Obsah

Aktuální číslo

Budoucnost Evropy

Napsal Viktor Orbán

Promluva na konferenci Visegrádské skupiny

Budapešť, 26. ledna 2018

Dobrý den vám všem, dámy a pánové,

všechny vás vítám. My čtyři nejsme v lehké situaci. Moderní politické myšlení oddělilo ty, kteří myslí, od těch, kteří konají. Dokonce se doporučuje, aby se lidé v oficiální funkci, například v čele státu, takového – jakkoli třeba intelektuálně podnětného – myšlení zřekli, pokud je pro politické rozhovory nějak nevýhodné. Do takové konfliktní situace jsme se dostali: musíme říkat věci, které jsou stejně důležité jako zajímavé. Tento úkol jsme na sebe vzali, když jsme přišli s naší diskusí o budoucnosti Evropy. A to je přesně ono, do čeho se teď musím pustit.

Než ale přednesu svůj příspěvek na téma budoucnosti Evropy, dovolte mi, abych jako koordinátor a quasi předseda řekl pár slov o V4. Kdo by si – viděno dnešníma očima – byl před takovými deseti či patnácti lety pomyslel, že bude „visegrádská čtyřka“ mít takovou důležitost, nebo že toho tolik dosáhne v oblasti ekonomie a mezinárodní politiky? Jistě bylo tehdy jen pár lidí, které napadlo, že toho do roku 2018 dosáhneme. Země V4 o udržení své současné pozice tvrdě bojovaly, ba co víc – pojí je vzájemné přátelství, ačkoli tomu tak v dějinách našich zemí vždy nebývalo. Dnes však země V4 rozhodně udržují přátelské vztahy a na naše dějiny se dívají spíše jako na společné dědictví. Za získanou svobodu jsme všichni těžce zaplatili; a my visegrádští společně užíváme „středoevropského slovníku“, který obsahuje slova na západ od nás zřídka slýchaná – například svrchovanost, nezávislost, svoboda, Bůh, vlast, rodina, práce, čest, bezpečí a prostý rozum. Do našeho společného slovníku patří všechna. Jinak řečeno, rozumíme si navzájem a ten společný slovník nám umožňuje vyznat se v tak komplikovaných záležitostech, jako je budoucnost Evropy.

Pokud jde o význam V4, stačí pohlédnout na data. Je jasné, že Robert [Fico] zná hospodářské dějiny Slovenska lépe než já, pochybuji však, že Slovensko kdy zažilo období tak úspěšné, jako to dnešní. Je to období, které Robert Fico, coby premiér, pro Slovensko otevřel. Sledujeme údaje a žasneme nad rychlostí rozvoje. Trochu méně nás překvapují Češi, neboť dokonce za dualistické (rakousko-uherské, pozn překl.) monarchie si Maďaři uvědomovali, že tato oblast je rozvinutější a industrializovanější: a Češi tu úroveň udržují. A pak je tu Polsko, které z našeho pohledu vypadá ohromně. V minulosti jsme se divili, jak to, že nedokáže využít své rozlohy, která je oproti Maďarsku čtyřnásobná, a zůstává omezeno na vnitřní trh; tehdy se ještě nerozvíjelo rychleji než malé země. Jenže v posledních letech se to změnilo a roste neuvěřitelnou rychlostí. Doplňme si, co světu předvádějí všechny čtyři státy, a vezměme si například společný objem jejich obchodu s Německem – což je podle mne z hlediska Evropy dobrý výchozí bod: můžeme se přesvědčit, že objem našeho obchodu s Němci o 55 procent přesahuje objem obchodu mezi Francií a Německem, dvojnásobně převyšuje obchod mezi Spojeným královstvím a Německem a je třikrát vyšší než mezi Itálií a Německem. Je to dobrý ukazatel, že jen tak nepostáváme u distribučního finančního centra EU a nemačkáme úzkostlivě v ruce okraje klobouků s prosbou o zvláštní zacházení. Stali jsme se naopak skupinou s nezávislou ekonomickou výkonností – nejrychleji se rozvíjející evropskou oblastí, která sílu Evropy neumenšuje, nýbrž k ní přispívá. A země, které s námi spolupracují, investují v našich zemích nebo nám svými platbami Evropské unii umožňují získávat prostřednictvím Fondu soudržnosti částky potřebné pro naše vlastní investice, z toho mají užitek. Takže nedostáváme či nepožadujeme výpomoc, nýbrž jsme společenstvím, které si uvědomuje své kvality a které Evropské unii dává přinejmenším tolik, kolik ona dává nám. A snad se dokonce můžeme odvážit říci, že spolupráce s námi je pro starší členské státy EU zisková.

Pokud jde o budoucnost Evropy, budu stručný. Existoval jistý velký plán, a já se na něj pamatuji, protože jsem se na té akci dost dlouho podílel. Tedy, existoval velký plán, v jehož rámci jsme si stanovili tři cíle, zvané „lisabonské cíle“: euro bude schopno soupeřit s americkým dolarem na mezinárodních měnových trzích; od Lisabonu po Vladivostok vnikne jedna velká tržní oblast; a Evropská unie se stane nejkonkurenceschopnější a technicky nejrozvinutější oblastí světa. A co vidíme v porovnání s těmito cíli? Euro taktak že přežilo krizi z roku 2008; místo obchodní oblasti, která by sahala až po Vladivostok, jsme zavedli sankce proti Rusku – a pokud jde o konkurenceschopnost, podíl EU na světové ekonomice se z pětadvaceti procent v roce 2000 scvrkl na dvacet – a půjde-li to takhle dál, mohl by podle prognóz klesnout na dvanáct až patnáct procent. Evropa očividně potřebuje rekonstrukci. To je ten impuls, o kterém jsem mluvil – že existoval grandiózní plán, který selhal a je už neplatný. To je hlací síla evropských představitelů – například francouzského prezidenta, který přichází se stále novými návrhy; všichni totiž cítíme, že rekonstrukce a změna plánu je nezbytná.

Jsme proevropští politikové a naším cílem je, aby Evropa sílila. My Maďaři si nemyslíme, že by se mělo diskutovat o tom, zda potřebujeme Evropy více nebo méně. Cílem je, aby naše Evropa byla silnější. Kde je potřeba, aby jí bylo více, tam ať je jí více; kde je třeba více kompetence jednotlivých členských států, tam je nechme dělat jejich práci. Cíle jsou jasné. Podle našeho názoru musí nový projekt obsahovat část o společnosti založené na práci, o plné zaměstnanosti. Musíme si jako cíl stanovit návrat (pomocí digitalizace) na přední místo v oblasti technologie. Myslíme, že v novém evropském plánu s rozsáhlou škálou musíme mít vlastní obrannou armádu, a že v tomto novém rozsáhlém evropském plánu nesmíme mluvit o evropském impériu ani o Spojených státech evropských, nýbrž o alianci svobodných národů. Kompetence se musejí vrátit členským státům: tam budou v nejlepších rukou. To všechno je možné a schůdné; jedinou otázkou je, zda bude Evropská unie mít tu správnou kvalitu vedení, aby bylo možno těchto cílů dosáhnout.

To vše, o čem jsem mluvil, pozdržel jistý zádrhel, nepředvídaná událost. Kdyby to v současné Evropě byla jediná témata pro diskusi, šlo by o debatu pokojnou. Mezitím však začalo novodobé hromadné stěhování národů, které otevřelo zcela nové dimenze, vše zpochybnilo a z každé věty, kterou jsme považovali za pevnou a zřetelně oznamovací, udělalo větu tázací. Teď to vypadá, jako bychom se zabývali jen obdobím po roce 2015. Rád bych však pozornost všech obrátil ke skutečnosti, že podpora, pozitivní prezentace a rozvoj modelu evropského programu pro migraci nezačaly v roce 2015, a že nezačaly s vítací kulturou. Začalo to v roce 2004, kdy jistý generální tajemník OSN jménem Kofi Annan přišel do Evropského parlamentu a pronesl projev. Řekl, že toto bude velkou otázkou budoucnosti, a nastínil, co má Evropa dělat. Řekl, že přistěhovalci budou potřebovat Evropu a Evropa že bude potřebovat přistěhovalce. Že musíme odhodit své předsudky, otevřít cesty pro migraci a společnosti v Evropě že se musejí přizpůsobit. Migrace – tvrdil – není problém, nýbrž řešení. Mezi roky 2004 a 2015 nám nedošlo, že ve skutečnosti je tento proces v západní Evropě v plném proudu. Vše nám to odhalila teprve krize roku 2015, která nás všechny – včetně Maďarů – postavila tváří v tvář dilematu: zda chceme přijmout radu Kofiho Annana i dějin a vydat se cestou, kterou se dnes ubírají západoevropské země – jež většinou samy sebe změnily v země přistěhovalců, nebo se zemí přistěhovalců stát nechceme? Pomáháme těm, kteří pomoc potřebují – o tom nelze diskutovat. Máme poskytovat ochranu potřebným. Nemáme však ani teď, ani později přijímat přistěhovalce, protože se nechceme stát zemí přistěhovalců. Nechceme své vnitřní problémy – například problém populace – řešit imigrací, nýbrž rodinnou politikou. To je tedy ona nová situace, s níž jsme všichni konfrontováni. Říkám vám na rovinu, že co já pozoruji v přistěhovaleckých společnostech západní Evropy, jsou paralelní společnosti, terorismus, úpadek veřejné bezpečnosti a že domorodé obyvatelstvo ztrácí pocit, že je ve svých vlastních zemích doma. Nic z toho nevidím jako přitažlivé, jako něco, co by dodalo Maďarsku vědomí jistoty. Naopak se od toho musíme distancovat a chránit své tradiční způsoby života.

Na závěr bych rád podotkl, že včera na sebe přitáhl pozornost jiný generální tajemník OSN: uveřejnil v evropském levicovém tisku studii, v níž zopakoval – a důrazněji – to, co v roce 2004 řekl Kofi Annan. Napsal, že je migrace dobrá a že je migrace nezbytná, a že OSN sehraje roli v rozpracování moderní celosvětové dohody o migraci, podle které by mohla být migrace řízena po celém světě, a migranti by mohli být přerozdělováni napříč zeměkoulí. Říkám to, abych zdůraznil, že konflikt štěpící Evropu zevnitř není omezen na Evropu; máme co dělat s velkou mezinárodní dohodou, kterou připravuje OSN. Známe z ní pasáže, které jsou skličující a smutné – ale víc než to: vidíme v nich nebezpečí. Je však zřejmé, že se diskuse o migraci přesouvá z evropské arény do arény celosvětové. A i na to musí být v budoucí Evropě odpověď. To je podstatný závěr, jak právě teď vidím evropskou budoucnost.

Zdroj: Maďarská vláda / úřad premiéra. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.