Pan Jiří Brady, který se stal bez svého zavinění symbolem letošních rozdvojených oslav 28. října už je zase zpátky doma v Kanadě, ale ta jeho podivná historka stále vyvolává vášně a polemiky. V Neviditelném psu (NP), jehož čtení k snídani už jsem si mimochodem dávno zakázal, abych si nezhoršoval stav svých žaludečních vředů, se například 31. října objevil článek Petra Boudy (dále jen Autor) „Herman jako ztělesnění pravdy?“.

Pominu teď to, že ministr Herman o sobě nic takového neřekl a Autorovi by jistě nedalo moc práce si to na webu Seznamu ověřit (jsou to jen tři stručné otázky a krátké odpovědi pod bulvárně provokativním titulkem). Celý článek v NP totiž napovídá, že Autor si s hledáním pravdy moc hlavu neláme, ačkoli se tak tváří. Spíše se pouští do spekulací.

Autor srovnává příběh vyznamenání, jež bylo uděleno Siru Nicholasi Wintonovi s průběhem toho, jak mohl také probíhat vývoj událostí kolem vyznamenání pana Bradyho. Na tomto půdorysu pak zpochybňuje věrohodnost verze, kterou nejen prezentuje ministr Herman, ale potvrzuje i sám pan Brady, tedy že mu vyznamenání bylo nejprve Hradem přislíbeno a posléze odepřeno, a to ve zjevné souvislosti s aktivitami jeho synovce Daniela Hermana.

Nedá mi to a musím se sám sebe ptát: proč by starý pan Brady takhle lhal? Ani on ani jeho žena, která jeho verzi opakovaně potvrdila, to podle mě neměli ani v nejmenším zapotřebí. A tak jsem začal trochu pátrat…

Už srovnání s případem Sira Wintona hodně kulhá, nejen proto, že ten neměl české občanství, ale především proto, že při vší úctě k panu Bradymu, Sir Winton byl zkrátka hodně jiná liga, letěl pro něj vládní speciál, vyznamenání bylo nejvyšší možné atd. Je tedy nasnadě, že kolem jeho vyznamenání probíhalo mnohem více přípravných diplomatických aktivit, než je běžné. Stálo by tedy asi spíše za to pokusit se zapátrat u dalších z těch, kteří za života v Kanadě dostali nějaké místní vyznamenání (Zdena Salivarová, Josef Škvorecký, Tomáš Baťa ml.), jestli o takovém propůjčení / udělení byla předem informována naše ambasáda v Ottawě a/nebo ta kanadská v Praze, jak dlouho před samotným aktem to bylo, apod. Osobně mám důvod si myslet, že tato procedura se v nekolizních situacích, jakou je i tato, obvykle moc nedodržuje, ale fakta ze zmíněných případů (či eventuálně dalších podobných...) by to mohla osvětlit lépe, než moje domněnky.

Autor však zpochybňuje verzi pana Bradyho a odkazuje také na zprávu ČTK o prohlášení kanadské ambasády v Praze (samotné prohlášení se mi dohledat nepodařilo), kde ovšem naleznete pěkné diplomatické formulace, např. že „vedoucí protokolu Forejt řekl novinářům“ nebo naopak, že „ministr Herman obvinil Zemana“. Zcela bez citací někoho jiného tam naopak stojí, že „poté, co se ministr 18. 10. sešel s dalajlámou, Zeman se rozhodl vyznamenání Bradymu neudělit“. Pokouším se číst mezi řádky obsah takového sdělení diplomatů, a nezdá se mi to až tak složité… To je ostatně podobné, jako když 3 uvedení svědkové onoho vyděračského pohovoru shodně prohlásí, že takový výrok „neslyšeli“. Říci, že nic takového nepadlo, by jim možná nedovolilo jejich svědomí či vkus.

Svůj telefonát panu Bradymu ovšem nedokázal zapřít ani pan Forejt. Nemohu uvěřit tomu, že by šéf hradního protokolu osobně volal někomu 2 týdny před slavnostním aktem, aby mu řekl, „pan prezident vám možná dá medaili TGM, ale zatím to vlastně není tak moc jisté“. A už vůbec si neumím představit, že by na takhle vágní informaci reagoval ten skoro devadesátiletý potenciálně neoceněný člověk tím, že by si naplánoval cestu do Prahy a koupil letenky.

Shrnuto: jestliže tu máme tvrzení proti tvrzení, z nichž autorem jednoho je notorický, soudně certifikovaný lhář opět obviněný ze lži (resp. lidé, kteří mají v popisu práce jeho lži obhajovat a zakrývat), zatímco na druhé straně stojí člověk, jehož kredit zatím nikdo nezpochybňoval, a je v situaci, jejíž případné rozuzlení mu nemůže přinést prakticky nic, ať už bude jakékoli, je mi těžko uvěřit, že tím lhářem je právě tahle druhá strana.

Proč takhle jednoduchou úvahu nechce či nemůže do svých spekulací zařadit Autor, nechám zase já na úvaze čtenářů, tak jak končí svůj článek on.

Redakce KL / Dodatek:

Dotázali jsme se na názor (ex)senátora s kanadským pasem Edvarda Outraty. Nabízíme to podstatné z jeho reakce: „Konzultace s vládou jiného státu, jehož je recipient státního vyznamenání občanem, je, pokud vím, zvyklost – nikoli požadavek mezinárodního práva. ... Taková konzultace ... se stala součástí formální procedury. ... Nevím, jaký je současný stav kanadských pravidel v této věci. ... Ve věci navrhovaného vyznamenání pana Bradyho to není příliš relevantní. Z dosavadního povídání o této historii je zřejmé, že byl navržen, ale nebyl na konečné a jediné oficiální listině. V takové situaci se prezident samozřejmě na kanadskou vládu neobracel. Jakákoli manipulace s jakýmikoli předběžnými verzemi takového seznamu (před podpisem předsedy vlády) je formálně v pořádku; jinak ani není možno postupovat. Zde však nejde o porušení formálního postupu, nýbrž o to, jak mohl být pan Brady takto mylně informován prezidentskou kanceláří. To je lidský skandál a nezáleží na vedlejších aktivitách, jako je informování kanadské vlády. Vtahování Kanady do věci je jen snahou prezidentské kanceláře mlžit v hlavní věci: moc by se jim hodilo, aby se lidé zabývali kanadskými pravidly a zapomněli na to podstatné.“

Konfrontujme nyní argument, o kterém se výše pojednává, s dnes známými fakty. Argument (ve stručnosti) říká toto: Kdyby bylo plánováno vyznamenání pana Bradyho, musela by být konzultována kanadská vláda. Kanadská vláda však konzultována nebyla, z toho plyne, že vyznamenání pana Bradyho nepřicházelo v úvahu. Tudíž neudělení vyznamenání panu Bradymu nemůže být důsledkem aktivit pana Hermana, nebylo čím pana Hermana vydírat a tedy pan Herman si vše vymyslel...

Nyní však již víme, že pan Forejt pana Bradyho telefonicky kontaktoval. To jistě neznamená, že pan Brady již byl definitivně mezi oceněnými. Na druhé straně to však jistě znamená, že jeho ocenění přicházelo v úvahu. (Jaký jiný smysl by mohl telefonát pana Forejta mít?) A zároveň tedy, podle dostupných informací z otevřených zdrojů, nebyla konzultována kanadská vláda. Na základě těchto údajů nejlze dospět k jinému logickému závěru, než že souhlas kanadské vlády nebyl a není v takových případech nezbytný a celý argument se tak pod tíhou faktů hroutí.

Z toho tedy vyplývá, že neudělení vyznamenání panu Bradymu může být důsledkem aktivit pana Hermana, otázka udělení vyznamenání panu Bradymu mohla být nástrojem vydírání pana Hermana a ocitáme se v situaci „tvrzení proti tvrzení“ – viz samotný závěr textu pana Krále.

Konečně nás až dojímá péče, která je v tomto případě věnována diplomatickému protokolu, když není žádným tajemstvím, že při neméně důležitých příležitostech na ně náš pan president, s prominutím, z vysoka kašle...

Psáno pro Konzervativní listy.