Aktuální číslo

Kult prezidentů a krach dekomunizace – co s tím

Napsal Jan Cholínský

Politické vyhlídky roku 2017 – část IV (část I, část II, část III)

Poslední ze série úvah o české politické situaci připomíná odklon českého národa od tradiční římskokatolické náboženské kultury a důsledky – stále uměle přiživovaného – náhražkového kultu prezidentů skrývajícího se pod hávem tzv. demokratičnosti a tzv. humanity. Mezi tyto důsledky patří jak všeobecná ztráta soudnosti, tak konkrétní ztráta sebeobranných společenských mechanismů ve věci vyrovnávání se s komunistickou totalitární minulostí – zkráceně krach dekomunizace české společnosti. Závěrečné shrnutí nabízí úhel pohledu, který lze vyjádřit třeba známou výzvou „člověče přičiň se a Bůh ti pomůže“.

Masaryk ano, sloup ne: kult versus kultura 1:0

V den osmdesátého výročí úmrtí (14. září 1937 – 14. září 2017) dosud nemístně heroizovaného prvního československého prezidenta zakázal pražský magistrát obnovit na Staroměstském náměstí Mariánský sloup se sochou Neposkvrněné Panny Marie (Imacculaty), který byl vandalsky stržen 3. listopadu 1918 zfanatizovaným davem. Faktem je, že římskokatolické kulturní dědictví dnes většinu Čechů nezajímá, jistě i proto, že se nepřátelé české variace ryzí křesťanské kultury po staletí snaží, seč mohou, hanit jeho odkaz – jaká škoda! Většinu česky mluvících současníků už ale jako myslitel a vůdce příliš nezajímá ani Tomáš G. Masaryk, kupodivu i přes to, že se jeho intelektuální a političtí dědicové těžící z různých privilegií po desetiletí snaží, seč mohou, hájit jeho odkaz.

Masaryk byl letos u příležitosti kulatého výročí úmrtí ve veřejném prostoru připomenut více než hojně, samozřejmě, že jako významný český státník zcela oprávněně. Z řady novinových, časopiseckých a internetových článků šlo ke škodě věci ty realističtější spočítat na prstech jedné ruky. Česká televize odvysílala s předstihem nevydařený a spíše agitačně-propagační než dokumentární třídílný film z roku 1997 „Ano, Masaryk“ v hlavní roli s vypravěčem Zdeňkem Mahlerem. Na výstavě „Fenomén Masaryk“ v Národním muzeu byl prezident na jednom z panelů zobrazen se svým nejbližším spolupracovníkem (proslulým intrikánem) Edvardem Benešem v bílém „rouchu“, zatímco Masarykův hlavní politický protivník, slušný a poctivý (byť nikoli ve všech politických záležitostech prozíravý) Karel Kramář naproti nim v „rouchu“ černém… Stále znovu se objevují a mediálně víří floskule typu „Masaryk osvoboditel“, jakoby Masaryk byl výlučným hybatelem událostí předcházejících vzniku státu, „Masarykova republika“, jakoby meziválečný československý stát byl výhradně dílem či vlastnictvím Masarykovým, nebo „prvorepublikový ostrov demokracie“, jakoby stát podemílaný národnostními třenicemi a permanentní zákulisní politikou, který po dvaceti letech selhal, byl vzorem politické kultury atd.

Co se týče Mariánského sloupu strženého před 99 lety žižkovským lumpenproletariátem, uveďme alespoň několik základních údajů. Sloup vysoký takřka 16 metrů byl postaven v roce 1650 jako projev díků Panně Marii a symbol vítězství obránců Prahy před švédskými nájezdníky na podzim 1648 na sklonku třicetileté války (k vysvěcení sloupu došlo za přítomnosti císaře Ferdinanda III. 13. července 1652). Sochařskou výzdobu zhotovil vynikající český sochař Jan Jiří Bendl se svými spolupracovníky, sloup byl nejen sakrálním symbolem, ale i vysoce hodnotným uměleckým dílem. Na svém místě stál 268 let, po stržení (3. listopadu 1918) se rozlomil na několik částí, druhý den po tomto barbarském činu se na místě objevil zelený věnec se vzkazem od známé české malířky: „Plným jménem protestuji: Zdenka Braunerová“. O obnovení sloupu usiluje od roku 1990 Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (www.marianskysloup.cz).

Dne 14. září 2017 hlasovalo pražské zastupitelstvo o návrhu usnesení, v němž stojí, že „nesouhlasí se záměrem obnovení tzv. Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze“ a „učiní všechny právní kroky vedoucí k rozvázání smluvních závazků a odnětí souhlasu hl. m. Prahy s umístěním tzv. Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze“. Z celkového počtu 65 zastupitelů pražského magistrátu hlasovalo 43 zastupitelů, z toho pro zákaz vztyčení sloupu bylo 37, proti zákazu bylo 6 zastupitelů. Stranický účet je následující: ANO – pro zákaz 16 ze 17, jeden nepřítomen; ČSSD – pro zákaz 8 z 8; KSČM – pro zákaz 4 ze 4; Piráti – pro zákaz 4 ze 4; Nezařazená – pro zákaz 1 z 1; Trojkoalice (Zelení, KDU-ČSL, STAN) – pro zákaz 4, proti zákazu 2 z 8; TOP09 a nezávislí – proti zákazu 2 z 12; ODS – proti zákazu 1 z 8; Nezávislí – proti zákazu 1 ze 3.

Návrh na vztyčení sloupu ani jeho odmítnutí pražskými zastupiteli nevzbudily – nejspíše ze shora uvedených příčin – větší mediální rozruch, nicméně věc má zajisté mnohem větší symbolický význam, než by se mohlo zdát. K jeho objasnění může přispět i krátké zamyšlení nad tím, „kým byl Masaryk“ a „oč jde v obnově a odmítání sloupu“?

Tomáš G. Masaryk byl český filosof, aktivista a politik – dle matrik – slovensko-německého původu narozený v roce 1950. Vyučoval filosofii na pražské Univerzitě Karlo-Ferdinandově a teoreticky se zabýval, jakožto stoupenec pokrokářství a socialismu zejména filosofií náboženství, filosofií dějin a politickou filosofií. Jakožto politický filosof nebyl příliš originálním, ani zvláště úspěšným myslitelem, jako filosof dějin byl neúspěšný – jeho koncepce filosofie českých dějin byla přesvědčivě vyvrácena jako povrchní a mylná historikem Josefem Pekařem. Ještě na počátku první světové války to vypadalo, že i v politické praxi Masaryk zůstane pouhým byť nikoli tuctovým nýmandem, vůdcem vlastní nepočetné České lidové (pokrokové) strany, tzv. realistické sekty. Válečná vřava, velmocenské zájmy vítězů a politické zemětřesení ve střední a východní Evropě měly vše změnit – Masaryk se stal postupně vlivným, mocným a slavným.

Ve druhém roce první světové války (1915) působil Masaryk v zahraničí jako jeden ze dvou českých poslanců Říšské rady – společně s agrárníkem Josefem Dürichem měli mandát podstatné části politické scény, jejich úkolem bylo hájit českou věc. Masaryk poté v zahraničí působil zároveň jako protirakouský agent britské zpravodajské služby, což ti, kdo ho do zahraničí vysílali, nevěděli. V rozhodujících chvílích – zejména v Rusku a ve Spojených státech jednal Masaryk z hlediska českého zájmu politicky jako příslovečný slon v porcelánu (zejména svým prosazováním neutrality československých legií vůči bolševikům v Rusku potažmo snahou o odzbrojení legií v Rusku), nicméně okolnosti a doba mu přály. Masarykovy politické lapsy byly překryty nimbem výsostného úspěchu a on se vrátil spolu se svým pobočníkem E. Benešem jako velký vítěz – od té doby byla paralelně a systematicky vytvářena (a státními prostředky financována) Masarykova a Benešova oslavná „osvobozenecká legenda“.

Už před válkou byl Masaryk znám svým aktivistickým bojem proti katolicismu, ale také propagováním středověkého husitství a novověkého českobratrství jako osy českých dějin. Připomeňme jeho názor publikovaný v knize Americké přednášky z roku 1907 a podruhé vydané v roce 1929: „Musíme odcírkevnit celý svůj život. Myslím tím, že musíme odloučit od církve úplně nejen vědu, filosofii a umění – to už se stalo – ale musíme odloučit od církve celou politiku a především mravnost a samo náboženství. Musíme přemoci katolicism vnitřně, ne vnějšně. Nehájím tedy jen formální odluky od církve. Znám lidi, kteří formálně vystoupili z církve, ale zůstali katolíky ve svém srdci. Musíme přemoci katolicism ve svých srdcích.“ Za války nechal Masaryk po svém příjezdu do Ruska v roce 1917 dva pluky československých legií pojmenované původně po katolických světcích (sv. Václava a sv. Cyrila a Metoděje) přejmenovat na pluky Mistra Jana Husa a Jiřího z Poděbrad. Po válce prohlásil, že katolíci budou mít jen tolik práv, kolik si jich sami dobydou, o svém akademickém protivníkovi Josefu Pekařovi konstatoval, že „je katolík, zatímco já jsem husita“, jako předválečný agitátor i pozdější prezident nepochybně inspiroval řadu laiků i kněží k odchodu z římskokatolické církve atd. Stržení památného Mariánského sloupu jako prezident neodsoudil, ale naopak schvaloval.

Po komunistickém převratu z února 1948 odešlo do exilu také mnoho českých katolíků a brzy se mezi nimi zrodila myšlenka symbolicky obnovit památný stržený Mariánský sloup. Z peněz získaných ve veřejné sbírce nechali v roce 1955 zhotovit a ve Vatikánu vysvětit nádhernou sochu Panny Marie, kterou nazvali Naše paní v exilu a přepravili ji na nádvoří svatoprokopského kláštera v Lisle u Chicaga, kde se poté konalo mnoho svátečních obřadů. Cílem však bylo přivézt sochu zpět do Prahy bezprostředně po pádu komunismu, jakožto symbol návratu českého národa od komunistické bezbožnosti zpět ke křesťanské respektive tradičně katolické kultuře. Když režim po 41 letech padl, navštívil kardinála Františka Tomáška jako představitel výboru pro převezení sochy z Chicaga do Prahy profesor Josef Kalvoda a získal ho pro myšlenku umístění sochy na místo původního sloupu. Biskupská konference však tehdy tuto snahu odmítla s tím, že na památném místě by měla stanout přesná kopie původní sochy. Ta však byla zhotovena až po mnoha letech, zatímco Panna Maria z exilu byla v roce 1993 umístěna na malebném leč poněkud schovaném vyhlídkovém místě poblíž Strahovského kláštera.

Po mnoha peripetiích byla díky nadšení aktivistů ze Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu, úsilí a sponzorství dalších jednotlivců zhotovena replika původního sloupu, v červenci 2017 odsouhlasil pražský stavební úřad její umístění na historické místo. Pražští zastupitelé však nakonec (?) rozhodli jinak, opíraje se o horečnaté úsilí odpůrců obnovy sloupu, kteří navenek demagogicky argumentují tím, že sloup je symbolem útisku českého národa pod habsburským jhem. Nicméně každý, kdo viděl v akci některé z jejich angažovaných představitelů, může nabýt dojem, že skutečným cílem jejich snahy je spíše politikaření a antikatolická zášť – ať již jde o ty z nich, kdo jsou spjati s ideami komunismu a radikální levice, nebo o ty, kdo vyznávají křesťanský protestantismus. „Ústřední protestní/protestantský výbor“ reprezentantů odpůrců sloupu se představil se svou ofenzivně-destruktivní strategií na tiskové konferenci (viz YouTube). Katolíci, jak se zdá, vsadili spíše na umírněnost tam, kde bylo třeba více zabojovat, a mají co dohánět v sebevědomí i sebeorganizování (byť předložili vlastní početnější podpůrnou petici). Za přihlížení netečné či nečinné většiny zvítězila dobře zorganizovaná akční menšina (resp. protestantská menšina oproti katolické většině), jejíž představitelé se však nemají čím chlubit a před historií neobstojí.

Mariánský sloup na Staroměstském „ryňku“ mohl být pro věřící katolíky posvátným symbolem a duchovní inspirací, zatímco mnoha nevěřícími, nekřesťany i křesťany nekatolíky mohl být přijat jako společný kulturní statek a povznášející umělecké dílo vysoké estetické hodnoty…

Zeman v Rusku, Babiš v křesle a ÚSTR v mlze

Téma letošního stého výročí zahájení bolševické revoluce v Rusku bylo stručně připomenuto už v první části této tetralogie úvah o české politické realitě. Zatímco popis výchozího stavu roku 2017 měl spíše obecnější a nadnárodní ráz, nyní následuje konkrétnější charakteristika české situace, zejména pak jevů a událostí, které v této oblasti přinesl uplynulý rok. Jistě není od věci uvažovat při tom o výsledném krachu českého pokusu o dekomunizaci společnosti.

Komunistická strana (KSČM) má od prvních svobodných voleb zastoupení v Parlamentu a s ním spojená privilegia včetně stále častější možnosti pravidelné propagace své politiky ve veřejnoprávních médiích. Platné zákony o protiprávnosti komunistického režimu a oprávněnosti odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.), stejně jako příslušný paragraf trestního zákona jsou zde bezzubé. Vedle „populárního“ televizního rozhovoru (ČT24) bývalé poslankyně Marty Semelové a jejího marxisticko-leninského výkladu dějin (2014) je na místě poukázat na knihu Svoboda zrozená v boji. Revoluční léta 1944–1948 (H. Kráčmarová a kol., Orego 2015) s předmluvou Miroslava Grebeníčka a doslovem Josefa Skály – oba komunističtí politikové zde pozitivně hodnotí první fázi poválečné (květen 1945 – únor 1948) komunistické revoluce v Československu i další revoluční směřování nabádajíce k návratu revolučního „étosu“. V logické návaznosti se v následujícím roce 2016 českomoravská komunistická strana veřejně přihlásila k odkazu února 1948, tj. vítězného komunistického převratu, který byl pro „zbytek“ společnosti katastrofou.

V roce 2017 tak už příliš nepřekvapuje, že po volbách předčítal za nově zvolenou sněmovnu poslanecký slib její komunistický místopředseda Vojtěch Filip. Ani to, že si komunisté v Poslanecké sněmovně dovolili kandidovat na místo předsedy komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů Zdeňka Ondráčka, který v lednu 1990 zasahoval s obuškem proti pražským demonstrantům. Během psaní tohoto článku byl dotyčný soudruh údajně zvolen, načež byla volba z procedurálních důvodů zpochybněna a bude se opakovat 16. ledna 2018...

Pro prezidenta Miloše Zemana zjevně nepředstavují žádný problém členství a kariéra v komunistické straně před listopadem 1989 a to ani při výběru spolupracovníků ani při jmenování politiků a dalších státem placených zaměstnanců. Předvedl se návrhy bývalého komunisty Karla Srpa (evidovaného – podle Městského soudu v Praze ovšem neoprávněně – jako agent StB) za člena Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (nehledě na jasnou „lustrační“ překážku tj. členství v KSČ) a poté ještě za jednoho z volitelů ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (dále ÚSTR). Jako volitelku ředitele ÚSTR navrhl rovněž radikálně levicovou publicistku Lenku Procházkovou, která ve veřejnoprávní televizi prohlásila, že obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí pro ni znamená totéž, jako kdyby na témž místě byla instalována socha Stalina. Na tiskové konferenci s ruským prezidentem Vladimirem Putinem konané 21. listopadu 2017 v Soči český prezident prohlásil, že pro něj bylo krásnou povinností ocenit rudoarmějce, kteří v roce 1945 osvobozovali jeho vlast. Z toho vyplývá, že si český prezident myslí, že sovětský vůdce Stalin chtěl na sklonku druhé světové války zajistit Čechům a Slovákům politickou svobodu (a jen se mu to nějak vymklo), anebo to, že chce, aby si to mysleli čeští občané.

Nadále také pokračuje dlouhodobá symbióza Miloše Zemana s jeho dávným opozičním kamarádem Václavem Klausem – ač to na první pohled nemusí být zřejmé, jejich zdánlivě protichůdná ideová východiska jsou ukotvena ve stejných zdrojích. Jde o machiavelistický cynický pragmatismus nehledě na žonglování pojmy a idejemi a současně, jak se ukázalo v roce 2015, jde i o jejich kladný vztah k jejich pragmatickému předchůdci (který byl tragédií české politiky a ubytovatelem komunismu v Československu) Edvardu Benešovi potažmo inklinování k Benešově české verzi národního socialismu. Před prezidentskou volbou Miloš Zeman ovšem posílil svůj vztah také s dalším, nyní ještě vlivnějším kamarádem Andrejem Babišem.

O výsledku české dekomunizace společnosti dnes svědčí více než co jiného právě jednoznačné vítězství Andreje Babiše ve volbách do Poslanecké sněmovny. Jeho voličům nevadí, že byl členem komunistické strany, prominentním pracovníkem komunistického zahraničního obchodu, ani že byl evidován jako agent StB (byť tato okolnost je předmětem soudního sporu). Na lidi zklamané dosavadními politickými stranami a jejich lídry zapůsobilo Babišovo česko-slovenské heslo „všeci kradnú“ a s ním spojená rétorika, které ovšem atakují nejen Babišovu politickou konkurenci, ale zejména živnostníky a střední podnikatele způsobem připomínajícím dávnou komunistickou „argumentaci“. A ještě pár slov o zahraniční politice, která dnes hýbe veřejným míněním. Zde Babiš zjevně náleží do kategorie eurooportunista. V nejsledovanější otázce imigračních kvót tvořil před volbami pozoruhodný tandem z českou eurokomisařkou Věrou Jourovou (členkou jeho hnutí ANO) – zatímco on halasně kvóty odmítal, Jourová tvrdila muziku Evropské komise striktně kvóty prosazující. Tato eurodáma (mj. propagující ideologii gender) také ohrozila českou spolupráci s Polskem a tím Visegrádskou skupinu svým mudrováním v německém tisku, kde nabádala Němce, aby nepodporovali evropské dotace pro podle Jourové nedemokratické Polsko. Nestranného pozorovatele mimoděk může napadnout i to, zda dlouhodobější české ataky dovozu polských potravin nesouvisí s Babišovým potravinářským impériem.

Mezi znaky výsledného krachu české dekomunizace patří i rozhovory, které poskytla v létě tohoto roku médiím (A2 – viz příslušné webové stránky, Britské listy – viz YouTube) francouzská historička Muriel Blaive – toho času zaměstnankyně ÚSTR ve funkci poradkyně ředitele pro metodiku a výzkum. Podle jejích vyjádření dospěla například k tomu, že: komunistický režim v Československu nebyl totalitární; v padesátých letech si československá společnost komunismus přála; výzkum komunistických archivů nepotvrdil rozsah komunistického zla a naopak zdokumentoval absenci odporu a značný rozsah spolupráce… Tyto poznatky potažmo výroky mají jeden vážný nedostatek – jsou nepravdivé a neexistuje žádná „druhá strana pohledu“, z níž by mohly být hodnoceny třeba jen jako částečně relevantní. Skutečností je, že archivní výzkum (nejen v České republice, ale ve všech postkomunistických státech) potvrdil obrovský a šokující rozsah komunistického zla, přičemž další aspekty a jednotlivosti tohoto zla dále průběžně vychází najevo. Skutečností je, že archivní výzkum prokázal existenci stovek spontánně založených skupin a tisíců spontánně se angažujících mužů i žen v protikomunistickém odboji a odporu doma i v zahraničí napříč všemi společenskými vrstvami. Skutečností sice je, že komunistům se podařilo získat mnoho spolupracovníků, ale také to, že pasivní odpor a všeobecné tiché odmítání režimu zahrnovaly jasnou většinu obyvatelstva. To lze poměrně spolehlivě prokázat veřejnými aktivitami a průběhem událostí při uvolnění poměrů v letech 1968 a 1989.

O mediálních vystoupeních dr. Blaive lze proto říci, že relativizují zločinnou a nelegitimní podstatu československého komunistického režimu a jsou výsměchem obětem komunismu i těm, kdo proti tomuto zlu statečně a s mnoha nevratnými ztrátami bojovali. Dodejme, že proti kulantně řečeno kontroverzním výrokům dr. Blaive se ve svých článcích polemicky ohradili etablovaní veřejně známí žurnalisté – Daniel Kaiser, Luděk Navara, Jiří Peňás, Jiří Sezemský, Karel Steigerwald a další, zatímco vedení ÚSTR a Vědecká rada ÚSTR se v následujících vyjádřeních postavili za dr. Blaive ve smyslu „vědeckého principu interpretační plurality“.

S ohledem na výše uvedené je na místě připomenout, že ÚSTR vznikl v roce 2007 na základě zákona (č. 262/2011 Sb.), který připomíná povinnost státních orgánů „vyrovnat se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století, vyjadřuje vůli zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, které v letech 1938–1945 a 1948–1989 prosazovaly potlačování lidských práv a odmítaly principy demokratického státu.“

Zákon o ÚSTR dále konstatuje, že zadáním této instituce je pomáhat „pochopit důsledky systematického ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomého porušování lidských práv a svobod, morálního a hospodářského úpadku provázeného justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazení fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužívání výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům a bezohledného ničení přírody.“ V zákoně rovněž stojí, že Parlament ČR se na vzniku ÚSTR a tomto zákoně usnesl „při vědomí zachování paměti o ohromném množství obětí, ztrát a škod, které utrpěl český národ a další národy na území České republiky v dobách totalitních diktatur, vlastenecké tradice společenského odporu proti okupaci a projevům totalitarismu, které byly projevem občanů v boji za svobodu a demokracii, při obraně lidských práv a lidské důstojnosti, povinnosti stíhat zločiny proti míru, lidskosti a válečné zločiny, povinnosti státu učinit zadost všem, kteří byli poškozeni státem, jenž porušoval lidská práva, mezinárodní právo i vlastní zákony“.

Jak je – navzdory uvedeným legislativním deklaracím – patrné, česká společnost se nedokázala vyrovnat s dědictvím marxisticko-leninského komunismu sovětského či východního typu, jímž byla po 41 let zotročena. Mohla získat, ale nezískala, novou imunitu, novou sílu, nové sebevědomí. Nyní je atakována prozatím sice nikoli obdobně brutální, ovšem z dlouhodobého hlediska ještě nebezpečnější verzí marxistické ideologie. Tento neomarxismus propaguje a prosazuje kulturní a dokonce i biologický relativismus a není ničím jiným než nihilismem směřujícím k anarchii (tedy zákonu džungle). Vlastních sil k boji se nedostává a tak se někteří Češi utěšují beznadějnými iluzemi o západním individualismu a jiní se uchylují k autoamnézii a sází – snad ze zoufalství – na potěmkinovský východní kolektivismus.

Co dělat?

Nadcházející sváteční čas nabádá: začněme u sebe. Hledejme ve svém nitru podstatu své lidské identity a věčnou po všechny věky a pro všechny lidi platnou pravdu Boží, nalézanému podřizujme svou vůli a přizpůsobujme svůj každodenní život. Okolní svět, česká dominantní kultura i kritický stav západní civilizace nám nejspíše budou v takovéto snaze klást překážky a od našeho záměru nás odklánět. To však nehledě na různé klopoty ani v nejmenším nevadí, naopak, napojením vlastní vůle na věčný duchovní zdroj můžeme získat vnitřní jistotu i podporu z oblasti, kam vliv pozemského chaosu nesahá.

Co dělat se stavem tohoto světa? Tuto otázku si položili mnozí včetně komunistického teoretika revoluce a praktika teroru Vladimira Iljiče Lenina nebo největšího českého exilového znalce a kritika marxismu-leninismu Simeona Ghelfanda a jeho exilového spolupracovníka, později nejvýznamnějšího historika českých soudobých dějin 20. století Josefa Kalvody. Lenin preferoval a uskutečnil krvavou řež, založil totalitární stát s nesmyslnou utopickou vizí. Ghelfand a Kalvoda zahájili na konci čtyřicátých let v exilu nekompromisní ideový boj proti bezbožnému komunismu, ale také proti chamtivému liberalismu a za politické uspořádání společnosti vycházející z křesťanské etiky a ze sociální nauky římskokatolické církve. Dnes je v českém prostředí záhodno začít bezodkladně s vážnou rozpravou – o současných výzvách doby a politických možnostech křesťanského konzervatismu – a sdružováním lidí podobného cítění a dobré vůle. Období postkomunismu končí a cosi nového začíná…

Co hodlá v příštím roce nabídnout autor těchto úvah? Tak, jako v roce letošním psané slovo. V rámci projektu v ÚSTR dvoudílnou antologii exilové politické publicistiky pravicových a katolických autorů z let 1948–1968. Pro Konzervativní listy, Distanci a Nový Polygon snad něco komentářů současného dění a zejména vývoje v Polsku, kde probíhá boj o národní kulturu a identitu. A také vydavatelský projekt zaměřený na odbornou a vzdělávací literaturu – první plánované tituly jsou zaměřeny na české politické dějiny 20. století a na odhalování kořenů západního neomarxismu.

Příjemné Vánoce a vše dobré v roce 2018!

Autor je historik.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.