Předcházející díl zde.

Den desátý

Ranní město je krásně osvětleno paprsky ostrého sluníčka. Vzduch je po dlouhé době (na naší pouti snad poprvé), křišťálově čistý. Dnes je v programu nejdříve Bethánie, tedy místo, na kterém Ježíš přivedl zpět k životu mrtvého Lazara.

Také Františkánký kostel, který tady na paměť vykonaného zázraku stojí, „voní“ novotou. Je střídmě a vkusně vyzdoben nástěnnými lunetami, které připomínají oživení několik dní zemřelého. V tomto chrámu se setkáváme s jinou poutní skupinou ze Slovenska, a naši, tentokráte čtyři, duchovní průvodci slouží pravidelnou každodenní mši svatou.

Dalším bodem programu dne je opět zdlouhavý návrat po známé silnici do oblasti Mrtvého moře. Menší část naší výpravy, podle projeveného zájmu, pojede do lázní na břehu této veliké slané vodní lázně, a druhá si nejdříve prohlédne nejméně šedesát kilometrů vzdálenější úžasnou pevnost Masada.

Další zastávka pouti nás čeká u břehu hraniční řeky Jordán. Z parkoviště projdeme nově vybudovanou vstupní halou, ve které je možnost si půjčit sporé oblečení pro ty, kteří se chtějí nechat pokřtít (třeba opakovaně) na místě, na kterém Jan Křtitel udělil tuto svátost Ježíšovi.

Této velmi symbolické příležitosti využívá několik žen z nám neznámého zájezdu. Oblékají bílý hábit, který se ale po kompletním ponoření do kalných vod řeky mění v průhledný oděv.

Jordán v těchto místech má skoro odpudivě žluté zabarvení, které je zapříčiněno těžbou minerálů kousek proti proudu.

Na protější straně, tedy v Jordánsku, stojí pravoslavný chrám (s blyštivou, pozlacenou kopulí), a několik zvědavců, kteří sledují křesťanské ceremoniály na lidmi přeplněném izraelském břehu.

Také skoro polovina lidí z našeho zájezdu využije příležitosti k obnovení křestu na tak významném místě. Po několika schůdcích řada zájemců sestupuje k otci Rasťovi, který obřadně nabírá do svých dlaní hrst kalné vody a posléze ji uvolní s pronesenou formulkou na hlavu křtěného.

Po široké pobřežní silnici opouštíme toto mystické místo. Téměř polovina cestujících zůstává v resortu na jedné z pláží u Mrtvého moře relaxovat. Ostatní projíždíme po téměř celé délce tuto sedmdesát kilometrů dlouhou, až dvacet pět kilometrů širokou, pořádně slanou louži, která leží až 400 m pod hladinou Středozemního moře. Vody jezera, které doplňuje pouze vele vzácný déšť, a řeka Jordán, jsou zatím ještě něco přes čtyři sta metrů hluboké. V důsledku zemědělské činnosti v okolí vodního toku, která by nemohla existovat bez závlah z něho odebíraných, klesá prudce hladina Mrtvého moře, prý až o dva metry ročně. Solný roztok tedy ještě více houstne. Plány na přivedení vod z Rudého moře zatím končí na v tomto směru zbytečném nepřátelství Jordánska a Izraele. Hladiny obou moří se však nemohou úplně vyrovnat. Přivedené mořské vody by zaplavily rozsáhlé, životně důležité, zemědělské plochy v obou zemích, mnoho kilometrů páteřních silnic, měst a sídlišť (včetně Jericha a velké části lidnatějšího města Tiberias).

Míjíme oblast nazvanou Kumrán. Horské svahy jsou zde prošpikovány jeskyněmi, které světově prosluly nálezem „Svitků od Mrtvého moře“. Tyto úžasné zbytky listin, vyhotovené sektou Esénů, v těchto pouštních podmínkách přečkaly téměř dva tisíce let! Nyní pomáhají badatelům odkrývat některé události z doby Ježíšova života.

Před autobusem, přes frekventovanou silnici, na druhou stranu do palmového sadu, přebíhá stádečko velmi vzácných divokých koz. Nosí na hlavě veliké vrubované rohy. Zvířata vynikají ladným pohybem v kamenitém prostředí a jsou skvěle adaptována na nedostatek pitelné vody.

Až téměř na jižním konci pobřeží se poněkud vpravo z téměř souvislé horské linie výrazně vyčleňuje skalisko podobné sopce. Má v dolní třetině strmé svahy, které se v následujících dvou horních třetinách mění na kolmé skály. Ty bezpečně chrání ploché temeno hory, na které stojí legendární pevnost Masada, ze všech čtyř světových stran. Přístupnost plošiny je možná pouze po klikatém chodníčku ve východní stěně (aspoň dvě stě metrů vysoké), nebo lanovkou. Kvůli neustálému časovému presu jedeme vzhůru moderním prostředkem z opět novotou zářící budovy disponující restauracemi a toaletami.

Důmyslnou pevnost na tomto úžasném místě nechal vystavět král Herodes Veliký. Zdála se býti nedobytnou. Měla velký počet sýpek a zásobáren potravin. A také veliké nádrže na pitnou vodu. Když toto poslední nepokořené místo Zélotů na konci I. židovského povstání (70-73 nl) Římané dobývali, měli obránci dostatek jídla i pití. Zoufalí vojáci legie se snažili téměř tři roky marně proniknout za pevné hradby. Trpěli při tom zejména nedostatkem vody a potravin. Obránci útočníky dokonce z opevnění polévali nashromážděnou vodou, a to kvůli podlomení jejich obdivuhodné morálky. Vojsku tehdy nezbylo nic jiného, než vybudovat mohutnou sypanou rampu přes nejmělčí a nejužší místo hluboké strže, aby se bezpečněji dostali blíže k opevnění. V bezvýchodné situaci se hrdí obránci rozhodli, že nechtějí upadnout do otroctví a raději si vzájemně vezmou životy. V synagoze bylo vylosováno dvanáct odvážlivců, kteří popraví téměř 1000 svých druhů, včetně manželek a dětí. Zbylí vojáci-zabijáci zase mezi sebou vylosovali dva další, kteří své zbývající druhy připravili o život, a následně sami spáchali sebevraždu. Šokovaní Římané se o tomto hrůzostrašném ději dovědí z úst dvou žen, které se se svými dětmi před touto krvavou lázní ukryly.

Pevnost byla pobořena, ale i tak na tomto místě zůstalo mnoho docela zachovalých zbytků zdí a representativních budov. Některé stavby tohoto úžasného antického díla byly zčásti obnoveny. Občas se na stěnách do dnešních dnů dochovaly zbytky vnitřních omítek, včetně barevné výmalby. Nádherné jsou zejména ruiny Herodova paláce, který byl umně zabudován do severovýchodní stěny skály, a má dvě vysoká patra.

Na rozsáhlém nádvoří stojí také zbytky paláce, který sloužil k ubytování významných hostů a jejich doprovodu. Je vybaven několika prostornými místnostmi a disponuje nezbytnými lázněmi. Na tomto místě se také dochovala část původní mozaikové podlahy.

Představu, jak vypadala Masada v době svého rozkvětu, upřesňuje několik větších (a zdařilých) modelů s popisnými tabulkami. Celá plocha nádvoří je nyní pustá, neroste tady ani jeden strom, ani jeden keříček, jen ojedinělé, zažloutlé, sluncem spálené trsečky trav. Uvědomí-li si dnešní člověk, jak vůči němu nemilosrdný dovede být téměř celoroční žár, mnohonásobně vzroste obdiv ke stavitelům tohoto díla, a také i k jeho obráncům, či dobyvatelům.

Výhledy do okolí jsou nádherné, doslova strhující. Ze tří stran je pevnost oddělena hlubokou roklí od skal, za kterými je poušť, a z té čtvrté se zrakům volně nabízí velká sinavě modrá plocha Mrtvého moře. Za jeho vodami se strmě zdvíhají na Jordánské straně obdobně vysoké svahy, které podpírají tamní náhorní plošinu.

Čas běží, a tak rychle ke stanici lanovky. Musíme nyní vystát delší frontu. Naštěstí se do prostorné obdélníkové kabiny nacpeme všichni, na nikoho nebudeme muset čekat.

Nyní je zase před námi téměř sedmdesát kilometrů dlouhá jízda zpět, skoro na opačný konec Mrtvého moře.

Do koupacího areálu přijíždíme kolem čtvrté odpolední. Cena za vstup je vysoká, kolem 40 dolarů. Když ovšem projdete sousedním obchodem s kosmetikou, případně i něco z nabídky koupíte, můžete dál pokračovat zadarmo.

Naši parťáci dole u vody spokojeně relaxují na lehátkách. Několikrát již jejich kůže okusila léčivou slanost neobyčejně husté tekutiny a bláta ručně dolovaného na pobřeží. Mají radost ze shledání, a nadšeně referují o zážitcích z vody, ve které se nelze utopit, pokud ovšem nechcete. Pobřeží je vysypáno slabou vrstvou písku, pod kterým se člověk vahou těla propadá do mazlavého jílu. „Do vody musíte opatrně, pozor na oči! Každá mini kapička v oku pálí jako oheň! Když se vám povede chytit stříkanec do zraku, tak honem pod sprchu!“ Radí o něco zkušenější přátelé.

Škoda jen, že koupací zóna, vymezená bójkami, je maličká, a nejhlubší místo má maximálně metr hloubku. Leháme si na hladinu, ale tělo zůstává z jedné třetiny na vzduchu. Nezbývá než se v té přesolené tekutině převalovat jako v posteli. Někteří, zejména ženy, využívají ještě léčivější bahno k nátěrům celého těla i s obličejem. Najednou je mezi námi několik černochů. Mezi vrstvičkou písku a bahnem se přirozeně vysrážely kousky průzračně průhledné soli. Vypadají jako zaoblené střepy skla. Tento minerál zdobí také břehy, avšak není tak čistý.

Koupel byla příjemná, přestože pro některé z nás trošku krátká. Na pláži jsou sprchy určené k rychlému zásahu proti soli v očích a k prvotní očistě od bláta. O něco výše jsou servisní budovy s finálními sprchami a šatnami.

Na cestě zpět do Bethléma se autobus ještě krátce zastaví na hezké podvečerní vyhlídce, ze které je vidět bouřlivě zvlněnou část Judské pouště. Setmělo se docela rychle. V dálce za pískem svítí nějaká větší města, a pod námi, v maličké oáze, několik žárovek.

I tady, v tak odlehlém místě, „bohaté“ turisty z Evropy „přepadají“ místní obchodníci se suvenýry. Za milé pohlazení kousne osel jednoho z nich z nevděku jednu paní do ruky. Na štěstí nic vážného, jen modřina.

Den jedenáctý, Jerusalém podruhé

Brzy ráno vyrážíme k chrámům v městě Ain Karem (v překladu Pramen vinice). Při sjezdu do údolí míjíme světoznámý židovský památník holocaustu, který je vybudován na hřebeni a jeho svahu po pravé ruce. Každý člověk, který prokázal, že za druhé světové války zachránil židovské obyvatele Evropy před nacistickým běsněním, pod tímto památníkem může vysadit svůj strom, o který je pak pečlivě postaráno. Ti zasloužilejší bývají navždy vyhlášeni spravedlivými mezi národy. Vzpomínka na výjimečně záslužný lidský čin bude tedy starostlivě uchovávána v bělostné moderní budově, která stojí na samém vrcholu stromy řídce porostlého hřebene.

Z parkoviště vede cesta kolem nové zdi, na které visí, za účelem nápadité reklamy, fotografie uměleckých děl. Chodec si může na obrázku, který se mu líbí, přečíst mailové spojení na autora a případně si později od něj nějaké dílko koupit.

Na svahu, do kterého stoupáme po prostorné dlážděné rampě, jsou dva církevní areály. Pravoslavný boží stánek je opět vyzdoben zářícími pozlacenými kopulemi. My však vcházíme do areálu dvou katolických chrámů. Ten spodní, Kostel navštívení, byl vybudován na památku dlouhé cesty Marie za svou sestřenicí Alžbětou, která očekávala narození Jana Křtitele. V tom čase byla i Marie v očekávání, o kterém se dověděla teprve nedávno. Jan se tedy narodil asi o tří až šest měsíců před Ježíšem. Výzdoba kostela je velmi střídmá, ale krásná. Jsou tam obrazy původem ze Španělska, které byly namalovány ještě před postavením tohoto svatostánku. Je tam zachována i jeskyňka z 1. století, ve které se Jan narodil. Nad touto stavbou se vypíná od konce devatenáctého století jiný, tentokrát benediktínský, kostel, který proslul svými mozaikovými podlahami. V tomto velmi příjemném chrámu slouží naši otcové další (předposlední) mši svatou. Při odchodu z tohoto příjemného místa se na obloze rozehraje krásné divadlo. Řídké, závojovité mráčky vytvoří velmi hezkou scenérii, kterou nám neznámé síly nečekaně doplní krátkým dvojitým obloukem duhy.

Chrám postavený na památku kruté smrti Jana Křtitele je i s přilehlým klášterem (který disponuje velikou jídelnou) postaven v nejnižších partiích města Ain Karem. Zaujme zejména netradiční výzdobou. Spodní části zdí jsou obloženy modrobílými kachlíky, jakoby si autor projektu vzal vzor z muslimských mešit, ve kterých často dominuje podobná barevnost. Na zdech visí obrazy s výjevy inspirovanými událostmi počátku prvního století, včetně narození Krista, nebo Janovy popravy mečem. Jan „doplatil“ na své nekompromisní poukazování na hříchy a poklesky „padni komu padni“, byť by se jednalo o člověka, který měl moc jej uvěznit i zabít.

Autobus opět vjel do Svatého města Jerusalém. Zastavuje na přeplněné, auty téměř ucpané, silnici v blízkosti chrámu, ve kterém byla pohřbena Marie. Běžící čas předchozích staletí, a ničitelská činnost dobyvatelů, nebo i bezohledné nakládání s odpady Jerusalémanů, způsobily tak převratné změny úrovně okolního terénu, že nyní toto místo vypadá jako svatostánek úmyslně vybudovaný jako sklepení, tedy docela hluboko pod zemí. Vchází se do něj z prostorného, nedávno upraveného dlážděného nádvoří. Do svatyně vede široký a vysoký klenutý tunel. Ze stropů visí početné šňůry blyštivých ozdobných svítidel. Osvětlení těchto podzemních prostor je velmi slabé. Na první pohled poznáte, že tento chrám spravuje Arménská ortodoxní církev, protože má typickou výzdobu a ikonografii. K sarkofágu světice stojí veliká fronta návštěvníků, a náš čas se rychle krátí. Musíme tedy vystoupat zpět na boží světlo, někteří bez spatření toho důležitého pietního místa.

Otec Rasťo a dlouhá šňůra jeho více jak čtyřiceti oveček již míří k jedné z bran ve hradbách Jerusaléma, tedy na místo na kterém začíná všemi křesťany uctívaná Via Dolorosa. Tato velmi úzká ulice je pro chodce ještě stísněnější, protože musí míjet zaparkovaná auta zabírající téměř polovinu prostoru. Naše putování netrvá dlouho, protože vstupujeme do místa, na kterém byl Ježíš souzen Pilátem Pontským, a ve stejném areálu také posměšně dekorován jako „židovský král“ trnovou korunou. Náš průvodce vysvětluje, že podle dnešních poznatků byl Ježíš pravděpodobně souzen na jiném místě, protože tehdejší nový palác Římského protektora stál asi kilometr severněji. Nový palác je vyznačen na plánu města (pod kterým právě stojíme) u obranné zdi, kam ukazuje Rasťo svým dlouhým prstem, a my přece nyní stojíme na jeho spodním okraji.

V areálu jsou dva kostely. První chrám stojí na místě, o kterém se traduje, že právě tady prý byl Ježíš odsouzen. Znudění strážci si dlouhé chvíle čekání krátili hrou, jejíž „rastl“ se do dnešních dnů zachoval vyrytý do kamene, který je součástí dlažby v kostele. Výzdoba chrámu je nezvykle střídmá. Na docela rozměrných zdech vlastně nevisí ani jeden obraz. Je tam jen několik nik s nádhernými sochami. Druhý svatostánek byl postaven na paměť korunovace Ježíše trnovou korunou. Ta bodavá insignie je symbolicky vyobrazena na stropě hlavní kopule chrámu. Kostel je nádherně vyzdoben nejen vkusnými vitrážemi, kterými do jeho útrob proniká dostatek světla, ale i velmi hezkými obrazy.

Po ulici Via Dolorosa měl Ježíš vléci těžké břímě v podobě velkého dřevěného kříže. Také tato skutečnost by byla zpochybněna, vezmeme-li v úvahu alternativní místo vynesení rozsudku. Tyhle dohady však nic nemění na kráse a neobyčejné mystické atmosféře míst, kterými procházíme. Na obou stranách stísněné ulice míjíme buď početné stánky se suvenýry, nebo církevní stavby.

Přicházíme také k budově, pod kterou je prostorné sklepení. V těchto tmavých kobkách, opět hluboko pod úrovní povrchu ulice, byl Ježíš vězněn. Někteří z nás tam vejdou, aby poznali temné prostředí tehdejšího arestu.

Dav na ulici každým okamžikem houstne. Držím si ruku na kapse s peněženkou. Příčinou této situace je kontrolní post, přes který lidé prochází z Palestinské části města do větší, židovsko-křesťanské. Policisté pečlivě skenují každé zavazadlo, a všichni lidé musí projít všem známou „podkovou“.

Z nadité ulice vede na levé straně vstup na veliké prostranství. Na tomto místě kdysi stál židovský Šalamounův chrám. Proti v dřívějších letech častým útokům teroristů vykonaných v těchto posvátných místech se bezpečnostní složky brání i tady skenery. Do dnešních dob se z původního chrámu snad nedochovalo nic. Druhý chrám, monumentálně přestavěný Herodesem Velikým, všem připomíná obrovská zeď, která na spodním okraji prostranství podpírá paradoxně snad o více jak deset metrů výše položené zahrady Chrámové hory rozprostřené kolem muslimské mešity Al Aksa.

Je sobota a u kamenného monumentu se o Šábesu modlí překvapivě jen několik ortodoxních židovských věřících. Mezi velkými kameny, které zeď tvoří, je vidět vsunuté papírky s přáními, modlitbami, nebo třeba i s upřímným pokáním.

Netroufám si bez povolení modlících dotknout se těch památných kamenů, které sem lidé s gigantickou námahou poskládali před dvěma (a půl) tisíci lety, a které pokládají za tak důležité i pro současný život své komunity.

Po levé straně je vidět zaklenutý starobylý prostor. Židé stojí u svých modlitebních stojánků, které vypadají jako ty na noty hudebníků. Chvíli něco píší na tam položené papíry, a chvíli zase zbožně hladí studenou zeď. Kývavě se před ní uklánějí. Jeden z nich porozuměl z posunků mému přání dotknout se tak velmi uctívané zdi, a souhlasně přikyvuje. Teprve nyní nemám obavu, že mohu způsobit nějakou oboustranně nepříjemnou kolizní situaci.

Opět se vmáčkneme do davu, který človíčka téměř nezadržitelně unáší obchodními uličkami, které se rozejdou jen na jednom místě v prostorné náměstí. Na něm stojí velký židovský Templ. Krátce jsme si oddechli a již nás opět spolkl lidský had. Zastavit se můžete jen tak, že na chvilku zapadnete do obchůdku. Ostatní by však zmizeli v dáli a bylo by těžké hledat skupinu, do které patříte. Dýchatelněji je až v Západní ulici, která je lemována vykopávkami z dob panování Říma. Na velkém obraze je znázorněno, jak úchvatně vypadala tato promenáda v dobách, ve kterých po jejím dláždění chodil Ježíš.

Před několika okamžiky se zdálo, že tlačenice v ulicích dosáhla svého vrcholu. Byla to však mýlka amatéra neznalého místních reálií. Nedaleko chrámu Božího hrobu se ulička tak zúží, že tím místem může projít jen jeden človíček! Dovedete si jistě představit, jak to na obou stranách této pasti vypadalo.

Nad hlavami máme úžasně modré nebe s čistě bílou sítí jemných obláčků. Stojíme na malém náměstí před mohutnou Basilikou Božího hrobu. Rozměry této pro křesťany veleposvátné stavby si droboučký poutník uvědomí, až vstoupí do jejího velmi šerého nitra.

Přímo proti vchodu je pod baldachýnem velká kamenná deska, u které se modlí věřící. Jsou namačkáni jeden na druhého po celém obvodu toho kamene, o kterém se traduje, že na něm spočinulo Ježíšovo umučené tělo. Náš průvodce nám tuto legendu vyvrací. Říká, že historie tohoto kamene je poněkud jiná. Za častých válek mezi křesťany a muslimy se jeden z chálífů tak naštval na své protivníky, že zničil původní jeskyňku, ve které byl světec pohřben a zavalen kamenem. Aby svým nepřátelům ve víře, i ve zbrani, zamezil úplně přístup k tomuto zničenému místu, zakryl je popisovanou deskou. Po pozdější obnově jeskyňky byla tato stéla přenesena ke vchodu. Na zdi za touto scénou je namalován a pozlacen rozměrný a překrásný výjev z Kristova pohřbu.

Většina stavebních prvků chrámu se dochovala z období vlády křižáků nad Jeusalémem. Masivní zdi vymezují impozantní, prostorné, chodby, ve kterých jsou niky pro oltáře, a také vchod do podzemí, které kdysi bylo lomem. Suterénní sál je celkem prostorný. Stavitelé areálu jej zaklenuli masívními oblouky vycházejícími z nízkých pylonů. Niky ve zdech jsou vyzdobeny lunetami. V hlavním sále se zachovala skutečně nádherná mozaiková podlaha z byzantských časů. Stranou jsou odhalené zdi kamenolomu dodnes nesoucí stopy lidského úsilí vynaloženého na těžbu materiálu. Tam měla být ta pravá jeskyně, do které bylo uloženo Kristovo tělo sňaté z kříže.

Po skoro sto metrech od vchodu do basiliky poutník přijde z tmavé chodby, osvětlené jen několika hnízdy svíček, do světla, pod skutečně mohutnou, nádherně zdobenou kupoli. Její monumentální klenba jakoby chrání mnohem drobnější stavbu poněkud staršího a menšího byzantského chrámu, který ve svém podzemí ukrývá současnou obnovenou pohřební jeskyňku. Vede k ní jediný uzoučký vchod umožňující průchod k cíli jen pro jednoho člověka. Před tou nízkou dírou stojí stráž dvou, nebo tří pravoslavných mnichů, kteří mají za úkol řídit provoz tak, aby v tlačenici nedocházelo k panikám.

Máme s přáteli smůlu v tom, že řečtí pravoslavní křesťané právě mají svůj přísně vymezený čas pro výkon Bohoslužeb. Pokud by jen jedinkrát tuto složitě dohodnutou chvilku vynechali, byla by jim tato výsada odejmuta ve prospěch jiné církve. Pohyb skoro tisíce čekajících se tak na více jak půl hodiny zastaví.

Tak konečně jsem uvnitř! Klekám vedle dvou jiných poutníků jiné národnosti a modlíme se. Víc se nás sem opravdu nevejde. Stísněnost těchto prostor umocňuje skutečnost, že východ z tohoto místa je zároveň i vstup. S ohledem na ostatní lidičky, kteří se nedočkavě tlačí u vchodu, rychle vstáváme a Ježíšův hrob docela spěšně opouštíme.

Naproti vchodu (chcete-li východu) z podzemí je nádherná loď pravoslavného kostela, ve které je právě sloužena další část pravidelné mše svaté. Lidé čekající v dlouhé, náležitě stlačené frontě mají dost času obdivovat mohutné sloupoví, které podpírá úžasnou přirozeným světlem ozářenou klenbu kupole. Někteří nevydrží neustálý pres lidských těl kvůli svým fobiím, jiní kvůli náhlým biologickým procesům, či osobní netrpělivosti a raději se vzdají i takto důležitého cíle.

Basilika má několik dalších zajímavých míst. Do většiny z nich se obyčejný poutník nedostane. Zajímavý je například oltář, ke kterému vede schodiště stoupající do prvního patra z pravé strany vstupní haly. Po prohlídce chrámu nám zbývá ještě asi tři čtvrtě hodiny času do srazu skupiny. Vydávám se na marný lov poštovních známek. Je totiž sobota, což se rovná židovský svátek Šábes, o kterém je zakázáno cokoliv dělat, tedy i vařit. Obchůdky jsou většinou zavřené, stejně jako pošta u Jaffské brány, kam mě nějaký dobrák poslal.

Podvečerní, již osvětlený Jerusalém nabízí tisíce dalších kouzelných pohledů. Následuje poslední noc v Bethlémě.

Den dvanáctý

Ač zřejmě ještě neradi se vydáváme na poslední etapu pouti společné pro 46 klientů úzce specializované cestovní kanceláře a jejich velmi zajímavého průvodce. Za oknem autobusu nějaký čas opět ubíhá bezútěšná horská pouštní krajina, která zaujme svou nehostinností. Když však sjedeme z kopců, které dlouhé věky svírají Jerusalem, mění se její charakter jakoby mávnutím kouzelného proutku. Zavlažovaná úrodná půda nížiny před Tel Avivem je do posledního metru čtverečního pečlivě obdělávána, a tak se žluť pouště najednou promění v nadějnou, a příjemnější zeleň. 

Po skoro sedmdesáti kilometrech projíždí náš povoz okrajovými čtvrtěmi pro svět (s výjimkou Izraele a USA) „oficiálního“ hlavního města státu. Super moderní výstavba silně kontrastuje se Starým Jerusalémem či jinými starobylými sídly. Na několik hodin (dopoledne) se ještě zastavíme ve městě Jaffa, které se samozřejmě může také pochlubit pradávnou historií. V současné době je již toto přístavní městečko součástí metropole Tel Avivu. Je skutečně zajímavé bloudit úzkými uličkami mezi letitými domy, které ale vypadají jako nové, vystavěné podle starých plánů. Na moři se u mola houpe jen několik desítek různých lodí střední třídy a zcela tady chybějí jinde početné kocábky výstředních milionářů. To je, vzhledem k pověsti o nesmírné důležitosti přístavu, celkem překvapující. Je odsud unikátní výhled na pláže, nad kterými dominuje množství výstavních, mnohapatrových budov „hlavního města“ Izraele. Snad každých pět minut od moře přilétá obří dopravní letadlo, aby se sneslo na letištní plochu, ze které budeme za šest až sedm hodin odlétat blíže k domovu.

Společně s Věrkou vystupujeme od mírně šplouchající vody do nitra té až chaotické zástavby, která je rozložena na mírných svazích kopce. Tato část města zřejmě patří umělcům, protože často míjíme galerie, nebo reklamy podobné těm, které jsme již viděli na zdech v Ain Karem. Jen ta hrubá dlažba vypadá, že pochází z let před naším letopočtem. Na samotném vrcholu kopce je rozsáhlý park. Dominuje mu moderní umělecký objekt ve tvaru obráceného písmene „U“ představující sousoší různě propletených lidských těl a podivných tvorů. Inspiraci jeho tvůrce jistě našel v obdobných (dříve realizovaných) dílech jednoho dánského umělce. Park je často navštěvován turisty kvůli úžasnému výhledu na vlastní Tel Aviv.

V kostele sv. Petra slouží otec Rasťo a otec Martin poslední mši svatou našeho poutního zájezdu. Atmosféra této příjemné stavby, která hrdě zdobí tuhle část pobřežní zástavby, je velmi příjemná. Výzdobu pojali místní správci střízlivě, stejně jako použitou barevnost. Obrazy jsou doplněny nikami, ve kterých stojí hezké sochy. Oltář má neorenezanční průčelí.

Loučíme se se svým skvělým průvodcem, Rasťo zůstává a pojede za svými farníky do Haify. Na letišti Ben Guriona nás opět čeká prý nejpřísnější kontrola ze všech leteckých dopravců. Úvodní pohovor všichni zvládáme téměř bez zádrhele, ale můj vak, stejně jako ten Věrčin, sundávají zřízenci z pásu, protože jediní nemáme kufry. Ve zvláštní místnosti bez vstupních dveří celník vytahuje z batohu všechnu tu dvanáctidenní špínu, nakoupené suvenýry, včetně sáčků s bahnem z Mrtvého moře, nasbíraných mušliček z Genazaretského jezera, a různých kamínků ze Svatých míst. Bojím se, že právě tyto posbírané minerály budou vadit do té míry, že nastanou velmi těžké chvíle. Služba však jen využije všech čtyřech přístrojů, které má k dispozici, k detekci drog, trhavin či výbušnin. Pak teprve vyzve nejdříve Věrku, aby si věci opět zabalila. Samozřejmě marně a zoufale zápasí s batohem, který nyní nechce všechno, co jsme do něj pečlivě naskládali, přijmout pod své zipy. Celník mě nechce pustit na pomoc. Když však vidí její marnou bitvu, nakonec svolí. Pak přijde na řadu moje gemma. Vše má stejný průběh, až na to, že se na ní poláme jeden ze zipů, naštěstí jen od malého oddělení. Nakonec se tahle důkladná prohlídka (kvůli mému zaměstnání na Ministerstvu obrany?) vejde bohatě do limitu určenému k odbavení před letem. Start na podvečerní oblohu proběhl hladce. Sedím u okénka a neustále musím fotit nádherné scenérie, které vytváří slunce s různě obtěžkanými mraky.

Ve Vídni přistává náš vzdušný koráb kolem osmé. Kufry se nikomu netoulají někde jinde a tak brzy stojíme u pásky, která nás odděluje od lidí, čekajících na jiné cestující. Mezi nimi stojí můj obětavý bratr, který se nabídl, že nás ušetří noční cesty do Bratislavy a odtud teprve domů na jih Moravy.

Konec