Obsah

Aktuální číslo

Počátky konfliktu mezi československou vládou a bolševiky III.

(Třetí část druhé ukázky z připravované knihy Genese Československa… zde část první a část druhá.)

V polovině května se ve vzrušené, nervózní a podrážděné atmosféře konaly volby delegátů na sjezd Československého vojska. Ruská odbočka Národní rady se pokoušela uklidnit vojáky, kteří byli pobouřeni zprávami, že část armády má být odkloněna na Archangelsk namísto pokračování do Vladivostoku. Avšak úředníci Národní rady otevřeně konstatovali, že rychlý přesun jednotek do Vladivostoku není možný a Československý deník navrhl, aby – bude-li to nutné – byla nastoupena cesta přes Archangelsk; dne 22. května 1918 připojil informaci, že francouzská vláda rozhodla o cestě části armádního sboru přes Archangelsk. Do oběhu však pronikly dohady, že se jedná pouze o bolševickou lež a že transport se do severního přístavu nikdy nedostane. Odpor vojáků proti cestě přes Archangelsk den ode dne rostl. Vojáci nedůvěřovali bolševikům a dokonce ani těm, kdo s bolševiky vyjednávali. Mnozí doufali, že sjezd rozptýlí všechny obavy a podezření. Jeho výsledek byl však neočekávaný.

Návrh cesty do Francie přes Archangelsk delegáti odmítli již na předporadě 15. května 1918 v Čeljabinsku. V tomto městě se právě den předtím odehrála událost, známá později jako „čeljabinský incident“ a považovaná za bezprostřední podnět ke konfliktu mezi Čechoslováky a bolševiky. Byl to jeden z řady incidentů mezi československými oddíly a sověty vydržovanou rudou gardou, v níž působili jednotlivci vedení různými motivy pro rozhodnutí začlenit se do tohoto bolševického nástroje síly (patřili k nim také maďarští a němečtí váleční zajatci). Ráno 14. května projížděl vlak s rakousko-uherskými zajatci železniční stanicí. Kdosi z něj vyhodil kus železa do malé skupinky vojáků šestého československého pluku a jednoho z nich těžce poranil. Vojáci vlak zastavili, nařídili zajatcům vystoupit a zabili maďarského zajatce, kterého považovali za viníka. Poté zasáhl místní sovět v Čeljabinsku ovládaný maďarskými „internacionalisty“, kteří na předchozích stanicích zadržovali československé vlaky směřující na východ. Sovět dal zatknout stráž šestého pluku, jež zastavila vlak s Maďary, dále Čechy, kteří byli bolševickými úřady povoláni jako svědci, a také delegaci českých vojáků, kteří byli na sovět vysláni žádat propuštění svých krajanů. Toto arogantní jednání Čechy rozzuřilo. Odzbrojili rudou gardu na stanici, kterou obsadili a vynutili si propuštění zatčených krajanů. Přitom zabavili nalezené zbraně, jimiž se sami ozbrojili.

Tento incident byl vyřešen místními vyjednavači a část zabavených zbraní byla vrácena. Československý deník, vydávaný tehdy v Omsku, se o této události zmínil 21. května na čtvrté straně zdůrazniv, že takové věci se dějí, když jsou lidé podrážděni a rozhořčeni situací, do níž se dostali. Deník varoval před opakováním podobných incidentů, protože se mohou stát záminkou k vytváření překážek na cestě z Ruska. V telegrafické zprávě, odeslané do Moskvy, okružní vojenský komisař Sadlucký vysvětloval, že propustil zajaté Čechy, aby „předešel krveprolití“, protože si plně uvědomoval výtečnou disciplínu Čechů a naopak nepřipravenost Rudé armády. Češi, kteří již 18. května vrátili kulomety a pušky, komisaře ujistili, že brzy vrátí další zbraně. Podle telegramu Sadluckého čeští vojáci začínali být vzpurní. Odmítali poslušnost velitelům jednotek, protože nedůvěřovali zárukám od sovětské vlády, že budou přepraveni do Vladivostoku. „Chtěli jsme Čechoslováky odzbrojit, ale nemáme dostatek sil,“ uvedl Sadlucký. Po akci Češi vydali prohlášení, že nejsou proti sovětské vládě.

Incident se podařilo utišit, ale moskevští bolševici se již rozhodli pro tvrdý postup proti československému armádnímu sboru. Sovětský válečný komisař Trockij a jeho zástupce P. V. Aralov věděli, že dohoda ratifikovaná Stalinem se ukázala jako neúčinná, pohyb československých vojáků na východ je velice pomalý a mnoho plně ozbrojených ešalonů dosud nedorazilo do Penzy. Německá vláda vykonávala na sověty tlak, aby nepovolily odjezd československých jednotek, naléhajíc na transport svých vlastních válečných zajatců, kteří byli dosud na Sibiři a v Rusku. Již jsme zdůraznili, že brestlitevský mír zavazoval Leninovu vládu netolerovat v Rusku protiněmecké síly. Československý armádní sbor vystupoval mimoto ostře proti přepravě některých svých jednotek do Archangelska, jak bylo ujednáno mezi sověty a francouzskou vládou. Trockij a Aralov udržovali kontakt se zástupci ruské odbočky Národní rady P. Maxou a B. Čermákem, kteří slíbili rychlý odjezd jednotek v obou směrech – do Vladivostoku a Archangelska – a byli ochotni dát vojsko odzbrojit. Zjevně však nebyli schopni přinutit armádu k přijetí tohoto řešení. Při svém momentálním rozhodnutí ale Trockij s Aralovem postupovali podle rady československých komunistů v Moskvě, kteří slíbili, že získají alespoň část armádních jednotek pro Rudou armádu, přičemž zbytek bude do rozpuštění armádního sboru umístěn v pracovních táborech. Proto Trockij rozhodl československé jednotky odzbrojit a armádu rozpustit. Kostky byly vrženy.

Čeští legionáři nebyli zaskočeni událostmi, které se právě dávaly do pohybu. Od 17. května 1918 kontrolovali telegrafní ústřednu v Čeljabinsku, takže mohli zachytávat zprávy, zasílané z Moskvy místním sibiřským sovětům. V noci z 20. na 21. května byli v Moskvě zatčeni Maxa a Čermák. Bylo jim řečeno, že budou propuštěni teprve po úplném urovnání čeljabinského incidentu a úplném odzbrojení československých jednotek. Byli přinuceni podepsat příkaz československým oddílům k bezpodmínečnému odevzdání zbraní místním sovětským zástupcům. Sibiřské sověty obdržely telegram od Trockého zástupce Aralova z 20. května 1918 se sdělením, že „na rozkaz předsedy rady lidových komisařů, komisaře vojenství soudruha Trockého, navrhuji Vám nabídnouti Čechoslovákům v ešalonech, aby se organizovali v odborové dělnické družiny a aby vstupovali v řady sovětské Rudé armády. Postarejte se, jak jen můžete, o pomoc organizacím československých komunistů…“ Příkaz Maxy a Čermáka, vydaný jménem ruské odbočky Národní rady s datem 21. května 1918, konstatoval kromě nařízení o úplném odzbrojení československých oddílů, že „zajištění ochrany přechází úplně na sovětské orgány Ruské Federativní Republiky. Každý, kdo neplní tohoto rozkazu, považován buď za zrádce a postaven mimo zákon“. Tak vypadal neslavný konec politického vedení, jemuž Masaryk svěřil armádu v Rusku. Deklarace dovršila roztržku mezi ruskou odbočkou Národní rady, reprezentovanou komisařem (zplnomocněncem) Maxou, a československou armádou.

Vycházejíce ze zkušeností svých ruských soudruhů, se českoslovenští komunisté pokusili „legitimizovat“ zamýšlený převrat v československém zahraničním odboji v Rusku svoláním sjezdu, který měl pouze „schválit“ to, co se již odehrálo. Při přípravě na sjezd přinesl Průkopník 24. května 1918 článek s podtitulkem „Česká bílá garda“, který zařazoval celý československý armádní sbor mezi nepřátele sovětské moci. Zejména zdůrazňoval, že „česká bílá garda odjíždí do Francie. Teď víme jasně a určitě, proč nechce zůstati v Rusku. [...] Nemáme nic proti tomu, ale co dělala bílá garda cestou, k tomu nesmíme mlčet. [...] S českou bílou gardou a její představitelkou OČSNR, [odbočkou Česko-slovenské národní rady], jsme domluvili. [...] V Moskvě zatčeni vůdcové této gardy.“ Příštího dne, tj. 25. května – v tutéž dobu, kdy Trockého telegram učinil definitivní tečku za všemi jednáními požadavkem bezpodmínečného odevzdání všech zbraní Čechoslováků – byly v moskevském hotelu Evropa zahájeny předběžné porady delegátů. Sjezd svolal „ústřední výbor Československé sociálně demokratické strany dělnické v Kyjevu (nyní v Moskvě) společně s Československou komunistickou stranou v Moskvě“. Podle českých komunistických novin Československá rudá armáda, vydávaných v Penze, bylo hlavním účelem sjezdu sjednotit obě strany. V domnění, že Aralovovy a Trockého rozkazy definitivně vyřešily otázku převozu československých jednotek do Francie a rozpustily armádní sbor, rozhodli českoslovenští komunisté a jejich spojenci s velkou sebejistotou o vytvoření „jednotné“ politické strany.

* * *

O zhruba 30 let později – v roce 1948, se tento precedens (z hlediska komunistů) mnohem úspěšněji opakoval, když se sloučily strany komunistů a sociálních demokratů v jedinou Komunistickou stranu Československa jako výraz úplného převzetí moci v Československu.

* * *

Na sjezdu se sešlo 79 delegátů, kteří měli zastupovat 5600 členů obou skupin, a 22 delegátů reprezentujících 1850 Čechoslováků v rudé gardě a rudé armádě. Rezoluce sjezdu odrážela závislost československých komunistů na sovětské vládě a vliv jejich ruských soudruhů. Sjezd plně podpořil marx-leninskou koncepci války a revoluce, jak ji pojímala ruská komunistická strana a proklamovala vznikající Třetí internacionála. Jedno z usnesení kongresu znělo: „Plně schvalujeme program i taktiku Ruské komunistické strany bolševické, přijímáme název Československé komunistické strany a vstupujeme v mezinárodní spojení dělnictva pod Třetí internacionálou. Zdůrazňujeme tím nutnost a povinnost dělnictva všech států a národů věrně postaviti se po bok ruské sociální revoluci.“ Tento základní koncepční rámec odrážely také tři základní rezoluce sjezdu.

V první z nich sjezd vyhlásil, že „československý socialistický proletariát bude vždy věrně hájit ruskou svobodu i ruskou proletářskou republiku“ a vyjadřoval „pevné přesvědčení, že ruský proletariát dovede odrazit divoké útoky reakce a obhájí svou svobodu do té doby, pokud proletariát západní Evropy nepřijde na pomoc“. Druhá rezoluce se obracela k „československému dělnictvu v hranicích Rakousko- -Uherska“. Vyzvala jej, aby zavrhlo „jakékoliv kompromisy s měšťáctvem, které v první příhodnou dobu zradí zájmy dělnické třídy“, a připravovalo „spolu se socialisticky uvědomělým dělnictvem všech národů Rakouska veliký den evropské sociální revoluce“. Slibujíce mu pomoc „v hodině rozhodné srážky s kapitalismem a imperialismem“ rezoluce vyhlásila, že českoslovenští komunisté v Rusku tvoří „pomocné hnutí československého dělnictva sociální revoluci na západě Evropy. [...] Ať žije československá socialistická republika ve federativním svazku socialistických republik Evropy“.

Program československých komunistů v Rusku korespondoval se strategickými plány bolševiků a Třetí internacionály, která poté vznikla (ačkoli program k ní odkazoval jako by již existovala) a jež byla ve svých strategických a taktických přístupech poplatná marx-leninské ideologii. Českoslovenští komunisté očekávali, že se ve střední a západní Evropě odehraje politická a sociální revoluce, za jejíž předvoj se považovali. Jejich osvobozovací strategie vycházela z předpokladu, že proletariát střední a západní Evropy povstane proti existujícím vládám a že socialistická revoluce v Evropě je předběžnou podmínkou pro osvobození Čechoslováků. Českoslovenští komunisté popřeli předválečnou linii sociální demokracie, podle níž bylo strategickým cílem socialistů přetvořit podunajskou monarchii na socialistický stát. Převzali nyní ideu československého státu a jednoho československého národa. Avšak socialistická republika, jestliže by byla vytvořena, musela by se stát součástí federace evropských socialistických republik. Komunisté odmítli názor, že samostatný československý stát by mohl vzniknout jako výsledek vojenských vítězství dohodových mocností nad Německem. Zaslepeni svou ideologií, neuměli si představit, že dohodové mocnosti by mohly založit nebo pomoci založit československý stát. Jedna ze zpráv předložených sjezdu celkem jasně uváděla, že dohodové mocnosti „bez rozdílu, zda v mateřské zemi, nebo v koloniích, udržují národy v porobě a vytvořily z nich předmět bezohledného vykořisťování“. Podle československých komunistů jedinou zárukou národního osvobození bylo přežití a posílení základny a střediska evropské socialistické revoluce – sovětského Ruska.

Strategický program československých komunistů v Rusku nebyl však přijat domácím českým a slovenským socialistickým hnutím, které nesdílelo jejich naděje nebo přesněji řečeno jejich iluze. Domácí socialisté nebyli ovlivněni československými komunisty ve „vzdáleném“ Rusku. Víc a víc se blížili programu národního odboje vedeného středostavovskými předválečnými politiky, zejména Kramářem a Rašínem a triumvirátem Masaryk-Beneš-Štefánik (a jinými) v zahraničí. Válečný program československých komunistů v Rusku měl však silný dopad na základní orientaci budoucí Komunistické strany Československa a její postoj vůči Československé republice. Českoslovenští komunisté nepředpokládali, že je vznik buržoazní republiky vůbec možný. Když se stala skutečností, viděli v ní nástroj kapitalisticko-imperialistické Francie a jejích domácích lokajů. Později komunisté dospěli k závěru, že nástroj kapitalisticko-imperialistického útlaku musí být smeten a na jeho místo musí nastoupit nový „nástroj útlaku“, diktatura proletariátu. To se vskutku o třicet let později stalo.

Třetí rezoluce sjezdu se vztahovala k aktuálním úkolům československého komunistického hnutí v Rusku, zvláště k situaci v československém armádním sboru a ruské pobočce Národní rady. Rezoluce uváděla, že „tzv. odbočka Česko-slovenské národní rady v Rusku nikdy nebyla zástupcem a mluvčím československého proletariátu v Rusku“. Vyzvala proletáře, „kteří dosud slouží ve vojsku, vytvořeném Národní radou“, aby opustili řady těch, „kdož vědomě zrazují ruskou revoluci a prodávají proletáře v československém vojsku francouzskému měšťáctvu“. Rezoluce tvrdila, že „kdo v této hodině opustí ruskou socialistickou republiku, stane se zrádcem mezinárodního socialistického proletariátu“. Sjezd poté vyzval sociální demokraty v československé armádě, aby „vstoupili do Československé rudé armády, která je součástí rudé armády Ruské federativní republiky“.

Sjezd také zvolil dvacet členů ústředního výkonného výboru a rozhodl, že dvoje noviny, Svoboda a Průkopník, se sloučí v jeden oficiální orgán československé komunistické strany – Průkopník svobody. Zatímco sjezd ještě zasedal, delegáti byli informováni o rostoucím duchu odporu v československé armádě. Krátce poté, co sjezd skončil, se zbývající delegáti dozvěděli, že se československý armádní sbor vzbouřil proti sovětské vládě. Delegáti vyzvali vojáky, aby odmítli účast v „kontrarevolučním boji“ a uposlechli příkazu sovětské vlády ke složení zbraní. Muna, Koza, Synek a další delegáti byli pozváni k rozhovoru s Leninem, Trockým, Stalinem a Aralovem v Kremlu. Komunistická strana Československa byla na tomto setkání vyzvána, aby se podílela na likvidaci sporu mezi sověty a československou armádou. A strana se vskutku podílela na všech pokusech demoralizovat jednotky, ochromit armádu, a pokud možno ji zcela zničit.

Mezitím se do Čeljabinska sjížděli delegáti armádního sjezdu. Na předporadě 20. května 1918 byl zvolen Prozatímní výkonný výbor. Skládal se z přítomných členů ruské odbočky Národní rady a z velitelů pluků (podplukovník Sergej Vojcechovský, kapitán Radola Gajda a poručík Stanislav Čeček); předsedou se stal Bohdan Pavlů. Během následujících dvoudenních diskuzí se delegáti rozhodli neuposlechnout příkazů, jež přicházely z Moskvy a neodevzdat zbraně místním sovětům. Vzhledem k tomu, že Maxa byl v Moskvě v zajetí a nejvyšší armádní velení se nacházelo ve Vladivostoku, Bohdan Pavlů a vzbouření mladí důstojníci převzali velení nad jednotkami. Zvolený Prozatímní výkonný výbor byl pověřen vedením operací, spojených s transportem jednotek do Vladivostoku. Uvedení důstojníci dostali neomezenou pravomoc nad armádními jednotkami, které dosud nedorazily do Vladivostoku. Čeček se stal velitelem penzské skupiny ešalonů v evropském Rusku, Vojcechovský čeljabinské skupiny na západní Sibiři a Gajda velel ešelonům mezi Omskem a Irkutskem.

Sjezd se 22. května usnesl na rezoluci, určené ruské pobočce Národní rady, francouzské vojenské misi ve Vologdě a sovětům podél Transsibiřské magistrály: „Sjezd československého revolučního vojska, zahájený v Čeljabinsku, rozhlásil u přítomnosti vojenského komisaře Sadluckého své sympatie s ruským revolučním národem v jeho těžkém boji za upevnění revoluce. Sjezd je však přesvědčen, že sovětská vláda nemá sil zaručit volný a bezpečný průjezd našim vojskům do Vladivostoku, a proto se usnesl jednomyslně zbraní neodevzdat do té doby, dokud se nám nedostane záruk svobodného odjezdu a osobní bezpečnosti proti protirevolučním vlakům.“

Ačkoli rétorika rezoluce odpovídala terminologii používané Národní radou, jejím důsledkem byl naprostý rozchod se sověty. Armáda se rozhodla pokračovat do Vladivostoku „vlastním pořádkem“. Rozhodnutí postavit armádu mimo politickou kontrolu ruské odbočky Národní rady (jejíž část byla zadržována v Moskvě, další byla v Omsku a zbylá ve Vladivostoku) a mimo pravomoc velitele armády (generál Šokorov se nacházel v Omsku a náčelník štábu generál Dieterichs ve Vladivostoku) bylo výsledkem hněvu československých vojáků kvůli nesplněným slibům, kteří již dlouho požadovali vzít osud do vlastních rukou. Z hlediska vůdců Národní rady a bolševiků šlo o vzpouru a totální odmítnutí Masarykovy politiky neutrality. Pavlů a mladí důstojníci postupovali tak, jako kdyby bylo vojenské velení armády – Šokorov a Dieterichs – spolu s politickými zástupci Maxou a Čermákem sesazeno, třebaže nikdy nebylo v tomto směru vydáno žádné oficiální prohlášení.

Dne 23. května byla první jednotka, pověřená vynutit si postup „vlastním pořádkem“ a ozbrojená kulomety, umístěnými na lokomotivách, vypravena z Čeljabinska do Omska. Na odpoledním zasedání sjezd rozhodl vyjmout otázky transportu z pravomoci ruské odbočky Národní rady a převést je na Prozatímní výkonný výbor; „případná nařízení“ odbočky byla prohlášena za neplatná. Téhož dne odeslal Aralov sibiřským sovětům nový telegram nařizující, aby byly „odzbrojeny a rozformovány všechny vlaky a oddíly československého armádního sboru“. V souladu s přáním československých komunistů v Moskvě Aralov přikazoval, aby z vojáků byly tvořeny „oddíly rudé armády a pracovní skupiny. Je-li potřebí pomoci československých komisařů, obraťte se o pomoc ke komitétům československých sociálních demokratů v Penze, Samaře, Petropavlovsku a Omsku“. Aby místní sověty povzbudil k provedení příkazu, Aralov v poslední větě upozorňoval, že „v ešalonech nacházejí se zásoby lihu“.

Rozhodnutí sjezdu byla sdělena sovětské vládě telegramem z 23. května 1918, v němž se zejména uvádělo: „Sjezd delegátů česko-slovenského korpusu v Čeljabinsku se usnesl předat vrchní řízení transportu československých vojsk výhradně Prozatímnímu výkonnému výboru, zvolenému sjezdem. Nařízení jiných představitelů česko-slovenských orgánů jsou neúčinná. Co se týče rozkazu představitele Československé (Národní) Rady Maxy a vojen. komisaře Aralova o vydání zbraní, sjezd jednomyslně se usnesl zbraní před Vladivostokem nevydávat, neboť je považuje za záruku bezpečnosti pohybu. Se zajištěním transportu pouze úřady sovětské federativní republiky pro neurčitost všeobecné situace nelze se spokojiti. Sjezd protestuje proti konstatovaným pokusům o odzbrojení a zastavení československých ešalonů. [...] Čině nezbytná bezpečnostní opatření, československý Prozatímní výkonný výbor nepozbývá naděje, že sovětská vláda nebude chtít klást překážky odchodu revolučních československých vojsk. [...] Tím spíše doufáme ve smírné východisko ze zapletené situace, že každá srážka by jen komplikovala situaci místních orgánů sovětské vlády na Sibiři. Podepsán Předseda Československého výkonného výboru Bohdan Pavlů…“

Členové ruské odbočky Národní rady se pokusili zabránit úplné roztržce s bolševiky telegramem kapitánu Gajdovi z rána 25. května, aby ve své velitelské pravomoci nepodnikal žádnou akci východně od Omska. Gajda byl zpraven o tom, že generál Foch nařídil „jedné z našich divizí vydat se do Archangelska“ a že armáda musí poslouchat příkazy. Je nutné „vyhovět ruské vládě a řídit se jejími nařízeními. A ovšem je možné s ní jednat“. Jménem členů ruské odbočky Národní rady v Omsku byl Gajda vyzván, aby zachoval klid a nepouštěl se do žádných bojů – „Nechceme a nemůžeme bojovat s bolševiky. To by nás zničilo!“ V témže telegramu, podepsaném dr. Kudelou, majorem Alfredem Guinetem a generálem Šokorovem, bylo Gajdovi vyhrožováno vojenským soudem, pokud příkazu neuposlechne. Československý deník, vydávaný odbočkou Národní rady, přinesl 25. května rozhovor s majorem A. Guinetem, jenž trval na cestě první československé divize do Archengelska. Úvodník připomínal, že toto interview si kladlo za cíl rozptýlit „pochybnosti, které vznikají v našich řadách z neznalosti, neporozumění i následkem ničemné agitace“.

Tyto kroky však nemohly zastavit řetěz událostí, vedoucích k otevřenému boji s bolševiky. Kapitán Kadlec obsadil dle Gajdova příkazu 25. května Marijinsk, ležící východně od Nikolajevska. Současně vypuklo západně odtud v Chulymsku protisovětské povstání. V noci na 26. května Gajda obsadil Novonikolajevsk, kde byla ustavena prozatímní sibiřská vláda. O den dříve odeslal Trockij telegramy všem sovětům podél železniční tratě z Penzy do Omska s příkazem okamžitě odzbrojit Čechoslováky:

„Každý Čechoslovák, který bude nalezen se zbraní na linii železniční dráhy, budiž na místě zastřelen. Každý ešalon, v němž se ukáže třebas jeden ozbrojený, musí být vyloučen z dopravy a zavřen do zajateckého tábora. Místní vojenští komisaři jsou povinni ihned vyplnit tento příkaz. Každá liknavost se rovná nečestné zradě a přinese viníkům krutý trest. Zároveň jsou posílány v týl československých ešalonů spolehlivé síly, kterým je přikázáno dát na učenou buřičům. S čestnými Čechoslováky, kteří odevzdají zbraně a podřídí se sovětské vládě, bude jednáno jako s bratry. Bude jim poskytnuta veškerá podpora. Všem železničářům se oznamuje, že ani jeden vagón s Čechoslováky nesmí se pohybovat na východ. Kdo ustoupí násilí a poskytne Čechoslovákům pomoc při jejich pohybu na východ, bude krutě potrestán. Tento příkaz přečtěte všem československým ešalonům a oznamte všem železničářům v místech, kde jsou Čechoslováci. Každý vojenský komisař je povinen referovat o výsledku. L. Trockij, lidový komisař války.“

Tento příkaz byl reakcí na telegram, odeslaný o dva dny dříve sovětské vládě Prozatímním výkonným výborem. Nyní už nic nemohlo zastavit ozbrojenou srážku mezí Čechoslováky a sověty. Sovět Centrosibiře nařídil 26. května všem místním sovětům odzbrojovat československé ešalony: „Nemáte-li dostatek sil, abyste odzbrojení provedli, učiňte všechno možné k zastavení ešalonů: zavezte je na slepou kolej, odebírejte jim lokomotivy, v krajním případě rozebírejte i železniční trať!“ To se snáze řeklo, než vykonalo, zvláště když byly místní sověty konfrontovány s dosud neodzbrojenými Čechoslováky západně od Penzy. Penzský sovět proto 26. května telegrafoval Trockému, že uspořádal konferenci „za účasti československých komunistů“ a došel „k tomu závěru, že nemůže vyplnit předpis v plném smyslu, jak toho žádáte...“ Na to Trockij ještě téhož dne odpověděl: „Soudruzi! Vojenské rozkazy se nevydávají k posuzování, nýbrž k vyplnění. Poženu před vojenský soud všechny představitele vojenského komisariátu, kteří se zbaběle budou vyhýbat odzbrojení Čechoslováků. [...] Vy jste povinni, jednat ihned a rozhodně.“ Mosty byly spáleny; ani pro jednu stranu už nebylo cesty zpět.

Válka mezi bolševiky a Čechy, jež vypukla koncem května 1918, byla historickou událostí vedoucí k téměř okamžitému uznání válečného stavu československé armády ze strany britské a francouzské vlády. Je ironií osudu, že povstání československých jednotek proti bolševikům se stalo současně revolucí „proti Maxovi a tím i proti Masarykovi“. Podle historiků tato válka začala v rozporu s principem neutrality, zastávaným „diktátorem“ Masarykem. „Kdyby se toto stalo o několik měsíců dříve, vypořádaly by se jistě čs. oddíly s tlupami rudé gardy, tehdy skoro ještě neorganizovanými, docela lehce.“ Avšak Češi sáhli ke zbraním z důvodu sebeobrany a dosažení svého vladivostockého cíle, nikoli ve snaze zničit rudou gardu a potřít bolševický režim. Historická ironie tkví také v tom, že protibolševické povstání pomohlo Masarykovi a Benešovi, kteří se proti němu stavěli, získat diplomatické uznání jako de facto prozatímní vláda, nacházející se ve válečném stavu a zastupující neexistující československý stát. Masaryk s Benešem si tak vytvořili předpoklady pro převzetí rozhodujícího postavení v budoucím Československu.

Konec

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.