Aktuální číslo

V Iráku prohrál Obama, nikoliv Bush

Napsal Thomas Sowell

Poté, co v roce 1949 byla prozápadní vláda Číny nucena uprchnout na ostrov Tchaj-wan, protože její pevninskou část obsadili komunisté, trpké výčitky, které ve Washingtonu následovaly, nastolily otázku: „Kdo Čínu ztratil?“ Čína samozřejmě nikdy nebyla naše, abychom ji mohli ztratit, i když by jistě bylo legitimní se ptát, zda by jiná americká politika vůči Číně mohla vést k jinému výsledku.

Na druhé straně Irák ztracen byl, protože o mnoho let později, když američtí vojáci porazili armádu Saddáma Husajna a převzali moc v zemi, náš de facto byl. Dnes se zdá, že právě procházíme procesem ztráty Iráku, a to ne-li ve prospěch Islámského státu, pak tedy Íránu, jehož vojáci v Iráku proti IS bojují.

Chyby udělala jak vláda Bushova, tak Obamova, avšak v obou případech šlo o chyby různých druhů, které vedly k různě závažným následkům. Přesto stojí za to o nich přemýšlet, aby se podobné tragické krveprolití a ekonomická ztráta, obojí zbytečné, v budoucnu neopakovaly.

Invaze do Iráku, ať už chybou byla či nikoliv, se určitě v následujících létech stane prvořadým tématem, o které se bez pochyby budou přít nejen historikové.
Avšak navzdory tomu, co mohlo být v Iráku během Bushovy vlády provedeno jinak, prezident nakonec vyslyšel své generály a zahájil vojenskou kampaň, která rozdrtila teroristické povstalce a učinila z Iráku životaschopnou zemi. Nejlepším důkazem potvrzujícím tento vojenský úspěch byly zachycené zprávy iráckých agentů Al-Kajdy pákistánskému vedení, že nemá význam posílat do Iráku více povstalců, protože ti teď nemají vůči americkým silám šanci na úspěch. Toto byla situace, kterou Barack Obama zdědil – a prohrál.

Vraťme se zpět na samý začátek a ptejme se, jak se z irácké války můžeme poučit. Když už nic jiného, tak bychom již jednou provždy měli opustit představu „budování národa“ v paušálním smyslu, který tento termín získal v Iráku – a ze všeho nejméně budování demokratického arabského národa v oblasti, která takovou věc ve své tisícileté historii nikdy nezažila.

Lidské bytosti nejsou inertní stavební bloky a západním národům trvalo celá staletí, než si vytvořily podmínky nutné pro vznik demokracie. Jediným v Iráku aplikovatelným projektem by snad mohlo být přetvoření německé a japonské společnosti v rámci americké okupace po druhé světové válce.

Kdyby bývala Bushova vláda vytáhla tuto kartu, úspěch na Středním východě by byl nádherným dárkem pro celý svět, přinášejícím mír do regionu, který byl hegemonem války a mezinárodního terorismu.

Německo a Japonsko prošly transformací od agresivních vojenských sil, které po více než půl století ohrožovaly světový mír, ke dvěma z nejvíce pacifistických národů světa, v obou případech po letech obsazení Američany, které tyto společnosti přetvořilo. Proč se tak nestalo v Iráku?

Za prvé, Německo a Japonsko již před americkou okupaci národy byly. Nebylo třeba provádět žádné „budování národa“. Irák na druhé straně byl sbírkou zahořklých soupeřů – jako například Sunnitů, Šíitů a Kurdů, kteří nikdy nepřekonali své rozdíly tak, aby vytvořili národ, ale místo toho drželi pohromadě jen železnou diktaturou, jakou byla kdysi Jugoslávie.

Výměna německé a japonské diktatury za demokracii po druhé světové válce byla výzvou. Ale obě země zůstaly celá léta pod vládou amerických vojenských sil a pomalu získávaly takové samosprávné pravomoci, jaké vojenští dohlížitelé vybrali a při tempu, které tito dohlížitelé považovali za rozumné ve světle globálních podmínek.

Americké úřady nespěchaly se zřízením nezávislé vlády, kde by pravá ruka nevěděla, co dělá levá, avšak byla by „zvolena demokraticky“ v zemi, ve které předpoklady životaschopné demokracie neexistují.

Navzdory chybám, ke kterým tam došlo, byl Irák pořád ještě životaschopnou zemí, dokud se Obama, ignorující své vlastní vojenské poradce, tvrdohlavě nerozhodl stáhnout všechny vojáky, jen aby mohl tvrdit, že obnovil „mír“, když ve skutečnosti v zemi otevřel dveře chaosu a porážce.

To je jen poslední z mnoha omylů, kterých se Obama v Iráku dopustil a který zasahuje zpátky do dnů jeho působení v Senátu, kdy se vehementně postavil proti vojenské kampani, která rozdrtila teroristické povstání – stejně jako to mimochodem učinila senátorka Hillary Clintonová.

Autor je ekonom a publicista. Se souhlasem převzato ze Speroforum.com. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Gabriela Clemensková.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.