V „černý pátek“ 9. prosince byl v Poslanecké sněmovně schválen tzv. protikuřácký zákon, který výrazně reguluje kouření a pití alkoholu v restauracích, barech a kavárnách. Nabízíme jiný pohled na tuto prohibiční posedlost politických a státních institucí…

Redakce

Velký anglický spisovatel a novinář Gilbert Keith Chesterton zhruba před sto lety napsal: „Porušováním velkých a věčných zákonů nezískáme větší svobodu, ale malé, malicherné zákony. Svět se bude muset spokojit s něčím byrokratickým, méně lidským a intimním.“ Když se dnes mluví o politickém nebo sociálním dopadu nějakého nového zákona, málokdo pomyslí na svobodu. „Kdykoli však někdo poukáže na jisté nedostatky v lidském chování, všichni volají po zákazech a myslí hned na policii.“ Taková je i dnes situace v České republice.

Svoboda pro psy

Varovným znamením, že začíná být svoboda ohrožována, byly pro Chestertona debaty o možnosti částečného zákazu alkoholu, vedené v Anglii liberály a anglikány před první světovou válkou. Přestože byly tyto snahy zaštítěny bohulibými úmysly ochránit dělnické rodiny před zhoubným alkoholismem mužů, vystoupil se vší rozhodností proti jakémukoli zákazu: „Svobodný člověk vlastní především sebe. Když si ubližuje, jídlem, pitím, kouřením, hazardem, je to hlupák, jenž ničí sebe a možná i svou duši. Když mu to však zakážete, nebude o nic svobodnější než pes.“

Člověku nelze přikazovat, jak má žít. Chesterton byl nesmiřitelným kritikem všech puritánů, abstinentů a zastánců prohibice. Problém alkoholismu, jak napoví zdravý rozum, není problémem alkoholu, nýbrž toho, co naši skromnější předkové nazývali nenasytností, neuměřeností a neschopností se ovládat, podobně jako například u obezity. Je proto zcestné snažit se některé údajně nezdravé věci sprovodit ze světa represí a zákony, jak se tomu dnes nejviditelněji děje v případě kouření.

Každý soudný člověk musí vidět, že zde již zdaleka nejde o ochranu nekuřáků, personálu hospod a restaurací či mládeže, ale o snahu totálně sprovodit ze světa něco, co je od nepaměti jeho součástí. „Někteří dnešní fanatici, kteří nesnášejí tabák, chtějí zakázat kouření a zřejmě i to zcela soukromé. Tyhle moderní představy nejsou jen negativistické, jsou nihilistické a totalitní, mají jednu společnou utopii. Vždycky jde o něco, co má ze světa naprosto a zcela beze zbytku zmizet.“ Tolik Chesterton.

Cíl zůstává stejný, jenom metody jsou sofistikovanější, zákeřnější a byrokratičtější. Virus zákazů a příkazů, va-rovných nápisů a obludných odstrašujících obrázků na krabičkách cigaret se šíří západním světem jako epidemie středověkého moru, zahalený do pohřební černé barvy a symboliky. A vyvolává jeden absurdnější legislativní návrh za druhým, jako by dnes neexistovaly jiné, skutečně vážné společenské a politické problémy. A co bude na řadě příště? Nastolí se oficiální náboženství zdraví.

Hitler a Churchill

Zatímco německý vůdce třicátých let Adolf Hitler se usilovně modlil k bohu zdraví, britský státník Winston Churchill kouřil a pil jednu láhev whisky za druhou. Válku přesto vyhrál. Stejně jako Hitler chápal význam propagandy a své slavné gesto „V jako vítězství“ využil v plné míře, když si u toho nacpal do úst tlustý doutník. Ten byl od symbolu svobody stejně neoddělitelný, jako byly vegetariánství, abstinence a nekouření jeho oponenta neoddělitelné od nacistické holínky.

Führerova nenávist ke kuřákům byla pověstná. Jeden z jeho „slavných“ výroků zněl, že kdyby nepřestal kouřit, „Německo by své současné slávy nikdy nedosáhlo“. Tabák napadal jako „pozůstatek liberálního životního stylu“ a na plakátech nacistické protikuřácké kampaně se objevila holínka drtící hlavu kuřáka. „Tvé tělo patří národu / Tvé tělo patří vůdci / On rozhodne, co jíst máš, pít / Tvá povinnost je zdravý být!“ zněl známý popěvek německých národních socialistů z roku 1937.

„Zdraví není soukromá věc,“ tvrdili nacisté. Ženy nesměly cigarety dokonce ani kupovat. „Německá žena nekouří,“ hlásala propaganda. Podobně ostře potírá dnes kouření Islámský stát, který veřejně pálí zásoby zabavených cigaret jako varování obyvatelům okupovaných území. Podle nedávné zprávy bylo poblíž Damašku bičováno padesát zadržených občanů, obviněných z kouření na veřejnosti. Alespoň v něčem se evropské progresivní „elity“ s radikálními islamisty shodnou.

Hypermoderní narcis

Už Nietzsche prohlásil, že po smrti Boha bude za božstvo prohlášeno zdraví. Pokud neexistuje nějaký vyšší smysl přesahující horizont holého života, jak je tomu v moderních společnostech, musí být zdraví zabsolutněno, prohlášeno za „velkou bohyni“, a jeho státní ochrana dovedena ad absurdum.

Studny byly otráveny, stěžuje si francouzský konzervativní kunsthistorik Jean Clair: Všechno potěšení hořkne, každá rozkoš je provinění. „Naše doba, smutná k uzoufání, se chová jako hypochondr. Včera lidé obětovali svůj každodenní život ve jménu komunistické společnosti, která přinese blaho. Když se rozplynuly politické iluze, vnucuje se svými přednostmi iluze biologická.“ Cílem není nic menšího než dlouhověkost, zachování holého života za každou cenu. Metuzalémismus! Bude za to třeba draze zaplatit – životem v umrtvování.

Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky si v knize Hypermoderní doba z roku 2004 všímá zvláštního fenoménu, ne tak dávného, který nazývá „Carpe diem na ústupu“ a který dnes můžeme pozorovat v plné síle. Hédonismus a bezstarostnost spojené s liberalizací v mnoha životních oblastech, zejména sexualitě, provázející ekonomický růst v západních zemích po druhé světové válce, především v šedesátých a sedmdesátých letech, byly postupně vytlačeny a nahrazeny módními teoriemi zaměřenými na zdraví a dlouhověkost. Jedna kapitola dějin morálky Západu, založená na prožitku, naléhavosti a bezprostřednosti, se uzavřela, definitivně skončila. Nahradila ji ideologie vyzdvihující prevenci, předběžnou opatrnost a obezřetnost ohledně zdraví: jíst zdravě, hubnout, sledovat hladinu cholesterolu a především nekouřit.

Dnešní „hypermoderní narcis“ (Lipovetského termín), posedlý vlastním zdravím a dlouhověkostí, „dává přednost hygieně před atmosférou a prevenci před prožitkem“. I zde můžeme znovu povolat Chestertona: „Je více prosté ctnosti v člověku, který si dá biftek, protože na něj dostal chuť, než když někdo ze zásady konzumuje fazolové klíčky,“ tvrdil.

Co je vlastně rozumný život?

Veškeré recepty na racionální chování, vyvážené stravování a dlouhověkost jsou falešné a okrádají člověka o to nejcennější, co má či může mít – potěšení ze života. „Člověk má jíst, protože má chuť na jídlo, a ne proto, že jeho tělo potřebuje energii,“ tvrdil Chesterton. „Člověk má sportovat, ale nikoli proto, že je příliš tlustý, nýbrž proto, že miluje koně nebo hory. Normální muž se také nežení z potřeby reprodukce, ale proto, že se zamiloval. Potrava, pohyb i manželství nám prospějí jenom tehdy, když budeme myslet na něco zcela jiného. Všechno, co má smysl, má původ v přirozeném velkorysém vzrušení.“

„Co je to vlastně rozumný život,“ ptá se francouzský sociolog Edgar Morin v knize Láska, poezie, moudrost. Nespočívá racionalita náhodou v tom, že si uvědomíme její meze. Život není rozumný a žádné rozumné kritérium pro něj neexistuje: „Koneckonců si můžeme položit otázku, zda jíst zdravě, žít zdravě, neriskovat a nikdy nepřekročit stanovenou míru představuje opravdový život, jinými slovy, zda rozumný život není náhodou šílený. Není šílené snažit se šílenost vymýtit?“ Život v sobě zahrnuje určitou dávku excesů, bezdůvodnosti, nerozumu, „stravování se“ – a především nezbytného rizika. Kouřil celý život a vyšlo to, nebo taky ne, tak smůla – v každém případě to byla člověkova osobní volba. Podobně jako s nadměrným pitím, jídlem, sexem, léky. Umírněnost, střídmost či askeze dospělého jedince musí být dobrovolná, vštípená v mládí rodinou a dobrými osobními příklady, nikoli státní represí a ideologií. Jak víme z minulosti, stát s nejrůznějšími neklidnými a potrhlými mravokárci „v zádech“ byl vždy špatným vychovatelem.

Britský filosof Roger Scruton před časem napsal, že fanatici zdraví, kteří se nám snaží otrávit mnohá přirozená potěšení, neboť jsou údajně zdraví škodlivá, by měli být zahnáni do odlehlé rezervace, kde by se mohli vzájemně obluzovat svými falešnými elixíry nesmrtelnosti. My ostatní bychom pak své dny v klidu dožili na jednom velkém „platonském tahu, na němž by katalyzátorem bylo víno, prostředkem konverzace a cílem pokojné přijetí vlastního osudu, doprovázené mimo jiné předsevzetím, že se na tomto světě nezdržíme déle, než znělo pozvání“.

Psáno pro Reflex, publikována na www.pravybreh.cz, převzato se souhlasem autora.