Aktuální číslo

Evropa, v niž lze věřit

Napsal Roman Joch

Pod názvem Evropa, v niž lze věřit vyšla před několika měsíci tzv. Pařížská výzva. Začíná těmito slovy: „Evropa patří nám a my patříme k Evropě. Její země jsou naším domovem; nemáme žádný jiný. Důvody, proč je nám Evropa drahá, přesahují naši schopnost vysvětlit je či ospravedlnit naši loajalitu vůči ní. Jedná se o sdílené dějiny, naděje a lásku. O zvyklosti, momenty hrdosti a bolesti. O inspirující zkušenosti smíření a přísliby společné budoucnosti.“

Výzvu k obraně této „skutečné“ Evropy podepsalo třináct významných evropských akademiků-intelektuálů. Mezi podepsanými jsou v České republice známí spisovatelé jako Rémi Brague, Pierre Manent, Robert Spaemann, Ryszard Legutko a Roger Scruton. Za českou stranu je podepsán Roman Joch, ředitel Občanského institutu v Praze, který přednáší politickou filosofii na pražské soukromé vysoké škole CEVRO. Roman Joch se zúčastnil debaty o Evropě pořádané think-tankem Pravý břeh v Brně v únoru 2018. Při této příležitosti jsme ho požádali o rozhovor, v němž by se vyjádřil k některým klíčovým pasážím a pojmům diskutovaného dokumentu.

Jak vznikla idea napsat tuto výzvu? Tvoří skupina podepsaných spíše náhodné uskupení, nebo to jsou lidé, kteří se spolu pravidelně scházejí a diskutují?

Centrum pro evropskou obnovu, neformální sdružení evropských konzervativců a klasických liberálů, každoročně pořádá tzv. Vanenburské setkání, nazvané podle setkání prvního v létě 2006 na zámku Vanenburg v Nizozemsku. To zorganizovali naši holandští přátelé z Nadace Edmunda Burka jako příležitost k diskusím. A od té doby se každé léto tato diskusní společnost schází v nějakém evropském městě. Byly to: Vídeň (2007), Madrid (2008), Budapešť (2009), Krakov (2010), Lovaň (2011), Cirencester v západní Anglii, poblíž nějž bydlí Roger Scruton (2012), Praha (2013), Varšava (2014), Dubrovník (2015), opět Cirencester (2016), Berlín (2017) a letos to bude Riga. Právě na setkání v Cirencesteru v roce 2016 dva američtí hosté navrhli nám Evropanům, abychom sepsali jakýsi panevropský manifest o stavu civilizace a politiky v Evropě z konzervativního pohledu. Sešli jsme se poslední květnový víkend v loňském roce v Paříži a den a půl nezávazně diskutovali o všem možném, co kdo měl na srdci. Dva lidé si dělali poznámky a následně je editovali do oné výzvy, která pak prošla emailovými korekcemi všech ­zúčastněných – a tak vznikla Pařížská výzva. Poprvé byla zveřejněna 7. října 2017, v den výročí bitvy u Lepanta.

Vy jste jediný český signatář tohoto dokumentu. Proto by mne zajímalo, jaký byl váš autorský podíl. Co jste tam prosadil, co si myslíte, že je v textu nejdůležitější pro českou společnost?

Asi by se nemělo říkat, co kdo konkrétně navrhl. Je to reformulace názorů všech podepsaných. Spíše řeknu, co jsem „vetoval“, co jsem z první verze požádal vyhodit: ostřejší kritiku kapitalismu a používání termínu „neoliberalismus“, protože si myslím, že coby konzervativci bychom neměli přebírat levicovou terminologii, která je pejorativní. Takže výsledný text je méně kritický k tržnímu hospodářství, než byla první verze.

Pro českou společnost jsou důležitější civilizační pasáže než politické. Tedy otázky rodiny, civilizační identity Evropy, ale i varování před plíživou ztrátou našich tradičních a liberálních svobod (a poučení z vývoje v západní Evropě).

Text zdůrazňuje roli národních států na úkor společné evropské identity. Tyto pasáže odpovídají názoru mnoha signatářů, já je tak úplně nadšeně nesdílím. A z účastníků pařížského setkání jen jeden odmítl výzvu v její definitivní podobě podepsat – mozek a hlava nizozemských konzervativců. Právě z tohoto důvodu. Chápu ho, byť mi to bylo líto, protože Pařížská výzva není něčím, s čím každý ze signatářů ve všech detailech plně souhlasí, nýbrž souhrnným stanoviskem konzervativců z evropských zemí, jací a jaké ve své rozmanitosti jsou.

Kdybych měl osobně vybrat „výkladovou“ linii výzvy, asi by to bylo rozlišení na „pravou“ a „falešnou“ Evropu. Mohl byste toto rozdělení blíže vysvětlit?

„Pravá“ Evropa je západní civilizace, jaká existovala až do neomarxistické revoluce probíhající poslední půlstoletí se stále sílící intenzitou. Tedy civilizace hrdá na své židovské, řecké, římské a křesťanské kořeny; a v politické oblasti s liberálním státem chránícím naše svobody. „Falešná“ Evropa je neo-civilizace toužící odříznout se od našich civilizačních kořenů, protože je považuje za zlé (za svůj hlavní „civilizační“ kořen má Velkou francouzskou revoluci), a usilující silou státní moci vnucovat všem svou neo-morálku, jejímž obsahem jsou privilegia historicky znevýhodněných menšin (rasových, etnických, sexuálních atd.) a jejich nedotknutelnost, nekritizovatelnost. V „pravé“ Evropě bylo něco považováno za hříchy, ale ty byly státem tolerovány, a něco za základní práva, např. právo na svobodu slova, náboženskou svobodu a právo rodičů vychovávat své děti podle svého svědomí. Ve „falešné“ Evropě je to, co kdysi v Evropě „pravé“ byly hříchy, dnes považováno za nedotknutelná lidská práva; a mnohé z toho, co byly kdysi základní svobody zahrnující i právo na vtipy o komkoli, je dnes vnímáno jako hříchy, které mají být nejen společensky odsuzovány, ale i zakazovány a trestány státní mocí.

Jedna věc je výkladová linie, druhá jsou jednotlivá pozitivní témata související s „pravou“ Evropou. Zde se mi zdá asi nejpodstatnější důraz na národní stát jako základ moderní společnosti, na sdílené anticko-křesťanské tradice a na vládu zákona. Pokud je tomu tak, proč právě tyto důrazy a v čem spočívá jejich aktuálnost?

Aparáty centrálních evropských institucí jsou obsazeny ideology „falešné“ Evropy, proto mnozí evropští konzervativci zdůrazňují národní státy, neboť v některých z nich stále převládá více zdravého rozumu. Já si myslím, že hlavním problémem nejsou centrální evropské instituce, ale právě jejich obsazení těmi ideology, kteří ale už dominují i na úrovni některých jiných národních států. Takže ten hlavní problém nevidím jako EU versus národní státy, nýbrž jako problém ideologie, která má být ­intelektuálně a politicky poražena a zdiskreditována. A pak má samozřejmě nastat politická čistka: aparáty centrálních evropských institucí mají být obsazeny novými lidmi.

Anticko-křesťanské tradice jsou základem naší civilizace, proto mají být zdůrazňovány, zvláště tehdy, když je ideologové „falešné“ Evropy takhle flagrantně popírají a opouštějí. A vláda zákona je sine qua non jakékoli svobodné společnosti.

V textu je z tradic zdůrazněno především křesťanství. Nemáte ale pocit, že křesťanství je dnes argumentačně využíváno všude, v různých ideových táborech? Na tradici přijímání migrantů jakožto „hostů“ se přece odvolává i současný papež a jedním z nejčastějších hesel současné EU je „křesťanská solidarita“?

Je to ještě horší, křesťanských kořenů Evropy se domáhají i novopohanští etno-nacionalisté, když odmítají imigraci „barevných“. A přitom jsou tak „křesťanští“, že jim podpora potratů těch „barevných“ nenarozených dětí nevadí, leč vítají ji jako pozitivní dobro. Ať je „bílých“ více a „tmavých“ méně…

Je to pokrytectví na mnoha stranách. Levicově-liberální nekřesťané (a antikřesťané), kteří by se osypali hrůzou, kdyby někdo navrhoval, aby legislativa zohlednila křesťanskou morálku v otázce potratů (levicoví liberálové a xenofobní rasisté, kteří se vzájemně nenávidí, mají více společného, než si myslí), rádi kážou o křesťanské morálce státem vynucované a vnucované v případě „solidarity“. Přitom nechápou, že solidarita je ctnost a že coby ctnost musí být dobrovolná, nikoli důsledkem donucení, jinak by ctností být přestala. Když mi někdo k hlavě přiloží pistoli a donutí mě, abych někomu pomohl, není to má solidarita s ním, ale zločin toho prvního a můj strach. Takže státem nařízená „solidarita“ vůbec solidaritou není, je jen přerozdělováním bohatství od jedněch k druhým a omezením svobody všech.

A papež František? Živý důkaz toho, že i papež může být politicky nekompetentní, ba naivní. Odpovědnost za obecné dobro politické společnosti patří laikům, občanům a státníkům, nikoli papežovi. Ten může mít jen poradní hlas. A někdy může radit dobře, někdy špatně. Host je vždy u hostitele s jeho souhlasem a dočasně. Imigranti však nejsou hosté; oni chtějí u nás a s námi žít permanentně. A to lze vždy jen se souhlasem občanů: o tom, kolik imigrantů a jakých, má rozhodnout konsenzus společnosti. Vnutit něco lidem proti jejich souhlasu by nebylo demokratické; bylo by to svévolí mocných.

Mimochodem, papež, který obětoval čínské katolíky čínskému komunistickému totalitnímu režimu, přestává být pro mě jakoukoli morální autoritou v politických otázkách. Byť, pokud jde o otázky víry a mravů, je to papež.

Pro „falešnou“ Evropu je podle dokumentu charakteristická špatně chápaná svoboda, regulace, individualismus, bezcílnost, multikulturalismus, technokratická tyranie, kultura sebe-zavrhování. Nelze samozřejmě důkladně probrat všechny pojmy, ale ten poslední mne zaujal nejvíce. Můžete přiblížit jeho smysl a problematičnost?

Kultura sebe-zavrhování je návykem, reflexem zavrhovat západní civilizaci, jak se historicky ustavila, a její kořeny; považovat ji za obzvláště špatnou ve srovnání s civilizacemi ostatními. Je to vlastně jakýsi komplex viny za to, že jsme příslušníky západní civilizace.

Všichni známe slovo „xenofobie“, jež znamená strach vůči odlišnému a nenávist vůči jiným, cizím. Roger Scruton před několika lety navrhl zavést slova další: oikofobie, xenofilie a oikofilie. Oikos je domov, domácnost, tedy oikofobie je nenávist vůči vlastní společnosti. Analogicky, xenofilie je preferování cizího, odlišného před vlastním a oikofilie je láska k vlastní společnosti. Nezřídka ti progresivisté, kteří obviňují konzervativce z xenofobie (samozřejmě skuteční xenofobové existují – ale nikoli mezi konzervativci, nýbrž mezi etno-nacionalistickými rasisty), sami trpí oikofobií a propadají xenofilii.

Tento komplex sebe-zavrhování vlastní společnosti je typický pro progresivní levici a „falešnou“ Evropu. Příslušníci všech civilizací spáchali v dějinách zločiny, protože všichni lidé jsou hříšní. Západní civilizace byla naopak unikátní nikoli ve svých zločinech (v nichž byla srovnatelná se všemi odlišnými civilizacemi), nýbrž v tom, že byla mnohem více schopna je jako zločiny nahlédnout a odsoudit. Např. otroctví a otrokářství byly přítomny ve všech civilizacích, ale jen západní je nahlédla jako špatné – a zasadila se o jejich zákaz a zrušení. Západní civilizace se za své zločiny minulosti stydí; ostatní si nepřipouštějí, že by v dějinách udělaly cokoli špatného (zeptejte se muslimů, Číňanů atd.). Takže kulturou sebe-zavrhování není, když pojmenujeme naše zločiny; kulturou sebe-zavrhování je, když tvrdíme, že byly horší než u ostatních, či dokonce unikátně zlé, a tudíž je naše civilizace jakýmsi nádorem na těle jinak dobrého a holubičího lidstva. Kdyby nebylo bílého muže, byl by svět idylkou… Přitom ve skutečnosti je to téměř opačně: snesitelné režimy respektující lidskou svobodu jsou na Západě či v oblastech světa Západem ovlivněných.

Dokument také používá pojem „náhradního náboženství“, nový paralyzující společenský opiát. Rozumím tomu dobře, že je to jakési celkové označení pro teorii i praxi „falešné Evropy“? K náboženství patří i utopické myšlení. Co nabízí podle vás „nepravá“ Evropa v této oblasti? Jaká je její vize a pro koho je lákavá?

Je to stejná vize jako vize Velké francouzské revoluce a jejích dědiců, včetně marxistů: vize jednotného homogenního lidstva bez válek, nerovností a odlišností. Setřou se rozdíly na makroúrovni mezi civilizacemi, náboženstvími, rasami a národy; na mikro­úrovni mezi muži a ženami, dospělými a dětmi, starými a mladými. A všemu bude vládnout jeden globální benevolentní stát na bázi OSN, některými eufemisticky nazývaný „globální vládnutí“.

Tato utopická vize (a tudíž naprosto nerealistická: nerovnosti, války a odlišnosti mezi lidmi budou vždy, je to totiž lidský úděl, minimálně od vyhnání Adama a Evy z Ráje) je zároveň eschatologickou vizí tohoto nového „náhradního náboženství“ (náhradního za judaismus a křesťanství). Pro její stoupence je vírou, které se drží vzdor faktům; vírou, která dodává smysl jejich životům a snažením. Bez ní by upadli buď v zoufalství a nihilismus, nebo přešli k fanatismu jiného druhu – anebo, Bůh „nedopusť“, nalezli rozumnost křesťanství či judaismu.

Tato humanisticko-pokrokářská víra je vlastně, terminologií Erika Voegelina, jen další formou gnosticis­mu, tedy úsilí o imanentizaci křesťanského Eschaton (vytvoření Ráje na Zemi). Když v 60. až 70. letech 20. století mladí američtí konzervativní studenti chtěli šokovat či vyvést z míry své levicové profesory, nosili na oděvech placky s nápisem „Neimanentizujte Eschaton!“. Kdo četl Voegelina, chápal; kdo nečetl, neměl šanci pochopit (snažili se tím říct: „cesta do Pekel je dlážděna dobrými úmysly…“).

Musím říci, že se mi v dokumentu nejvíc líbily dvě neotřelé charakteristiky: jednak vystižení imigrace bez asimilace jakožto nové kolonizace, a potom také nové označení „vítací kultury“ nikoli pro problém migrace, ale pro rozhodnutí přijímat vlastní děti a budovat rodinné vazby. Kdo vymyslel tyto výstižné a originální pojmy?

To naše setkání v Paříži se uskutečnilo více než tři čtvrtě roku zpátky a diskuse probíhala půl druhého dne. Už si přesně nepamatuji, kdo použil právě tyto formulace. Myslím, že tu první někdo z Evropy západní a tu druhou někdo z Evropy střední.

Z témat, která jsou ve výzvě probírána, mi po pravdě přišla málo jasná ta ekonomická. Ano, je tam zdůrazněn faktor dobře fungujících trhů, což je zřejmě vaše zásluha, současně jako by tam byl ale přítomen i rys nutnosti trhy regulovat. Jaký je v tomto směru přesný záměr dokumentu?

Ze všech otázek se signatáři mezi sebou zřejmě nejvíce liší v názorech na ty ekonomické. Někteří jsou stoupenci větších státních zásahů a role státu v ekonomice, jiní zase podporují ekonomiku liberálnější, než je ta současná. Proto je ta formulace záměrně všeobecná, aby s ní mohl souhlasit každý. Já například jsem stoupencem svobodného obchodu a svobodného trhu v co největší míře, ale zároveň připouštím regulace typu zákazu prodeje určitých komodit mladistvým či zákazu nebo regulace volného obchodu s nebezpečnými látkami, ale i právo státu uvalit embargo na vývoz zbraní a citlivých technologií do nepřátelských zemí (nebudeme přece jako leninští užiteční idioti svým nepřátelům půjčovat peníze na oprátku, na které nás chtějí pověsit).

Výzvu chápu jako intelektuální počin, bez přímé politické aplikace. Není to politický program. Přesto – exis­tuje představa o jejím šíření a vlivu? Máte například představu, jak rezonuje její publikování například ve Francii či v Polsku? Myslíte, že by rezonovala také v nějakých amerických konzervativních kruzích, například v okruhu časopisu First Things?

Výzva se šíří mezi intelektuály, a to výrazně. Já sám jsem byl překvapen, jaký ohlas měla na Slovensku nebo mezi maďarskými politiky či v Polsku a jak silně zastoupená byla na francouzských křesťanských stránkách. A taky v zemích Balkánu, z nichž nebyl ani jeden signatář, rovněž jako v Norsku či Pobaltí. Dokonce mě zaskočilo, kolik liberálních, ba až levicově-liberálních a progresivistických intelektuálů o ní ví a četlo ji i u nás v Česku. Osobně mi to řekli, ale nijak veřejně na ni nereagovali (což je z jejich strany asi prozíravé).

Pokud jde o USA, stařičký emeritní profesor politické filosofie z Georgetownské univerzity, jezuita James V. Schall (z jehož článků jsem se o vztahu klasiků Platona a Aristotela ke křesťanské politické filosofii naučil tak moc!), napsal o Pařížské výzvě nadšenou recenzi v katolickém časopisu Crisis.

A Rusty Reno, současný šéfredaktor First Things, se účastnil dvou posledních Vanenburských setkání; na diskusi v Paříži, jež vedla k sepsání výzvy, byl jedním ze dvou amerických pozorovatelů.

Pro revue Kontexty 2/2018 připravil rozhovor Jiří Hanuš.

Jiří Hanuš, historik, pracuje v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, věnuje se evropským dějinám 19. a 20. století.

Převzato z www.obcinst.cz se souhlasem respondenta.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.