„As long as the press sees sex and drugs behind the left hand, you can park a battle carrier behind the right hand and no one's gonna fucking notice.“ (Gust Avrakotos, Soukromá válka pana Wilsona)

Fasáda

Jsem, mimo jiné, dlouholetým předsedou... ne, nelekejte se prosím... Společenství vlastníků bytových jednotek (SVJ). Pro méně obeznámené (a na straně druhé se znalcům omlouvám za zjednodušení): jde prostě o něco jako bytové družstvo, „jen“ ty byty patří konkrétním lidem, kteří jsou ve spolku. Zejména s ohledem na tuto skutečnost jsou pravidla nastavena náležitě jinak, než u skutečného družstva. O to však nyní vůbec nekráčí...

Je to pár let, co náš dům prošel rekonstrukcí – nikoli triviální. Fasáda s výměnou oken, vše „ochuceno“ tím, že řadu věcí museli schvalovat „památkáři“. Odvlhčení sklepa, řešení vlhkosti v přízemí... a kanalizace. Kdo zná, dobře ví... kdo nezažil, pochopí jen obtížně. Byl bych velmi nerad, aby to vyznělo jako stížnost – vždyť jsem se staral o své a nabyl jsem nejednu zkušenost, která by mě jinak jistě minula. Nicméně faktem je, že coby předseda Výboru SVJ jsem to měl z velké části „na krku“ a ostatní sousedé se tak nějak obecně do nějaké participace nehrnuli.

Až jednoho dne... to bylo tenkrát, kdy kanalizace už byla pod novou dlažbou, injektáže již dávno konaly své izolační dílo a štukatéři dokončili bosáže i šambrány... a na pořad dne přišla barva fasády. No nemyslete si, nemohli jsme volit mezi červenou a žlutou (např.). Zmínění „památkáři“ nám dali na výběr pouze mezi zelenou a zelenou – tedy mezi dvěma barvami, které se lišily pouze odstínem. Já, se svojí poruchou barvocitu, jsem byl schopen odlišit jednu od druhé pouze v případě, že jsem je měl bezprostředně vedle sebe, za plného denního světla, mohl se na celou věc náležitě soustředit a navíc jsem věděl, že nejsou stejné... Dát mi napřed jednu a potom druhou, nevím která je která. A, ano, tušíte správně: k řešení této otázky se sešel celý dům. Každý soused se dostavil na příslušnou schůzku, měl názor, argumentoval v jeho prospěch... Na místě nebylo možné záležitost uzavřít – musely se obě barvy vynést vedle sebe na fasádu a nějaký čas ponechat, aby každý viděl, jak bude výsledek vypadat. Nebudu napínat, ano, naše fasáda je zelená – a kdybyste mě zabili, nedokážu odpovědět na otázku, která z těch barev to tehdy vyhrála.

Kde se dobře hledá

Naše země nepřispívá na svoji obranu, tím méně na obranu spojenců za Severoatlantické aliance, potřebná alespoň 2% HDP ročně. Naším životním zájmem je dostát svému slibu i své povinnosti a být silným spolehlivým spojencem. A nic. Dlouhodobě. Hněte to někoho? Pominu-li Konzervativní stranu, možná o tom z politiků utrousí z povinnosti sem tam něco ministr obrany (vždy ten aktuální). Snad nikomu nekřivdím, ale domnívám se, že pokud ano, ne nějak dramaticky. Každopádně, nějaký větší zájem veřejnosti tato otázka rozhodně nevzbuzuje. Představa, že by – byť jen pár lidí – vyšlo za tento požadavek manifestovat do ulic, je dost fantastická (což mě, který má jinak spíše odpor k pouličnímu angažmá, docela motivuje k tomu něco takového zkusit... kdo se přidá?: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.). Nudné (ostatně jako všechny ty řeči kolem rozpočtů...), nesnadné.

Naše země je dlouhodobě energeticky velmi jednostranně orientována. Naším životním zájmem je diverzifikovat své zdroje a nebýt v posici vydíratelného společenství. Ani to však nějak nevzbuzuje v občanech adekvátní vášně. Žádnou demonstraci třeba za Nabucco jsem nezaznamenal. Nezajímavé, složité.

Naše země provádí „rodinnou politiku“ pod taktovkou lidí, kteří ani nedokáží definovat, co je rodina. Naším životním zájmem přitom je dopřát rodině maximum svobody v jejím rozhodování, plně respektovat a chránit její primát ve výchově i vzdělávání dětí, posilovat, nikoli jakkoli relativizovat její oprávněné postavení na piedestalu, nepřipouštět, aby se děti v rodinách rodily navzdory tomu, že to implikuje cestu do chudoby... Rodina je totiž (mimo jiné samozřejmě) statisticky nejlepší továrnou na charakter a stav rodiny dnes předznamenává, jak bude naše společenství vypadat zítra. Rodiny se občas brání, ale trápí se tím skutečně odpovídající počty našich spoluobčanů? Ale běžte... Obtížné.

Naše země má neudržitelný průběžný penzijní systém. Naším životním zájmem je oslabit průběžný princip a posílit princip spoření (což se dělá tím obtížněji, čím více lidí stále věří, že si v této zemi na důchody od státu spoří... ne, tady si léta na svůj důchod nikdo žádné příspěvky neodváděl). Možná spíše bylo, neboť nyní, po zrušení i oné krotké reformy, je prakticky nemožné získat pro reformní kroky nutnou podporu a důvěru, a také proto, že je už zkrátka pozdě (a to nejen u nás)... ale to je jiné téma. Naším životním zájmem každopádně je reflektovat kritickou situaci, do které se dříve či později (spíše dříve) naše ekonomika v důsledku demografického vývoje a na něj navázaného penzijního systému propadne... a samozřejmě se k tomu postavit čelem a pokusit se o kroky, které krizi zabrání nebo ji alespoň zmírní na únosnou míru. Zajímá se o tohle veřejnost? No blázníte? Komplikované.

Zkuste ale nadhodit, jak se naší zemi bude v zahraničí říkat. Czechia? No to je křiku... Na to má názor prakticky každý. Jeden by žasl! Ta „fasádní“ témata zkrátka přitahují... bulvárně jsou podstatně snadněji zpracovatelná, jejich „řešení“ se zdají být na dosah a náležitě prostá. Když se princ Jaroslav v podání Jana Hrušínského v pohádce Jak se budí princezny prosekává houštím z šípkových růží, jeho sluha Matěj (Vladimír Menšík) kolem sebe opodál v trávě sotva po kolena mává rapírem... A na otázku, co že to dělá, odpovídá v duchu když tady se to tak dobře hledá. Je to esence častého příklonu k něčemu, co je sice nepodstatné a k řešení skutečně závažných otázek to nevede, ale je to „po ruce“, snažší, pohodlnější, vděčnější...

Jed přímé volby

Tak i presidentská volba v naší zemi. Od mnoha mých přátel, moudrých a zkušených lidí, v posledních měsících slýchám, jak je nezbytné primárně dosáhnout toho, aby pan Miloš Zeman nebyl znovu zvolen presidentem České republiky. Ano, „Nehorázná a nechutná rétorika prezidenta Miloše Zemana zatemňuje značné části těch, kdo mají ambici a prostor ovlivňovat veřejnou debatu, úsudek.“ (Lenka Zlámalová: Znárodňujeme se Zemanem, Echo24.cz, 15.4.2016) Občas si zoufám (a vím, neměl bych!), jak moc zhoubné prosazení přímé volby presidenta bylo – tak moc negativní dopad jsem nečekal ani já, a to už je co říct. Vždyť ve vnímání i moudrých a zkušených lidí se tyto volby přetavují ve volby prvního řádu (zjednodušeně řečeno, jako by president v ČR měl obdobné postavení, jako v USA...). Přitom jsou u nás presidentské volby jasně druhořadé (tím se, prosím, neříká, že snad nedůležité!) a těmi hlavními jsou volby do Poslanecké sněmovny.

Důsledek je jasný: přenesení těžiště pozornosti občanů k podružným presidentským volbám a současné (nejde to jinak – jsou to spojené nádoby...) další vyklizení prostoru v případě prvořadých voleb do Poslanecké sněmovny. Zůstává-li takto moc v zemi stále více opuštěna občany, tedy ležet na pomyslné ulici, je čím dál lákavějším soustem pro technology moci, dobrodruhy nejrůznější provenience nebo exponenty třetích stran za tím účelem podporované (přičemž zmíněné charakteristky se vzájemně nevylučují – právě naopak). Některý z nich si dříve či později přijde o opuštěnou moc říct – pakliže se tak již nestalo.

Pěstované pohrdání politikou (často přecházející až v pózu, v níž si ten který člověk přímo intelektuálně lebedí, neuvědomuje si, že tím aktivně participuje na své občanské kastraci) je totiž mocným zdrojem takového přístupu naší veřejnosti k Parlamentu, a právě tento přístup tu šanci poskytuje už hezky dlouho. Za první pokus spadající do této kategorie bychom mohli považovat politické působení pana Víta Bárty... a další pokusy právě probíhají v režiích pánů Tomia Okamury a Andreje Babiše.

V tomto smyslu tedy není přímá volba presidenta příčinou zcela nového efektu, ale výrazně umocňuje efekt existující a předznamenává budoucí vyšší frekvenci právě zmíněných pokusů – tedy až do okamžiku, kdy se jeden pevně uchytí: pak bude prvním krokem vítěze dávení mocichtivé konkurence. Mnoho nasvědčuje tomu, že bychom toho mohli být svědky již po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, tedy přibližně za rok a pár měsíců. Neměli bychom se v takovém případě nechat zaslepit pocity zadostiučinění – po mocichtivé konkurenci budeme na řadě my všichni ostatní... a byť půjde o spravedlivou odměnu za dnešní pěstované pohrdání politikou, slibuji, že až to přijde, budu to připomínat nejvýše v soukromí (také jsem jenom člověk a nějaké to humphreyovské nejde o to, že jsem to říkal, ale já jsem to říkal mi zkrátka občas uklouzne). Připomínám známou věc, že volba presidenta přijde na řadu až 2 až 3 měsíce po zmíněných volbách do Poslanecké sněmovny...

Vůbec tedy netvrdím, že porazit pana Zemana v presidentských volbách je nějaký snadný či pohodlný cíl. Tvrdím ale, že překročit s politickou stranou 5% hranici nutnou pro získání mandátů v Poslanecké sněmovně (neřkuli volby vyhrát) je cílem mnohem náročnějším a méně pohodlným, vyžadujícím trpělivou, většinou neviditelnou a často nudnou, pověstnou (někdy až mýtickou) drobnou práci. A co tvrdím dále a zejména, že to, jak dopadnou volby do Poslanecké sněmovny, je podstatně důležitější, než jak dopadnou ty presidentské. Naštěstí to netvrdím sám. Moc nás ale takových není. Přitom každému, kdo nahlédne do Ústavy, to musí být jasné: navzdory několika „zajímavým“ pravomocem (Ústavní soud, Česká národní banka...) je president v první řadě takovou fasádou naší země. („Prezident je hlava státu, která stát formálně zastřešuje a reprezentuje.“, Bohumil Doležal: Osobnosti organizují volbu spasitele, Echo24.cz, 26.5.2016)

Pokud by tedy z voleb do Poslanecké sněmovny vzešla solidní středopravicová vláda se stabilní parlamentní podporou, bude pan Zeman v rámci případně prodlouženého pobytu na Hradě sice dál dělat ostudu, ale zůstane to v rovině symbolických trapností. To nějak přežijeme. („Miloš Zeman je problém symbolický a estetický.“ – viz výše zmíněný text L. Zlámalové...) Zvítězí-li však v presidentských volbách nějaký velmi solidní kandidát, ale vládní většinu vytvoří po volbách do Poslanecké sněmovny strany typu Úsvit, ANO a KSČ(M), nebude nám sebeskvělejší president vůbec nic platný – vypíšou referendum o našem členství v EU, pak v NATO ... a nakonec pošlou přihlášku – to už bez referenda – do Ruské federace (nebo tak něco). A že není konsistentní, aby prakticky titíž voliči zvolili přímo celkem slušného presidenta i parlament, ze kterého vzejde obskurní vláda (nebo naopak)? Nemusíme spoléhat na abstraktní úvahy – stačí se podívat na nám v mnoha stránkách, tu politickou nevyjímaje, blízké Slovensko. Kromě toho, jak říká Martin Weis: „...jak ukázaly poslední parlamentní volby, celkovou politickou situaci v zemi Kiska nijak pozitivně ovlivnit nedokázal.“ (Chtěli jste přímou volbu prezidenta? Máte ji, Echo24.cz, 7.6.2016)

Zbývá vzpomenout citát W. Allena: „To že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou.“ On totiž ten mechanismus, že „fasádní“ témata vzbuzují náležité vášně a přitahují, není vůbec neznámý. Pro příliš mnoho lidí je důležitější, jak něco vypadá, než jak to funguje – zvláště pokud mají pocit, že se posuzovaná záležitost nedotýká bezprostředně jejich každodenní existence. Není proto od věci mít na paměti, že takové šťavnaté návnady... témata typu „Czechia“, lze předhazovat i cíleně – vždy, když je třeba odvést pozornost od něčeho skutečně podstatného. Přímé volby a referenda jsou pak obecně vynikajícím nástrojem pro takovou manipulaci – a možná i proto jsou tyto rekvizity přímé demokracie některými tak vášnivě prosazovány. Vraťme se však na závěr k věci...

Poselství je prosté: zabývejme se tím, co je podstatné – i když je to náročnější. Dělat něco v podružných otázkách jen proto, že je to méně náročné (snad i proto, „aby se něco dělalo“), je mrháním časem i energií.