Aktuální číslo

Láska a násilí

Napsal Redakce

Na první pohled to nejde k sobě, viďte. Uvidíme, co na ten druhý.

Co třeba taková ta divoká manželství, kterým se u nás někdy říká „italská“? Tedy případy, kdy v tom vztahu, byť pořád láskyplném, je stále jistá míra násilí latentně přítomná a někdy to prostě vyvře na povrch... a oběma partnerům to tak vyhovuje? No, toto téma ale raději rychle opusťme, nebo se vystavíme osočení z nepřijatelné tolerance k domácímu násilí...

Nebo přiměřené násilí jako součást výchovy dětí. Pokud ruka rodiče dopadá na zadek dítěte s láskou, je přece vše v nejlepším pořádku – je to v nejlepším zájmu dítěte. Generace předků nám předaly moudrost, že naopak zanedbání výchovné povinnosti může být k velkému neprospěchu dítěte. Mluvívá se pak třeba o lásce „opičí“. Dítě každopádně dobře ví, zda je milováno a přiměřený fyzický trest je traumatem jen do té míry, do které má být coby vykřičník za předchozí spáchanou lumpárnou. To takový rozvod rodičů, který je společností – na rozdíl od fyzických trestů – s pochopením zcela tolerován, to je panečku jiné trauma... Ale pojďme dál. I v tomto případě se totiž ocitáme na nebezpečné hranici. Její přestoupení začíná být v některých západních společnostech trestáno až odebíráním dětí z jejich rodin.

Dalším námětem může být láska k vlasti, ke společenství, ze kterého jsme vzešli. Ta přeci implikuje ochotu položit v boji za své přátele, zde tedy velmi široce pojaté, život. A jak víme, správný voják nebojuje z nenávisti k tomu, koho má před sebou, ale z lásky k tomu, koho má za zády.

Jiný příklad můžeme uvodit vtipem: žena od muže očekává, že bude pozorný, jemný, ohleduplný, voňavý, empatický,... a ochotný rozbít hubu každému, kdo se otře o její čest. No, on to až takový vtip není, protože když půjdeme k jádru věci, neřekli jsme právě nic jiného, než že žena od muže očekává, že se bude nějak vztahovat ke středověkým rytířským ideálům. Každopádně z lásky k ženě skutečně vyplývá ochota (a ano, jistě nikoli vždy schopnost a/nebo možnost...) muže použít násilí pro odvrácení jejího fyzického ohrožení, nebo jen pro její urážku – tedy násilí vůči přímo agresorovi nebo „jen“ hrubiánovi. A pokud se shodneme, že to samo o sobě není nic skandálního (a nezřídka je naopak skandální nečinnost...), můžeme pokračovat.

Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. (Matouš 10, 37) Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. (Lukáš 14, 26) Cesta ke spáse je rozličná, individuální. Jako ilustrace této teze může posloužit skutečnost, že lidé, které katolická církev prohlásila za svaté, jsou velmi různorodí. Známe světce jako sv. Terezu z Kalkaty, sv. Maxmiliána Kolbeho nebo sv. Františka (vydáme-li se proti proudu času), stejně jako ty, kteří neváhali brát do rukou meč, jako bl. císař Karel, sv. Ludvík nebo sv. Mořic (resp. všichni svatořečení římští vojáci). Třeba sv. Augustin a sv. Tomáš, tedy dvě stěžejní osobnosti církve, se mimo jiné věnovali otázce spravedlivé války.

Křesťané, pokud tedy nejde o křesťany jen matrikové, berou Boží slovo vážně. Jedno z napětí, které je v životě každého křesťana přítomné, je to mezi vědomím, že cesta ke spáse bez naší zásluhy nabídnutá Kristem je snadná: když miluješ, vše ostatní z toho vyplyne a to, co se zvenčí zdá jako náročná povinnost, je rázem radostným právem (vždyť se smíme nazývat Božími syny!) – a mezi žitou zkušeností, že milovat je velmi náročné... tedy, ono není ani tak náročné milovat lidstvo, jako třeba protivného souseda... Stále však platí, že lidskou odpovědí na nekonečnou Lásku Boha k člověku má být láska člověka k Bohu, byť tedy lidsky nedokonalá. A je-li přijatelné, aby muž použil násilí proto, že byla uražena milovaná žena, a miluje-li takový muž zároveň Krista víc než tuto ženu (je-li světec, dokáže se dokonce pro Něj zříct se, v příslušném smyslu, i sám sebe...), jak by mohlo být zcela nepřijatelné použít násilí, je-li urážen Kristus?

Ne, rozhodně netvrdíme, že je-li Kristus urážen, každý křesťan musí na jeho obranu použít násilí. Netroufli bychom si však na druhé straně tvrdit, že žádný křesťan v takovém případě násilí použít nesmí. Samozřejmě přitom máme na mysli násilí přiměřené – tedy podobně přiměřené, jako v případě obrany cti milované ženy (snad ženy prominou – ale zabíjet by se určitě nemělo, dokonce i v případě únosu manželky je patrně poněkud přehnané vyvolat válku... např. Trojskou). Konečně nepochybujeme, že ne každý, kdo použije násilí, když je Kristus urážen, tak činí z právě nastíněných legitimních pohnutek – tedy v důsledku své „nezvladatelné“ lásky ke Kristu. Jistě budou v takových případech mezi násilníky takoví, kteří se budou na tuto okolnost pouze vymlouvat a zakrývat tímto motivem jiné úmysly. Předně je to jistě problém jejich svědomí, ale okolí není odkázáno pouze na takový povzdech – vždyť nakolik takový násilník skutečně hájí uráženého Krista, nebo nakolik sleduje např. politické cíle (nebo jen využívá příležitosti, aby popustil uzdu své agresivitě...), se dá velmi dobře odhadnout z pohledu na jeho celkový život a orientaci.

To vše píšeme proto, abychom nabídli tuto optiku při pohledu na dění kolem skandální hry Naše násilí a vaše násilí, která byla 26. května 2018 v rámci festivalu Divadelní svět Brno 2018 uvedena v divadle Husa na provázku, podpořena dotací z veřejných prostředků... Zejména právě kolem tohoto dění je soustředěno Téma červnového čísla KONZERVATIVNÍCH LISTŮ.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.