Obsah

Aktuální číslo

Boj o pravdivost

Napsal Dan Drápal

Jedním z důsledků rozvoje informačních technologií a sociálních sítí je něco, co bychom mohli nazvat demokratizací žurnalistiky. V podstatě každý člověk si může založit vlastní blog či webovou stránku, a různé skupiny zapálených lidí si mohou zřídit internetové noviny či internetový časopis, kde mohou šířit informace i názory. Mohou ovšem šířit i … dezinformace.

Informacemi jsme v současnosti přímo zahlceni. Jak v politických stranách, tak v církvích, ale patrně i v různých jiných společenských organizacích se přitom volá po více informacích. Často se lidé vlamují do otevřených dveří, protože informace, po nichž volají, už na webu dávno jsou.

Čím snazší je šířit své názory na internetu, tím to mají těžší klasická média, zejména noviny a politické časopisy. Mnoho lidí hledá „své“ informace na internetu a přestává noviny číst.

Problém je ovšem v tom, že čtenáři internetových novin a časopisů se zpravidla neobtěžují zkoumáním, do jaké míry jsou informace, které přijímají (a mnohdy obratem ruky) dále šíří, skutečně pravdivé. Výsledkem je, že na internetu můžete najít celou škálu názorů, nicméně máte jen malou šanci ověřit si věrohodnost či relevanci faktů, o něž se tyto názory opírají.

Nedávno jsem slyšel zajímavý rozhlasový pořad o novinách a časopisech. Dozvěděl jsem se z něj, že například solidní německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung má několik desítek redaktorů, kteří ověřují informace tímto deníkem přinášené. Americké noviny USA Today jich mají, pokud mě paměť neklame, dokonce několik set. Autor pořadu přitom (patrně právem) hořekoval nad tím, že současné proměny mediální scény přinutily tyto a všechny podobné deníky a týdeníky k často drastickým redukcím počtu těchto svých zaměstnanců.

Teď začnu z jiného soudku. Levicově liberální ideologie nastoupila v šedesátých letech „dlouhý pochod institucemi“, až je zcela ovládla. Tato ideologie zřejmě nevychází z jednoho „řízeného“ centra a nemá ani pevné obrysy. V praktickém životě na ni ovšem můžete snadno narazit, a to v nejrůznějších podobách.

Uvedu jeden příklad. Nedávno jsem se dvěma články zastal paní poslankyně Pavlíny Nytrové, která byla dehonestována za svůj projev v poslanecké sněmovně, v němž tvrdila, že děti vychovávané homosexuálními páry trpí častěji duševními poruchami než děti vyrůstající v biologických rodinách. Uznávám, způsob, jakými paní poslankyně své přesvědčení dokládala, byl dosti nešťastný. Nicméně jsem přesvědčen, že měla v podstatě pravdu.

Několik známých sexuologů ovšem prohlásilo, že je dávno dokázáno, že to není pravda. Možná jsem nebyl dost pozorný nebo dost důkladný a někdo z čtenářů mě poučí o opaku, ale ani jednou jsem se nesetkal s tím, že by se toto tvrzení odkazovalo na nějaký výzkum, který by dokazoval opak tvrzení paní poslankyně. A nevím, zda po nich někdo takový odkaz vyžadoval. Když jsem se paní Nytrové ve svých článcích zastal, okamžitě jsem byl mnohými vyzván, abych své tvrzení doložil. Vidím zde značnou asymetrii v přístupu.

Sám pochopitelně nemám prostředky, abych podobný výzkum inicioval a provedl, nicméně napsal jsem spolu se socioložkou Danou Hamplovou článek do Rodinných listů, v nichž na výsledky podobných průzkumů upozorňuji. (Článek by měl vyjít v září.)

Jsou totiž data, která „hodí“, a data, která se „nehodí“. Jsem přesvědčen, že vedeme kulturní boj o povahu svobodné západní společnosti, a vidím známky toho, že tato společnost pomalu přestává být svobodnou. Důvodů je několik a patrně se k nim vrátím v některém z dalších článků.

My, kdo vedeme tento kulturní boj na straně konzervativců, bojujeme proti obrovské přesile. To neznamená, že nemáme pravdu. Nicméně měli bychom být schopni svá tvrzení dobře doložit a vycházet z ověřených podkladů. A tady se dostávám k hlavní myšlence svého článku.

Postrádám jakýsi konzervativní think-tank, či lépe řečeno institut, který by se zabýval sběrem a hlavně ověřováním relevantních dat. Ano, máme zde Konzervativní listy, máme zde Občanský institut nebo Institut Williama Wilberforce. Jsem za ně velice vděčný. Nicméně jak Konzervativní listy, tak Občanský institut se zabývají spíše šířením názorů než shromažďováním relevantních podkladů. Cítím velkou potřebu instituce, kam bychom se mohli obrátit s dotazy, zda existují statistická data k té či oné otázce, a na niž bychom se mohli obrátit, abychom si ušetřili zdlouhavé a někdy nakonec neúspěšné hledání na internetu.

Uvedu příklad. Běžně můžeme ve sdělovacích prostředcích číst nebo slyšet, že vloni přišlo do Německa 1 200 000 migrantů. Jistě, mohlo jich být třeba jen jeden milion, mohlo jich být milion a půl. V tuto chvíli mě ale nezajímá co nejpřesnější číslo, kolik migrantů do Německa přišlo. Zajímají mě jiná související data: Kolik bylo vydáno povolení k trvalému pobytu. Kolik neúspěšných žadatelů bylo deportováno. Kolik úspěšných žadatelů si našlo práci. Kolik je takových, kteří neuspěli, ale Německo neopustili. Kolik z těch, kdo do Německa přišli, pokračovalo někam dále (nejvíce připadá v úvahu Švédsko, ale zajímalo by mě, zda někteří migranti odešli i do jiných zemí).

Můžete namítnout, že kdybych usilovně hledal na internetu, přinejmenším některé odpovědi bych našel. Máte pravdu. Nicméně chceme-li vést úspěšně kulturní boj, potřebujeme nějakou dělbu práce. Já sám si už delší dobu statistiky shromažďuji, ale nečiním tak každý den, a když pak některá data ve svém vlastním počítači hledám (jsem si jist, že je tam někde mám), tak ne vždy uspěju. I na to můžete namítnout: Dane, nesnaž se vyjadřovat se ke všemu. Souhlasím – nechci být nějaký Brouk Pytlík, který má ke všemu co říci. Nicméně nechci být ani nějaký fachidiot, který je sice odborníkem na nějaké úzce specializované téma, ale jinak je to nevzdělanec.

Čeho chci tímto článkem dosáhnout? Chci pojmenovat potřebu, ba akutní nouzi. Možná se najde nějaký mecenáš, který podobnou instituci zafinancuje. Možná se najde dostatek lidí, kteří to cítí jako já, a přispěním malých částek vytvoříme podmínky pro vytvoření podobné instituce.

Finance ale nemusí být hlavním problémem. Jde o to, aby v takové instituci pracovali lidé, kteří budou milovat pravdu. Nejde o to, abychom zvítězili „my“ nad „nimi“, ale o to, abychom se dobrali pravdy, padni komu padni. Kdyby instituce, o níž sním, začala data ideologicky „ohýbat“, neřku-li falšovat, ihned bych o ni ztratil zájem.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.