Tento měsíc (psáno 11.5.2016 - pozn. red.) uplyne 21 let od vraždy Roma Tibora Berkiho ve Žďáru nad Sázavou. Otce pěti dětí ubil v jeho vlastním bytě skinhead. Prvoinstanční soud tehdy prohlásil, že se „nepodařilo prokázat rasový motiv“. Byl to tuším tehdejší Respekt, který napsal, že aby se rasový motiv podařilo prokázat, musel by zřejmě onen skinhead při vražedném útoku křičet „já tě zabiju z rasových důvodů, ty černá svině!“.

Včera v bavorském Grafingu vraždil rodilý Němec s voláním „Alláh je velký!“. Německá policie usoudila, že neměl nic společného s islámem či radikálními islamisty. Jedná se prý o duševně vyšinutého člověka. Jinými slovy, náboženský motiv se nepodařilo prokázat. Vzbuzují tyto dva případy podobné emoce? Nebyl onen skinhead také „jen“ psychicky narušený člověk?

Je velmi dobře možné, že pachatel útoku v Grafingu byl skutečně duševně nemocný. Nicméně hlodá ve mně červíček pochybností. Ve Spojených státech došlo v posledních letech k několika desítkám nábožensky motivovaných útoků, ovšem snad všechny se policie zpočátku snažila vyložit jako útoky duševně vyšinutých lidí. Dokonce i když útok podnikl armádní psychiatr, který zabil 14 vojáků na vojenské základně, kde působil. Velmi často se tvrdilo, že útočník svými vraždami „řešil své osobní problémy“.

Přál bych Němcům, aby se podobné útoky jako v Grafingu neopakovaly. Pokud by se opakovaly, možná by se Němci mohli přece jenom něco přiučit od Izraele. Ten má už s útoky nožem, případně šroubovákem, dostatek zkušeností. Ovšem mnozí z těch, kteří dnes ujišťují, že útok v Grafingu nemá s islámem nic společného (šlo přece o duševně vyšinutého člověka), možná v útočnících na Izraelce vidí „bojovníky za svobodu“. Ten úhel pohledu je ošemetná věc.

Nedávno byli srdnatě odsuzováni demonstranti proti islámu, nesoucí maketu šibenice. Zajímavé je, že podobné protesty se neozývaly, když o tři roky dříve odboráři rovněž nesli šibenice a dokonce „utínali hlavy“ maketám, jež měly představovat tehdejšího předsedu vlády Nečase a tehdejšího ministra financí Kalouska. (Kalousek se tehdy výborně bavil a dokonce složil odborářům básničku. Rozhodl jsem se, že ji zde radši nepřetisknu, neboť obsahuje vulgární slova, a já nechci kazit mládež.)

Proč jednou šibenice k demokracii patří a podruhé ne? Záleží na našem úhlu pohledu, a ten je dán ideologií nebo porozuměním světu, které zastáváme.

Přiznám se, že jsem na Novinkách poprvé kliknul na rubriku „názory čtenářů“ pod článkem o vraždě v Grafingu. Bylo tam několik set příspěvků. Pročetl jsem jen pár desítek z nich. V podstatě všechny se nesly v jednom duchu: Tohle přece v České republice nechceme. Řada příspěvků vyjadřovala (podle mě nezaslouženou) nedůvěru k Novinkám.cz.

Co si v dané situaci počít? Nedůvěra narůstá. Narůstají i obavy. Prodej pepřových sprejů v Německu se vloni proti předchozímu roku zešestinásobil. I u nás se řada lidí vyzbrojuje.

Nemám žádnou jednoduchou radu. To, co navrhuji, je pro mnohé asi příliš složité – a hlavně to neúčinkuje okamžitě.

Předně každému doporučuji, aby si kladl otázku, zda sám rovněž neměří dvojím metrem. Určité předsudky máme všichni; řekl bych, že předsudky jsou do jisté míry potřebné a zdravé, podobně jako je zdravý pud sebezáchovy. Jde ale o míru. A o ochotu připustit si, že nějaké předsudky už jsou opravdu neopodstatněné, a tudíž i nezdravé a škodlivé.

Dále doporučuji všímat si, kdo je mezi námi pravdomluvný. Je velmi potřebné všímat si, kdo dlouhodobě přináší spolehlivé informace a kdo nešíří výmysly či nesmysly, kterých je, zdá se mi, na „síti“ stále více. Přidržme se takovým lidí a važme si jich.

Šiřme jen informace ověřené a ověřitelné. Internet poskytuje v této věci výhodu i nevýhodu. Pro pravdomluvné lidi je výhodou, že si informace mohou zpravidla poměrně snadno ověřit. Já jsem si třeba při psaní tohoto článku ověřoval, zda odboráři ony šibenice skutečně měli. Nevýhodou internetu ovšem je, že se po něm dá lež či polopravda šířit stejně dobře, ne-li lépe, jako pravda. Internet v podstatě umocňuje možnosti jak pravdomluvných, tak lhářů.

A dále: Budeme potřebovat hodně občanské statečnosti. Napětí ve společnosti narůstá, a jen prosťáček by se mohl domnívat, že současná migrační vlna společenské napětí nezvýší. Nechceme-li podlehnout chaosu, potřebujeme zachovat chladnou hlavu. Co chvíli přichází z Afghánistánu či Pákistánu zpráva, jak dav zlynčoval někoho, o kom kdosi tvrdil, že se rouhal nebo že spálil korán apod. V jednom případě to byla jakási duševně nemocná žena, v jiném případě jakýsi bangladéšský krejčí. Bylo by velice zlé, kdyby se u nás dálo něco takového v opačném gardu. Nesmíme měřit dvojím metrem. A pokud šlo v Grafingu skutečně o duševně nemocného člověka – a tuto eventualitu skutečně musíme připustit – musí se mu dostat stejného zacházení, jako kdyby při svém útoku nic nekřičel. Není ale možné se smířit například s tím, aby soudkyně odmítla žalobu ženy, která si stěžovala na domácí násilí, se zdůvodněním, že si přece vzala muslima a musela tedy počítat s tím, že se její manžel řídí jinými hodnotami. A není možné přijímat argumentaci, že když znásilní ženu norský „domorodec“, je to stejné, jako když ji znásilní migrant, pokud statistiky ukazují, že před příchodem migrantů v Norsku ke znásilňování docházelo jen v jednotkách případů, kdežto nyní jejich počet několikanásobně vzrostl.

Jestli se něčeho obávám, pak je to nedostatku občanské statečnosti, nedostatku vůle soudit padni komu padni, a ztráty občanských svobod, která by pak snadno mohla následovat. Ano, příliv muslimů do Evropy považuji za nebezpečný. Za velice nebezpečný. Ale vidím jen dvě legitimní řešení: Buď ten příval zastavit, nebo ho ustát a zajistit bezpečnost, nestrannost soudů a ubránit občanské svobody. Pokud se to nepodaří, bude opravdu zle. Z jedné strany terorismus, z druhé strany nenávist. V takové atmosféře jde veškerá demokracie stranou.

Připomněli jsme si konec druhé světové války. Pro mnohé znamenal svobodu, pro některé smrt. Třeba pro ruské emigranty, které NKVD pozatýkala a zlikvidovala (či odvezla na Sibiř, což bylo v mnoha případech totéž) ještě v květnu 1945, nebo pro zlynčované Němce. A obávám se, že ti, kterým se nedělá zle při vzpomínce na lynčování Němců, by byli dnes schopni lynčovat i někoho jiného.

Ocitli jsme se v nesnadné a nestabilní době. Může to dopadnout velice dobře, ale i velice zle. Záleží na každém z nás.

Převzato se souhlasem autora.