Obsah

Aktuální číslo

Pravý katolický konzervatismus: „ano, ano – ne, ne“

Napsal Jan Cholínský

(Paweł Lisicki v CEVRO Institutu, 10. 5. 2016)

Jeden z nejvýznamnějších polských novinářů katolicko-konzervativní orientace Paweł Lisicki navštívil Českou republiku při příležitosti vydání knižního souboru svých esejů Islám a sebedestrukce Západu (CDK, Brno 2016). V úterý 10. května byl hostem pražského CEVRO institutu, kde ve veřejné besedě odpovídal na dotazy Alexandra Vondry (moderátor), Daniela Kaisera (panelista), Karla Dyby, Petra Peška a Alexandra Tomského k politické a kulturní situaci současného Polska.

Elitní publicista třetí polské republiky

Paweł Lisicki (nar. 1966) je uznávaným a vlivným představitelem polské konzervativní žurnalistiky a publicistiky, za svou tvorbu byl oceněn vysokým státním vyznamenáním (Řád Polonia Restituta) od prezidenta Lecha Kaczyńského. V letech 2006 až 2010 působil jako šéfredaktor celopolského deníku Rzeczpospolita, od února 2011 vedl redakci úspěšného společensko-politického týdeníku Uważam Rze (Myslím že) s měsíčně vydávanou přílohou věnovanou polským soudobým dějinám. Přes mimořádný pozitivní ohlas tohoto časopisu u veřejnosti byl po změně vlastníka, která předznamenala ideový obrat časopisu, v listopadu 2012 ze svého postu odvolán. Následně z redakce odešel i s týmem většiny spolupracovníků, mezi něž patřili mj. novináři Piotr Semka a Bronisław Wildstein, spisovatel Rafał Ziemkiewicz, nebo historikové Sławomir Cenckiewicz a Piotr Zychowicz (šéfredaktor měsíční přílohy).

V lednu 2013 se Lisicki stal (společně s dalšími kolegy) spoluvydavatelem a zároveň šéfredaktorem nově založeného týdeníku Do Rzeczy (K věci), který je de facto pokračováním předchozího titulu (model týdeníku s měsíční přílohou, konzervativní ideová linie, design). Týdeník Do Rzeczy (s měsíčníkem Historia Do Rzeczy) navázal na úspěch Uważam Rze a získal značný společenský vliv, Lisicki je jako politický komentátor pravidelně zván k televizním a rozhlasovým besedám. O svých spolupracovnících z redakčního kruhu a čtenářích říká: „Myslím, že nás spojuje konzervativní smýšlení, pokud jde o hodnoty, mimo jiné o vztah k tzv. mravnostní revoluci, která nyní probíhá na Západě. Zcela jistě je nám společný antikomunismus, a také velmi silná potřeba svobody a nezávislosti. Spojuje nás také kritický postoj k tomu, jak se po roce 1989 tvořila tzv. třetí Rzeczpospolita, k nedostatečnému zúčtování s komunismem – nezávisle na tom, kdo z nás byl v 80. letech v aktivní opozici. […] Myslím, že nás čte část katolické inteligence, lidé s konzervativními názory v hodnotové oblasti, s liberálním pohledem na ekonomiku, kritičtí k levicovým a liberálním silám.1

Společně s dalšími ideově spřízněnými kolegy má Lisicki nepochybně výrazný podíl na aktuální změně (tj. obratu po prezidentských a parlamentních volbách 2015) polského politického směřování od postkomunismu resp. „pokrokového liberalismu“ ke „křesťanskému konzervatismu“. Podstatou této změny je snaha o důsledné uplatňování tradiční křesťanské etiky v politice a kultuře, s čímž přirozeně souvisí prosazování odpovědné bezpečnostní a sociální politiky s odmítnutím dekadentního hodnotového relativismu (včetně zvrácených totalizujících ideologií multikulturalismu a genderismu), jakož i snaha o „postdekomunizaci“ společnosti (po dlouhodobě omezované dekomunizaci).

České vydání esejů o Západu a islámu

Čeští zájemci o polskou konzervativní publicistiku se dosud mohli s Lisického názory seznámit v několika přeložených esejích (např. v knižním výboru polské pravicové publicistiky Návrat člověka bez vlastností, CDK, Brno 2010). V loňském roce Lisicki publikoval knižní soubor úvah nazvaný Dżihad i samozagłada Zachodu (Džihád a sebezničení Západu) zaměřený na aktuální ohrožení Evropy radikálním islámem, na kritiku migrační a bezpečnostní politiky EU a názorů papeže Františka v této věci. Knižní soubor esejů Islám a sebedestrukce Západu vydaný letos brněnským nakladatelstvím CDK ovšem kupodivu není – přes takřka totožný název – překladem aktuální Lisického knihy. Jde o soubor sedmi starších textů z let 1997–2013 (z nichž čtyři vyšly v češtině již dříve a tři z těchto čtyř ve výše uvedeném výboru)2 doplněný pouze jedním textem aktuálním (podle zmínky autora v besedě nikoliv tím nejpodstatnějším) a rozhovorem s autorem.

Důvody takto pojatého nakladatelského počinu je možno pouze domýšlet a – i přes nepochybnou zásluhu CDK plynoucí z přínosnosti „vydání Lisického“ – také kriticky komentovat. Běžnému pozorovateli se totiž věc může jevit jako zvláštní vydavatelská rozpolcenost vyvolaná nejspíše infekcí tzv. politické korektnosti (konzervativně-liberálního nakladatelství – sic). V horším případě i jako snaha zajistit prodejnost titulu pomocí atraktivního názvu a zároveň preferovat autorovy starší a abstraktnější filozofické úvahy na úkor těch aktuálních a „kontroverznějších“ – tak, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Zmínka o odlišnosti od aktuálního Lisického titulu se zdůvodněním této volby by se dala očekávat v předmluvě Macieje Szymanowského, ale čtenář ji tam nenajde. Prospěla by předmluvě i jejímu českému čtenáři zajisté více, než úvodní neutrální lyrika, stejně tak by prospělo přesné uvedení souvislostí stávající polské „války idejí a konceptů“ namísto rozostřeného popisu polského konzervatismu.

Nyní již k besedě, která se netýkala jen zmíněné knihy, ale zejména současného stavu polské společnosti, ostatně byla nazvána stejně jako moje nedávná glosa v KONZERVATIVNÍCH LISTECH (3/2016): „Quo vadis Polsko?“ Lisicki v odpovědích na dotazy prezentoval své názory velmi pohotově, noblesně, srozumitelně a distinguovaně – tedy způsobem pro ucho přivyklé české dlouhodobě matoucí a stále více zbulvarizované žurnalistice naprosto neslýchaným.

K „ohrožení demokracie“ v Polsku

První otázka moderátora A. Vondry se vztahovala k varšavské manifestaci pořádané aktivistickou protivládní opoziční skupinou KOD (Komitet Obrony Demokracji – Výbor na obranu demokracie) ze 7. května 2016, konkrétně k počtu jejích účastníků – zatímco některá média včetně české veřejnoprávní televize uváděla počet 240 tisíc účastníků, jiná hovořila pouze o desítkách tisíc. V širší souvislosti otázka směřovala k obecnému dění v Polsku resp. údajnému ohrožení demokratických principů, o nichž hovoří v souznění s polskou protivládní opozicí někteří představitelé evropských institucí a mainstreamová západoevropská média včetně těch českých.

K pochodu představitelů a příznivců KOD Lisicky uvedl, že podle policejní zprávy šlo o přibližně 40 tisíc účastníků, což – pokud jde o reálný odhad – s ohledem na to, že šlo o společnou akci všech protivládních sil, není v dvoumiliónové Varšavě až tak vysoký počet. Dodal, že pokud by šlo o 200 tisíc účastníků, dalo by se mluvit o nějakém závažnějším hnutí odporu. On sám má jen zprávy z médií a policejní údaj považuje za věrohodný. V odpovědi na širší smysl otázky jasně uvedl, že demokratické ani ústavní principy a svoboda v Polsku v žádném případě nejsou ohroženy. Celý atak a snaha o dehonestaci nové polské vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) – a způsob kritiky, který zvolili její uražení odpůrci – zjevně vyplývá z toho, že část lidí se nemůže smířit s tím, že v Polsku vládne jiná ideová a politická koncepce, než je ta jejich. Jde o hlasy těch, kteří sledují své vlastní zájmy – ti, kdo přišli o vládu, jsou zároveň silně frustrováni z toho, že vládu mohla sestavit jedna politická strana, což se stalo poprvé po roce 1989, jakož i tím že dochází k podstatným politickým změnám.

Dále se Lisicki podrobněji vyjádřil k problematice polského ústavního soudu a polských médií, což jsou nejvíce zmiňovaná témata rozdmýchaného povolebního sporu.

K věci ústavního soudu uvedl, že v každé zemi Evropské unie má tato instituce jinou úpravu (někde dokonce vůbec neexistuje) a stručně nastínil způsob jejího fungování v Polsku – mj. připomněl, že ústavní soudce s časově omezeným mandátem jmenuje Sejm (obdoba Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR). Když bylo v květnu 2015 jasné, že tehdejší prezident Komorowski svůj post ve volbách neobhájí, tehdejší vládní strana Občanská platforma (PO) připravila a prosadila zákon o ústavním soudu, na jehož základě mohli být noví soudci jmenováni ještě před skončením mandátu těch stávajících. A následně v říjnu 2015 dva týdny před (listopadovými) parlamentními volbami, které jednoznačně prohrála – Občanská platforma prosadila jmenování pěti nových soudců (z celkově 15). To byl, podle Lisického začátek „krize ústavního soudu“. Dodejme, že českými médii včetně těch veřejnoprávních – na rozdíl od následných událostí – takřka nereflektovaný. Po volbách vítězná strana Právo a spravedlnost (PiS) v prosinci 2015 prosadila v Sejmu schválení novely zákona o ústavním soudu, která umožnila zrušit říjnové jmenování pěti soudců dosazených Občanskou platformou a jmenovat pět nových soudců. A přijala i další novelu – o rozhodování ústavního soudu (podle níž musí vždy rozhodovat nejméně třináct namísto předchozích pěti soudců a to dvoutřetinovou většinou namísto předchozí prosté většiny). Obě novely ovšem ústavní soud v čele se svým předsedou A. Rzeplińskim (do roku 1981 komunista, později zapojený do hnutí Solidarita, dnes orientovaný – stejně jako většina ústavních soudců – na stranu Občanská platforma) prohlásil za neústavní – a to rozhodnutím podle předpisu o rozhodování platným před prosincovou novelou zákona o ústavním soudu. Toto rozhodnutí poté odmítla uznat za platné premiérka B. Szydło, v jejíž kompetenci je publikování nových legislativních norem, které tímto publikováním nabývají platnost. V dalším řešení této momentálně patové situace již jde podle Lisického o formální právní postupy (Sejm a vláda versus předseda ústavního soudu a spol.), které se mohou vést a točit dále (mimochodem předsedovi ústavního soudu končí mandát v roce 2016). Tento spor však podle Lisického rozhodně nemá nic společného s ohrožením demokracie a svobody (slova, názoru, sdružování, shromažďování apod.).

K situaci v polských médiích Lisicki uvedl, že největší polský deník Gazeta Wyborcza píše v radikálně kritické linii vůči vládě a prezidentovi a dokonce publikuje instrukce pro opozici, tak chápe svoji roli. A – nikdo v Polsku mu v tom nepřekáží. Nikdo se zdravým úsudkem by také nemohl říci, že největší polská televize TVN prezentuje provládní programy. Svoboda slova, jaká je v Polsku, je nepředstavitelná v jakémkoli autoritativním nebo poloautoritativním režimu. Přesto např. v jedné diskuzi, jíž se Lisicki zúčastnil, hovořila opoziční novinářka o současné polské vládě strany Právo a spravedlnost jako o vládě „talibů“ a její kolega jako o vládě „putinovské“. K tomu Lisicky dodal, že jistě stojí za úvahu, nakolik by mohli takto svobodně vyjadřovat svoje názory, kdyby se tito novináři ocitli pod skutečnou vládou Talibanu nebo Putina.

K celkové situaci v Polsku ještě uvedl, že jednobarevná vláda existovala či existuje i v jiných státech (Německu, Velké Británii, Spojených státech) a shrnul ji slovy: „Nevidím žádné reálné ohrožení základů demokracie v Polsku, to co se děje, vnímám jako normální politický spor.“ A dále uvedl, že tento spor je opozicí prezentován s mimořádně radikální rétorikou, která může mnoho lidí, kteří neznají polské reálie uvádět v omyl, protože když slyší jen tato slova a hesla, mohou se domnívat, že se děje něco víc než se děje ve skutečnosti.

Reakce Bruselu na vývoj v Polsku po listopadu 2015

Další otázka moderátora A. Vondry se týkala současné kritiky Polska resp. jeho nové konzervativní vlády ze strany vlivných představitelů orgánů Evropské unie, přičemž tato kritika evropských resp. německých politiků je daleko intenzivnější, než kritika vůči konzervativní vládě Maďarska. A také toho, zda má tedy polská opozice větší vliv směrem do zahraničí než maďarská, nebo zda polský katolický konzervatismus vadí evropské „pokrokářské“ levici více než národovecký konzervatismus maďarský.

Lisicky uvedl, že podle jeho mínění má současná situace, kdy Polsko je ostře atakováno, čtyři hlavní příčiny.

První z nich má rovinu historickou či ideovou. Polský konzervatismus je historicky unikátně spjat s národovectvím a tradicí boje proti dvěma nepřátelům – nacistické Německé říši a komunistickému Sovětskému svazu. Nelze tak o něm, na rozdíl od některých jiných konzervativních směrů ve střední a východní Evropě, říkat, že byl spojencem Hitlera (což je možné např. u Maďarska či Slovenska). Tradice silného hnutí za nezávislost, které válčilo s Hitlerem i se Stalinem znamená, že polský konzervatismus a patriotismus nelze s pomocí západoevropské levicové rétoriky obviňovat ze sklonů k fašismu nebo dokonce nacismu. A to zvláště s ohledem na polské ztráty ve druhé světové válce od roku 1939 i po ní v boji s komunismem. Dokonce ještě před válkou došlo k masovému etnickému zločinu proti Polákům – šlo o operaci sovětské tajné policie NKVD, jejíž podstatou bylo vyvraždění 116 tisíc Poláků (protože byli Poláky) v letech 1937 a 1938 na západním území tehdejšího Sovětského svazu. To, že proti polské konzervativní pravici nelze používat běžná výše uvedená obvinění, irituje představitele evropské levice, pro kterou je každá forma pravicovosti spojená s xenofobií a šovinismem (či dokonce propojováním s hitlerismem).

Druhá příčina bruselského ataku vůči současné polské vládě je politická a spočívá v tom, že maďarská vládní strana Fidesz vyhrála volby mnohem větším rozdílem a má větší politickou sílu. Opozice v Polsku není natolik zdecimovaná jako v Maďarsku, kde zdrcující většina obyvatel podporuje vládu.

Třetí příčina je stranická – maďarská vládní strana Fidesz je členem Evropské lidové strany v Evropském parlamentu a V. Orbán má dobré kontakty například s německými politiky CDU-CSU, zatímco polská vládní strana Právo a spravedlnost je součástí europarlamentní strany Evropští konzervativci a reformisté a její předseda J. Kaczyński takovéto vztahy s evropskými politiky nemá.

Čtvrtá příčina pak souvisí s velikostí Polska – největšího státu ve středovýchodní Evropě. Jeho politický obrat směrem k pravicově konzervativnímu a křesťanskému směru je proto bruselskou levicovou pokrokářskou elitou vnímán jako větší ohrožení bruselského levicového směřování. Zatímco u Maďarska šlo v chápání bruselské elity pouze o jakýsi nemilý nesympatický projev jakési maďarské přirozenosti (ve smyslu: takové věci se holt stávají), v Polsku to už vypadá jako nebezpečný proces. Proto následují tak ostré reakce.

Rozdíly v polském a německém pojetí katolicismu

D. Kaiser připomněl, že největší kritika nové polské vlády se ozývá z Německa a zeptal se, nakolik je tato kritika dána jiným pojetím katolicismu v Polsku než v západní Evropě a speciálně v Německu. Jako příklad uvedl odlišné polské reakce na dokument (exhortaci, pozn. red.) vydaný papežem Františkem pod názvem Amoris Laetitia (Radost lásky), který pojednává o problematice rodiny a vyzývá k pochopení pro rozvedené, s tím, že polští církevní představitelé byli proti. A dále uvedl, že v současnosti je v Polsku vedena kampaň za úplný zákaz potratů, zatímco v Německu skončila už před 15 lety kladným rozhodnutím debata o tom, zda je přípustná účast katolických kněží v „předtpotratových“ poradnách, i když z hlediska tehdejšího polského papeže Jana Pavla II. šlo o napomáhání k vraždám.

Lisicki souhlasil, že katolicismus v Polsku je jiný než v Německu, ale k německé kritice Polska dodal, že oficiální politika Berlínu je vůči Polsku neutrální, ale reálná kritika je koncentrována v německém tisku případně pochází od „bruselských“ nikoli „berlínských“ německých politiků. Uvedl, že tito politikové a publicisté si myslí, že co je německé, je i evropské a obráceně a že vše co udělají Němci, to udělá i Evropa, a proto, když zjistí, že v Evropě někdo myslí a koná jinak, jsou zaskočeni – je to v rozporu s jejich přesvědčením, že oni určují, jak je Evropa povinna myslet.

Dále konstatoval, že německá protipolská propaganda působila už od 19. století a to v době, kdy Polsko ještě nebylo svébytným státem. Po roce 1989 byla tato tradice silně omezena v důsledku druhé světové války – byť německá tradice té polské nerozuměla, byla pro ni prostě jen jiná (podobně jako tradice židovská). To se ale změnilo v posledních letech a začíná se opět uplatňovat německá kultura pohrdání v knihách, filmech i tisku – začínají opouštět hodnocení Poláků jako obětí a dokonce dělají z Poláků viníky. Ještě v osmdesátých letech 20. století byl pro německou elitu nedotknutelný status Poláků jako obětí, dnes toto vnímání ztratila a v souvislosti s tím se začíná projevovat zjevná a výrazná nechuť k polské tradici a polskému katolicismu, což je z hlediska Poláků velmi bolestné.

Pokud jde o rozdíly náboženské, Lisicky odpověděl, že polský katolicismus je velmi tradicionalistický v dobrém slova smyslu. Například ve srovnání s tím, co se stalo v Německu s církví, kde lze podle něho mluvit o „slonu na hliněných nohou“ – církev je velká a bohatá instituce, ale ve smyslu morálním a duchovním stále slabší. Je to instituce, kde každý rok už dlouhou dobu z církve hodně lidí vystupuje a kostely jako místo duchovních a náboženských setkání jsou vyprázdněné, náboženský prvek zaniká.

Poláci byli vždy na straně papeže a také dnes lze veřejně či v církevní hierarchii těžko zaslechnout kritiku papeže, ale v kuloárech se kritické hlasy objevují například pro jeho názor otevřít Evropu migrantům. Lisicki zde uvedl vlastní zkušenost poté, co ve své poslední knize ostře kritizoval postup papeže Františka s tím, že jeho postoj je v rozporu s křesťanskou tradicí, že má různé další negativní konsekvence a že je to utopická politika. (Zde zároveň upozornil, že tyto texty v jeho české knize ke škodě věci nejsou.) Nejprve očekával, že s ohledem na polskou tradici se na něj snesou hromy a blesky, ale ukázalo se, že jeho vyřčené názory mají pozitivní ohlasy nejen na setkání se čtenáři, ale i u kněží a biskupů – kritika papeže není v Polsku sice veřejná, ale existuje.

Základní rozdíl mezi polským a německým katolicismem spočívá podle Lisického v náhledu na prvotní hřích a hříšnost člověka. Německé pojetí ve velké míře věří, že člověk je v podstatě bytostí bezhříšnou a dobrou – což je ovšem prvek, který znamená, že katolictví už není katolictvím. Pokud člověk „už“ není zatížen prvotním hříchem a nepotřebuje vykoupení a odpuštění, nepotřebuje žádného prostředníka mezi člověkem a Bohem. Člověk se jeví jako dokonalý a vykoupený, ale z toho vyplývá, že smysl církve zaniká a ta přetrvává jen ve formě kulturní tradice – v duchovní oblasti není potřebná, nepotřebuje morálního učitele a průvodce. V německém katolicismu velmi silně dominuje myšlení teologů jako je např. Karl Rahner, vliv mají jeho žáci často prosazovaní papežem Františkem. A právě tito němečtí teologové jsou příznivci nové teologie, která de facto neguje existenci prvotního hříchu. Podle Lisického u nich už jde pouze o stejný název církve, ale o jiné učení, přičemž proces tohoto typu probíhá v celé Evropě. V Polsku je oproti tomu velmi hluboce zakořeněna teologie tradiční, rozdíl je to velmi hluboký a z něj vyplývají i politické, kulturní a civilizační rozdíly. Kromě toho německá kultura byla založena na negování národní tradice a budování tradice konstitucionalistické, zatímco v Polsku z historických důvodů národovectví žádné obavy nevzbuzuje.

Římskokatolická církev jako výsostná instituce

V návaznosti poukázal D. Kaiser na to, že Lisického česká kniha je spíše sbírkou teologických esejů než politických komentářů a zeptal se na autorem prezentovaný prvek, o němž však už od evropských křesťanských intelektuálů běžně „není nic slyšet“. Konkrétně na to, zda když Lisicki považuje křesťanství za jediné pravé náboženství a římskokatolickou církev za hlasatele pravdy, nejde o podobnou nesmiřitelnost vůči jiným náboženstvím, kterou vytýkáme muslimům a jestli muslimům toto také vytýká, nebo jim v této věci paradoxně rozumí.

Lisicki odpověděl: „Já nevytýkám muslimům, že si myslí, že mají pravdu, protože na to mají právo. Ale vytýkám jim, že uvažujíc, že mají pravdu, nutí jiné k tomu, aby to uznali. To je základní rozdíl. Myslím, že z toho, že když někdo myslí, že má pravdu, nevyplývá, že prosadí tu svou pravdu za pomoci síly a násilí.“ A dále řekl, že pokud jde o otázku, zda náboženský exkluzivismus musí být provázen násilím – nemusí, takováto námitka by se v případě seriózního posouzení ukázala jako nepravdivá, nelze pro ni nalézt historickou ani logickou argumentaci. Například v šedesátých letech 20. století, kdy z hlediska církve ještě oficiálně platilo krédo o výlučnosti, tak ve státech, kde dominoval katolicismus, k žádnému násilí vůči jinověrcům nedocházelo. A z hlediska logiky: „Když já si myslím, že mám v něčem pravdu, nevyplývá z toho, že si to musí myslet i někdo další.

Lisicki zároveň uvedl, že stejný názor na výlučnost katolického křesťanství jako on sdílí spousta křesťansko-konzervativních intelektuálů a myslitelů v Evropě, známý je např. historik Roberto de Mattei. Podobný náhled – z hlediska pravdy náboženské a morální nelze mluvit o relativismu – může každý nalézt i u současných papežů, u Jana Pavla II. např. v encyklice Veritatis splendor (Krása pravdy). Dále připomněl, že Joseph Ratzinger, když byl v čele římskokatolické Kongregace pro nauku víry a později jako papež Benedikt XVI., velmi silně poukazoval na hodnotový relativismus jako na jednu ze základních příčin evropské krize. A v souvislosti s názorem Benedikta XVI. na evoluci církevního dogmatu poukázal na jeho (na internetu dostupný) rozhovor s jezuitou Jacquesem Servaisem.

Svoji odpověď Lisicki uzavřel konstatováním, že jeho stanovisko je čitelné – podle něj pokud není uznáno křesťanství jako pravdivé a v důsledku i závazné náboženství, není zde racionální předpoklad, že by se mohlo ubránit ve veřejné debatě a že by bylo schopno uhájit svojí další existenci.

Sociální nikoliv socialistická politika PiS

První tazatel z publika – komunistický ekonom a postkomunistický politik (ODS) Karel Dyba – vrátil debatu zpět do politické oblasti, když vyslovil názor, že současná konzervativní vláda strany Právo a spravedlnost má v ekonomické oblasti socialistický program a dále se zeptal, zda vláda podpoří setrvání bývalého premiéra za stranu Občanská platforma D. Tuska v jeho vysoké funkci v Bruselu.

Lisicki odpověděl, že vládní strana PiS klade důraz na sociální program, což není u křesťanských konzervativních stran nic zvláštního (viz např. CDU-CSU). A co se týče například zvýšení bankovní daně, to není nic socialistického, protože právě velké banky se chovají socialisticky. Dále uvedl příklad demografického (nikoli sociálního) programu PiS „500 plus“ zaměřeného na podporu rodin s dětmi a na motivování rodičů, aby měli více dětí. Program spočívá v tom, že každá rodina dostane na každé dítě od druhého dítěte měsíčně 500 zlotých (tj. 3000,- Kč), což je z hlediska chudších lidí obrovská forma pomoci. Nejde přitom o socialismus – vynaložené prostředky na tento program nejsou svázány se zvýšením daní, a naopak mohou motivovat i chudší lidi k soukromému podnikání, mohou nepřímo podpořit soukromé školství apod. Úspěšnost či neúspěšnost tohoto programu se může ukázat už za dva roky či později.

Na dotaz, zda současná polská vláda podpoří pozici D. Tuska v Bruselu Lisicki odpověděl, že tato vláda stejně jako předchozí vlády deklaruje svou přináležitost k Evropské unii a nepřipouští odchod Polska. S tím souvisí i podpora Tuska, což byl prozatím výrok jednoho z europoslanců strany Právo a spravedlnost, jde při tom tak trochu o způsob politické hry, jak momentálně čelit vlně kritiky ze strany Západu. Co se týče unijní politiky, hlavní rozdíl v přístupu současné vlády strany Právo a spravedlnost spočívá v tom, že tato odmítá tzv. migrační kvóty.

Muslimští migranti ohrožují Evropu

Další tazatel z publika, Petr Pešek, se ve svém poněkud dlouhém vystoupení dotkl různých témat včetně aktuální migrační problematiky.

K této věci Lisicki uvedl, že podle jeho mínění má stát právo sám rozhodovat o lidech, které přijímá na své území, aby mohl minimalizovat případné vlastní ohrožení. A přijímání muslimských uprchlíků není podle Lisického z různých důvodů dobrým nápadem. Ne, že by tito lidé automaticky měli být horší, ale protože ideologie, kterou reprezentují, může způsobit, že budou do příchozího státu vnášet neklid a ohrožení, pravděpodobně se nebudou schopni asimilovat, zvláště mladí bez práce budou frustrovaní a budou se radikalizovat. To je známá věc. A když se k tomu přidá agresivní ideologie, což je minimálně část islámu, je to nebezpečné, a není to v zájmu státu, aby se takovéto skupiny na jeho území objevovaly.

I papež se může mýlit

Závěrečnou otázku besedy položil A. Vondra: „Může konzervativní katolík říci, že se papež mýlí nebo ne?

Lisicki odpověděl, že každý katolík musí vědět, že papež má z hlediska církve uznanou neomylnost, ale ta je omezena. Připomněl, že podle rozhodnutí Prvního vatikánského koncilu papež vystupuje jako učitel celé církve a deklaruje závazně nauku o víře a mravech. A dále, že v novodobé historii udělali rozhodnutí na základě této neomylnosti pouze papež Pius IX., který vyhlásil v roce 1854 Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie (to ještě před zmíněným koncilem svolaným až v roce 1869, pozn. red.), a papež Pius XII., který v roce 1950 vyhlásil Dogma o nanebevzetí Panny Marie.

Jinak jsou podle Lisického i papežové v rámci církve lidmi a teology omylnými. Kdybychom chtěli hovořit o neomylnosti všech papežů například v politice, tak co bychom si počali s renesančními papeži, s papežem Alexandrem VI., s masou celkem nesympatických papežů v minulosti, kteří jistě nereprezentovali ducha křesťanství či zdravý úsudek? V této věci poukázal na to, že mezi „hrdiny“ Danteho Pekla (a Dante byl katolík) byli i papežové a své vystoupení uzavřel: „Já nikoho do pekla neposílám, ale myslím, že máme plné právo hodnotit papeže ne z hlediska duchovního, ale jako politiky, jako muže státu a muže veřejně činné“, v těchto věcech mají katolíci plné právo vyjádřit svůj názor.

Závěrem

Beseda s Pawłem Lisickim byla velmi inspirativní, třeba i k zamyšlení nad situací českého politického či ideového konzervatismu („konzervatismu“), závěrem uveďme alespoň tři stručné postřehy:

1)Dekomunizující se katolické Polsko je pro českého křesťanského konzervativce jistě lepším vztažným státem než pravoslavné Rusko v čele s bývalým důstojníkem KGB rehabilitující Sovětský svaz a Josifa V. Stalina.

2)Liberálové Alexandr Vondra a Daniel Kaiser, kteří besedu svými dotazy zdařile rozhýbali, by v současném Polsku nejspíše patřili do ideově-politického tábora právě opačného, než je tábor, k němuž náleží Lisicki.

3) Zatímco v č. 2 (2016) časopisu Kontexty vydávaném liberálně-konzervativním nakladatelstvím CDK český historik Jiří Hanuš specializující se na dějiny křesťanství vzdal hold zesnulému postmodernímu spisovateli Umbertu Ecovi, italský historik Roberto de Mattei s touž specializací, k němuž se hlásí – jak zaznělo v besedě – Paweł Lisicki, o Ecovi napsal, že byl jedním z nejhorších produktů italské/turínské kultury 20. století, která byla zdrojem největších sekularistických a antikatolických intelektuálů…

 

1. LISICKI, Paweł: Islám a sebedestrukce Západu. Výbor z textů. CDK, Brno 2016, s. 206 a 207.

2. Česká kniha obsahuje texty: „Pokušení autenticity“; „Síla dogmat“; „Poklad tradice“; „Temné dědictví osvícenství“; „Pelagiánský charakter současnosti“; Nepohodlní hrdinové“; „Ježíš a Mohamed – poslední okamžiky“ a „Mezi antisemitismem a antijudaismem“.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.