpustit na své území Rudou armádu, jejíž agresi takřka zázrakem nedávno předtím (1919–1921) odrazili. Československý ministr zahraničí Beneš se ovšem mohl přetrhnout, aby se Stalinem smlouvu uzavřel, smlouvu z bezpečnostního i jakéhokoli jiného hlediska pro Československo naprosto nesmyslnou. Napětí mezi Polskem a Československem pokračovalo.

A co bylo dále? To všichni vědí. Co s tím dnes?

***

V globální aréně je rušno. Američanům se nejspíše nemůže líbit, že Německo přitulením k Francii může získat přístup k jaderným zbraním. (Mezi přáteli konspiračních teorií se dokonce proslýchá, že kvůli tomu podporují protimacronovské „žluté vesty“.) Nejspíše se jim zrovna nedaří podle představ. Třeba by chtěli prodávat břidlicový plyn do Evropy, ale „Severnyj potok“ jim může zkrátit příjmy. Na Rusko si při tom nemohou vyskakovat, potřebují ho ve své hře s Čínou o post světového hegemona. Německo mohli aspoň částečně rýpat pod žebra spoluprací s pravicově a národovecky naladěným Polskem, ale tam si právě zadělali – s prominutím idiotsky – na problém.

Severně od české kotliny

Američané jsou dlouhodobě podporovateli Izraele, to není žádné tajemství. Hájí jeho zájmy všemožně, nyní se tváří, že jsou hotovi vyšlápnout si na Írán. Ten je izraelským blízkovýchodním antipartnerem – také žádné tajemství. Objednali si u více než oddané polské vlády uspořádání protiíránské konference, pozvali Izraelce (přijel premiér Netanjahu) a zástupce desítek dalších států, přijeli ministři zahraničí deseti arabských států. Z Německa a Francie nedorazili ani ministři zahraničí, k vidění nebyla ani bruselská eurosoudružka Mogheriniová. Konferenci bojkotovala Čína. Rusko se sešlo separátně v Soči s Íránem a Tureckem.

Americký ministr zahraničí Pompeo se vyjádřil, že Írán je hrozba, které nepůjde čelit bez konfrontace, zatímco Netanjahu prohlásil „veřejně-neveřejně“ (totiž ve své mateřštině), že toto je příprava na válku. (Načež se vymlouval na překladatele a dvojsmyslnost svého výroku.) Ač se podle pozorovatelů na konferenci jinak nestalo nic podstatného, izraelský premiér prý byl velmi spokojen. Šlo snad jen o chlapácké blufování Trumpovy administrativy s cílem podpořit před izraelskými parlamentními volbami spřáteleného Bena podezíraného z korupce? Ať už byly výroky spontánní nebo předem promyšlené a ať byly míněny jakkoli, vzhledem k tomu, čeho svět byl v blízké minulosti svědkem, šlo o další nezodpovědný hazard.

Jaká je situace v Polsku? Po jasném volebním vítězství strany Právo a spravedlnost (2015) pozměnili Poláci svou zahraniční politiku. Od bezbřehé náklonnosti k Bruselu, Německu a Francii („liberálních“ vlád strany Občanská platforma v čele s Donaldem Tuskem – toho času prezidentem EU) se posunuli k vytváření úzké vazby na Ameriku. Na základě historických zkušeností polského národa jsou od počátku svého mandátu protiruští.

Když v létě 2017 přijel do Evropy Trump, dorazil nejdřív do Varšavy a nikoli Berlína nebo Paříže. Pro Poláky to vypadalo nadějně – Trump provolal slávu polským válečným hrdinům a srdce Poláků pookřála. (V roce 2014 nebyli Poláci pozváni na výročí oslav vylodění Spojenců na francouzském pobřeží.) Trump vyslovil podporu projektu středoevropského „Trojmoří“, v ČR poněkud marginalizovanému projektu spolupráce „dvanáctky“ států mezi Baltickým, Černým a Jaderským mořem (včetně ČR) v oblasti dopravy, energetiky a komunikační infrastruktury.

Sondáže byly zahájeny na „trojmořských“ setkáních v Dubrovniku (2016), Varšavě (2017 – s účastí Trumpa) a Bukurešti (2018 – s účastí Junckera). Jak to ale momentálně vypadá, projekt s americkou podporou se nekoná. Na bukurešťském setkání už se objevil vrchní euroúředník Juncker a němečtí zástupci. Česká vláda vyslala na důležité druhé „trojmořské“ setkání do Varšavy pana Hamáčka, který v televizním zpravodajství prohlásil, že Brusel má rozhodně přednost. Škoda? Snad. Je ale také možné, že „Trojmoří“ s americkou podporou byl plán příliš rozmáchlý. Žádoucím výkonem do budoucna se zdá být udržení visegrádské „čtyřky“…

Nyní se vraťme k Polákům.

***

Vládu „dobré změny“ z podzimu 2015 po solidním rozjezdu přibrzdil prezident Duda (paradoxně straník vítězné PiS), když se nepřiklonil k reformě postkomunistické justice. V půli svého mandátu pak vláda dále měnila strategii a premiérku Szydłovou, která na tomto postu neselhala – ba naopak, vystřídal „bankéř“ Morawiecki. Začaly se oteplovat vztahy s Bruselem a to nehledě na pokračující antipolskou rétoriku jeho úředníků. Co se týče politiky vůči Američanům, je Morawieckého vláda podle důvěryhodných pozorovatelů bezalternativně až vazalsky patolízalská.

Trump je obchodník, má-li něco jisté (a polskou náklonnost zatím má), jistě nenalézá důvody k nadměrné empatii a ústupkům, navíc projekt „Trojmoří“ s americkou účastí již není na stole…

V minulém roce (2018) schválil americký Kongres (a prezident ho podepsal) podivný zákon „447“. Ten deklaruje americkou podporu mezinárodním organizacím (logicky potažmo např. Světovému židovskému kongresu), které se rozhodnou vymáhat majetek obětí holocaustu, po nichž nezůstali právoplatní dědicové. Takovýto majetek ovšem podle běžného práva propadá státu, jehož občanem zemřelý byl. Stalo se tak i v Polsku s majetkem německými nacisty zavražděných Židů. Je tedy pochopitelné, že po Trumpově podpisu z Polska zazněly protestní hlasy. Podle mediálně prezentovaných předběžných odhadů jde v případě zavražděných polských Židů o majetek v hodnotě mnoha miliard dolarů…

***

Polská liberální a konzervativní roztroušená nicméně aktivizující se pravice kritizující zahraniční politiku současné vlády za přílišné ústupky Bruselu i Američanům, považuje za svou prioritu starost o nezávislost státu. Oproti bezalternativní politice vlády propaguje zajištění bezpečnosti státu a obyvatel vícevektorovou politikou „něco za něco“ (viz strategie Orbánova). Zatímco PiS je jednoznačně pro setrvání v EU, byť s jasnými výhradami k některým dílčím skutečnostem, nedávno představená pravicová opoziční koalice má názor jiný: „Evropská unie musí odejít z Polska“.

Pokud se týká této „propolské koaliční opozice“ (jak se sama nazývá) zprava, podle různících se odhadů má naději v podzimních parlamentních tj. nejpodstatnějších letošních volbách v Polsku na zisk až 20%. Čekají ji ale také cvičné volby do europarlamentu a ještě souboj jednoho z lídrů o post prezidenta neboli primátora města Gdańsk. Vzhledem k povšechné dezinfomovanosti o polské situaci je na místě zdůraznit, že nejde o jakési polské nacisty, či fašisty, jde o dvě legitimní politické strany a jednu veřejnou nevládní organizaci.

Hnutí Budíček („Pobudka“) je konzervativní sdružení založené režisérem, dokumentaristou a spisovatelem Grzegorzem Braunem (v roce 2015 kandidát na polského prezidenta). Usiluje o obrodu polského národa a polského státu směřující k tradiční římskokatolické kultuře podle programu „církev-škola-střelnice-mincovna“. Národní hnutí („Ruch narodowy“) je polská neparlamentní politická strana, jejíž předseda Robert Winnicki je poslancem Sejmu zvoleným (2015) za pravicovou stranu Kukiz 15. Hnutí je založeno na římskokatolicky pojatém národovectví a svým způsobem navazuje na tradiční politickou národní demokracii symbolizovanou jedním z otců polské „druhé republiky“ (1918) Romanem Dmowským. Svoboda („Wolność“) je mimoparlamentní politická strana v čele s bývalým europoslancem Januszem Korwinem Mikke. Vychází z liberálně-konzervativní politické filozofie.

Nyní zpět k tomu, co se stalo ve Varšavě po příjezdu účastníků „americké protiíránské konference“ (hostů polské vlády) konané 13. a 14. února 2019.

***

Ve Varšavě došlo ke třem antipolským megaincidentům.

Americká novinářka Andrea Mitchellová prohlásila ve svém televizním vstupu (stanice NBC) z Varšavy při příležitosti blízkovýchodní „protiíránské“ konference, že ve varšavském ghettu za druhé světové války povstali Židé proti polskému a nacistickému režimu. Po rozhořčených polských protestech napsala tato paní na twitteru: „Včera (ve středu) jsem se přeřekla, když jsem mluvila o povstání ve varšavském ghettu v roce 1943. Aby bylo jasné, polská vláda se nikdy nezapojila do těchto strašných věcí. Omlouvám se za tuto nešťastnou nepřesnost“.

K této „omluvě“ lze podotknout, že twitter není televize NBC. A mimochodem, polská vláda v roce 1943 sídlila v Londýně. Mitchellová není žurnalistická elévka, ale významná americká televizní novinářka zaměřená na zahraničněpolitické zpravodajství, ač na to nevypadá, v důchodovém věku. Má za sebou úspěšnou kariéru a zastává vedoucí místo ve společnosti NBC News. Bez zajímavosti není, že je manželkou významného amerického ekonoma židovského původu Alana Greenspana (prezident amerického Federálního rezervního fondu 1986–2007).

Americký ministr zahraničí Pompeo po svém příjezdu na tiskové konferenci sdělil Polákům nepříliš zašifrované poselství, respektive „dvě v jednom“.

Nejprve upozornil „polské kolegy“ (tedy polskou vládu), že Američané oceňují „význam nevyřešených otázek minulosti“ a vyzval je k pokroku v oblasti „komplexních právních předpisů týkajících se restitucí soukromého majetku osobám, které během holocaustu ztratily svůj majetek“. S nedávno přijatým americkým zákonem „447“ by tento výrok nemohl spojovat jen ten, kdo o takovém zákonu nikdy neslyšel.

Vzápětí Pompeo prohlásil za vzor nezlomného polského ducha (o nemž ve Varšavě mluvil v roce 2017 také prezident Trump) nedávno zemřelého Franka Blaichmana. Tento židovský „partyzán“ žijící od počátku padesátých let v USA je v Polsku podezříván z poválečné účasti na stalinských zločinech a vraždění členů polského protinacistického odboje. Skutečný polský odboj hodnotil Blaichman v knize „vzpomínek“ a rozhovorech tak, že ho sprostě urážel. (Podle něj byla Zemská armáda antisemitská a Národní ozbrojené síly vykonávaly nacistické příkazy.) Blaichman byl od roku 1943 členem komunistického partyzánského oddílu, který byl podle některých názorů spíše jakousi rabovací gardou. Po válce se stal příslušníkem Úřadu bezpečnosti (byl tedy tzv. ubekem, česky bychom řekli estébákem) a vykonával funkci velitele vojvodského (krajského) odboru, který měl na starosti věznice a tábory. (Ve věznicích UB byli po válce ubíjeni hrdinové polského protinacistického odboje.) Není pravděpodobné, že by si Pompeo něco spletl. Pravděpodobnější je, že jméno Blaichman mu donedávna nic neříkalo. A také to, že přijel s pečlivě připravenou strategií, kterou pro něho připravili příslušní „odborníci“.

Izraelský premiér Netanjahu se podle izraelského deníku The Jeruzalem Post z 14. února 2019 ve Varšavě vyjádřil před izraelskými novináři v tom smyslu, že Poláci kolaborovali s nacisty při uskutečňování holocaustu. Na rozhodné polské protesty reagovala izraelská velvyslankyně v Polsku Anna Azariová popřením této informace z izraelských novin. (Mimochodem, někteří polští novináři a aktivisté již dříve navrhovali vyhoštění této velvyslankyně z Polska vzhledem k jejím protipolským výrokům.) Polské ministerstvo zahraničí reagovalo s tím, že její vyjádření je nečitelné a že takovéto „dementi“ nestačí. Sám Netanjahu posléze v telefonátu s rozhořčeným polským premiérem Morawieckým údajně vysvětlil, že rozhodně neměl na mysli všechny Poláky a že mu šlo jen o jednotlivé případy.

To ale nebylo ještě vše. Nový izraelský ministr zahraničí (Netanjahuovy vlády) Jisrael Kac následně 17. února 2019 v izraelské televizi mj. prohlásil: „…v diplomacii se snažíme vždycky zajistit, aby se lidé neurazili, ale nikdo nebude měnit historickou pravdu takového druhu“, a dále, na otázku moderátora („Že Poláci kolaborovali s nacisty?“): „Poláci spolupracovali s nacisty, určitě spolupracovali s nacisty“, načež připomněl výrok bývalého izraelského premiéra Šamira, že „Poláci antisemitismus sají už s mateřským mlékem“.

Polsko odřeklo svou účast na plánované schůzce Visegrádské skupiny v Izraeli. Proč tato schůzka středoevropských partnerů byla svolána do Izraele, není ovšem plebejcovi prozatím zcela jasné.

***

Jsou Poláci jako národ, nebo polští římskokatolicky orientovaní národovečtí aktivisté jako část národa, opravdu fašisté a antisemité, jak je jim to propagandisty nejrůznějších odrůd předhazováno?

Nejsou a nikdy nebyli. Zcela legitimně brání vlastní ušlechtilou národní kulturní tradici, když ideově a mediálně válčí s prokletím postkomunismu i současnými západními internacionálami. Po právu brání svou čest, když jsou zcela v rozporu s historickou skutečností skandálně označováni za spoluviníky německého holocaustu na polském území. A také brání svůj státní majetek, když je jim zcela v rozporu s civilizovaným pojetím práva, naznačováno, že mají vyplatit neprávoplatné „dědice“ tragicky zavražděných polských Židů.

Izraelská a americká politika jistě vzhledem k momentálnímu rozložení sil zmůže ledasco, ale prozatím se jí nejspíše nepodaří přepsat skutečné dějiny druhé světové války (pokoušeli a pokoušejí se o to jinak i jiní kabrňáci na východ od české kotliny). Rovněž je nepravděpodobné, že by se její realizátoři odhodlali vyretušovat jména Poláků ze seznamu (a památníku Jad Vašem) státem Izrael oceněných nežidovských hrdinů pomáhajících během války Židům. (Poláci mají nejvíce z celkově takřka 27 tisíc oceněných – 6863, pro srovnání Američané – 5, Češi – 118.)

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.