Prezident Miloš Zeman znovu a znovu ukazuje, že považuje Českou republiku za místo, kde je mu všechno dovoleno a kde pro něj neplatí ani zákony, ani Ústava, ačkoli právě zachovávání těchto norem slibují čeští prezidenti při své inauguraci. V poslední době to předvedl jak na domácí, tak na mezinárodní scéně.

Doma dokumentovala jeho aroganci Kancelář prezidenta republiky nerespektováním pravomocného rozsudku ve věci prezidentových výroků na adresu Ferdinanda Peroutky. Je ovšem otázkou, zda je škodlivější tohle domácí hulvátství, kterého si kromě pár lidí v Česku asi nikde jinde celkem nevšimnou, byť těžce poškozuje úctu k právnímu systému, nebo zda se máme více pohoršovat nad tím, jaké škody páchá český prezident v mezinárodním prostoru.

V obecné rovině je nutno považovat za krajně znepokojivé, že se prezident projevuje v často zcela zásadním rozporu se zahraniční politikou vlády, ačkoli právě vláda je podle čl. 67 Ústavy vrcholným orgánem výkonné moci, zatímco prezident má v zahraniční politice podle téže Ústavy roli především reprezentační. Zemanovo dlouhodobé nadbíhání Rusku nebo Číně, vyostření vztahu s velvyslancem USA či jeho pohrávání si s myšlenkou referenda o členství v NATO by bylo možná záhodno poměřit s ustanovením preambule Ústavy, která říká, že Česká republika je „součástí rodiny evropských a světových demokracií“, ale jednalo by se asi o debatu pouze akademickou s nejasným výsledkem.

Není naopak sporu o tom, že prezident Zeman opakovaně porušuje zcela základní principy fungování diplomacie, čímž nejen poškozuje dobré jméno České republiky (ačkoli jeho úkolem by měl být pravý opak), ale hlavně velice znesnadňuje práci profesionálnímu diplomatickému sboru, který je za praktický výkon zahraniční politiky vlády zodpovědný. Možná už od doby, kdy během návštěvy Vatikánu šokoval prezident tamní representaci zcela bezprecedentním sdělením, že s ním cestující ředitel protokolu Forejt tam bude příštím velvyslancem, visí na webu Ministerstva zahraničních věcí také tento text:

„Vyslání velvyslance jako nejvyššího představitele země v jiném státu je důležitým aktem ve vztazích obou zemí a má nezbytnou standardní proceduru… Ministr velvyslance navrhuje vládě, po jejím schválení je návrh předložen prezidentovi republiky, který velvyslance jmenuje… Poté je životopis designovaného velvyslance zaslán přijímající zemi, která během týdnů až několika měsíců vysloví souhlas – agrément. Ve výjimečných případech dotyčná země souhlas nevydá. Odmítnutí je znakem vážných problémů, které spočívají ve výhradách přijímající země vůči navrhované osobě nebo vyplývají z negativních vztahů mezi zeměmi. Nejčastější formu odmítnutí představuje mlčení, tedy neudělení agrément po dobu několika měsíců. Po obdržení agrément od přijímající země vyhotoví úřad presidenta ČR listiny, které pověřují velvyslance a doporučují ho hlavě přijímajícího státu. Současně je formální listinou odvoláván stávající velvyslanec v dotyčné zemi. Teprve v tomto okamžiku je možné zveřejnit jméno nového velvyslance. Předčasné zveřejnění jména velvyslance neodpovídá etiketě v mezinárodních vztazích. Důvodů je více, především by tento krok nediplomaticky omezil možnost tichého neudělení agrément. Hostitelská země to může oprávněně vnímat jako tlak na přijetí navržené osobnosti, což by nepřispělo k budování vztahů mezi oběma státy. Současně by došlo k narušení standardní politické a ekonomické činnosti velvyslanectví resp. dosavadního velvyslance. Zveřejnění nového jména by mohlo vést k odkládání důležitých aktivit a rozhodnutí, protože by se hostitelská země mohla soustředit už na velvyslance nového.“

Prezident Zeman se ovšem, jak se zdá, nenamáhal číst ani Ústavu ani web MZV. Takže se při své poslední návštěvě USA dopustil opět téhož faux pas, když na setkání s krajany v New Yorku, a to dokonce před přítomnými novináři, oznámil početnému publiku, že novým velvyslancem v USA bude další z jeho mužů, a to ředitel jeho kanceláře pro zahraniční vztahy Hynek Kmoníček. Okamžitě tím vyvolal dohady o tom, zda to bylo jen jeho obvyklé pohrdání pravidly, anebo zda se i tentokrát jednalo o promyšlený tah přesně v souladu s citovaným popisem MZV, tedy o snahu vytvořit tlak na americkou administrativu, aby Zemanova zahraničně politického šéfa jako nového velvyslance přijala.

Důvody k obavám, že by s tím vláda USA mohla mít problém, by se jistě našly. Zemanovy silácké řeči o tom, že americký velvyslanec Schapiro má „zavřené dveře na Hrad“ nepochybně v Bílém domě zaznamenali a těžko se mohou domnívat, že to s člověkem, který na Hradě zodpovídá za prezidentovy zahraniční vztahy, nemá žádnou souvislost. A jednou z možných a celkem logických reakcí by pak samozřejmě bylo i to, že by Kmoníček v USA agrément nedostal. Zeman tomu tedy čelí nejen tím, že vytvoří zcela nepřijatelný tlak na americkou vládu, ale ještě jen tak mimoděk vyšle do světa zprávu o tom, že on by volil Trumpa. To není jen obtížně obhajitelné buranství, s nímž se prezident jedné země vyjadřuje k probíhající volební kampani země jiné. To je podle všeho sázka Zemana na to, že stane-li se Donald Trump opravdu prezidentem USA, bude mít Kmoníček cestu do Washingtonu už dočista umetenou. Můžeme sice jen spekulovat o tom, zda by Hillary Clintonové potenciální roztržka nad (ne)přijetím nechtěného velvyslance stála za zhoršení vztahu s Prahou coby stále ještě blízkým spojencem, jisté ovšem je, že Zeman zase jednou nadřadil svoje velmi přízemní osobní zájmy vysoko nad zájmy země, kterou má vést a reprezentovat.

Najdou se ovšem jistě i tací, kteří celou tuhle trapnou newyorskou epizodku přičtou nikoli Zemanovu záměru prosadit svého koně na atraktivní místo, ale spíše jeho dlouhodobému zájmu odtrhnout nás od „rodiny evropských a světových demokracií“ a přivést nás zpátky do náruče ruského medvěda, který do té rodiny nepatří a patřit nechce. Tuto variantu, bohužel, s ohledem na to všechno, co už Zeman ve své prezidentské pozici napáchal, nejde vůbec vyloučit…