Obsah

Aktuální číslo

Achillova pata Evropy

Napsal Michal Janata

Střední Evropa (a Česká republika ještě víc) je Achillovou patou kontinentu. Její geopolitická poloha ji předurčuje k téměř permanentní nestabilitě, k nechtěné oscilaci mezi východem a západem, tedy ke kolísání mezi dvěma rozdílnými civilizačními a kulturními okruhy s naprosto odlišnou politickou kulturou. Je to právě propastný rozdíl politických kultur, který je živým ostnem, pod jehož naléhavostí se střední Evropa zmítá neustále v porodních bolestech a předsmrtných křečích zároveň. Tato slabina, která se ovšem v některých historických okamžicích může jevit jako příležitost k silným výkonům na poli politiky, se naplno odhalila v říjnových parlamentních volbách v České republice.

Ať už byly motivy voličů, kteří se rozhodli pro vítězná extremistická a nesystémová hnutí, jakkoli různorodé, výsledkem je ještě těsnější příklon k politice Kremlu a ještě silnější vymezování se vůči Evropské unii a NATO. Ty subjekty, které měly vystoupení z EU a NATO v programu a dosud živořily na politickém okraji, dostaly se z vůle voličů k moci. Zatímco dosud mohli extrémističtí politici pouze ovlivňovat skupiny svých příznivců, dnes mohou velmi snadno dosáhnout vyčlenění České republiky na okraj Evropy. Kdo vyplní mocenské vakuum po euroatlantických strukturách je jasné i těm největším indolentům a přesto se značná část české populace rozhodla pro Kreml. Český antiamerikanismus, který se liší od antiamerikanismu latinoamerického či blízkovýchodního, je pro euroatlantické pozice v samotné Evropě ničivější, než pro nás cizokrajné antiamerikanismy z jiných kontinentů. Český či šířeji středoevropský antiamerikanismus se vyznačuje 1) ignorováním skutečnosti, že Česká republika neexistuje ve vzduchoprázdnu, a tudíž nedbáním faktu, že z onoho mocenského vakua může mít prospěch zejména Rusko, 2) přímo „volbou“ Kremlu jako „slovanské“ protiváhy Washingtonu, respektive preferencí despotismu carsko-bolševického ražení před demokracií. V tomto ohledu s velkou pravděpodobností v budoucnu sehraje Česká republika klíčovou roli. Roli tak hanebnou, že se to může stát na mnohá desetiletí ne-li staletí palčivým stigmatem pro desítky generací českého obyvatelstva.

Nebezpečí vyvázání České republiky ze svazku Evropské unie a NATO je tak velké, že je s podivem, že na toto ohrožení nereagují ani politici, ani veřejnost. Cestu do Kremlu horlivě prošlapával a český národní izolacionismus propagoval už Václav Klaus, ale nynější „zahraniční politika“ Miloše Zemana a jeho přátel dělá z České republiky přímo politický útvar stále podřízenější politickým zájmům Ruska. Česko je uvnitř středoevropské Achillovy paty přímo ohniskem aktivit, které jsou v zásadním a nebezpečném rozporu nejen s dlouhodobými zájmy České republiky, ale které ohrožují i jeho demokratický režim. Říjnové volby 2017 bohužel potvrdily, že nezanedbatelná část české společnosti neakceptuje dosavadní zahraničněpolitickou orientaci na Západ a volí, ať už vědomě nebo nevědomě začlenění České republiky do mocenské sféry Ruska.

Ačkoli by se to mohlo na první pohled zdát jako nečekaný obrat v dosavadním vývoji, dal se návrat do svazku satelitů někdejšího Sovětského svazu předpokládat. Po někdejším okouzlení západním komfortem se velké části obyvatel začalo stýskat po bratrské pevné ruce, i po roce 1989 neviditelně vždy připravené ke stisku. Demokracie u nás nestačila zapustit kořeny, vlastně ani se nerozbřesklo a už nastal její soumrak. Komunistům se dlouhodobá indoktrinace českého obyvatelstva vyplatila. Nezanedbatelná část české populace má stejné nepřátele jako komunisté, tedy EU a NATO. Pod záminkou samostatnosti se ovšem rýsuje jediná možná alternativa: Kreml. Při geopolitické poloze a satelitní minulosti České republiky tomu ani nemůže být jinak. Při hodnocení klíčových voleb 2017 se tento zahraničněpolitický aspekt zcela vytěsnil. Averzi vůči EU neměla v popisu práce jen komunistická strana, ale rovněž ODS a dnes se dostali ke slovu ti nejradikálnější hlasatelé evropské secese – SPD, ANO je v tomto ohledu zdrženlivější, ale to je patrně jen dočasné mimikry. Český člověk, volič obskurních a bizarních hnutí, dal na srozuměnou, že je mu demokratická náruč Evropské unie a NATO jako paktu demokratických států cizí. To není už jen nostalgismus po husákovském komunismu, jedné z nejodpudivějších variant totalitního režimu, to je přiznání, že demokracie byla jen hrou na ni, že demokracie není tím, co si lidé v České republice přejí, že někdejší homo sovieticus je vlastně jen trochu modifikovaný současný člověk nenávidící svobodu. A do této kategorie nespadají jen ti méně duševně obdaření, ale nástupci hominis sovietici, pro něž jsem nenalezl ještě jméno, jsou často ti, kterým jisté duševní schopnosti nelze upřít a z generačního hlediska nejen ti, kteří komunismus zažili, a byl jim blízký, tak jako byl blízký naprosté většině obyvatel ČR, ale i ti nejmladší.

Právě nyní se v plném světle ukázalo, že značná část české společnosti nebyla vůbec zralá přijmout po roce 1989 nový demokratický režim. Na rozdíl od denacifikované německé společnosti, která se s demokracií nejen ztotožnila, ale stala se i jejím exponentem, se česká společnost, která neprošla dekomunizací, s demokracií nesžila. A klíčovou roli v tomto rozdílu hrál a stále hraje faktor vytěsnění minulosti. Ukázalo se, že minulost nás dohnala. Relativizace destruktivních účinků komunistického panství u řady mladých historiků ukazuje, že i ti, kteří mají zkoumání minulosti takřka v popisu práce, nejsou schopni vidět komunismus jinak, než ve velmi rozmazaných či dokonce iluzivních konturách. Příkladem zde budiž článek Matěje Spurného Překvapivá nenápadnost nesvobody (Novinky.cz, 1. prosince 2017). Ačkoli je chvályhodné, že chce Matěj Spurný svými názory „čelit novému znesvobodnění“ a co se týče nových hrozeb, bychom se patrně shodli na jejich výčtu, svým výkladem komunismu jako „vyjednávání zájmů různých skupin obyvatelstva pod příkrovem diktatury“ však spíše přispívá k distorzi obrazu tohoto destruktivního hnutí. O vyjednávání zájmů různých skupin přece můžeme hovořit v demokratických režimech, nikoli však v těch komunistických či nacistických.

Spurný tvrdí, že „bezpráví, znesvobodnění a omotání společnosti sítí strachu a nedůvěry dlouhodobě akceptuje většina lidí jedině tehdy, když je to vše vyváženo splněním některých dlouho nenaplňovaných potřeb a tužeb: zbavením existenčních potíží, snížením či vykompenzováním sociální nespravedlnosti, nastolením pořádku a bezpečí“. To je ovšem nebezpečný omyl, protože bezpráví, znesvobodnění a omotání sítí strachu a nedůvěry neakceptuje většina lidí proto, že je to kompenzováno splněním jakýchkoli tužeb, ale proto, že nemají v totalitním státě, navíc hermeticky uzavřeném vůči okolnímu světu, prostě na vybranou. Komunismus neměl nic, čím by kompenzoval svou brutalitu a kolosální míru nesvobody. Uměl plodit jen obecnou bídu, sociální nerovnost a permanentní propagandistickou mobilizaci všech obyvatel, tedy přesně opak toho, co mezi kompenzacemi vyjmenovává Spurný. Severokorejský obyvatel nemá, tak jako ji neměl československý občan, jinou možnost, než se podrobit a toto podrobování je založeno nejen na nemožnosti jiné alternativy, ale také na tom, že není možnost úniku. Těch několik lidí, kteří rezistovali, platili příliš vysokou cenu nejen vězením, ale mnohdy i svým životem a to dokonce ještě na přelomu 70. a 80. let minulého století, jak mohu dosvědčit svým případem, kdy jsem o život málem přišel.

Je omylem se domnívat, že v pevném sevření totality je možné žít každodennost tak, že to může evokovat iluzi kontinuity s režimem, který tomu totalitnímu předcházel: „Usilovat o plastický obraz života v diktatuře – včetně toho, že například komunisté skutečně naplňovali některé tužby miliónů lidí, díky čemuž se dostali k moci, že i v časech nejtužšího stalinismu přežívaly různé autonomní skupiny a způsoby života nebo že protagonisté komunistické moci autenticky věřili vlastním ideologickým východiskům a byli za ně ochotni pokládat nemalé oběti –, to vůbec není projevem zavrženíhodné nebo naivní relativizace zločinů a bezpráví, kterých byla ta doba plná.“ Měřeno touto optikou, bychom stejně bizarně mohli hovořit o naplňování tužeb milionů vězňů v Osvětimi, kteří byli zbaveni existenčních starostí „tam venku“ či o strážcích SS, kteří autenticky věřili svým vlastním ideologickým východiskům a byli za ně ochotni pokládat nemalé oběti, vždyť služba v koncentračním táboře byla přece tak náročná. Ovšem v rámci interpretační asymetrie, podle níž máme daleko přísnější kritéria na nacismus než na komunismus, který máme neustále sklon v tomto ohledu podceňovat, nás třeba podobná slova, jaká vyslovil Spurný svým hodnocením komunismu, tolik nepobouří. Ty, kteří vědí, jak skutečně komunismus fungoval, tedy jako doslovný koncentrační tábor obehnaný neprodyšně dráty, však pobouří.

Ostatně jak objevně konstatoval Giorgio Agamben v Homo Sacer „na tábor nebudeme pohlížet jako na historickou zkušenost, jakousi anomálii, patřící minulosti (i když se s ní lze ještě setkat), ale jako na skrytou matrici, nomos politického prostoru, v němž stále ještě žijeme“. Právě tuto skrytou matrici, koncentrační tábor, je třeba vidět za zdánlivou selankou komunistické minulosti. Ovšem právě dějiny každodennosti a oral history slouží účelově mnoha českým historikům jako zástěrka pro exkulpaci komunismu. Zplastičťováním obrazu života v komunismu prostřednictvím špatně pochopené metody Alltagsgeschichte můžeme dospět až k takovému rozmlžení kontur, že mezi katy a jejich obětmi nenajdeme žádný rozdíl. Naopak skutečně neideologického a dostatečně odstíněného pohledu se dopracujeme například tím, že budeme rozlišovat, tak jako Karl Jaspers v Die Schuldfrage (česky Otázka viny, 2006, Academia), vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Historiografie totiž není věda, která by se mohla oprostit od svého normativního zázemí, není wertfrei, není ji nikdy možné oddělit od hodnotových východisek historika a pokud ano, pak jde o špatného historika a špatnou historiografii. Když Friedrich Nietzsche hovoří o tom, že historie patří k životu v trojím ohledu, tedy jako živému a usilujícímu, tedy monumentálnímu druhu historie, jako uchovávajícímu a uctívajícímu, tedy antikvárnímu druhu historie a trpícímu a potřebujícímu osvobození, tedy kritickému druhu historie, tak právě o tom kritickém říká, že člověk „musí mít a občas užít sílu minulost rozlomit, aby mohl žít: docílí toho tím, že ji přivádí před soud, postupně ji vyslýchá a vposled odsoudí; každá minulost si však zaslouží být odsouzena – neboť tak se to už má s lidskými věcmi: vždy jim vládlo lidské násilí a slabost“.

Historiografie, pro niž pléduje Spurný, nestojí ve službách života – je to historie sterilní, plochá, nepravdivá a „objektivistická“ ve smyslu, jaký jí byl vtištěn v 19. století, chápeme-li jí nížiny tehdejší produkce. Tento iluzivní objektivismus je totiž dědictvím marxistické historiografie a je politováníhodné, že právě tato její podoba se objevuje i u mladší generace českých historiků. Sféru hodnot nelze oddělovat od empirické oblasti, jak tomu chtěl Max Weber. A jestliže budeme zplastičťovat obraz režimu až po takovou mez, že za ní splynou ty nejlepší režimy s těmi nejhoršími v jeden nerozlišitelný pojmový a představový chuchvalec, pak se nebudeme moci divit těm, kteří dobrovolně volí hnutí, jež zcela neomylně vedou k demontáži právního státu a demokratického režimu, jehož jsme dnes – bohužel – svědky.

Autor je historik, na konci listopadu 2017 mu vyšla kniha Paradoxy demokracie.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.