Aktuální číslo

Dva koncepty lidství

Napsal Dan Drápal

Pokusím se postavit proti sobě dva koncepty lidství – biblický a postmoderní.

V obou těchto konceptech jde o identitu. Podle prvního konceptu se mám stávat tím, kým mě Bůh chce mít. Podle toho druhého mám sám sebe vymyslet.

Podle biblického konceptu jsem stvořen Bohem a pro Boha, a čím lépe poznávám Boha, tím lépe také poznávám vlastní identitu. Poznávám, že náš „život je spolu s Kristem skryt v Bohu“ (Kol 3:5).

Ovšem než jsem poznal Boha a než jsem přijal jeho pozvání, byl jsem na tom stejně jako postmoderní (a vlastně jako každý bez Boha žijící) člověk: Vymýšlel jsem sám sebe. Z Božího hlediska jsem byl mrtvý.

Když jsem poznal Boha, poznal jsem i to, že se mám proměňovat k jeho obrazu. Především se má proměňovat mé myšlení (Řím 12:2).

První koncept počítá s tím, že Bůh stvořil člověka – muže a ženu; druhý tvrdí, že si mohu vymyslet, kým chci být, a ostatní musí respektovat mé rozhodnutí.

***

To, že Bůh stvořil člověka jako muže nebo jako ženu, nevylučuje, že v každém muži je určitý ženský prvek a v každé ženě určitý ženský prvek. Tento prvek opačného pohlaví může být silnější nebo slabší, což je jedním z důvodů, proč jsme tak různorodí. Nicméně je v nás určitá biologická danost, což nevylučuje výskyt různých anomálií. Naším úkolem pak je, abychom hledali a nacházeli správnou vyváženost mužského a ženského prvku v sobě samotných. (Moudře a poučeně o tom píše ve svých spisech Leanne Payneová – mohu doporučit zejména knihy Krize mužství a Rozbitý obraz).

Zbožný člověk přijímá tuto biologickou danost a snaží se být člověkem, jakým ho Bůh chce mít. Zralý křesťan přitom ví, že žije v porušeném světě, ba ve světě, jehož porušenost se stále prohlubuje. Ví rovněž, že na této straně nebe patrně ideálu nedosáhne, nicméně ví i to, že by o něj nikdy neměl přestat usilovat.

Člověk žijící bez Boha svou biologickou danost někdy nepřijímá. Někdy se pokouší ji změnit, což je projevem nepřijetí sebe sama. Takový člověk je nešťastný, i když vám tvrdí opak. Nikdy ho nenuťme, aby se k tomu „přiznal“, protože pro něj je takové přiznání – pokud nevěří v odpouštějícího Boha – nesmírně těžké, ne-li nemožné.

Na druhé straně mu nemusíme věřit, že je teď naprosto šťastný. Opak naznačuje vysoká sebevražednost těchto lidí.

Strašlivé ovšem je, když lidé v této věci pletou hlavu dětem.

Jsou prostě věci, s nimiž by se experimentovat nemělo: alkohol, nikotin, drogy – ale i sexualita.

Lidé mé generace naštěstí v dětství nemuseli řešit, zda jsou kluk nebo holka. Nikdo nám nevtloukal do hlavy, že pohlaví je „fluidní“.

Hormonální ovlivňování je nebezpečné, ale operativní zákroky jsou děsivé. Na to stačí rozhovor s člověkem, který je podstoupil a po letech měl to, čemu Angličané říkají „second thoughts“ (často se to překládá jako „pochybnost“, ale nechme tomuto rčení jeho etymologický význam „druhé myšlenky“).

Složitých případů a anomálií bude přibývat, protože již jen zlomek dětí vyrůstá v intaktních rodinách. Maminka, která vychovává děti sama, se jim snaží do jisté míry nahradit tatínka. A tatínek, který vychovává děti sám, se jim snaží do jisté míry nahradit maminku. Taková reakce rodiče je přirozená, ale nemůže problém vyřešit. Byli jsme totiž Bohem stvořeni k tomu, abychom vyrůstali v intaktních rodinách. Pokud dítěti jeden z rodičů chybí, nemá správný ani mužský, ani ženský vzor, ať už ho vychovává maminka nebo tatínek.

Škoda, že církve vesměs opustily své svědectví, totiž že Bůh stvořil člověka – muže a ženu. Od toho se všechno odvíjí.

Dobré ovšem je, že zatím nejsou děti z intaktních rodin rodičům odebírány, že můžeme mít domácí školu, a že mohou vycházet takovéto články. Sice to schytám, ale asi mě nezavřou. Až mě zavřou, budete vědět, že jde do tuhého.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.